Poprvé při překročení prahu jejího bytu měl pocit, že jeho tělo vážilo snad půl tuny. Ale bylo to především kvůli tomu, že šel pro věci svého nenarozeného syna. Už jen to ho bolelo. Ona myšlenka na malého chlapce se srdcem Farah. Měl sice Skye, ale to nebylo stejné. Nebyl jeho krev, ale Andreasova. Což mu momentálně úplně nepomáhalo. Ale najednou už rozuměl tomu, proč Farah trávila spoustu času s ním v kasárnách namísto toho, aby byla u sebe v pohodlném bytě. Sama s bolestnými vzpomínkami, to neznělo jako prostředí pro těhotnou ženu.

Došel až do ložnice, kde otevřel Pandořinu skříňku. Už jen to, že se musel znovu podívat na její poničenou uniformu ho bolelo. Ale dotek byl ještě horší. Přejel po trhlinách prsty a měl chuť utéct na čerstvý vzduch. Tak takhle mě dokázala udržet dál od svého tajemství, uvědomil si Saul po chvíli. Odhrnul ji a pod tím na samém dně spatřil hromádku věcí. Opatrně je zvedl a položil vedle sebe na zem. Slzy mu již tekly proudem a nemohl s nimi nic dělat. Připadal si tak moc zranitelný a hlavně netušil, jak to Farah dokázala tak dlouho držet jen v sobě. Přes dvacet let vnitřně trpět. Dobře věděl, že on by to nedal. Obdivoval ji, nejen za to. V truhle zahlédl ještě něco jiného. Její náramek z nemocnice, kde pod jejím jménem bylo pohlaví dítěte.

A to nebylo všechno. Malá krabička v sobě ukrývala ultrazvuky a drobnou knížečku. Farah si zapisovala spoustu věcí. Tak moc se na něj těšila. Až po nějaké chvíli našel Saul jméno, kterým k němu mluvila. Znal ho dobře. To on sám jí řekl, že by si ho jednou přál pro svého syna. Matteo. Opakoval si v hlavě a mozek mu zobrazil dva lidi. Jeho otce s malým chlapcem v náručí, což byla představa, která se nikdy nestala. Což ho dostalo do kolen. Padl dozadu a musel se opřít o rám postele. Měl pocit, že kdyby se pokusil zvednout, rozpadl by se na několik dílů. Což nemohl dopustit. Ale i tak ho mozek odstavil na několik hodin. Zvládl jen sedět na zemi a brečet.

I přes slzy ale dokázal myslet jen na jednu osobu, kterou potřeboval ochránit. Proto vytáhl telefon a napsal zprávu svému synovi. Bral ho tak, před zákonem tak vypadal a přesto mu to v té chvíli připadalo jako lež. Jako kdyby ho někomu ukradl a zaplácl tím místo po Farah. Což mu v tu chvíli dávalo dokonalý smysl. Ostatní na to měli jiný názor, který by v současné chvíli neposlouchal. Neměl na to a navíc už chápal její potřebu být sama. I proto se rozhodl, že se v bytě nějakou chvíli zdrží, i když věděl, že o něj bude mít strach. Ale bylo mu jasné, že v kasárnách byla v bezpečí. Nebo v to alespoň doufal.

Mladíkovi telefon zabrněl zrovna když se nacházel u boxovacího pytle se sluchátky v uších. Využíval volného času, aby pracoval na vlastních emocích. Stále svému otci nedokázal zapomenout, že ho tu nechal bez odpovědí. A to, i když se v tom dopise snažil spoustu vysvětlit. A nejen to, hlavou kolovalo, kdo by mohla být jeho matka. Ale všechno šlo stranou, když z kapsy vytáhl telefon a přečetl si zprávu od svého adoptivního otce. Byl pro něj vzorem, který potřeboval. Saul ho poprosil, aby dohlédl na Farah. Na to se nedalo říct ne. Stále ji viděl jako svou matku a to, že s tím souhlasila bylo nevídané. Jen stále v koutě myslel na to, že věděl její tajemství, což ho užíralo. Mohla mu kdykoliv vlézt do hlavy a zjistit, že to věděl. Což by nebylo úplně příjemné, i když se omezovala pouze na důležité momenty. Nebyla jako Marco, který své schopnosti neovládal. Za to trenér byl až moc dobrý.

Sky se mírně pousmál a zamířil do sprch. Nemohl přijít za Farah a smrdět jako pytel hnoje. To by jí neudělal. Obzvlášť, když chtěl, aby něco snědla. Netušil, zda postarání zahrnovalo jídlo až do postele, ale v jídelně ji neviděl. Popadl své věci a hodil si je do skříňky. Rozhodl se pro ně vrátit později, v pokoji jich měl ještě plno. A od té doby, co se jeho kamarád odstěhoval, nějak onen prostor zaplnit musel. Rivenovu postel posunul ke zdi a položil na ni prkno, které našel v kůlně na opačném konci pozemku. Obvykle tam rekruti nesměli, ale jak to vysvětlit člověku, pro kterého se kasárny staly domovem i dětským hřištěm? I proto nikoho nezajímalo, že si ho předělal. Patřil mu už celé roky a Saul s ním měl jiné plány, než že by ho pustil do plného boje. Na to ho měl až moc rád.

Mezitím blond mladík došel i s tácem ke dveřím Saulova pokoje, za nimi slyšel tlumenou hudbu. Zaklepal, ale když se odpověď neozývala, tak je otevřel.

„Skyi, nečekala jsem tě." Farah zněla jinak. Možná to bylo jejím vydatným spánkem. Hodila si přes sebe svetřík, který měla na židli a posadila se k notebooku. Ztišila hudbu, i když ji chtěl zastavit. Nemusela se kvůli němu omezovat, navíc i on měl rád podobný styl hudby. Možná to bylo kvůli tomu, co mu Saul obvykle pouštěl. Většinou děti převezmou styl svých rodičů a jak bylo vidno, od svých partnerů také.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu. Táta mě poprosil, abych na tebe dohlédl. Sice nevím proč, ale proč bych to pro něj neudělal."

„On ti neřekl důvod?" Překvapilo ji to, ale tušila, že to měla udělat spíše ona. Přece jen i Saul viděl, jaké se mezi nimi vytvořilo pouto. Ani Farah to nemohla popírat. Brala ho jako vlastního, dokonce byla naštvaná, že ztratila tolik let, že ho neviděla vyrůstat. Jako kdyby se v ní opět rozhořel mateřský instinkt, který se snažila léta přetransformovat na něco jiného. Byl zpět a jí to nevadilo.

„Děje se snad něco?" Zatloukal, jak jen mohl. Jenže jednu věc ho Saul nenaučil příliš dobře, nebo spíše nechtěl. Lháře z něj vychovat nehodlal, ale i tak se to mírně naučil sám. I díky škole, kde čelil otázkám na rozdílný vzhled oproti tmavovlasému otci. Dokonce si pamatoval na dobu, kdy stál v obchodě a v ruce svíral černou barvu na vlasy. Jenže jeho mysl mu to nedovolila.

„Posaď se, prosím," řekla mírným hlasem, jako kdyby mu chtěla oznámit další smrt. Jenže nic takového v plánu neměla. Sky před ni položil plný tác všemožného jídla a trpělivě vyčkával na to, co mu řekne. Sice to tušil, ale i tak musel hrát překvapeného. Slíbil mu to.

Farah se zhluboka nadechla a dala si ruce do klína. Až poté začala mluvit: „Vím, proč chce Saul, abys na mě dával pozor. Nebo spíš na nás." Cítila se lehce divně, když to říkala nahlas, ale muselo to tak být. Navíc se ze Skye brzy stane velký brácha. On to sice už věděl, ale z jejích úst ho to stejně překvapilo. Chvíli tam jen seděl a netušil, co by měl odpovědět. Farah vlastně na žádná slova nečekala, jen doufala, že nebude naštvaný. Ovšem i tak ji dokázal překvapit, když se naprosto v klidu posadil na židli a mírně se pousmál. V tu chvíli nemohla najít rozdíl mezi Saulem a jím, když byl mladý. Tak moc se mu podobal a bylo jedno, že nevlastnili společnou krev.

„Tak to abych se choval jako hodný syn. Nepotřebuješ ještě něco? Třeba pohodlnou postel, protože ta táty vypadá jako betonová." Rozesmál se ještě víc, protože netušil, jak z něco mohlo něco takového vůbec vypadnout. Chvílemi se cítil i trapně, což by poznala, kdyby na něj použila své schopnosti. Což nechtěla, ctila jeho soukromí. Ale i tak mu položila ruku na jeho. Nebyla slepá a stále dokázala číst pohyby jeho těla, které vyjadřovaly to stejné, co měl v hlavě. Chtěla ho ubezpečit, že se před ní nemusel přetvařovat.

„Skyi, v klidu. Jsem zvyklá, navíc nejsem porcelánová panenka. Ale děkuji."

„A mohl bych mít ještě jednu otázku?" Farah na to jen kývla, trochu tušila, co přijde. Vzduch kolem nich ztěžkl a lehce se ochladilo. Doufala, že až na to přijde řada, bude u ní její podpora. Ale nakonec to vypadalo, že se s tím musela popasovat sama. I přesto, že Sky svou otázku ještě nevyslovil. Což také hodlal v okamžiku napravit. „Předtím ve sklepě jsi mi řekla Matteo, kdo je to?"

Srdce jí poskočilo a zima prostoupila až do jejího srdce. Musela se distancovat od bolesti. Zvládala to běžně, jenže toto bylo obtížnější. Až když si byla mírně jistá svou odpovědí a tím, že se jí nezlomí hlas, teprve poté se rozhodla promluvit: „Ujelo mi to. Je to už hodně dávno, co jsem ho ztratila a ty mi ho trochu připomínáš. Ale už se to nestane." Poslední věta visela ve vzduchu jako varování, že debata skončila. Mladík to pochopil a raději se vzdálil. Nechtěla zůstat sama, jenže neměla sílu na další otázky. I proto se uchýlila k jeho počítači a něco hledala. Sky mezitím tiše odešel, zahloubaný do svých myšlenek. Nebylo divu, dozvěděl se víc než pro co si vlastně přišel. Nejen to, že se brzy stane velkým bratrem, ale že i on sám mohl mít kdysi sourozence.

Farah si omylem zavřela záložku a musela do historie, kde však spatřila něco podivného. Muž neměl co skrývat, i proto ji nesmazal. Ovšem pokud se nejednalo o Rosalind. Žena došla ke svému kabátu a vytáhla z něj papírek. Nevěřícně zakroutila hlavou a nemohla uvěřit tomu, co chtěl Saul udělat. Ale stačil jediný pohled směrem k hodinám a její zlost se přetavila ve strach. Byl pryč již příliš dlouho. Nebylo divu, že měla strach. Nezbývalo jí nic jiného, než se vydat za ním. Potřebovala mít jistotu, že se zase nestal obětí nějakého šílence. I kdyby jím měla být ona sama.

Ovšem stačila jen dojít k hlavní bráně, když se zpoza rohu vynořil naprosto zničený muž. Farah se mu chtěla vrhnout kolem krku, ale poté si všimla větší krabice v jeho rukách. Jeho rudé oči jen dotvářely onen smutný okamžik, kdy se jí to všechno spojilo. Proto se tak dlouho nevracel. Měla jsem tam raději dojet sama, přece jen jsem je už viděla mockrát. Nebo tam alespoň být s ním. A stejně to stačilo k tomu, aby se znovu rozbrečela. Byla odhodlaná jeho plán zkusit, i když netušila, co vlastně plánoval. Nakonec ji vyděsil i jeho zlomený hlas.

„Měli bychom ho nechat jít. Aby měl svobodu." Snažil se ji přesvědčit Saul, i když svá slova nevěřil ani sám sobě. Jako kdyby to říkal někdo úplně jiný. Neměl daleko k slzám, ale musel být pro ni silný. Potřebovala ho a na ničem jiném mu teď nezáleželo. Jeho hodnost momentálně nehrála žádnou roli, jeho královna ho potřebovala. A jejich děti také. Ty nenarozené, i ten, který již patřil Bohu. Vkročil dále do areálu a vážil každý krok. V mysli byl stále na jednom místě, tehdy v jejím prázdném pokoji, když ji přišel naposledy navštívit. A teď musel dělat tohle. Z jeho vzpomínání ho vytrhnul tichý hlas ženy.

„Já nemůžu..." hlesla najednou s nataženýma rukama. Chápal ji, byla matka s bolavým srdcem, které zabolelo pokaždé, když potkala Skye.

„Mám to udělat?" zeptal se s krabicí s věcmi malého chlapce, kterého Farah před spousty lety ztratila. Uvnitř si přál změnit minulost, i když už to nebylo možné. Ani si nedokázal představit, jak by to tehdy vypadalo. On jako urousaný nováček a Farah jako mladá matka v domácnosti. Ale nedokázal si přiznat, že by se mu ta představa nelíbila. I proto nemohl dopustit, aby se něco takového opakovalo. Nechtěl, aby ztratila další. To by ji zničilo. Tak, že by ji ztratil i on, čímž by se jeho svět uvrhnul do temnoty.

Museli to udělat, i když na něj nikdy nezapomenou. Ani by to nešlo. Saul krabici položil na volné prostranství a Farah zvedla ruku. Klepala se, i proto ji muž podepřel, čím jí předával i svou sílu. Věděl, že pokud to nedokáže, měl v kapse připravené zápalky. Jenže po chvíli ji vrátila k tělu a po tvářích jí stékaly slzy.

„Saule..." Nemohla ani dokončit to, co mu chtěla říct. Cítila se stejně jako tehdy, když ho ztrácela. Ona bolest ji psychicky požírala. Položila si ruce na břicho, kde rostla jejich holčička a chtěla si s ní povídat. Ovšem nedokázala ani své schopnosti aktivovat. Cítila se bezmocně, jako kdysi. Jako kdyby přišla o jediný důkaz její existence.

Zničehonic si všimla malých plamenů stoupajících od bedny s jeho věcmi. Saul opravdu škrtnul zápalkou, přesně jak slíbil.

„Počkej tam na nás, andílku," málem to ani nedopověděla. Rozbrečela se a padla Saulovi do náručí. Hladil ji po vlasech a nehodlal ji pustit. Možná ji potřeboval vidět takto zlomenou, aby si vážil toho, že mu to řekla. Jenže jeho srdce pukalo s každým jejím nářkem. Chtěl ji utěšit, ale nevěděl jak. I sám měl co dělat, aby se zdržel jen u slz. Opatrně vytáhl ze zadní kapsy telefon a napsal svému synovi.

Prosím, postarej se o ten nepořádek na nádvoří. Pak ti to vysvětlíme. Děkuju, Skyi.

Nic jiného nebylo potřeba. Teď bylo jen nutné Farah dostat zpět do bezpečného prostoru. Nevedl ji však do pokoje, ale do jeho sklepa. Potřeboval jí ještě něco ukázat a to mohl jen tam. I když věděl, že většinu věcí nejspíše už dávno prolezla. Měl pro ni překvapení, které momentálně mohlo pomoci více než si kdy dříve dokázal přiznat. Raději na to ani nemyslel, protože Farah pod víčky mohla mít aktivované schopnosti a číst si v jeho mysli jako v nějaké knize.