Rozhlédla se kolem sebe a po zátylku jí steklo několik pramínků studeného potu. Byla z akademie zvyklá na ledacos, ale noční opuštěná budova v ní klid zrovna nevyvolávala. Nechápala, proč se měly sejít zrovna tady. Až když zamířila do podzemí, postupně jí to docházelo. Ve městě nebylo tak zapancéřované místo jako psychiatrická léčebna. Díky svým schopnostem nepotřebovala ani baterku, ale občasně zaslechla nějaký hluk přicházející zpoza ní. Vlasy si stáhla do ohonu a i ve vojenských kanadách se snažila našlapovat tiše, jako se to naučila během výcviku. V hlavě si stále opakovala informace z sms zprávy, kterou od Rosalind dostala.

Blok A, místnost 059. Z držáku u pasu vytáhla dýku a neochotně se vydala dolů. Překvapilo ji, když zjistila, že se v několika místnostech svítilo. Co věděla, tak se bývalá nemocnice používala pouze při výcviku. Elektřina tam ani neměla být zavedena. Když se ale blížila k onomu číslu, něco jí pomalu docházelo. Žena se mohla naučit spoustě triků za svůj život a nepotřebovala k nim elektrické vedení. I když byla více podobná Farah, nemohla to vědět jistě. Celou dobu jí mohla vodit za nos pouze naučenou technikou mysli a být víla větru. Vlastně by se ani nedivila, už při prvním kontaktu se jí zdála až příliš záhadná. A přesto tu teď stála místo toho, aby oslavovala konec akademie.

Potřebovala se naučit kontrolovat a kolem sebe neměla nikoho, komu by mohla natolik věřit, i když se její přítel zdál dosti důvěryhodný. Alespoň si to myslela, dokud nepřišel závěrečný souboj, který měl určit jejich umístění po akademii. Nejednalo se však o Saula, místo něj byl vybrán někdo jiný. Rukou si přejela po břiše, kde stále měla několik ran od toho, jak jí kůží projelo ostří Andreasovy dýky. A Saul se na to jen díval, místo toho aby jí pomohl. Ale také si za to mohla částečně sama, když to byla zrovna ona, kdo mu způsoboval až příliš časté bolesti hlavy a migrény.

Farah odhodila stranou tašku, kterou měla přes rameno a sundala si kapuci od mikiny, kterou měla pod koženou bundou. Zhluboka se nadechla a odhodlala se promluvit: „Halo, je tu někdo? Rosalind?"

Na svou odpověď nemusela čekat dlouho. Z jedné místnosti vyšla nepříliš vysoká žena se stejně zabarvenýma očima jako měla ona. Onen pocit porozumění se Farah rozléhal po celém těle i v hlavě. Ale jen do chvíle, než se jí nezbarvily lehce do modra. Nepostřehla by to, kdyby mrkla.

„Můžeme začít?" zeptala se hlubokým hlasem, ze kterého šel mráz po zádech. V krku se jí vytvořil knedlík, kterého se nešlo zbavit. Svou odpověď mohla potvrdit pouze kývnutím hlavy či vnitřně, ale k tomu si ještě tolik nedůvěřovala. Občas se jí to vymklo z rukou a způsobila více škody než užitku.

„To se naučíš, nemusíš mít z ničeho strach. Stačí jen důvěra v proces, který bude náročný, ale ty to jistě zvládneš..."

Najednou však vzpomínka skončila. Netušila, co se sakra stalo a proč se vrátila právě do toho momentu. Rosalind vyčítala úplně něco jiného než to, že ji nechala učit. Naučila se od ní spoustu věcí, i když by to nahlas nikdy nepřiznala. Jednu z těch horších stále držela v sobě a nehodlala ji pustit do světa. Ne dokud... Ani ve své hlavě nedokázala tu obavu dokončit. I proto se ke svému stavu příliš nehlásila. Nechtěla si to prožívat znovu, tu bolest, která ji navždy změnila. Její srdce ztěžklo a netušila, zda bude vůbec schopna se podívat Saulovi znovu do očí. Saul. Za jedním jménem se skrývalo mnoho. Nejen jejich společná minulost, ale také chvíle, kdy ho opustila a doufala, že se jejich cesty opět střetnou.

Z jejího vlastního vědomí, kdy potřebovala být sama, aby si urovnala myšlenky, ji vytrhl zvuk příchozího hovoru. Když zahlédla jméno volajícího, bylo jí jasné, že se určitě něco podělalo. Bloom normálně nevolala. Věděla, že to číslo bylo jen pro případy nouze. Doplazila se k posteli a zvedla jej. Zhluboka se nadechla a vrátila se zpátky do stavu psycholožky. To byla další z věcí, za které Rosalind mohla poděkovat.

„Ano, Bloom? Děje se něco?" Nezahálela a šla přímo k věci. Nebylo nač čekat a dívka na druhé straně to dobře věděla. Po dlouhé době, co k ní chodila na sezení, či když jí zachraňovala před tím, aby ublížila svým rodičům. Je vlastně potkala jen několikrát, pouze aby si ujasnila, odkud dívka pocházela. Nebylo nutné je tam tahat pokaždé, spousta vzpomínek jí prozradila více než úskočná slova rodičů. A tak to bylo v pořádku.

„Vím, že mám volat jen v případě nouze, ale už uběhla nějaká doba od posledního sezení a stále netuším, zda nás budete učit nebo ne. Minimálně Musa se na vás stále ptá." V jejím hlase slyšela omluvný tón, až měla chuť jí vysvětlit, že to není potřeba, ale nakonec to neudělala.

„Máš naprostou pravdu. Dnes mám jen pár klientů, ale co takhle přijít v podvečer a domluvily bychom se?" Snažila se nabídnout nějakou alternativu, i když neříkala příliš pravdu. Měla před sebou jen jednoho klienta, kterého se lehce děsila. Nebylo to jen kvůli tomu, že byl její doktor, kamarád, ale že poznal Saula a ostatní blázny pohybující se kolem ní. Navíc je čekal těžký rozhovor. Bude mu muset navrhnout, aby si našel jiného terapeuta. Kamarády léčit nemohla, na to existoval kodex a hlavně nepsaná pravidla. I na sobě to pociťovala, tu změnu ve svém chování od chvíle, kdy ho začínala poznávat jako člověka a ne jen jako pacienta. Více ji to bralo a to nebylo v pořádku. Málem nevnímala odpověď Bloom, jejíž úsměv cítila i přes telefon.

„Řeknu to ostatním a budeme tam, děkuju, slečno Dowlingová," jakmile to dořekla, telefon utichl. Dívka to položila a vrátila Farah do ticha pokoje. Ani netušila, co se vlastně poslední chvíle dělo. Měla naprosté okno, i proto se opatrně zvedla. Stále ji všechno bolelo, ale s tím dokázala žít. Dopotácela se k nejbližšímu zrcadlu a prohlížela se v něm. Hnědé oči, které nevídala zase tak často kvůli používání magie. Jednou dokonce měla strach, že skončí jako její učitelka s modrými. To však bylo předtím než jí to Rosalind vysvětlila. Sice měla moc proudící tělem, ale něco takového nedokázala. Modré totiž naznačovaly, že se jednalo o sílu větru, kterou však Farah neovládala. Znamenalo by to, že by ztratila spojení se svou původní mocí.

Rozhlédla se po místnosti, aby našla oblečení. Mohla jít klidně v jeho věcech, ale už takhle mu přidělávala více starostí než bylo třeba. Navíc po vydatné snídani netušila, zda se do těch šatů dostane. Nakonec však byla odhodlaná to zkusit. Jako první ze sebe stáhla tepláky a hned za nimi letěl až příliš pohodlný svetr. Hodlala si je krást pokaždé, kdy bylo třeba. I s tím musel Saul počítat. Vlastně jeho skříň brala jako takové nákupní centrum bez práce. Ze židle popadla černé šaty a nedůvěřivě si je prohlédla. Tohle bude chtít všechny svaté, ale přinejhorším si ty jeho věci prostě půjčím na cestu domů. Což však brala jako úplně poslední možnost. Další z nich bylo šaty natáhnout, ale nezapínat, hodit přes to kabát a dělat jakoby nic.

Ale když si prohlédla břicho v zrcadle, přišlo jí, že tentokrát by to mohlo vyjít. Bylo menší než večer, což velice oceňovala. I když se zipem měla menší problémy, dokázala se do nich dostat. Nic co by kabát nezvládl zakrýt.

Zaslechla šramot za dveřmi a během toho, co si prsty prohrabovala vlasy, vrátila knihovnu na své původní místo. Z kabelky vytáhla řasenku a nakonec se na sebe lehce usmála. Všechno se jí zdálo jako špatný sen, ale ze kterého se nedalo probudit. Ze židle popadla kabát a zamířila ven. Mezitím však dovnitř vpadl Saul následovaný Skyem. Když zahlédli Farah oblečenou v šatech a zpět v kramflecích, pochopili, že se snažila zmizet. Mladík vycouval a šel si po svých, za to Saul vypadal, že měl něco vážného na srdci.

„Jsi v pořádku?" použil velice otřepanou frázi, na kterou začínala být velice háklivá. Nebylo divu, že se to odrazilo na jejím tónu, kterým na Saula promluvila: „Proč se mě na tuhle otázku každý ptá? Jinou neumíte? Ale ne, Saule, nejsem v pořádku. Jsem těhotná a nervově to nezvládám. Tuhle odpověď jsi chtěl slyšet?"

„Konečně jsi mi řekla pravdu, to beru jako úspěch," usmál se a políbil ji. Stačilo mu to ke štěstí. Konečně mu otevřela dveře a nechala ho alespoň mírně nahlédnout. I přesto věděl, že před ním něco skrývá. Ale nechával jí prostor. Políbila ho nazpět a zamířila si to směrem k domovu.