Farah byla lehce nervózní, když se s puberťáky za zády blížila k místu, kde ji znali nejspíše jen jako tu od Saula. Ta skutečnost byla v pořádku, ale opravdu nepotřebovala, aby se to roztroubilo i po zbytku města. Přitáhla si košili blíže tělu a nasadila jedinou masku, kterou v tu chvíli ovládala. Žádné city, tak to bude lepší, případně jen sarkasmus. Byla připravena použít i svých donucovacích praktik, přece jen většina z nich jí tehdy viděla v opuštěné nemocnici. Nemusela si tedy před nimi hrát na kdovíjak hodnou osobu. I když se v ní kdesi ukrývala, hodně hluboko a jen pár lidí mělo dovoleno ji spatřit. Někteří jen díky svým schopnostem, jiní pomocí citů, které se s tím pojily.

„Slečna Dowlingová? Poručík mi tu pro vás zanechal propustku a také toto. Tvářil se u toho velice důležitě. Také vám případně mám být k dispozici, kdybyste nevěděla, kudy se jde na nepoužívané cvičiště." Poté natáhl ruku směrem k ní a čekal na její reakci. Naštěstí nemusel čekat dlouho, protože žena přimhouřila oči a změřila si kluka od hlavy až k patě. Na to jí však stačila jen malá chvilka. Možná se jen snažila zjistit, co věděl. Jeho potměšilý úsměv se jí ani za mák nelíbil.

„Děkuji, ale cestu znám. Kdybych nevěděla, zeptám se." Převzala si od něj propustku, kterou si strčila do kapsy, ale několikrát složený papír ji překvapil. Saul nikdy nebyl na psaníčka či něco podobného. Bez jediného slova prošla kolem zdvořilého mladíka a šla přímo k jediným vratům, které vedly dozadu. Barvu měly oprýskanou, čehož si Farah nevšimla, stále totiž hypnotizovala kus papíru. Jako kdyby čekala, že se díky jejímu pohledu sám otevře a nejlépe i přečte. Jenže nic takového se nestalo a nehodlalo stát. Místo toho aktivovala své schopnosti, když se dostala blíže bráně. Neměla klíč, ale Saul tušil, že nebude potřeba. A měl pravdu. Natáhla ruku a když zvedla hlavu, brána se za úpěnlivého skřípání otevřela.

I ji samotnou překvapil zachovalý stav vybavení. Vlastně ani sama nevěděla, co vlastně čekala. Možná polorozpadlé hřiště, zrezlé překážky. Jenže nic z toho se nekonalo. Spíše to vypadalo, jako když si jen odskočili na jídlo a měli by se po pauze zase vrátit. Otočila se k ostatním a zavřela za nimi ona kovová vrata. Někteří si zacpávali uši, nedivila se jim. Znělo to jako když se přejíždí nehty po tabuli ve škole. Zapsala si to na seznam ve své hlavě, který se každým dnem zvětšoval.

„Takže, kdo se toho chce chopit první?" Zeptala se a poté luskla prsty. Na připravených loučích, o které požádala zprávou Saula se rozhořel mírným plamenem oheň. Jediný element se kterým se učila poměrně nově a to především kvůli Bloom, aby jí mohla pomoci. Jenže byl natolik vzdálený od toho jejího, jak jen to bylo možné. I proto s tím měla problémy. Spolu s tím se také uprostřed menšího plácku bez trávy objevil bílý kruh. Jako kdyby tam byl celou dobu. Zkontrolovala si košili, než si všimla, že se jako první zvedla silnější slečna. Znala ji jen díky vyprávění a zachytila také pohled jediného mužského účastníka. Byli si velice podobní, což jí odpovědělo na její otázku velice věrohodně. Vyprázdnila si hrdlo jedním odkašláním a natáhla ruku směrem k onomu místu. Sama zůstala stát opodál v bezpečné vzdálenosti a přesto blízko, aby případně mohla zasáhnout.

„Terro, můžeš začít." Jen, co to dořekla, její oči zezelenaly a ze země začala bujet podivná rostlina. Nedovolila jí opustit vyhrazený kruh, který střežila svou silou. Stihla se zaměřit i na ní, stavět jí pod nohy překážky, ale jen tolik, kolik by byla osoba schopna překročit a pokračovat. Hned jak zmizela, další dívka se postavila několik kroků od kruhu. Než však stačila vkročit dovnitř, zachytila Farah Saulův pohled z budovy. Díval se na ně a pil u toho svou kávu. Mrknul a užíval si show. I přesto se po chvíli žena podívala zpět k další účastnici jejich prvního tréninku. Opakovalo se to, dokud nezůstala pouze poslední z nich. Bloom.

A tehdy nastal problém, který se zdál neřešitelný. Dívka se třásla, když se ji snažila Farah přesvědčit, aby se nebála v kruhu použít své schopnosti. Dokonce ji přesvědčovala, že to opravdu není jen křída na hlíně, že se jedná o bariéru.

„Nemůžeme pokračovat beze mě?" Jediná věta stačila k tomu, aby žena ztratila nervy a prozkušování ukončila. Musela si s Bloom promluvit, ale nechtěla to řešit přede všemi. Už tehdy před tím incidentem v lese věděla, že kromě elementu je její temperament trochu jinde. Chtěla jí původně navrhnout, že kolem ní s Aishou vytvoří vodní sloup. Ovšem po chvíli i to raději vzdala. A donutily ji k tomu její občasně problikávající oči. Vzala ji za rameno a vedla za roh budovy. Ostatní tam nechala chvíli samotné bez jediného slova. Puberťáci si snad zábavu najdou, alespoň na chvíli. Třeba telefony.

„Tak, co se děje?!" Zeptala se lehce nevybíravě. Mimo ordinaci by se také měla chovat profesionálně, ale to je část, která jí poslední dobou příliš nešla. I když se to snažila držet pod pokličkou, některé názory se i tak dostávaly ven. Chvíli trvalo, než se dívka vzpamatovala a uvědomila si, že před ní stojí její psycholožka. Ale přesto jí místo toho raději položila ruku na její paži, čímž dala Farah přímý přístup do hlavy bez jediného slova.

Sam mezitím vymyslel novou aktivitu během toho, co byla Farah pryč. Aisha tvořila z okolní vlhkosti vodní bomby a Sam to stejné dělal s blátem. Mysleli si, že to je hrozná zábava, dokud se za nimi neobjevila Farah a jedna z jeho bomb ji netrefila přímo do hrudníku. Udělala dva kroky zpět, aby to ustála. Jenže v tom problém neviděla. Navíc před nimi nemohla začít zkoumat, zda ji to netrefilo příliš nízko. Měla strach a jediná osoba, která o něm věděla, byla naštěstí zticha. Farah se oklepala a dala si ruce za záda.

„Co se to tu sakra děje?" vyhrkla vyšším hlasem než měla původně v plánu. Jenže než se dočkala odpovědi, Bloom promluvila na někoho za ní: „Ahoj, Skyi, co tu děláš?"

„Bloom? Co tu děláš?" Byl natolik překvapený její přítomností, že málem zapomněl na to, proč vlastně přišel. Ostatní si nemohli nevšimnout, že si v podstatě odpovídají otázkami. Navíc stejnými. Potřeboval mluvit s Farah, ale tohle mu to celé překazilo. Ještě chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jí nikdy neřekl, co vlastně celé dny dělá. A najednou před ní stál oblečený v uniformě, kterou měl nosit po zbytek života. Před dívkou, kterou miloval.

„Mohla bych se tě zeptat na to stejné." Přimhouřila oči a překvapení se měnilo v hněv. Farah ji pozorně sledovala, zda se přestane kontrolovat, či nikoliv. Nebylo to kvůli tomu, že by si to užívala, spíše šlo o to, aby ho dokázala včas ochránit. Svého syna, vytanulo jí v hlavě. Netušila, kde se to vzalo. Ale musela se soustředit. Ovšem Bloom sice měla ruce sevřené v pěst, ale její oči a tělo zůstávalo klidné. I tak se ale Sky začal bát, už jednou její nálady zažil. Otočil se k Farah a přestal se na ni soustředit. Vědomě ztišil hlas

„Posílá mě táta, potřebuje s tebou mluvit a prý je důležité, aby sis to přečetla, než za ním půjdeš. A já radši mizím, než to ještě víc podělám." Nervózně se zasmál a rychlým krokem si to zamířil pryč. Farah i zbytek osazenstva hledělo za ním a někteří nevěřícně kroutili hlavou.

„On je voják?" zeptala se po chvíli stále zmatená Bloom. Jako první ji zaregistrovala Farah, i když však nevěděla, co by slyšela raději.

„Holt asi špatný vkus. Ale ano, jeho oblečení nebyl kostým na Halloween." Netušila, že bude znít tak sarkasticky, ale na blbou otázku stejná odpověď. Nemohla si pomoct. S tím je nechala odejít a sama zamířila směrem ke dveřím, které vedly do křídla vedoucích. Zastavila se pod stříškou a otevřela onen vzkaz. Vytáhla z něj malý klíček a zvedla ho před oči. Nevypadal jako majetek tréninkového centra, na to byl až moc zdobený. Vložila ho do kapsičky na košili a rychle přelétla ona slova. Ale v podstatě tam našla jen jediné. Že chce, abych za ním co nejdříve přišla. Navíc ji štvalo, že na sobě stále měla zbytky hlíny díky jejich pitomé hře.

„Puberťáci zasraní!" S tím vrazila do místnosti a práskla za sebou dveřmi. Atmosféra v místnosti se rázem změnila.

„Farah, co..." Nemusel to ani dokončovat, protože vzhlédl a uviděl ženu pokrytou hlínou z jejich cvičiště. Měl co dělat, aby se nerozesmál, ale nakonec to pro zachování svého života udržel na uzdě. Sundala ze sebe tu špinavou košili, hodila ji na zem a z tašky rychle popadla černý svetřík. Až poté šla přímo k němu. Neřekla už ani slovo, pouze chtěla jeho paže cítit kolem svého těla. Dokázala by se ještě nějakou dobu přetvařovat, ale zabíjelo ji to. To celé však nebylo nic proti tomu padnout Saulovi do náručí. Cítila se vyčerpaná, ale konečně šťastná. Byla tam, kde opravdu potřebovala být. Pod dlouhý rukáv svetříku schovávala modřinu od infuze a doufala, že se po tom nebude muž pídit. Políbila ho a nechala s papíry, které potřeboval dokončit.

Odešla do koupelny, kromě šatů měla v tašce i další věci na převlečení. Ve všech případech mohla použít jeho svetry, alespoň spodek si vzala svůj. I když počet nositelných věcí se pomalu blížil kritickému minimu. Nákupy měla na seznamu, ale oddalovala je na chvíli, kdy jí zůstane opravdu málo věcí. Shodila ze sebe věci od hlíny, díky výkonu Sama, když mu chtěla zabránit v jeho pokusu. Rozpustila si vlasy a nechala je spadat na holá ramena. Dívala se na své holé tělo a nevěřila tomu, jak rychle se měnilo. Bylo stále těžší k onomu tvorečkovi nepřilnout. Ale snažila se tomu odolávat. A přesto ho podvědomě pohladila, sobě si to ospravedlnila tím, že tam měla vlas.

Vrátila se do pokoje zabalená jen v ručníku. Nechtěla ho dráždit, nebo něco takového. Jen potřebovala cítit jeho přítomnost. Pohlcovaly ji emoce, které mohl zastavit jen on.

„Snažení dobré, Farah, ale já to potřebuju dokončit, ano?" I Saul si myslel, že to na něj zkoušela a přitom se jí jen nechtělo oblékat do věcí, které jí byly každou chvílí menší. Otočila se a než stihla udělat krok, muž ji stáhl za zápěstí do klína. Odhodil propisku na stůl a políbil. Jako kdyby to dokázal vycítit, že potřebovala pomoct. „Takhle se na to povýšení nestihnu připravit, slečno Dowlingová."

„Tak to vás tedy nebudu rušit, poručíku Silvo. Nebo bych měla říct budoucí kapitáne?"

„Ty mi můžeš říkat, jak jen chceš. To přece víš."

„A co takhle troubo? Občas by to sedělo." Střílela si z něj a myslela, že ho k něčemu vyprovokuje, ale on jen uznale pokrčil rameny a promluvil: „Ale, ale. Možná máš pravdu. Pan trouba ale opravdu potřebuje dodělat ta hlášení, která mu dal Marco na starost, ano?" Zamyslel se a naposledy ji políbil. Nezdráhal se lehce rozhrnout ručník a položit ruku na zvětšující se bříško. Bylo to jako splněný sen, ale také se bál, že se jednoho dne probudí. Dělo se toho příliš najednou. I proto nebylo divu, že se občas musel přesvědčovat, že se mu to opravdu nezdálo. Měl na ruce malou modřinu od toho, jak se štípal stále do jednoho místa. Když cítil bolest, bylo to skutečné. Kdyby ne, poznal by to, nebo v to alespoň doufal.

Zvedla se, shodila ze sebe ručník a až teprve tehdy se sehnula pro své věci. Dělala mu to těžší, ale musel s tím počítat, když si ji vybral. Takže vlastně jen čekala na jeho reakci.