„Ať si chlapec zvyká. Když mě požádal o ruku," až když to dořekla, uvědomila si, co vlastně provedla. Ještě mu na to neodpověděla a už to troubila do světa? To se jí nepodobalo. Navíc zaznamenala ticho, které se kolem ní rozhostilo. Raději proto nezvedala zrak od svého poloprázdného talíře. Až po nějaké chvíli se odvážila zvednout oči alespoň směrem ke stále stojícímu Saulovi. Protočila jimi, když pochopila, že je na ní, aby ho došla zachránit. To jsem to zase vyhrála. Brblala si v hlavě a za sebou uslyšela mužský smích. Rychle otočila hlavou zpět a zpražila Marca pohledem. I to stačilo k tomu, aby se vrátil k překvapenému výrazu. Rozhodně si nechtěl rozčílit vílu mezi tolika lidmi.

Musela se rozhodnout mezi nedojedenou snídaní a záchranou svého budoucího manžela a otce jejího dítěte. O čemž nemohla ani žertovat, dokud ve své blízkosti měla hlavního slídila, který neuměl ovládat co přijme. Zhluboka se nadechla a opatrně se zvedla. Nechtěla na sebe přilákávat více pozornosti, než již měla. Stále byla onen zajímavý cizinec, který by dokázal celé místnosti způsobit několikahodinovou migrénu. A neměla k tomu daleko, když za sebou uslyšela šeptání směrem k ní. Ale dělala, že nic neslyšela. Jen několik kroků ji dělilo od Saula, když zahlédla Skye. Zakroutila na něj hlavou, když poznala, že jí chce jít na pomoc. Dokázala by ho zaznamenat i ve více lidech, což byla také jedna z věcí, jež ji děsila mnohem více než to uvnitř její dělohy.

Opatrně vzala strnulého muže za ruku a vedla ho k jejich stolu. Stačila ještě vzít sklenici s vodou, protože věděla, že bude třeba. Netušila, že se mu něco takového stane, ale postupem času jí to začalo připadat i lehce vtipné. Stejně jako vyprazdňujícímu se osazenstvu místnosti. U několika z nich si však nebyla jistá, zda se nebaví až příliš. Odvrátila od nich zrak a spustila jim alespoň mírnou bolest. Nezaměřovala se na jednotlivce, ale stejně dorazila kam měla. Většina z nich se za zvuků nadávek zvedla a vyběhla z místnosti, což Farah pobavilo. Netušila, že se její schopnosti daly používat i takovým způsobem. Většinu času je používala jen k pomoci ostatním. Pokud to nebyl Ben a jeho velice hloupé nápady. Musela se však držet při zemi, aby jí to nevlezlo na mysl jako Rosalind. Moc dokázala ovládat lidské mozky a to rozhodně nebyl její cíl. Netoužila po moci, která by dokázala ohýbat svět.

Když se po chvilce vrátila do reality, popadla skleničku a chrstla její obsah Saulovi přímo do obličeje. Doufala, že ho tím probere, ale spíše byla jen vytočená a tohle ji mírně zklidnilo. Když uviděla jeho oklepání, poznala, že se vracel k sobě. To je jak mít malé dítě, i když tak to má asi většina chlapů, když si najdou ženskou. A Marco, jestli zjistím, že slídíš, tak ti provrtám hlavu tak, že už ji ani Noura s Benem nedá dohromady.

„Hej, co ti dneska je? Nakráčíš si sem jako princezna a pak mi tu začneš málem zabíjet rekruty." Snažil se vtipkovat nejvyšší velitel celého výcvikového centra. Jenže natrefil pouze na odpor, který úplně nečekal. Věděl, že v její přítomnosti jeho napůl rozbitá schopnost byla brána jako potíž, ale netušil, co s tím udělat. Rozhodně na něj ale nemusela vyjíždět pokaždé, když něco udělal. To by však nesměl sedět u jednoho stolu s časovanou bombou.

„Co by mi sakra mělo bejt?" Vyhrkla Farah, která by nejradši vyskočila z vlastní kůže. I sama věděla, že to předtím přehnala. Jenže vzít to zpátky nešlo, stejně jako předcházející noc na kterou narážel. Po očku se dívala, kudy by se případně dalo utéct, ale moc příležitostí neviděla. Nejblíže byly vchodové dveře a také ty vedoucí do kuchyně. Potlačila svůj sluch, přivřela oči a soustředila se jen a jen na Saula. Na jeho klidný dech a tlukot srdce.

„A ty se divíš, Marco? Po takové noci?" Přidala se k němu Noura. Nebylo divu, oba dva potřebovali dostat ven svou frustraci, kdy museli jen poslouchat, jak se někdo jiný baví. Navíc když se jednalo o jejich kamaráda, kterého považovali dlouhá léta za gaye. Nedíval se po ženských a jen pracoval, i proto si to mysleli. Ale když se mu Marco snažil někoho dohodit, nakonec s ním sám skončil v ložnici.

„Tady Marco může leda tak držet rypák při zemi," vzpamatoval se Saul ve vhodnou chvíli. Měl k tomu také co říct, zvlášť když si kvůli nim koupil špunty do uší.

„My aspoň nebyli slyšet skoro až na nádvoří," bránil se smějící se Marco. Někomu to ale tak vtipné nepřipadalo. Farah byla statečná a všechny takové věci, ale nevěřila svým schopnostem. Cítila, jak v ní roste hněv, jak jí pulzuje žilami a musela ho korigovat. Rozložit po těle, aby se nestalo něco vážného. Vyhovovalo jí, že se trojice bavila mezi sebou a jí si nevšímala. Vzala do mírně klepající se ruky vidličku a dělala, že se pokouší dojíst svou snídani. Měla také co dělat, aby se nezačala červenat. Stálo to hodně přemáhání a vnitřních nadávek, kdy si je oba dva představovala topící se. Uklidňovalo ji to a ani to, že jí Saul pod stole podával ruku, nemělo takový efekt. Ani by si jí pořádně nevšimla, kdyby neucítila jeho teplo na rychle chladnoucích prstech.

Avšak stále cítila nával něčeho, co se jí vůbec nelíbilo a čeho se bála. I proto se zvedla, jen rychle pronesla: „Myslím, že už mám dost." A z jídelny rychlým krokem zmizela. Mířila si to přímo do Saulova pokoje. Cítila, že za ní někdo běží, i proto se zastavila. Nechtěla zavřít oči, věděla, co se stane. Mohla jen čekat, až onen pronásledovatel přijde blíž.

„Farah? Jsi v pořádku?" zeptal se mladík, ale udržoval si od ní vzdálenost. Jako kdyby mu jeho intuice říkala, že nebyla vhodná chvíle na velká gesta. Když k němu však žena otočila pohled, přál si zase sedět v klidu v jídelně. Nevypadala šíleně, pouze ztraceně. Bílé oči, ze kterých se i tak valilo spoustu slz a stažené tělo do křeče. Chtěl začít couvat, ale neudělal ani jeden krok, než Farah promluvila hlasem, kterým ani ona sama nepoznávala: „Vrať se do bezpečí, Skyi." Už jen to ho pobídlo, aby neutíkal. Potřebovala pomoct. Udělal několik menších kroků, dokud neucítil podivnou studenou vlnu. Nechtěl skončit jako tenkrát, když chtěl jít zachraňovat tátu, ale záleželo mu na ní. Máma, kterou jsem nikdy neměl. Musím to udělat.

Jeho vnitřní slova jí rezonovala v hlavě, což její tělo donutilo k akci. Jak on chtěl ochránit ji, tak i ona měla na mysli to stejné. I proto ho jedním zvednutím ruky odhodila o několik metrů dozadu a rozběhla se ke vstupu do budovy. Potřebovala být sama předtím než uvolní energii ze svého těla. Bylo to něco jiného než obvyklá těhotenská nevolnost, jako kdyby její tělo těhotenství odmítalo a bránilo se proti němu. Což se mohlo zdát jen jí. Probíhalo v pořádku, jen u schopností záleželo na změnách hormonů více než u normálních lidí. Nebylo proto divu, že se většinu času cítila jako v pubertě. Horská dráha se však upravila a měnila se ještě mnohem častěji.

Zabouchla za sebou dveře a sedla si vedle dveří od koupelny. Věděla, že nebude trvat dlouho a vtrhne tam Saul, čemuž musela zabránit. Zvedla klepající se ruku a zaměřila se na zámek, dokud neuslyšela cvaknutí. Poté otočila mírně hlavou směrem ke knihovničce a přesunula ji před dveře. Až teprve tehdy upustila uzdu svému hněvu. O kterém ani netušila, kde se všechen vzal. Byl to ale i zároveň vstup do vzpomínek na její trénink s Rosalind. Nerada se k němu vracela, ale nyní k tomu byla donucena.