Už nějakou chvíli seděli naproti sobě bez jediného slova. Slunce se pomalu sklánělo k západu a díky tomu prostředí tmavlo. Atmosféra v kuchyni pomalu houstla. Ani jeden z nich již hodiny nezkontroloval telefon. Vlastně ani nevěděli, co se přesně dělo. Až když zmizel i poslední sluneční paprsek, odhodlal se Saul promluvit. Možná i proto, že se blížil jeho návrat zpět do kasáren. Myslel na svou četu, která jistě trpěla pod vedením Andrease Eraklyona, který se na základně objevoval, jak se mu zachtělo. Stejně jako jiní velitelé neměli zapotřebí tam jezdit, i proto mělo přidělené vedení klid. Jednalo se zároveň o místo, kde se nováčci třídili předtím, než je čekal pravý výcvik na tvrdé rekruty.

„Nechtěla by sis konečně promluvit? Nebo to dopadne jako když jsem včera přišel do baru a tys po mně málem hodila skleničku?" Saul se opřel a čekal, jakou na to bude mít Farah odpověď. Neočekával, že by si to pamatovala, ale mírné zčervenání její tváře mu prozradilo pravý opak. Což trvalo jen chvíli, protože opět plně ovládala své tělo, takže mohla ukazovat jen to, co jí proklouzlo mezi prsty. Na jazyku měla spoustu otázek, ale nakonec sepjala ruce na stole a hodlala mu z očí do očí odpovědět.

„Za prvé, vybral sis velice špatný den, za druhé ti to trvalo celé dva roky, než jsi za mnou konečně přišel. Nemyslíš, že bych si spíš já zasloužila vysvětlení? Ale jako první bys mi sakra mohl říct, co jsem dělala v noci."

„Počkej, ty myslíš, že jsem nechtěl přijít?" Nereagoval na její urgenci o vysvětlení předcházející noci. Najednou mu to nepřipadalo jako důležité. Její zlost ho srážela k zemi a on se tomu nemohl bránit. Nejspíš pomalu zapomínal, jakou ženu to tehdy potkal a jak moc se za tu dobu změnila.

„A jak jinak si to mám brát?" Nekončila se svými výpady, které už Saul nemohl vydržet. Zatlačoval slzy, nejen kvůli tomu, že se mu vracelo mnoho vzpomínek, ale také protože hodlal mluvit o tom nejtěžším od doby, kdy přežil poslední nasazení do válečného konfliktu. Tentokrát však neseděl v pohodlném křesle v tlumené místnosti, čemuž odpovídala i jeho nálada. Nehodlal být jako ona, ale přesto musel něco říct. I když by se nejradši sebral a odešel.

„Ty jsi zmizela před dvěma lety a nejspíš si od té doby zapomněla, že jsem stále aktivní voják. Farah... Tvůj dopis, který jsi mi nechala, jsem měl s sebou na misi, na kterou mě poslali měsíc po tvém odchodu. Vrátil jsem se až před pár měsíci, kdy jsem podstoupil výcvik na trenéra. Kvůli jedné střelbě už jsem jen poručík zavřený ve městě, který učí nováčky. Myslíš snad, že jsem na tebe ani jednou nepomyslel?"

„Promiň... Saule, já nevěděla..." Farah se rychle zvedla a utekla do ložnice. Saul byl jako přikovaný k židli, nemohl ji následovat, vlastně ani nechtěl. Spíše litoval, jaký tón zvolil. Nic z toho nemohla vědět, a přesto začala s obviňováním jako kdyby před ní stál ten mladý kluk tenkrát z akademie. Až když tu myšlenku zavrhnul, zvedl se a stejnou chodbou mířil zpět ke dveřím ložnice. Chtěl zaklepat, ale poté uslyšel tiché vzlyky. Onen zvuk ho dohnal k tomu, že padl na kolena a nebyl schopen dalších úkonů. Stalo se přesně to, co si zapřísáhl, že nikdy neudělá. Co však už Saul neviděl, bylo to, že Farah seděla u zdobené truhly, ve které měla všechny věci z akademie. Obvykle byla zamčená, ale po dlouhých letech ji otevřela a dívala se na svou uniformu, kterou kdysi nosila. Přejížděla po trhlinách, které nikdy neopravila a ani to neměla v plánu. Pouhý dotyk jí vrátil všechny vzpomínky na ono období plné smíchu, ale i bolesti a bez většiny starostí, které zažívala poté, co se oddala cestě psycholožky. To ji dohánělo k slzám a jeho slova byla pouze startovací čárou, který vše zažehl.

Až po nějaké době zvedla zrak a zahlédla se v odrazu okna. Všechny emoce měla většinou pod kontrolou, stejně jako svou moc, proto ji překvapilo, když místo svých hnědých očí spatřila ledově zbarvené duhovky. Zastavilo to její přemýšlení, protože se k ní dostávalo něco úplně jiného. Posunula se k posteli a opřela se o ni. Vnímala to, co k ní přicházelo od Saula. Vědomě myslel na věci, které byly šťastné. Věděl totiž, že Farah se svou schopností mu bude koukat do hlavy. Na to ji znal až moc dobře. Převažovalo to všechna slova, protože v mluvení o svých citech nebyl zase tak zběhlý. Některé vzpomínky jí vykouzlili úsměv na tváři. Prohlížela si všechny jeho očima a konečně mohla zažít některé z jiné perspektivy, než měla ona. Dokonce se na sebe několikrát koukala skrze okno. Saul seděl na střeše nižší budovy, která v sobě měla ošetřovnu a hleděl na spící Farah. Tiše na ni dokázal hledět i celou noc. Přestala se divit, proč byl občas tak unavený. Každá další chvilka v ní rozpouštěla několikaletý hněv, který se v ní nevědomky tvořil. Dokonce ho nahrazoval i jiným hřejivým pocitem, jež se jí přeléval do celého těla. Dovolila si přestat myslet jako psycholožka a zapnula mód obyčejné ženy. Děkovala svým schopnostem, že jim umožnily komunikovat i bez dalších hádek, které by nejspíše nikam nevedly. A to i když byl Saul normální člověk, jen věděl, co jí v určitých chvílích ukázat.

Farah zavřela oči a vědomě svou sílu utnula. Jako kdyby získávala opět kontrolu nad svým životem a tentokrát se nejednalo o pocity, které by měla chuť zabít alkoholem v baru. Opatrně se zvedla, přešla ke skříni a rychle se převlékla. Přece nemohla další den trávit v tom stejném, i když to obyčejně dělala. Poté se postavila před zrcadlo a vzpomínala na to, jaký účes nosila jako mladší nejraději. Otočila se zpět k truhle a nalezla tam taštičku plnou pinetek, což jí jako odpověď bohatě stačilo. Naposledy vše zkontrolovala, než se rozhodla konečně otevřít dveře.

Z pohledu na klečícího Saula ji bolelo srdce, ale i tak si dřepla a natáhla k němu ruku. Doufala, že když to ještě podpoří svými slovy, dokáže ho přimět ji přijmout. I jediný pohled by Farah stačil, aby zjistila, na čem si v jeho srdci stála. I proto vyrovnaným a klidným hlasem tiše pronesla svou otázku.

„Co kdybychom to zkusili znovu?"