Uběhlo několik dní od té chvíle, kdy Farah položil onu osudnou otázku. Stále jí rezonovala v hlavě a celou dobu nedokázala myslet na nic jiného. V práci se dokázala tvářit profesionálně, jak se od ní očekávalo. Řešit cizí problémy a nasazovat je výš než ty své. Ve chvílích volna ale seděla na svém křesle a snažila se nerozpadnout na milion kousků.

Měla by se cítit jinak, ale vnitřní obavy ji ovládaly. Nemohla se s nimi svěřit ani Saulovi, protože ten měl svých problémů nad hlavu. Musel být u svého syna, který potřeboval otce více než obvykle. Připravoval se na Andreasův přílet domů, který se blížil každou hodinu a také na povýšení. Ony dvě situace se vykrývaly, ale přesto na to musela zůstat sama. Slíbila mu, že neudělá žádnou hloupost. Podívala se na hodinky, aby zjistila, že měla ještě chvíli. Dokázala vést vnitřní monology, jen aby se uklidnila. Představovala si, že mluví s tím malým tvorečkem, který si vyžadoval stále více místa. I to byla jedna z věcí, kterou musela vyřešit za Saulovi nepřítomnosti.

Připravit mu překvapení. Někdo zaklepal na dveře a Farah se rychle zvedla. Nechtěla příchozího příliš zdržovat. Za dveřmi však stál Ben a byl podivně bledý. Netušila, co se stalo, ale ustoupila ode dveří a dovedla ho ke křeslu pro pacienty. Zaujala místo kousek od něj za stolem a zhluboka se nadechla. Aktivovala své schopnosti, ale i tak čekala, zda nezačne sám. Mohla získat představu, kdyby mu hned vstoupila do hlavy, ale respektovala svůj obvyklý plán, jež vysvětlovala každému pacientovi.

Netrvalo dlouho a Ben spustil o svých dětech. Blížila se doba, kdy by jeho žena Rose měla narozeniny. Pokaždé to bylo těžké, složitější však o to, že spolu s tím i další. Smutné výročí jejího skonu. Věděla, že to jeho děti nesly špatně, ale skrze jeho práci s nimi nemohl být tak často, jak by chtěl. Něco však bylo špatně. Farah se začala motat hlava a najednou ztratila kontakt s jeho vnitřním já od kterého se odvíjela nabízená pomoc.

„Promiň, hned budu zpátky," dořekla vyběhla z místnosti. Zamířila si to směrem záchodky a proklínala svůj stav. Dělo se to stále častěji a nesnášela to. Občas to dokázala ovládnout, ale v některých případech si to žádalo její plnou pozornost. Než se vrátila zpět za Benem do ordinace, pohlédla na sebe do zrcadla. Upravila si vlasy a opláchla si obličej. Nevypadala nijak hůř než obvykle, pouze její obličej chytil lehce zelený podtón, o kterém doufala, že brzy zmizí. Zhluboka se nadechla a položila si jednu ruku na břicho. Ty mi teda dáváš, drobku.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jakmile zaplula na své místo po jeho boku. Opět v něm viděla vyrovnaného doktora, který se zajímal o svou pacientku.

„Naprosto, děje se to jen občas. Nemá rád, co jím. Hajzlík jeden. A to nezmiňuji totální averzi na všechny typy barů," po poslední větě se začala smát, protože netušila, že něco takového vůbec kdy vypustí z pusy. Jako někdo, kdo v baru trávil každý večer. A přesto se to dělo, musela se jim vyhýbat obloukem, protože jakmile zacítila pach alkoholu, tak se jí zvedal žaludek.

Což ji dostalo až k myšlenkám, co asi dělal Saul. Přemýšlela nad tím nějak často. Ale pomalu se s tím smiřovala, neboť stále musela přemýšlet nad něčím, co ji děsilo. Nad budoucností a ta bez přítomnosti nemohla vzniknout.

V kasárnách bylo jako obvykle rušno. Jen jeden mladík seděl ve svém pokoji a nehodlal z něj vylézt. Nikdo ho k tomu nenutil. Saul věděl, že až bude chtít, připojí se k nim. Už nemohl dál snášet všechny ty pohledy ostatních. Pokaždé když procházel spodním patrem, musel Sky míjet nástěnku s oznámením. Byl tam uvedený jako jeho syn, jediný žijící potomek, i když toho člověka v podstatě neznal. Dokonce i jeho spolubydlící se odstěhoval na jediný volný pokoj, který v budově byl. Nechtěl s ním mít nic společného. Kamarádil s ním už od dětství, přesto se Riven rozhodl distancovat. Poslední kapka, díky které se Skyův pohár únosnosti přelil. Opřený o postel, kolem sebe nepořádek a tma. Hlavou mu běhalo spoustu myšlenek, ale on dokázal myslet jen na jednu věc. Že mu právě poprvé a naposledy zničil život.

„Jsi Sky Silva, ne nějakej odloženej debil, i když si to ostatní myslí," opakoval si pro sebe a z očí mu vytékaly stále další a další slzy. Nedokázal je zastavit, ať už říkal cokoliv.

Ani Saul to však neměl jednoduché, snažil se mu to jakkoliv ulehčit. Většinu řečí dokázali rozpustit případnými tresty. Ovšem některé šli vyřešit i pouhou domluvou. A přesto to nestačilo. Saul na svém synovi viděl, že toho na něj bylo moc. I oni měli na nástěnce stejné oznámení o Andreasově smrti, kterou zvali na pohřeb s vojenskými poctami. Bojoval sám se sebou, aby neobešel celé kasárny a nestrhal je. Udělaly více škody než užitku, ale mohl to maximálně dusit v sobě. Když ho něco napadlo. Co dělat se zlomenou duší? Na mysl mu okamžitě přišla Farah, které se snažil nechávat dostatek prostoru na přemýšlení. Ale potřeboval ji, Sky ji potřeboval.

Vytáhl z kapsy telefon a vyťukal celkem dlouhou zprávu, ve které jí vysvětloval situaci a prosil ji o pomoc. Nemohl vědět, zda skutečně přijede, ale doufal v to. Viděl je, jak si povídali. V jejích očích zahlédl malé jiskřičky, jako kdyby v něm viděla syna. I proto nebylo divu, že se o nějakou dobu později objevila u brány a dožadovala se vstupu do kasáren. Saul pomalu vyběhl ze své kanceláře, kterou připravoval na dobu po povýšení a zamířil za ní.

Vypadala jinak, jako kdyby se do kasáren hodila. Vždy dokázala zapadnout kamkoliv, ale lehký vojensky zelený kabátek, ho přiváděl k úžasu. Netajila se tím, že měla pro tu barvu slabost, ale ne tolik. Co ho však překvapilo ještě více, bylo to, že čím dál častěji ji vídal s rozpuštěnými vlasy. Vždy si ji pamatoval s dokonale sepnutými vlasy, ze kterých by dokázal vytahat celou hromadu pinetek. Nemohl však říct, co z toho jí slušelo více.

„Děkuju, že jsi přijela. Nepsal bych, kdyby to nebylo vážné," pošeptal jí do ucha, aby to mladík u brány neslyšel. Věděl, že on i jeho syn byli senzací kasáren. Dokázal to snést, což mohl bezpečně říct jen sám o sobě. Navíc to mohlo každým dnem více gradovat, jak se pohřeb blížil. S čímž se zároveň blížilo i jeho povýšení na velitele. Někde vzadu tušil, že to nebylo jen tak. Především doufal, že kasárny stále povede Marco. Nikdy by o něm neřekl, že je kancelářská krysa, ale zvládal byrokracii lépe než on.

„Co bych pro vás neudělala, pánové." Mírně se zasmála, což byla jedna z věcí na které si musel Saul zvykat. Všudypřítomná vážnost se občas ztrácela v nedohlednu a opět se ukazovala ta slečna, se kterou kdysi chodil. Využil toho, že omladině stále probíhal trénink a tím pádem v budově s pokoji nikdo neměl být. Otevřel vchodové dveře a nechal ji vejít jako první. Rozhlédl se kolem sebe, i do všech otevřených dveří a až poté ji opatrně přimáčkl ke zdi. Až teprve tehdy se odhodlal ji políbit. Jako kdyby si to nechával jako své tajemství. Zajela mu prsty do krátkých vlasů a přitáhla si ho blíže. Chyběl jí, tak moc, že si to ani nedokázala přiznat.

Jen to úplně nebyl onen důvod, proč přijela. I když už nad tím také přemýšlela. Opřela hlavu o zeď, čímž se od něj odtáhla. Několikrát se nadechla a až pak promluvila: „Nejdřív bych měla vyřešit tvého syna, a pak si mě můžete ukrást, poručíku."

Na Saulovi bylo vidět, že byl mírně zklamán, ale poté ji prstem pohladil na tváři a kývl na souhlas. Měla pravdu jako vždy. Navíc ji Sky opravdu potřeboval více než jeho chtíč, který mohl ještě nějakou dobu počkat.

„Nechám vás o samotě, ale kdyby cokoliv, budu na příjmu," řekl než ji opustil před jeho pokojem. Usmál se na ni a Farah díky svým schopnostem ještě stihla zachytit jeho obavu. Byla poslední možnost, na což si díky své práci zvykla.