Farah se zhluboka nadechla než zaklepala. Jeho myšlenky dokázala rozpoznávat už přes dveře. Byly hlasitější než by čekala. Jako kdyby mladík vnitřně opravdu volal o pomoc. Když se neozýval, stiskla kliku, čímž se jí po otevření dostalo pohledu na chaos, který místnosti vládl.

„Skyi?" lehce přiškrceně promluvila. Promítaly se jí do hlasu jeho emoce, které ji obklopovaly. Potřebovala je zpracovat, na první kontakt bylo již pozdě. Sama se pozvala do jeho hlavy, ale byla za to ráda, alespoň si udělala obrázek o náročnosti. Sundala si kabát a opatrně ho pověsila vedle dveří na poměrně plný věšák.

„Poslal tě táta? Nebo Saul? Už vlastně nevím, jak bych mu měl říkat." Nezvedl hlavu, ale přesto ji zaregistroval, už jen tím svým postojem prosil o pomoc. Bylo to z něj cítit i ode dveří bez použití schopností. Farah lehce odkopla několik špinavě vypadajících věcí dál od sebe a opatrně se posadila naproti mladíkovi. Opřela se o druhou postel, která byla ustlaná. Mladík totiž neměl spolubydlícího, což by ji normálně zarazilo. Vypadalo to divně, při pohledu na zbytek pokoje, jež vypadal jako po výbuchu.

„Jak cítíš, že je správné mu říkat. To bude teď nejdůležitější otázka."

„Pro mě to bude vždy táta. Potom poručík Silva, což bych měl používat v kasárnách. Ale od té doby, co se tu objevilo to parte, mám vzadu takový hořký pocit."

„Vím o něm. Dokážeš mi ho nějak popsat? Rozebrat?"

„Vidím, jak si lidi šeptají. Výraz na tváři, když procházím kolem. Myslí si o mně, že jsem stejný bastard jako byl otec. Vždyť ani spolubydlící se mnou nezůstal. A nejhorší na tom je to, že jsem jim začal věřit. Když se podívám do zrcadla, vidím jeho, ne tátu Saula."

Zaměřila svoje schopnosti na to, aby se dostala do oné kritické části jeho mozku. Chtěla pro něj něco udělat, i když by to znamenalo ho mírně ovlivnit. Nechtěla to používat, obzvláště ne na někom tak blízkém. Ale věděla, že to bylo nezbytné. Zhluboka se nadechla a na její tváři bylo okamžitě poznat, jak moc se soustředila. Musela proniknout do onoho víru myšlenek, bez toho by se nemohla posunout dále. Uvnitř měla jen jedinou možnost, začít skládat jeho vzpomínky a myšlenky jako puzzle. I když jeho mírný vzdor příliš nepomáhal.

„Farah, co se to sakra děje?" snažil se dovtípit lehce se klepající mladík. Cítil nátlak, který mu po celém těle vytvářel nepříjemný pocit.

„Snažím se ti pomoct, ale chlape, nepomáháš," řekla s mírně unaveným sarkasmem v hlase. Ovšem netušila, že Sky ji donutí přestat. Vypálilo jí to z jeho hlavy dříve než se stihla pořádně nadechnout. Nechápala, co se stalo, ale musela hlavu opřít o vršek postele. Cítila se slabá a někde v koutě mysli mladíkovi byla vlastně i vděčná. Ovšem jeho otázku slyšela už jen z dálky.

„Jsi v pořádku?" zeptal se po chvíli Sky, když se konečně zvedl. Potřeboval se ujistit, že třeba neomdlela ze všudy přítomného zápachu, kterého si všiml až nyní. Vypadalo, že se Farah přece jen něco povedlo. Některé z myšlenek konečně pospolu dávaly smysl. Ale teď musel přemýšlet jinak, ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Nejen proto, že na jeho jednoduchou otázku neodpověděla. Neváhal ani vteřinu, vytáhl z kapsy telefon a vytočil jediné číslo, které v tu chvíli dávalo smysl.

„Tati, potřebuju pomoct." Jediná věta stačila k tomu, aby Saul vyběhl z kanceláře a odhodil všechno, co v tu chvíli držel. Musel se však prodrat přes spoustu teenagerů, aby se do budovy vůbec dostal. Vypadali jako zombíci, vraceli se totiž z dlouhého vyčerpávajícího tréninku. Obvykle by byl rád za jejich unavenost, ale nyní se pohybovali až příliš pomalu. Až na několikátý pokus se mu povedlo dostat dovnitř. Vyběhl schody do prvního patra, kde potkal malou skupinku čilých nováčků. Momentálně mu bylo jedno, že stojí u otevřeného okna a kouří. Mířil přímo k pokoji Skye a nic jiného ho nezajímalo.

„Co se sakra stalo?" Nestačil ani dovřít dveře, než svou otázku vypustil do éteru. Nevnímal ani to, že ho pálily plíce jako po několika hodinovém běhu, dokonce se mu mírně ztmavilo a zmenšilo zorné pole. Když se však pořádně nadechl a rozkoukal, všiml si, že Farah seděla u postele s opřenou hlavou. Okamžitě k ní vyrazil a klekl si vedle ní. Nebyla úplně mimo, ale při smyslech také ne. Jediný pohled směrem k mladíkovi stačil k tomu, aby pochopil, že by potřeboval skleničku s vodou. Okamžitě se zvedl a příkaz splnil. Bál se o ni, což Saul samozřejmě také. A to ani mladík netušil, že dvojice měla překvapení o kterém se ještě nikomu nezmínila.

„Skyi, doběhni pro Nouru, Marca a další učitele. Potřebuju co nejméně čumilů a ti blbci jsou všude. A Marca popros, ať si pospíší s tím, o čem jsme se bavili. On už bude vědět," dořekl a dál se věnoval Farah. Podložil jí hlavu polštářem a přehodil přes ni volnou deku. Chvíli poté, co Sky odešel ze svého pokoje, se začalo něco dít. Žena mírně otevřela oči, což pro Saula bylo znamení, že jí může dát trochu napít. Nepřeháněl to, ale zároveň potřeboval jistotu, že jsou oba v pořádku.

„Co jsi tu sakra blbla? Prosil jsem tě, abys mu domluvila a ne, aby sis hrála na nepřemožitelnou," vyhrknul mezi hlubokými nádechy, aby se uklidnil.

„Chtěla jsem ho zbavit trápení, urovnáním myšlenek...Nevyšlo to." Z hlasu jí bylo poznat nejen únavu, ale také zklamání sama ze sebe. Momentálně nebrala příliš ohledů na svůj vlastní stav, tím pádem to na sebe musel vzít Saul. Jeho mysl byla před ní v bezpečí, pokud by ji nedokázala aktivovat opravdu z mála.

„Ty jsi fakt trouba, Farah. Tebe taky někam poslat samotnou," odfrknul si natolik nahlas, že to mohla slyšet i ona. Farah se ale nezmohla na nic jiného než přimhouření očí, pouze si v hlavě myslela svoje. Byla ráda, že v okolí nebyl třeba Marco, který by mu to mohl vyslepičit. Ještě chvíli vedle ní klečel a čekal, dokud se Sky nevrátí, aby jim řekl o tom, že to zařídil. Saul nevěděl, zda se bude moci zvednout, ale byl připraven na všechno. Klidně jí vzít do náruče, jen aby se jí nic nestalo. Což zahrnovalo i právě jejich malé tajemství, díky kterému byla žena tak často unavená. Muž se na chvíli zvedl a otevřel okno, přes které nebylo pomalu vidět ven. Taky by si tu mohl někdy uklidit, je strašný prase. Ale když se rozhlédl po pokoji, uznal, že to bylo za tu dobu, co nechtěl vycházet za ostatními. Pohlédl na Farah a rozhodl se v místnosti rozsvítit, i kdyby tím měl odhalit kopce bordelu, které dosud byly schované ve stínech.

„NE!" ozval se až hrozivý hlas Farah, který se mu propaloval až do nitra mozku. Jako kdyby spojila hlas a své schopnosti. Spustil prsty z vypínače a chytil se za hlavu. Neměl daleko k tomu, aby padl na kolena. Takovou bolest snad nikdy nezažil.