„To neznamená, že když jste trenér nováčků, že mi z kasáren budete dělat holubník, Silvo. Ale abyste viděl, že jsem taky jen člověk, tak až se vrátíte, tak vám neudělím trest, tentokrát. To však neplatí o četě, kterou máte na starosti," s těmito slovy jejich rozhovor ukončil. Nedostalo se mu ani rozloučení či něco takového. Pouze zvuk zavěšeného telefonu. Saul měl chuť s telefonem hodit, protože po jeho zásahu bude muset zase napravovat škody na nováčcích. Vždy to tak bylo. Zasranej Andreas, jezdí si sem jednou za uherský rok a vždycky mě takhle nasere. Naposledy přijel, když byl také na vycházce. Po svém povýšení měl nárok na více vycházek, což však jeho nadřízený neakceptoval a stále s ním zacházel jako s cucákem. Saul vlezl do koupelny a vrazil pěstí do zdi. Pomohlo mu to uvolnit alespoň trochu vzteku, i když by se nejradši šel proběhnout, jako to dělal obyčejně. To by si však musel půjčit klíče, aby se dostal zpět. Rozhodl se to odložit na později.

O chvilku později se ozvalo zaklepání na dveře. Lekl se, i když jediná osoba, kterou mohl potkat, byla Farah. Musel se sebrat a raději rychle vypadnout, obzvláště když netušil, co chtěla. Zhluboka se nadechl a otočil klíčem v zámku. Nedával pozor a neočekával, že by stála přímo za dveřmi. Nezdráhal se otevřít dveře, což za nimi vyvolalo vlnu tlumených nadávek. Farah sykla Nedopatřením tedy poté uslyšel tlumené nadávky, když si prsty přejížděla místo, kam ji trefila hrana dveří.

„Mám vůbec řešit, co děláš u mě doma, nebo mi to vysvětlíš sám?" Nezněla ani trochu naštvaně, ale nejspíše to bylo díky tomu, z čeho se probouzela. Usmál se nad představou jejího výrazu až jí bude vyprávět, co se večer stalo. Stačilo jedno gesto, aby se kolem ní protáhl a koupelnu opustil. Nemusel být úplně u všeho. Navíc měl konečně možnost se porozhlédnout po bytě. Už jen v chodbě spatřil několik obrazů, které měla kdysi v pracovně. Spousta lidí ze základny ani nevěděla, že před psycholožkou, kterou tam měli nyní kdysi byla nějaká lepší. Neměli o Farah vůbec potuchy, možná i proto, že to sama zařídila, aby nebyla zmíněna v záznamech. K té nové však nikdy nevkročil, neměl důvod.

Zamyšleným pomalým krokem došel až do kuchyně, která vypadala přesně tak jak si představoval. Spíše ve venkovském stylu, ale přesto moderní. Bylo snadné najít skříňku poslední záchrany, kterou nejspíše používala až příliš často. Poloprázdná tuba s rozpustným vyprošťovacím nápojem přímo vybízela k další smršti otázek. Místo nich však vytáhl skleničku a jednu tabletu do ní hodil. Navíc se začal podvědomě rozhlížet po ingrediencích na polévku, která by jí mohla také pomoci. Ne, že by ji sám potřeboval, ale naučil se ji jako mladý od svého otce, díky kterému i do armády vstoupil.

Díky tomu, že byl ponořen do procesu přípravy a vlastních úvah, nevšiml si, že ho Farah opřená o rám dveří, pozorovala. V hlavě jí tepalo jako snad nikdy a stále na sobě měla věci ze včerejška. Jen ze sebe v noci setřásla jeho bundu, která stále ležela na posteli. Stále nemohla uvěřit, že ji dovedl domů a nevypařil se, což klidně udělat mohl. Na tváři se jí vytvořil mírný úsměv, díky čemuž povolila otěže svému mozku. Dovolila si vzpomínat na akademii, kde Saula potkala poprvé. Byli tehdy spolužáci. Řád jim zakazoval jakékoliv milostné pletky mezi jednotlivými vojáky, ale jim to bylo jedno. Obzvlášť když poprvé objevil její schopnosti. Přemohli ji tehdy emoce a přenesla je na pláž, kterou si vysnila. Průzračné moře, nikdo kromě nich v dohledu. A přesto Saul pozoroval především její ledové oči a hladil ji po vlasech. Farah zakroutila hlavou a přenesla se zpět do reality. Musela zjistit, jak se dostala domů a co se vlastně dělo. Rozhodně před ním nechtěla vypadat jako nezvladatelný alkoholik. Neodhadla situaci, která nastala a mohla za to jen jedna osoba. Bloom. I proto v kapse nahmatala telefon a otevřela zprávy. Musela s ní mluvit, sjednat si speciální schůzku. Prostě něco udělat, než ublíží někomu dalšímu.

„Farah, děje se něco?" zeptal se Saul s talířem a naběračkou v ruce. Zvedla zrak od telefonu a zabodla jej do něj. Jako kdyby se stále nacházela někde v polovině cesty a vybírala si, kterou cestou se vůbec vydat. Většinu jejího mozku ovládal stále vyprchávající alkohol. Nebyla zvyklá, že by v sobotu byla takto vzhůru a schopna nějakého rozhovoru. A přesto se o to musela pokusit. Na to ho znala až moc dobře. Bez odpovědí se ho nezbaví. Odkašlala si, uklidila telefon do kapsy a pokusila se promluvit: „Řekneš mi, co jsem v noci prováděla, ať můžu mít ještě větší výčitky?" Snažila se to převést do vtipu, ale podle Saulova nechápavého výrazu nejspíše přestřelila. Až po chvíli se v jeho očích objevilo několik jiskřiček a rozesmál se. Čekal naprosto jinou otázku. Otočil se zpět ke sporáku a díky tomu se Farah otevřel bezpečný pohled na jeho vypracovaná záda v černém tílku. Na akademii ho viděla často od pasu nahoru nahého, ale to byl o pár let mladší. Nyní se k hoře svalů přidalo také několik jizev.

Chvíli trvalo, než se Saul znovu otočil a položil před ni plný talíř. Váhal, jestli by si měl také nandat, ale po noci téměř bez spánku potřeboval vzpruhu. Až poté jí hodlal odpovědět stále s přihlouplým výrazem na tváři: „Ale ono to nebylo zas tak strašný. Nepozvracela jsi mě, takže asi dobrý. Mimochodem, našel jsem tu tohle a udělal česnečku, mělo by ti to pomoct."

Sedla si k tomu a poprvé si k talíři čuchla. Po několika vteřinách se odtáhla a nedůvěřivě se podívala na muže stojícího opodál hladově hledícího na svůj talíř. „Sakra, Saule Silvo, snažíš se vyhnat upíra z mého těla, nebo co?"

„Spíš to množství vodky, co jsi v noci vypila. Takže v podstatě jo." I jen to málo mu stačilo, aby se znovu rozesmál. Onen humor jí chyběl. Podvědomě ho hledala i u nových přátel, kterých však příliš neměla. Ze všech za ta léta zůstal pouze jediný. Ben Harvey. Nespojovala je společná vojenská minulost, ale přesto si rozuměli. Protočila očima a pustila se nejen do své porce jídla, ale i do nechutného vyprošťováku, který na ni už nějakou chvíli čekal.

„Já tě neukousnu a hádám, že moje židle taky ne," pronesla na stojícího Saula, který hltal svoje jídlo a téměř zapomněl, že tam nebyl sám. Naposledy jedl večer ještě v kasárnách a jejich maso se občas dalo přirovnat spíše k podrážce než ke steaku.