Nemohla uvěřit tomu, že se to skutečně dělo. Navíc tak narychlo. Stála před zrcadlem pouze v županu a čekala na kadeřnici. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit, jenže když aktivovala schopnosti, jako na jediného se dokázala napojit na stejně nervózního Saula. A to v té chvíli opravdu nepotřebovala. Otočila se a znovu pohlédla na šaty, ve kterých se při zkoušce cítila jako bohyně. Nebylo divu, spadlá ramena dala zvýraznit jejím přednostem, ale nebylo to až příliš okaté. Jako kdyby v sobě onu vílu skutečně probudila. Také měla domluveno s kadeřnicí, co jí vykouzlí na hlavě. Ještě předtím se ale ozvalo zaklepání na dveře.

„Pokud nejsi Saul, vejdi," hlásila raději hned, nechtěla zkazit tradici, i když by mohla. Příchozí za sebou zavřela dveře a klapání podpatků na dřevěné podlaze udělalo své. Nikdy by nevěřila, že bude mít svatbu v lese, ale i tak si to přála. Navíc se to hodilo k uniformě, což bylo jedině plus. Stále si pamatovala na tu chvíli, kdy mu oznámila, jaké s tím měla vlastně plány.

Chvíli na ni hleděl zaraženě, i proto otevřela online nástěnku, kam si ukládala všechnu inspiraci. V Saulových očích zahlédla jiskřičky. Díky tomu poznala, že se trefila. Ale spíše to bylo i díky faktu, že ji poprvé požádal právě v lese. Blízko místa, kde se obřad měl odehrávat. Vložila do něj symboliku, i když jí to jen připadalo jako nejvhodnější místo. Kolem rozvalin budovy, kde to bylo přesně, stále zůstávala jejich bezpečná bublina. Nic ji nedokázalo narušit, ani hromada chodících lidí. Možná i proto, že se tam rozhodla vrátit a místo před nimi ochránit. O čemž Saul ani netušil.

Měla radost, když našla vyhovující budovu blízko lesa. Jednalo se o hotel, který se pro příležitost pronajal. A navíc přesně zapadal do jejího stylu, který si pro svatbu vybrala.

„Nervózní?" zeptala se její sestra a přišla až téměř za ni. Na sobě měla lehké zavinovací šaty, které měla jen do té doby, než se připraví. Její sestra byla už připravená na obřad. Vlastně to zařizovala také ona, Farah protestovala a chtěla si je udělat sama, ale bylo jí to zakázané. Měla se prý cítit jako princezna.

„Nesmírně. Cítila ses taky tak?" Neměly sice tolik času promluvit si, kolik by potřebovaly, ale i takový mini rozhovor v ní podnítil pocit, že jejich pouto stále existovalo. Alespoň malé.

„Dá se to tak říct, jenže mě to chystala ještě matka, takže si myslím dokážeme představit, jak to vypadalo. Všechno jako na zámku, jako kdyby se vdávala princezna. Za to ty? Máš to podle sebe, v přírodě, jak jsi to vždycky chtěla. Jsem na tebe vlastně hrdá, Farah."

„Chyběla jsi mi, jenže jsem se vrátit nemohla."

„Ptala se po tobě, v době, kdy se jí to zhoršilo, tak stále častěji. Chtěla ti něco dát a já to našla až poté, co jsem procházela její věci. Neboj, tvé jsou v bezpečí uložené také. Kdykoliv za námi můžeš přijet, jen jsme tvoji ložnici upravili. Ovšem myslím, že jsme to snad nepřehnali." Farah neudržela slzy na uzdě. Cítila se jako na houpačce, a to myslela, že to období už přešlo. Jenže takové informace ji opět dostaly zpět. Byla však ráda, že tu byla. Potřebovala svou sestru ještě víc, než si dokázala přiznat. Nahmatala její ruku a stiskla ji. Vojáci s Nefeli a dalšími byli jako rodina, ale krev nedokázalo nic nahradit. Navíc, když si byly kdysi tak blízké.

„Rozmažeš si makeup, no tak," uklidňovala ji, když viděla, co provedla. Z kosmetického stolku popadla korektor a slzami rozmazaná místa opravila. Zrovna ve chvíli, kdy si to dovnitř nakráčela kadeřnice se vším potřebným. Naštěstí měla dostatek času na všechno možné. Možná i proto, že si Farah vybrala celkem složitý účes. Během toho si kontrolovala telefon, ale i tak byla k ruce kadeřnici, která na její hlavě vytvářela to, co si vymyslela. Věřila jí, protože než ji najala, našla si spoustu recenzí. Na svěření svých vlasů do péče někoho jiného byla totiž extrémně opatrná.

Čas plynul rychleji, než by byla ráda. Místnost se pomalu začala zaplňovat družičkami, které se také potřebovaly připravit. Kadeřnice měla vyhrazený čas i na ně, ale Farah byla nejdůležitější. Navíc to bude poprvé, co uvidí všechny zelené šaty u sebe. Viděly střih, ale ne jak vypadal výsledný produkt. To je čekalo až přímo v ten den. A pro některé z nich budou překvapením i její šaty. Přece jen je viděla pouze Noura, Karin a její sestra.

Nakonec tam zůstala úplně sama. Stála před zrcadlem a čekala, než pro ni dojde Sky. Dívala se na sebe a snažila se přesvědčit, že všechno bude v pořádku. Vzpomněla si v tu chvíli na svou matku, co jí říkala o jejím velkém dnu. Smutně se pousmála, a i když odešla, litovala, že tam nemohla být. Stále to byla rodina a ona už se s ní nikdy neusmířila. Na otce si raději ani nedovolila myslet, protože věděla, že tohle by již ani korektor nezachránil. Kvůli němu dokázala vybrečet moře slz. Zhluboka se nadechla a poslala tichou zprávu matce do záhrobí. Doufala, že se na ní alespoň dívá a na jednu chvíli v ní vidí tu vysoce postavenou dívku, kterou se měla stát.

„Mami, moc ti to sluší. Připravena?" Ani si nevšimla, kdy vešel do místnosti. Už jen to označení Farah zahřálo u srdce. Přes knedlík v hrdle dokázala kývnout a vydat se za ním. Dala mu ruku na tvář a objala ho. Víc v ten moment nedokázala. Měla strach, který byl ve svatební den naprosto normální. A on to chápal.

Jakmile Saul spatřil Farah procházet uličkou, vehnaly se mu slzy do očí. Netušil, že něco může být až takhle silné, ale bylo to neskutečné. Jako kdyby mu do života vstupovalo samotné slunce a jeho stíny ustupovaly do pozadí. Vedle ní byl lepším člověkem, ona ho tak viděla, i když on sám sebe ne. Navíc byl okouzlen jejím důmyslným výběrem šatů. Jako kdyby do uličky nevstupovala víla, ale samotná bohyně. Sky vedle ní vypadal tak hrdě, byl na svého syna tak strašně pyšný. Stále si vzpomínal, jak žena reagovala, když se o něm dozvěděla. Jenže od té doby se změnilo snad úplně všechno. A především oni dva.

Netušil, jak za tak krátkou chvíli dokázala najít ony úžasné šaty, které vypadaly jako střižené přímo pro ni. Nenásilně podtrhovaly její mateřskou stránku, ale také to, jak krásná byla sama o sobě. Úsměv na jejích rtech už to jenom doplňoval. 

Sky se k ní mírně sklonil a něco jí pošeptal, což zahnalo blížící se slzy. Měla opravdu na krajíčku, netušila, že se tohoto dne vůbec někdy dočká. Navíc s mužem, kterého tolikrát zklamala. Neměla v plánu být nevěsta na útěku, protože si i ona sama po několika dlouhých rozhovorech s její a Saulovou sestrou uvědomovala, že by jej definitivně zničila. A to neměla v úmyslu. Nebylo snad nic, co by se jí tak příčilo.

Všechny pohledy byly upřené na hlavní hvězdu večera. Obdivovaly její dlouhé nádherně zapletené vlasy, které korespondovaly s tím, co měla na sobě. Když procházela kolem sestry, všimla si, že ve vlasech měla i to, co jí přivezla. Vytáhla si z kapsy kapesník a zbavila se slz. Na svatbě bylo normální plakat, ale tohle bylo jiné. Všichni seděli jako na trní, netušili, co si pro ně dvojice ještě připravila. Nejvíce nepravděpodobná dvojice, a přece jim to svědčilo. I když netušili, kdo z nich byl ten ochránce.

Na konci uličky Sky předal svou matku jejímu stále ještě snoubenci, aby se mohli přehoupnout do světa manželství. Zbýval už jen krůček a jejich sliby, které si napsali. Přišlo jim to tak správné. Jenže předtím bylo nutné udělat ještě něco. Farah se dívala před sebe a nevnímala, co se dělo vedle ní. Saul se otočil ke svému svědkovi. Marco kývl, což jako pokyn stačilo. Saul mírně sehnul hlavu a začal si rychle rozepínat knoflíky u vojenského kabátu. Poté se otočil ke snoubence a mírně si odkašlal. Farah ho jen s úžasem pozorovala, o co se to vlastně pokoušel. Viděla pod kabátem tmavě zelené sako, o kterém pro něj snila. Jen věděla, že ho nikdy nebude moct mít, protože i svatba s vojákem měla svá pravidla. To ovšem netušila, že si Saul vyžádal výjimku. Marco se k nim s mírným úsměvem přiblížil a jak kabát, tak i čepici si od něj převzal. Když to Farah zaregistrovala, rozbrečela se. Ani netušil, jakou radost jí to udělalo. Nezmohla se na jediné slovo, jen tam tak stát a s šokem na něj zírat. Jenže muž jí to viděl na očích. Jiskřičky, které se jí zrcadlily v očích. Miloval je, pokaždé. Uvědomoval, jaký šok své choti provedl, ale byl na sebe pyšný. Tajil to před ní, jako ona některé detaily jejich svatby. Naklonil se k ní a pošeptal jí do ucha: „Abys věděla, že i já můžu mít svá tajemství, moje vílo mysli."

Farah se mírně pousmála, ale stihla ho jen prstem pohladit po ruce, než se oddávající odhodlal přejít k pokračování obřadu. Zhluboka se nadechla. Pohlédli si do očí a nechali se řídit nejen srdcem, ale také pokyny toho, který k tomu byl vybrán. Vše kolem nich najednou přestalo existovat. Jen oni dva a propletené prsty pod pruhem lásky, který jejich životy spojil v jednu rodinu. Stal se pojidlem, které vytvářelo prodlouženou ruku z jednoho těla do druhého.

„Budu ti manželem, přítelem, klidně i nepřítelem. Tvoje ano do mého života vrátilo světlo, jehož semínka jsi tam zasela už v době, kdy jsem tě zahlédl poprvé. Ukradla jsi mé srdce dříve, než jsem stihl něco namítnout." Poslední slova nechal splynout do šumu vzdálenější říčky, která se ozývala jen tehdy, když bylo úplné ticho. Přidávalo to emoce, i když i tak už to bylo velice silné. Farah neměla daleko k slzám, věděla, že to Saul uměl se slovy, ale tohle bylo moc. Najednou jí její připravená řeč přišla až příliš vágní a měla chuť zaimprovizovat. Jenže ani v tom příliš dobrá nebyla. Navíc to své již uměla jako básničku. Zavřela oči a skrze jejich dotyk dala slovům nebývalou sílu. Trvalo jí týdny, než to shromáždila, vyčerpávalo ji to, ale i tak mu to chtěla ukázat. Dokázat mu svou lásku nejen tím, co vyjde z jejích úst. Musela se několikrát zhluboka nadechnout, ale i tak nevěřila, že se jí ani jednou hlas nezlomí.

„Můj hrdina v zelené zbroji, který tam vždy byl a chránil mě, i přesto, že bych jeho meč uzvedla stejně jako on. Nevzdával to s ženou, která ho nechávala čekat až příliš dlouho a každou noc se bála, že to nakonec vzdá. A přesto stojí tady a hodlá si mě vzít. PS: mého auta se nedotkneš, i když budeš jeho druhým rodičem. Na to zapomeň."

Stačila jedna věta a všichni hosté společně se Saulem propukli v hlasitý smích. Takhle se jí to líbilo víc. Její sarkasmus se probudil, protože tohle neměla připravené. Jen se jí to v hlavě nestihlo rozležet a v tu chvíli netušila, zda to opravdu měla říct či nikoliv. Uvolnilo to atmosféru natolik, že od té chvíle již šlo všechno lépe. Mohla si oddechnout, protože najednou pnutí okolo jejího krku ustupovalo. Saul se po chvíli oklepal a mezitím si stačili vyměnit prstýnky, které pro ně nechala Farah vyrobit. Oddávající jim mezitím ruce převázal něčím, co ani jeden nikdy neviděli a ani to nedokázali popsat. Vypadalo to jako pruh látky, kterým se jejich osud spojoval dohromady. Žena už nemohla udržet další slzy na uzdě a nechala je kutálet z očí. A oddávající to doplnil jen slovy: „Rád bych vám představil Pana a Paní Silvovi."

Její manžel ji však nenechal brečet příliš dlouho, volnou ruku jí položil na tvář a opatrně si ji přiblížil. Políbil ji s takovou lehkostí a vášní, že se jí podlamovala kolena. Jako snad ještě nikdy. Zdálo se jí, jako kdyby ji takto ještě nikdy nepolíbil. Třeba si to schovával na něco takového. Mírně se usmála a společně s ním se otočila k ostatním.

„Má paní," pošeptal jí do ucha, aby to slyšela pouze nevěsta. Zahřálo ji to u srdce. Byl jen její a ona zase jeho. Nic už je nemohlo rozdělit.