Než však stačila vůbec něco udělat, ozval se zvuk příchozího emailu. Netušila, že by se jí mohla odpověď dostat tak rychle. Otevřela jej mírně nervózní, protože bylo několik variant, které se mohly stát. Snažila se však myslet pozitivně, i když to nebyla zrovna její parketa. Na chvíli zavřela oči a snažila se z mozku vyškrábat všechnu svou odvahu, jako když se někdo snaží vydolovat vnitřek kokosu. V podstatě se v obou případech jednalo o to stejné, jen ze druhé varianty alespoň něco člověk má. Ale snažila se, i když neúspěšně. Věděla však, že takhle by brzo usnula, což nechtěla riskovat. Navíc spát na židli? Ne zrovna geniální nápad. I když Saul se pokoušel i o větší šílenosti. Stejně tak ona, ale do chvíle, než se z ní stal chodící inkubátor.

Milá Farah,

sice jsem tě neviděla už hodně dlouho, ale jak se na takovou nabídku dá říct ne? Byla jsi nejlepší žák v celém ročníku a navíc máš stejné schopnosti. Sice jsem se přestěhovala na druhou stranu země, ale bude skvělé tě zase potkat. Jako za starých časů. Stačí, když mi upřesníš i zbytek a můžeme se na to vrhnout. Bude mi ctí zaskakovat za někoho jako jsi ty. A to bez jakéhokoliv sarkasmu, slyším ho až sem, i když si to jen čteš. Žádný tam nehledej.

S myšlenkami na přesun,

Eleanor

Farah se musela pousmát, od školy se vůbec nezměnila. Stále měla v malíčku její využívání sarkasmu, kterým nakazila i ji. Vlastně právě ona mohla za to, že svou bolest začala tavit právě tímto způsobem. Nevadilo jí to, ale občas se to stávalo přítěží. Jenže už se to nedalo zvrátit. Prohrábla si vlasy a přemýšlela, jaké všechny informace potřebovala. Ještě nějakou dobu trvalo než je dokázala všechny sepsat. Jednu dobu se přistihla se slzami v očích. Nebylo divu, znala dlouho jen svou práci a teď se jí musela na nějakou dobu vzdát. Netušila, zda bude mít poté sílu naskočit zpět do rozjetého vlaku, ale to předbíhala. Věděla, že to bylo nutné. Pro jejich bezpečí.

Nejdříve zvedla jen zrak a zesílila svůj sluch, aby mohla zkontrolovat, zda se jí budoucí manžel a její další důvod nezadusil. Jeho pravidelný dech ji uklidňoval. Nezvedala se, neměla k tomu důvod. Rozpuštěné vlasy stáhla do rychlého drdolu a opřela hlavu o opěradlo. Necítila se unavená, ale uklidňovalo ji to. Navíc si ji nemusela podepírat sama. Chtěla něco zkusit, o čemž nikdy nepřemýšlela a netušila, zda to nebylo nebezpečné. Zaměřila schopnosti na své nenarozené dítě a snažila se zachytit jeho mozkové vlny, jako to nevědomky zvládla kdysi. Místo chichotání však narazila na ševelení, které mohlo znamenat jen jednu věc, která však Farah nedocházela. Chvíli se usmívala při pohledu na své břicho, než se rozhodla, že tentokrát to stačilo. Bylo to jako ujištění o hladkém průběhu, bolest dokázala snést, ale jen dokud věděla, že to mělo smysl. A toto zatím vypadalo, že onen smysl mělo. Konečně mohla získat rodinu, po které podvědomě toužila. A navíc s člověkem, který ji opravdu miloval. Zatím to však vypadalo, že se sbližoval s jejím životním stylem opilce. Bála se, že ho to polapí, jako právě ji. Dvacet let každodenního chození do baru si vybralo svou daň. I proto se raději rozhodla zaměřit svou pozornost na něco jiného. Navíc když každá myšlenka podporovala mozek v jeho závislosti, o které netušila, zda se jí někdy vůbec dokáže zbavit. A zda vůbec chtěla.

Netušila, kde by vlastně měla začít. I proto do vyhledávače zadala první slovo, co ji ohledně toho napadlo. Netrvalo dlouho a na papíře měla napsané, co by bylo potřeba. Také se jí podařilo dostat na stránku, kde mohla hledat fotky a přidávat si je na vlastní nástěnku. Využila toho a konečně se jí nejen její dětské sny začaly tvořit před očima. Netušila, co na to řekne její snoubenec, ale chtěla ho překvapit. Jednu věc však musela udělat sama, bez jeho přičinění. Vybrat si šaty. I proto byla ráda, že v Nefeli získala novou kamarádku. Nevěděla sice, jak to cítila ona sama, ale nebránila se tomu, a za to jí byla vděčná. Potřebovala nějakou podporu a navíc si také všimla, že Ben je díky ní mnohem šťastnějšího. A stále ji měla pod kontrolou nejen ona, ale i zbytek vojáků. Nefeli se v kasárnách zabydlela, jako kdyby tam patřila celý život. Ale možná to bylo prostě tím, že Rosalind ji vedla svým tvrdým způsobem, který se od zelených mozků příliš nelišil.

Zhluboka se nadechla a začala hledat. Potřebovala něco, do čeho by se vešla i s těhotenským břichem. Nechtěla totiž, aby se to muselo řešit po narození dítěte. Sice to znamenalo uspořádat svatbu narychlo, ale věřila, že s tím nebude problém. Milovala ho natolik, že by si ho byla schopna vzít i v džínsech a roztrhaném triku. Což však odporovalo jejímu vychování. Zamyslela se a ani si nevšimla, že do ruky vzala telefon. Potřebovala mluvit ještě s jedním člověkem, kterého od útěku z domova neviděla ani neslyšela. Svou sestru nadevše milovala, ale svobodu o mnoho více. Sice přišla o rodinné dědictví, ale nebyla uzamčená v kleci pukrlat a drahých nudných večírků.

Zavřela oči a klepla na něj. Až po chvíli jí došlo, co vlastně udělala. Ale už bylo pozdě zavěsit. Na druhé straně se ozval pozdrav vyšším hlasem: „Rezidence Lady a Sira Williamsových." Poté nastalo ticho. Její srdce lehce kleslo, protože to znamenalo, že její mladší sestra získala její titul. Nemělo by ji to štvát, sama si život ve vyhnanství vybrala předtím, než to její matka udělala za ní. Nedokázala snést pocit, že by doma měla místo ušlechtilé dámy vojáka, který by poslouchal každý rozkaz. I když to znamenalo vzít do ruky zbraň a někoho zastřelit.

„Halo, jste tam?" zeptala se služebná, která již hezkou chvíli čekala alespoň na nějakou reakci, která by třeba částečně prozradila identitu volaného. Nebo alespoň účel hovoru. Žena cítila, že se jí v krku začíná dělat hrudka, které se nedalo jen tak zbavit. A navíc netušila, jak dokáže udržet slzy, kterých i přes její časté brečení měla stále dostatek. Odkašlala si a zkusila promluvit: „Ano, u telefonu Farah Dowlingová, mohla bych, prosím, mluvit s Lady Williamsovou?" Cítila, jak se jí ruka s telefonem klepala a měla co dělat, aby si ji nezačala přidržovat druhou. Momentálně byla ráda, že se Saul nacházel v agónii a nemohl ji tak vidět. Její myšlenky přerušila až odpověď a zároveň další rána do jejího už tak bolavého srdce.

„A jedná se o obchodní záležitost, či mám případně paní něco vzkázat?"

„Prosím, vyřiďte jí, že volala její sestra. A jestli se mi může co nejdříve ozvat." Po této větě se na druhé straně ozvalo mírné zalapání po vzduchu. Čekala to a vlastně jen počítala minuty do chvíle, než se to stalo skutečností. Jenže poté se přes mírné zapraskání hlas v telefonu změnil. Farah neměla daleko k slzám, protože netušila, že se při volání do domu její rodiny bude muset představovat jako něčí sestra. Spíše ji překvapilo, že se ani slovem nezmínila o hraběnce, kterou její matka byla. Možná to bylo i tím, že jejich nová hraběnka zmizela neznámo kam a nestyděla se za to. Žila přesně ten život, který si vysnila. I když bez zázemí své rodiny. A při onom slově se Farah vybavila starší žena, ke které z domu utíkala. Nespojovala si ji s Rosalind, protože to přece jen byla žena, která na ni byla hodná. V podstatě se ze šlechtičny ze dne na den stala poddaným.

„Farah?" Sladký hlas by poznala snad všude. Objevovalo se jí v hlavě tolik vzpomínek na chvíle, kdy pobíhaly po domě a s její sestrou hrály na schovávanou. Ale od té doby uplynulo již hodně vody. A především díky ní o osobní kontakt přišla.

„Jsem tady, tak ráda tě slyším. Potřebovala bych s tebou mluvit. Tedy pokud bys na mě měla chvíli." Farah netušila, zda na ni nejspíš vytížená žena bude mít vůbec čas. Pochopila by kdyby ne, ale chtěla to alespoň zkusit.

„Proč bych pro boha svatého neměla mít čas na svou starší sestru? Jsem sice potomek naší matky, ale nejsem nelida." Snažila se to celé uhrát do vtipu a v tu chvíli v ní Farah poznávala svou krev. Nestávalo se to často, ale nějaké chvíle také byly. Jenže už si nebyla tak jistá, že by k ní vůbec patřila, což ji zamrzelo. Chtěla se však na něco zeptat, jinak by se o kontakt nejspíše ani nepokoušela.

„Vlastně bych měla otázku, pokud by ti to nevadilo. A pokud tam máš někde matku, tak by to bylo lepší, kdybys jí to řekla sama. Ale budu se vdávat." Plácala páté přes deváté a dokonce svou otázku nepoložila. Pouze oznámila, že se bude vdávat, ale její sestra nebyla hloupá a okamžitě to pochopila. Slyšela, jak se jí na vteřinu zatajil dech a poté se však zamyslela nad něčím jiným, co řekla.

„Farah, máma už je skoro deset let po smrti."

„To...je mi líto..." Netušila, co říct na smrt někoho, kdo ji v podstatě vyhnal z jejího vlastního života. Jenže nedostala žádnou reakci na její skoro otázku. Normálně by to nehrotila, ale nové zjištění jí dovedlo k přemýšlení nad tím, že její sestra je její poslední nejbližší rodinný příslušník. I proto by ji na svatbě ráda měla, i když věděla, že by to bylo narychlo. Ale jinak to nešlo. Obvykle jsou přípravy na dlouhé měsíce, které však Farah neměla. Každou chvíli se mohl její plán rozpadnout jako domeček z karet, kdyby se její dítě rozhodlo pro dřívější příchod. I když samozřejmě dělala všechno proto, aby se tak nestalo.

Zůstala zticha, což druhá strana pochopila správně jako čekání. Její sestra si mírně odkašlala a poté promluvila, jako kdyby to pro ni byl nejlepší moment celého života: „Stačí říct, kde a kdy. Ráda přijdu na svatbu mé starší sestře. A kdybys i předtím něco potřebovala, zavolej mi. Klidně můžeš i na telefon, jen mi prosím řekni své číslo." Něco takoveho úplně nečekala. Stále v mírném šoku jí nadiktovala své číslo a doufala, že slib splní. Věděla, že bude potřebovat v blízké době ještě jednu věc, kam Saula rozhodně vzít nemohla. V případě nouze by se tam vydala jen s Nourou, ale svou sestru by tam viděla radši.

Opřela se a rozhodla se, že svého muže zkontroluje za nějakou chvíli. Cítila se vyčerpaně, což by mu moc nepomohla.

Farah pro něj vlastně byla skoro jako chůva. Ale brala to jako přípravu na pozdější mateřství. Hlavně nechtěla, aby se mu něco stalo. I ona sama něco takového zažila, ale raději na to nechtěla vzpomínat. Připravovala mu jídlo, které by do něj mohla dostat i v polospánku a on se nedusil. Musel jíst, zvlášť když se jeho tělo muselo vypořádávat s takovým množstvím alkoholu. Nevyčítala mu to, od toho tam nebyla. Sama nebyla o nic lepší a kdyby měla příležitost, přidala by se k němu. Jako kdyby byla opilá Farah z úplně jiného vesmíru. Alespoň tak si připadala žena, jež hledala náhradu za pokušení. V prvním trimestru se proti alkoholu bránilo samo tělo, ale nyní už to tak jednoduché nebylo. Věděla, že nesměla, ale i tak po něm občas pokukovala. Aplikovat na sebe terapii nemělo smysl, ale aspoň mohla trénovat odolnost své mysli. Mátla ho, především aromatickými čaji, případně perlivými kolovými nápoji. Neholdovala jim, ale dokud to pomáhalo, tak byla ochotna to překousnout.

Díky své profesi viděla, co může mozek natropit. Několik z jejích pacientek i pacientů trpělo poruchami příjmu potravy a ona věděla, že tam se rozhodně nechtěla dostat. Což znamenalo i přes svou nechuť dávat jídlo do žaludku, aby alespoň dítě bylo naprosto v pořádku. Věděla, že už jen díky jejím schopnostem mu zavařila, ale za to ani sama nemohla. Pocházela z rodiny, která byla plná víl. Nemohla by se matce podívat do očí, protože si našla obyčejného člověka. Jenže svému srdci nemohla poručit a ani vlastně nechtěla. Raději proto poruší tradici a bude riskovat lidské děti nebo klidně jen napůl. Ale budou její a bez svázaných rukou. Ovšem zastavilo ji až pohnutí rukou vedle ní na posteli. Podivila se, že už byl vzhůru. Zvlášť po výčtu na papíře, který jí radši Fredy napsal, kdyby náhodou Saul musel přece jen do nemocnice s otravou. Nechtěl ho mít na svědomí.

„Co se stalo?" zeptal se chraplavým hlasem Saul, se stále položenou hlavou na polštáři. Netušila, co mu říct, ale taktika křičení by jistě nepomohla. I proto to raději ani nezkoušela. Během té doby, co byl mimo, mohla přemýšlet. Hlavně o svém přístupu k ostatním a především k němu. Její temperament mohl někoho jako Saula povzbudit, ale také zničit. Opatrně se zvedla a zamířila ke knihovně. Stále si pamatovala jeho oblíbenou knihu a když ji v poličce zahlédla, mírně se pousmála a rozhodla se něco zkusit. Sedla si vedle něj, takže to už skoro vypadalo, jako kdyby měla dítě. Saul však opatrně položil hlavu na její stehna a trpělivě čekal, až začne číst. Miloval její hlas a navíc když se to spojilo s něčím co miloval. Nebylo to něco, co by někdo čekal po probuzení po těžké opíječce, ale tak už život s Farah byl. Nepředvídatelné situace, které většinou ani nikdo nečekal. Ale pro ně to znamenalo celý vesmír. Více než slova.

Něco je však přerušilo. Jeho telefon, což u muže způsobilo rychlé přikrytí uší. Ale Farah se rozhodla, že to zvedne, co kdyby se najednou něco dělo.