„Nemáš tady nějaké příšery, Farah, slyším něco opravdu hlasitého," prohlásil vážným tónem a mírně se u toho pousmál.

„Myslím, že z tebe stále mluví kocovina, to mi jen kručí v břiše." Cvrnkla ho do nosu, aby se přestal tak divně usmívat, ale mělo to naprosto opačný efekt. Jako kdyby všechny obavy v něm ještě spaly. A vypadalo to, že si to naprosto užíval. Jenže najednou se jeho výraz změnil a Saul se vrátil do svého hereckého já, stejně jako tenkrát v lese. Ovšem tentokrát místo padání se pouze zatvářil velice uraženě. Až poté promluvil: „Naše miminko má hlad a ty mu ani nedáš najíst? To je teda ukázková starost."

„No dovol, kdybych žrala pokaždé, co si řekne, tak jsem chodící koule. Ať si zvyká." Nemyslela to nijak zle, ale svá slova myslela naprosto vážně.

„Miloval bych tě i jako chodící kouli, tak lehce se mě nezbavíš." Provokoval ji, i když většina z jejich hádek se přeměnila v něco tak milého. Netušila, čím to bylo. Možná díky tomu, že se Saul mohl přestat bát, že by mu utekla a plně se soustředit na své pocity vůči ní. I když to v něm úplně nezmizelo, protože to Farah stále dokázala vycítit. Stejně tak jako jeho několik dnů staré ponožky, které jí momentálně ničily hezkou chvíli.

„Mohl by ses, prosím, zbavit té chemické bomby, co máš místo nohou? Já chápu, že vojáci jsou prasata, ale ber na vědomí můj žaludek, prosím," dořekla a vzdálila se k oknu, které rychlým pohybem otevřela, čímž dovnitř pustila příjemně studený vzduch. Saul se pomalu zvedl a zamířil do koupelny. I když teda netušil, co si oblékne potom, protože jediné svoje oblečení měl na sobě. Pousmál se nad představou, že by se v kasárnách měl objevit v jedněch z jejích šatů. To už by nebyla ani sázka jako v obchodě, ale spíš poslední možnost. Jenže to by mu Farah neudělala.

A proto, když pomalými pohyby zmizel za dveřmi, otevřela poslední šuplík ukrytý ve skříni. Netušila, proč si to pokaždé stěhovala s sebou, ale nyní za to byla ráda. Jenže s tím tam leželo i několik jiných věcí. Všechno to popadla a pohodila na postel. Chtěla to Saulovi vzít do koupelny, ale její snoubenec nahý chodící po jejím bytě zněl ještě lépe. Myšlenku na to, ale raději rychle zahnala, protože to nejspíš bylo nepravděpodobné, že by to Saul ve svém stavu zvládl. Ovšem její tělo se nehodlalo vzdát pokušení. I proto se rozhodla, vzala do ruky složku a otevřela ji. Musela si sednout, protože toho na ni bylo nějak moc.

„Farah, kdo je to?" zeptal se Saul během toho, co si ručníkem drhnul vlasy na hlavě. Druhý měl kolem pasu, dokud si nevšiml oblečení ležícího na posteli. Bylo to podivné, protože si byl naprosto jistý, že si žádné věci nepřinášel.

„Má sestra a tohle je moje matka," říkala mu během toho, co přejížděla prstem po zašlé fotografii. Již několikrát ji chtěla spálit, ale nedalo jí to. Na to měla svou sestru až moc ráda. Ovšem připomínala jí matku. Až moc. Věděla, že Saula jistě bude zajímat, proč se na druhé straně nachází úplně jiné příjmení, než s jakým ji znal dnes. Důvod byl velice prostý. Farah se nejen činy, ale také osobností vzdala svého postavení. Nechtěla se nechat vést životem panstva. Jako Dowlingová mohla dokázat věci sama, i když ono příjmení patřilo staré služebné, která od svých pánů dostala malé stavení na konci vesnice. Ráda k ní utíkala a ona žena se nikdy neptala, kdo byli její rodiče. Možná to věděla a možná nikoliv.

„Rodina Williamsova? Vždyť ty máš jiné příjmení." Zarazil se a chvíli nad tím přemýšlel. V hlavě se mu odehrávalo několik scénářů, ale Farah ho hodlala zastavit. Nechtěla, aby se dostal někam, odkud by to už nemohla vysvětlit. Podívala se směrem z okna a zapřemýšlela, kde vlastně měla začít. V její hlavě to bylo až příliš zamotané, chvílemi to nedávalo ani jí samotné. Mělo cenu to někomu vysvětlovat?

„Ano, původně jsem byla Farah Williamsová, ale poté, co jsem odešla na akademii, se mě matka tak nějak zřekla. A co se jménem rodiny, ke které už nepatřím? Tak jsem se přejmenovala." Saul v jejím hlase slyšel, jak se jí nálada změnila. I proto se rozhodl s tím něco udělat. Přiblížil se k ní, vzal ji několika prsty pod bradou a palcem ji pohladil na tváři. Farah to však vzala jako uklidňující gesto a při pohledu na něj jí z očí vyklouzlo několik slz. Nemohla je zadržet, ale před ním ani nemusela. Věděla to příliš dobře. Saul se mírně sklonil a políbil ji. Během toho jí prsty ony slzy setřel, než stihly spadnout na oblečení. I jen to stačilo k tomu, aby se jejich vnitřní oheň rozpálil. Nešlo tomu odolat, zvlášť když se z obou snoubenců stal zápalný cíl. Šel na ni opatrně, ale i tak se zuřivým chtíčem. Ona na to reagovala úplně stejně. Hodilo se jí, že na sobě měl jen ručník. Stačil jediný pohyb a letěl k zemi takovou rychlostí, že se tomu nedalo ani zabránit. Saul Farah povalil na záda a vyhrnul jí košilku, přičemž ji nepřestával líbat.

„I kdyby ses jmenovala Satan, tak rodinu mít budeš. O to se postarám," pošeptal jí chvíli předtím, než do ní vnikl. Jakmile to udělal, všechna její špatná nálada se rozpustila. Neměla k ní důvod, když byl u ní. Nebyla na něm závislá, ale začínala si uvědomovat, že ho potřebovala stále více a více. Možná to bylo i díky tomu, že ho spoustu let od sebe odstrkovala. Nyní to však dělat nehodlala. Chytila ho za paže během toho, co se ji pokoušel vystřelit až do nebe. I jemu to pomáhalo, i když pro někoho to mohlo vypadat, že na každou špatnou náladou reagoval jen jedním způsobem. Nebylo to tak, ale nehodlal předstírat, že to nefungovalo.

Stačila vteřina zamyšlení a Farah se rozhodla převzít otěže. I přes těhotenství se i s ním na sobě dokázala překulit, aby se dostala nad něj. Prstem mu přejela po rtech a poté mu zvedla ruce nad hlavu. Přitlačila je k matraci a vášnivěji ho políbila. Jeho tempo jí značně nevyhovovalo. Bylo příliš pomalé a opatrné. Ona byla spíše na dravější styl. Volnou rukou mu přejížděla po těle a během toho udávala tempo, které jí konečně přišlo lepší. I když to znamenalo, že budou dříve vyčerpaní.

Těsně před vrcholem mu však předala zpět velení, aby viděl, že jejich vztah je také o kompromisech. Opatrně ji položil na bok a lehl si za ní. Neměl ještě v úmyslu odpočívat, ale chtěl ji přitom líbat na krk. A navíc jí vracel to, že se jí nemohl dotýkat. Zrychloval a Farah si musela odhodit vlasy, protože se jí dostaly do pusy během toho, co zakláněla hlavu směrem k Saulovi. Netrvalo příliš dlouho a oba přepadli přes hranu rozkoše. Udýchaní ale spokojení tam jen tak leželi. Saul ji nepřestával líbat na krku, rozhodně nebyl jako normální chlapi, že by ihned poté usnul. Spíše se trochu zvedl a hodil přes ně deku, aby mu jeho snoubenka neonemocněla.

Vydrželi tam ležet ještě nějakou chvíli, než se ozval telefon. Tentokrát ten Farah. S mírným zamručením se neochotně zvedla a natáhla se pro něj na noční stolek. Vyděsila se, když si všimla zprávy od Nefeli. Tvoji žáci čekají na svou učitelku. Myslím, že bys je neměla nechat čekat.

„Co se děje, Farah?" Měl starosti, protože se mu její výraz ani za mák nelíbil.

„Zapomněla jsem na trénink. Musíme si pospíšit, jinak mě asi budou proklínat. A sám víš, jak odsuzující teenageři umí být." Zvedla se na jeho postoj až moc rychle, svázala si vlasy do culíku a popadla to první, co ve skříni našla. Naštěstí měla i v rychlosti dobrý výběr. Saul vzal věci, které viděl předtím na posteli. Znal je, byly to jeho staré věci. Zamířil za ní a přímo do jejího auta.

Jejich pravidelný trénink začal jako obvykle, i když díky jejímu zpoždění vlastně trochu netradičně. Farah už si dokonce i zvykla na to, že jí víl ve skupině přibývalo. Ale přesto stále nemohla přestat myslet na to, že je něco špatně. Onen pocit jí putoval myslí a nenechal ji ani chvíli v klidu. Nedivila se, intuice se ji snažila chránit, obzvláště teď. Ale nedávala nic najevo, jen více pozorovala skupinu a pohyby, které dělali.

Vše bylo v normálu, dokud na hřiště nepřiběhla Nefeli, která měla v očích podivný strach. S jednoduchým „Omlouvám se," se vzdálila a vyslechla si ženu, která by pro ni udělala hodně. Divně se dívala po všech přítomných přes její rameno. Zdědila výšku svého otce a jen díky tomu to bylo možné.

„Co se děje?" zeptala se po chvíli, kdy viděla, jak se jí výraz měnil a barva v obličeji dosahovala bílé až zelené. Bála se, že jí tam omdlí, ale nic takového se nestalo. Místo toho ji chytla za ruku a poté k ní zvedla ruce. Farah poznala, že se jí snažila něco ukázat, a proto aktivovala své schopnosti. Ve stejnou chvíli, kdy jí Nefelin pocit doběhl k senzorům, ucítila podivné ševelení, ale tentokrát mimo sebe. Jako kdyby jí někdo dýchal na krk.

„Farah?" ozvala se Nefeli, která viděla, jak se skupina rozestoupila. Z ní vyšla tmavovlasá dívka s maniakálním výrazem. Poznala ji téměř okamžitě, ale nemohla uvěřit svým očím. Jak se sem sakra dostala? Oni o tom všem vědí. Jenže oslovená žena nereagovala, především kvůli tomu, že pocítila vlnu bolesti vycházející z břicha. Nefeli to musela vzít do svých rukou, i když věděla, že jdou nejspíše po ní. Netušila, jestli Farah sleduje také její myšlenky, ale silou ji dostala za svá záda. Z dálky to vypadalo, jako kdyby se snažila ze stisknutí vytrhnout, ale opak byl pravdou. Až když jí vytvořila živý štít, mohla si lehce oddechnout.

Nefeli sice nevládla takovou silou, ale mohla Farah vrátit její milé chování. Navíc, když díky jejich poutu dokázala poznat, že Farah momentálně prožívala jiný boj. Nefeli vycítila střelný prach ve chvíli, kdy se ještě nic nestalo. Jako kdyby se jí aktivovala intuice, případně schopnosti jejího otce, o kterých si myslela, že nemá. A tak když Beatrix vytáhla zbraň a stiskla spoušť, vrhla se před ni. Kulka se jí zavrtala do zad a dívka se na vyděšenou Farah usmála.

V tu chvíli její vlastní bolest přestala a spustila se jiná. Jakmile Nefeli dopadla na zem, rozbrečela se. Měla chuť křičet, protože ji zrovna napravila. Vnímala ji jako někoho, kdo skutečně chtěl a potřeboval její pomoc. Dokonce by ji označila za dceru. I když byla dcerou ženy, která zavinila její bolest, roztříštění srdce. Nefeli byla jako lepidlo, jako kdyby v životě nezažila nic jiného než tvrdou lásku od přísného člověka. A jen kvůli tomu, že její dcera nebyla víla mysli.

Aktivovala své schopnosti a pokusila se útočnici napadnout, ovšem byla tak nesoustředěná, že to nemělo téměř žádný účinek. I proto raději kolem nich vytvořila bariéru, přes kterou by se nedostala. Poté se jí mohla věnovat. Farah padla na kolena a chytila ji za hlavu. Musela si dávat pozor, aby si neublížila. Dívka měla zkřivený obličej bolestí, a ještě se pokoušela něco říct. Ale ústa se jí nehýbala, pouze se usmívala. Farah však v hlavě zněla její poslední myšlenka, jež byla určená pouze jí.

Ukázala jsi mi světlo ve chvílích, kdy jsem myslela, že něco takového je ještě možné. A zemřít, abys ty mohla žít? Splatila jsem svůj dluh, který jsem způsobila. Jen chci, abys věděla, že mou rukou žádná víla nezemřela. Neměla jsem na to sílu, vždy jsem je zranila a pomohla jim uprchnout.

Mezitím Beatrix pohodila hlavou a spokojeně kráčela pryč. Za ní se vytvořila menší mlha a poté zmizela. Její práce byla hotova a ona se konečně mohla stát novou vůdkyní zabijáků. A to s vědomím, že Farah cvičila silné víly, s čímž musela počítat. Navíc se dostala do přízně té nejvyšší, což z ní dělalo ještě nebezpečnější monstrum.

K Nefeli, kterou stále držela Farah v náručí, okamžitě přiběhla Bloom, která začala rozvíjet i své schopnosti léčení. Ovšem to, co střelilo ženu do zad, nebyla normální kulka. Byla v ní kapsle s jedem, který se rychle šířil po těle a napadal všechny důležité orgány. Aby se zamezilo tomu, že víla nakonec přežije. Farah se zaměřila na její pohasínající vědomí a místo její slzy napíšeš slzy jí dopadaly na obličej. Snažila se pomoct dívce vést ji procesem uzdravování. Nemohla si pomoct, nechtěla ji ztratit, i když by kdysi ve vězení řekla opak. Každá její svěřenkyně pro ni byla jako rodina. Nahlas by to ovšem neřekla. Jenže najednou svět mírně zšedl, Farah v tu chvíli vynaložila všechno úsilí, aby udržela její bijící srdce v chodu. Když Bloom poodstoupila se slzami v očích, žena věděla, že to nezvládne. Navíc se její tělo začalo potýkat s podivnou křečí, jako kdyby v sobě měla silné paralyzující sérum.

Stella pomohla jejich mentorce na nohy a schovala ji ve svém objetí. A to i když se vzpouzela. Vždy potřebovali pomoct oni, nyní jí to mohli vrátit. I proto se k dívce ovládající světlo připojovali i ostatní dívky. Především proto, že Farah díky velkému vydání energie začala omdlévat. I tak se však stále natahovala k ženě na zemi. Dokonce se i snažila mentálně přivolat někoho na pomoc. Avšak marně, najednou se vzduch zastavil a ztěžkl.

Jakmile Nefeli vydechla naposledy, Rosalind ucítila ve srdci spalující bolest. Jako kdyby umírala, ale mozek věděl, že to tak nebylo. Až po nějaké chvíli jí z rukou vypadl tác s jídlem, když si uvědomila, co to mohlo znamenat. Ztratila jediný smysl života. Svou dceru. Vyšla z cely a zamířila za jediným člověk, který jí v tu chvíli mohl pomoct. Už neměla důvod to dále odkládat, i když věděla, že pro něj to nebude zrovna jednoduché. Musela přijmout vlastní osud, i když netušila, zda její dcera opravdu zemřela. Chtěla ji následovat a díky vytvořenému svazku s člověkem, kterého poslala Luna, mohla alespoň odejít rukou někoho, kdo ji alespoň trochu znal.

Někdo volání Farah přeci jen slyšel. Marco vyběhl z pracovny za Benem a poslal ho na zadní nádvoří. Poté už šlo vše ráz na ráz. Ben se jí nehodlal vzdát, i proto okamžitě začal pracovat na tom, aby jí pomohl. Vyčerpávalo ho to, ale nehodlal to jen tak vzdát. Miloval ji a nechtěl přijít o další partnerku. Vzal ji do náručí a aktivoval své schopnosti naplno. Farah nařídila všem vílám i lidem, aby poodstoupili, pro jejich vlastní bezpečí. Sam a Terra se však podívali na sebe a poté přistoupili ke otci. Jakmile mu položili ruce na ramena, jejich oči také zezelenaly. Dávali mu sílu, aby jí mohl pomoci. Chtěli ho vidět šťastného a toto byla jediná možnost, jak pro něj něco udělat. Ostatní by to mohli udělat také, ale jejich strach je od toho odrazoval. Saul držel Farah, aby se k nim nepřidala, nemohl vědět, zda by si neublížila. A navíc by si to Ben jistě vyčítal, kdyby se jejímu dítěti něco stalo. Žena se mu chtěla vytrhnout, ale Saul na ni byl až moc silný.