Ale jeho žena byla přece jen silná. Navíc chtěla vidět své děti. Což se jí podařilo ten den večer. Probudila se dezorientovaná, necítila nic ve svém břichu a měla chuť panikařit. Bála se, že svoje děti ztratila. Do pokoje však vtrhnul Saul a ihned se posadil vedle ní a zabalil ji do objetí. Musel ji uklidnit, bylo to nanejvíc nutné. V tuhle chvíli ani nemělo cenu cokoliv říkat, Farah by ho stejně neposlouchala. Kolébal ji jako malé dítě, které se zranilo.

Jenže Farah mu v náručí po nějaké době usnula, za což byl velice rád, i když brečela. Netušila, co se s ní dělo, na což ho doktor upozorňoval. On sám měl důkaz, že obě děti přežily, jen o tom musel přesvědčit také ji. Což věděl, že nebude zrovna nijak lehké. Ale jak slíbil na svatbě, i kdyby se dělo něco vážného, tak tam pro ni hodlá zůstat. Nechtěl se vůbec pohnout, aby ji neprobudil. Chvílemi jí hladil po vlasech, dokud mu zrak nedopadl na tablet. Vypadalo to, že ho hodně používala. Donutilo ho to mírně se pousmát. Opatrně ji položil na polštář, chytil ji za ruku a naklonil se pro něj. Chtěl vidět, co vytvořila. Vždy ho to zajímalo. Nejdřív si ho ale položil do klína, protože chtěl prstem zrušit vrásku, kterou si ve spánku vytvářela na čele. Nechtěl ji vidět utrápenou, stačilo mu to, když mluvila o jejich ztraceném synovi. Odemkl tablet a začal procházet všechny obrázky. Nejednalo se o krajinky, ale především o lidi. Jeden ho však dohnal na pokraj slz.

Jako první si k němu přečetl popisek, který Farah napsala tak malým písmem, že jej musel hodně přibližovat. Dokud mu slza nedopadla na obrazovku. Rodina je nejsilnější element, obzvlášť, když má svého strážného andílka. Poznával všechny. Neměli nakreslené obličeje, ale věděl, o koho jde. Sky, jejich děti, oni dva a malý černovlasý chlapec s bělostnými křídly. Nedivil se, že brala jeho adoptivního syna jako vlastního, na obraze dokonce držel Mattea za ruku s hlavou otočenou k němu. Jako kdyby vyhlížel jeho přítomnost.

Musel si utřít mokré oči, jenže nedalo mu to. Po zkušenosti s křičící Farah pro své děti, které byly živé, tušil, jak se asi musela cítit. Nadával si, že s ní nebyl. Musela na to být sama. A přesto jej viděla v jeho synovi, který vlastně ani nebyl jeho. Nemohl vypnout obrazovku, protože ho k tomu pořád něco táhlo. Neviditelná síla okamžiku. Nebyl dokončený, ale už nyní vyjadřoval minimálně milion pocitů, které se shromažďovaly v jediném bodě. Ženě, která je musela všechny prožít a vlastnoručně vložit do onoho obrazu.

Nakonec jej však položil a zaměřil se na ženu. Začala sebou totiž házet, jako kdyby se jí zdálo něco špatného. I proto ji vzal zpět do náručí, kde se nejspíše cítila bezpečně. Nebo si to alespoň myslel. Hodlal kvůli ní zůstat i celou noc vzhůru, jen aby si byl jist, že bude v pořádku. Ona by to pro něj také udělala. Navíc chtěl být první, kdo jí o jejích úžasných dětech řekne. O které se bála natolik, že mu neřekla, že bude mít také vlastního syna. Poté si však vzpomněl na její výraz v letadle. Konečně se na něj mohl zaměřit. Ona to také nevěděla, třeba jí to Ben řekl až později.

Ovšem když se probudil, Farah ležela normálně na posteli, schoulená do klubíčka na druhém boku, jak jen jí to břicho dovolovalo. Tak daleko se v čtení blogů pro novopečené maminky nedostal, aby se dozvěděl, jak dlouho trvá tělu se vrátit do stavu bez těhotenského břicha. Ale to mu bylo jedno. Spíše měl strach, do jakého stavu se Farah dostala. Položil jí ruku na bok a když na něj pohlédla, uviděl v jejích očích prázdno. Jiskry zmizely a zanechaly za sebou jen ticho a bolest. Trvalo chvíli, než byla schopna vůbec promluvit.

„Jak vypadaly? Křičely nebo ne?" Byla její úplně první reakce, jenže ledově klidný hlas Saula spíše vyděsil. Netušil, jestli by mu věřila, ale musel se o něco pokusit. Rozhodl se na to jít pomalu. Nemohl to na ni vypálit najednou. To mu ani doktor nedoporučoval. Nejspíše viděl stovky takových případů, kdy se matky cítí, že ztratily své dítě. Jenže kdyby ji neuspali, nejspíše by děti nikdy neviděly svou matku. Jen na obrázku.

„Farah, vypadají nádherně. Křičely, nabíraly všechen vzduch, který se jim do plic vešel. A věřím, že je také již brzy uvidíš. Věřím, že bez jídla dlouho nevydrží," až poté si uvědomil, jakou analogii na konci použil. Pleskl se do čela a nadával si. Jenže Farah jako kdyby zkoumala každé jeho slovo. Záměrně použil přítomný čas a ona si toho všimla. Přetočila se k němu a chtěla rychle vstát. Jenže se jí zamotala hlava. Než jí stihl zabránit v druhém pokusu, už byla na nohou. Držela se své kapačky a pomalým krokem šla ke dveřím. Jediné, co mohl, bylo následovat ji. Jako kdyby byla v transu. Nic jiného ji nezajímalo. Jen vidět své děti, aby mu mohla uvěřit. Ovšem Saul si všiml trochy krve na její košili. Když procházeli kolem sesterny, doufal, že ji někdo konečně zastaví. Nestalo se tak, i proto tam muž vtrhnul a poprosil o pomoc. Mezitím se však Farah musela posadit a z jejích očí opět padaly slzy.

„Já se za nimi nedostanu. Musím je vidět. Prosím."

To jí splnit mohl, jen ji ze židle přesunul na vozík a nechal sestru, aby jí kapačku přesunula na držák, který na něm byl připevněný. Rozhodně byl více v klidu, když si nemohla ještě více ublížit.

Saul zastavil až po nějaké době, před velkým oknem, za kterým ležela spousta miminek. Sestra starající se o ně si dvojice všimla a ukázala na jednu spojenou postýlku. Nechali je dohromady. Muž položil obě ruce Farah na ramena a ukázal na děti. Přičemž se zeptal: „Jak se budou jmenovat?"

„Niko a Erin." Koukala se na ně až zasněně, ruku měla položenou na studeném skle, jako kdyby se jich chtěla dotknout. To už sestra nevydržela a vyšla na chvíli ze dveří. Nechtěla, aby nachladla, i když viděla, že se o ni Saul postaral, jak jen mohl.

„Vraťte se, prosím, do pokoje, stejně za vámi budu muset brzy přijít, protože mají hlad a hlavně u vás potřebujeme vyvolat laktaci."

Sice netušila, cože to musí udělat, ale nebránila se. Neměla jak, přece jen Saul ovládal její vozík. Musela se toho ještě hodně naučit. Především to, jak se postarat nejen o sebe, ale také o dvě malá stvoření, kterým dala život.