Zatímco se Saul pral se svým mozkem, Farah stále pokračovala po tmavé cestě směrem k cíli. Podle navigace by se již měla blížit k místu, kam ji Bloom navedla. Pokud se v ní vyznala natolik, jak si myslela. Konečně v dáli spatřila osvětlené parkoviště několik metrů od vstupu do lesa. Nehodlala se vyčerpávat používáním schopností na takovou dálku, ale cosi jí stejně říkalo, že mířila správným směrem. Když zastavila, z kabiny si nevzala nic kromě telefonu. Zámek auta si většinu času pojišťovala stejným způsobem jako šuplík v ordinaci. Přešla kolem boku až ke kufru a otevřela jej. Odhrnula koberec a vytáhla z něj pás, který si připnula kolem pasu a stehna. Víc toho nepotřebovala.

Na cestu tmavým lesem si nepotřebovala svítit, stačilo ji pouze aktivovat svou moc. Oči se jí zbarvily do ledově bílé a les se najednou prosvětlil. Díky tomu zachytila i něco jiného. Nechala se vést houštím stále hlouběji až do středu lesa. Prudké světlo od ohně ji v prvních vteřinách překvapilo, ale po chvíli si na něj zvykla. Dívka stála uprostřed malého paloučku hledící do země. Ruce se jí třásly a bylo vidět, že se je snažila držet vysoko nad travnatým porostem. Vnímala její strach, který ji ovládal. Snažila se analyzovat situaci, jenže věděla, že oheň byl velice nepředvídatelný.

Stačil jediný pohled na zem a věděla, že tohle nebude normální přesvědčování. Od jejího těla plamen tvořil spirálu, která měla dívku chránit. Alespoň tak se to Farah zdálo. Každou chvíli, kterou přemýšlela nad strategií se spirála zvětšovala. I proto se rozhodla jednat. Udělala několik promyšlených kroků dopředu a až teprve tehdy promluvila: „Bloom? Podívej se na mě."

Jakmile dívka poznala známý hlas, rozhodla se poslechnout. Oranžově zářící oči nebyly to první, čeho si Farah všimla. Bylo jím vyčerpání a tekoucí slzy. Ihned poznala, že musela něco udělat, lehce třesoucí se ruce mohla Bloom kdykoliv pustit, čímž by způsobila požár. Jí by to sice nic neudělalo, ale žena by skončila velice špatně. A stejně byla ochotna to riskovat. Nepředvídala budoucnost, ale viděla sama sebe, jak šla k ní a chytila ji za paže obalené ohněm. Spálila by se, ale mohla by ji uklidnit. Nebyla to ovšem první varianta, kterou zvažovala, hlavně kvůli následkům.

„Vím, že jsi mě sem nezavolala proto, abys mi ublížila. Zhluboka se nadechni a nemysli na to, co se kolem tebe děje. Jen mě poslouchej. Ano, Bloom?" Jako první musela ona sama svým slovům uvěřit, což bylo s přibývajícím ohněm složitější. Jakmile se dívka nadechla, začal ještě více zpomalovat. Farah zaměřila pohled jen na ni a četla si v ní jako v otevřené knize. Nemusela překonávat žádnou mentální bariéru, té se zbavila získáním důvěry při pravidelných sezeních. Potřebovala zjistit příčinu toho, co se stalo. Obvykle se nic takového nedělo. Ojedinělé případy výbuchů schopností některých jejích svěřenců, ale nikdy ne takové to. Připadalo jí, že se snažila přede všemi schovat a až poté poprosila o pomoc. Mohla si ale vybrat místo, které méně hoří. Zvlášť když ví, jaké má schopnosti. Brblala si v hlavě a využívala výhodu, že šťourání v hlavě bylo pouze jednostranné.

„Bude to stejné jako při prvním sezení, kdy ses svých schopností bála. Pamatuješ, co jsem ti řekla?"

„Že nekontrolované emoce způsobí nekontrolovanou magii. Snažila jsem se, ale nezvládla jsem to. Už to prostě nešlo vydržet," ozvala se unaveným hlasem. Bylo to, přesně to, co Farah chtěla. Potřebovala její pozornost odvést jinam. Nad slovy musela přemýšlet, což částečně rozptýlilo plameny v jejích rukách. Jakmile přestala mluvit, vrátily se opět do původního stavu.

„Co se stalo, Bloom? Vysvětli mi to."

„Letěla jsem ze schodů a cítila, jak ve mně všechno bublá. Posměch mi narážel do hlavy jako hřebíky a nemohla jsem vůči tomu nic dělat. Vytipovali si chvíli, kdy jsem byla sama a chtěli se mi pomstít. Nebyla jsem daleko od myšlenky zahnat je zpět do školy a nechat ji vzplanout. Až když jsem v dálce uslyšela hlas kamarádek došlo mi, že musím zmizet. Křičeli za mnou, ale já běžela, a přesto to nepřestávalo. Nevěděla jsem kam jít, vlastně jsem ani nevnímala směr a ocitla jsem se tady, kde nemohu nikomu ublížit."

Farah živě viděla přesně to, co dívka popisovala. Mohla díky tomu analyzovat, jaké kroky podniknout dál. Ale její slova ji znervózňovala. Ani se neodvažovala pomyslet na to, co by se stalo, kdyby ona parta kolem ní včas nezasáhla. Poznávala jejich tváře. Část jednoho sezení věnovali pouze seznamováním s jejím okolím. Co už však Bloom nevěděla, bylo to, že některé z nich sledovala. Dokázala se díky svým silám skrývat, ale jakmile potkala její nejstarší kamarádku Stellu, věděla, že udělala správně. Musela však pokračovat v konverzaci, aby její mozek udržela koncentrovaný. Udělala jeden krok vpřed a klidným hlasem promluvila: „Udělala jsi správnou věc, když ses nenechala ovládnout myšlenkou na zapálení té budovy. Pověz mi, řekla jsi svým kamarádkám o tom, co prožíváš?"

Jenže ona druhá otázka udělala přesně opačný efekt, než původně zamýšlela. Bloom zaklonila hlavu, jako kdyby z ní oheň vysával poslední doušky síly. Až poté byla alespoň trochu schopná odpovědět, ale v tu chvíli její hlas nepoznávala. Ještě nikdy neslyšela v jejím tónu tolik hněvu, ale přesto s trochou lítosti.

„Myslíte to, že jsem zrůda, která má chuť zapalovat věci? Neřekla. Nikdy bych je tak neohrozila."

Tentokrát si dala trochu na čas a rozmýšlela každé slovo. Zároveň se pokusila zaměřit zdroj jednotlivých emocí, i když to nebylo tak přesné jako zkoumání vzpomínek. Farah v tomto neměla tolik zkušeností jako empat, ale i tak se mohla alespoň pokusit. Onen strach pocházel od skupiny usmívajících se děvčat. Byly odpovědí, kterou přesně potřebovala a nahrávala jí do karet.

„Myslím, že by tě pochopili. Vždy jsi o nich mluvila tak, že zněli jako chápavé bytosti. Ale tvé označení za zrůdu je velice nešťastné. Nechceš to zkusit znovu?"

„Co jiného si mám myslet, když mi z rukou šlehá oheň?" Útočnost v jejím hlasem klesala. Dala tím ženě najevo, že udeřila na správné místo. Pak ale Farah napadla jiná otázka, kterou by ji mohla zaměstnat na nějakou chvíli. Ruce si dala podél těla a plně se soustředila na jednotlivá slova.

„Cítila by ses lépe, kdybys ovládala jiný element?"

„Nějaký, který neničí životy? Dala bych za to všechno."

Farah její odpovědi na otázky již dávno znala. Některé z nich občas odpovídala, ale každou další se plameny zmenšovaly a při oné poslední úplně zmizely. Dívčiny oči získaly stejnou barvu, jakou měly obvykle a konečně si mohly obě oddechnout. Žena však věděla, že není z nejhoršího venku, stále musela jednat v rukavičkách. Byla tu pořád možnost obnovení plamenů. Navíc se snažila nevnímat palčivou bolest hlavy z dlouhého používání schopností. Obvykle si dávala alespoň krátké pauzy, ale teď to nešlo. Nedobrovolně se jí musela vzdát a jednat pouze podle toho, co se naučila. Až když její oči získaly opět zeleno hnědý odstín, bolest mírně ustoupila.

„Jak jste to myslela s tím, že by mě pochopili?" Předhodila ji jednu z jejích odpovědí nazpět. Zvedla zrak od svých rukou položených na stehnech a upřela svůj pohled přímo na ni. Farah si uvědomila, že bude muset s pravdou ven. Původně to neměla v plánu, ale nyní jí nic jiného nezbývalo.

„Nejsi jediná se zvláštními schopnostmi. Tvůj instinkt si hledá velice blízké lidi. Přitahuje je jako magnet."

„Chcete mi snad říct, že bych si nevšimla, kdyby nějaká z mých kamarádek měla magické schopnosti? Co to sakra?"

Farah s odpovědí chvíli čekala, zda se znovu neobjeví oheň. Když však žádný nepřišel, až tehdy odpověděla: „Ne nějaká. Všechny, Bloom."