„STAČÍ!" zakřičela přes celou místnost. Přikrčeně se snažila zabránit tomu, že by se do ní mohl opřít vítr a letěla by na zeď. Snažila se udržet rovnováhu, aby mohla použít také svou sílu. Jedním pohledem by chlapce mohla odzbrojit. Na vteřinu zavřela oči, zhluboka se nadechla a přešla do ofenzivy. Doufala, že sílu nebude muset používat až do posledního případu. Jak moc se spletla. Mírně zvedla ruku a vyslala vlnu ke zdroji vichru.

„Já nevím jak," odpovídal na vlnu, která se k němu dostala a snažila se ho tlačit směrem k zemi. Mladík zaťal zuby, nedokázal bojovat vůči dvěma silám. Přestával zvládat i tu jednu, jež proudila z jeho vlastního těla.

„Uklidni se, zavři oči a mysli na něco jiného," chtěla ho přesvědčit, než se jí z místnosti stane kůlnička na dříví. Farah se snažila znít profesionálně, i když se jí to moc nedařilo. Zvláště když k ní do ordinace přišla víla. První návštěva probíhala většinou více v klidu, ale její nervy byly zvyklé i na horší případy. Například na oheň.

Což ženu přivedlo na nápad. Když je nemůžeš porazit, přidej se k ní. Nechtěla se v mysli přepínat na moc, kterou nevládla jako primární, ale vymyslela jinou taktiku. Věděla, že jí více vyčerpá, ale hodlala to zkusit. Tentokrát zvedla obě ruce směrem do stran. Mírně se jí klepaly. Zavřela oči a soustředila se jen na spojení se s jeho větrem. Potřebovala se dostat co nejblíže jeho mysli. Bez toho, aniž by ublížila sobě či svému pacientovi.

RENÉ, PŘESTAŇ! OKAMŽITĚ! Křičela na něj vnitřně, což mělo větší efekt než si ničit hlasivky. Jakmile to zopakovala, všechno se začalo měnit. Jeho vědomí se dostávalo do podivného transu, který jí nutil zůstat v jeho hlavě. I proto se musela okamžitě odpojit. Navíc tušila, co se bude dít dále. A potřebovala tomu zabránit. Přece jen malý chlapec stále nerozuměl tomu, proč se v něm síla probudila.

Musela se vydrápat z jeho hlavy ven a v podstatě donutila své schopnosti se vypnout. Bolestivý proces ovšem vyšel. Chytila se snad jediné stojící židle a zhluboka dýchala. René se stále vznášel v prostoru, i když se vzduch kolem něj zklidnil. Vír kolem něj vytvořil kokon, který ho měl chránit před vnějšími vlivy. Mezitím měla čas se z toho alespoň trochu dostat. Minimálně si upravit účes, který se naprosto rozpadal. Ale více jí trápil právě malý chlapec. Tolik bolesti v tak malém těle.

Ještě nějakou chvíli trvalo, než se moc rozestoupila a ona ho mohla chytit do náručí. Byl těžší, než vypadal. Ale i tak ho položila na křeslo, které vrátila předtím na jeho původní místo. Měla nutkání zavolat jeho otci, i když věděla, že za dveřmi jistě seděla vyděšená jeho matka. Upravila si sukni a otevřela dveře na chodbu, jako kdyby se nic nestalo. Nyní byla ráda, že měla protihlukové stěny. Ještě, než stačila odejít, René se na křesle začal převalovat. i proto návštěvu jeho matky odložila na později. Nyní totiž měla důležitější věci na práci.

Zdál se mu sen, jež jí odpovídal na otázky, které potřeboval. Hnědé oči nechala tatam a zaměřila se na to, aby jeho mysli dopřála alespoň chvíli klidu. Jakmile mu položila ruku na čelo, chlapec se uklidnil. Až poté ho mohla předat jeho matce, která se jeho stavu nedivila. Věřila psycholožce, čehož žena trochu využívala. Ovšem pro dobro svých pacientů.

Poté si však vzpomněla, že to nebyl poslední pacient toho dne. Musela si však dát chvíli oraz. Podívala se na hodiny a všimla si, že měla přibližně půl hodiny na to se dostat zpět do formy. I proto luskla prsty a světlo změnilo teplotu. Nalila si z konvičky čaj a čekala na to, co se bude dít dál.

To však nečekala, že jednu tragédii vystřídá druhá. Vysvobození přišlo až po další hodině, kdy už jazyk tahala téměř po zemi. I tak se však dokázala chovat profesionálně. Jakmile se za dívkou zavřely dveře, vrátila vše do stavu, který měla předtím, než přišla. Farah si konečně mohla v tmavé pracovně odpočinout. Zaklonila se v křesle, aby ulevila svým namoženým zádům. Po několika pacientech se vrátila zpět ke svým hnědým. Zavřela oči, protože se cítila úplně vyždímaná. Zhluboka dýchala a po kouskách si vyjasňovala mysl.

Na stole jí ležela už pouze jedna složka. Nemohla ji dostat z hlavy, dívku s ryšavými vlasy, která za ní poprvé přišla před několika měsíci. Chvílemi si s ní nevěděla vůbec rady. V té době byla zakřiknutá, při sezením bylo i na dlouhé minuty ticho. A přesto z ní cítila cosi podivného, možná se jednalo o lesk v jejích očích, když mluvila o své matce. Nebylo proto divu, že si založila ještě jednu složku, kde přechovávala svoje dojmy a názory, které se nikdy nesměly dostat ven. Shromažďovala si takové informace jen o několika lidech. Případy, kdy jí i její schopnosti připomínaly, že na světě není jediná. Intuice vyvolávala bolesti hlavy, podle kterých se naučila řídit. Ve stole si zařídila zamčenou kartotéku, ke které kromě jí nikdo nesměl. Dokonce si to i pojistila nejen pomocí zámku, ale také tím, že právě zdířka na klíč při pokusu o vloupání zmizela.

Naposledy se nadechla a popadla propisku, kterou dopsala poslední větu do složky nadepsané stejnou barvou, jakou měly i její vlasy. To samé udělala i s oficiální dokumentací, stálo ji to mnoho času navíc, ale podstupovala to ráda. Otevřela své skryté místo a tím svůj den oficiálně ukončila. Zabezpečila ho, z věšáku popadla kabát a naposledy zkontrolovala svůj obličej v zrcadle. Stále vypadala vyčerpaně a nebylo divu. Držela si svou image psycholožky, která uměla zázraky. Musela si krýt záda, naštvala tím spoustu nesprávných lidí. Ale to nebyl důvod, proč kontrolovala i svůj make-up. Doufala, že tam někoho potká, i proto tak lpěla na svém vzhledu. První kroky z budovy totiž vždy vedly jedním směrem. Mohla by jít poslepu a stejně by to našla.

Když stála před svým oblíbeným barem, sáhla si na vlasy a rozpustila je. Uvnitř už nebyla uhlazená psycholožka, ale pouze štamgast, který měl vyhrazené i vlastní místo, které jí nikdo nesměl zasednout. Stalo se to pouze jednou. Nad onou vzpomínkou se pousmála. Měla za sebou velice náročný případ a tím pádem přicházela ve špatné náladě. Chtěla se odreagovat, ale to už zahlédla, jak jí nějaký zavalitý týpek zacláněl na místě. Přišla k němu a slušně ho požádala. To však nepomáhalo. Nehodlala se vzdát tak snadno. Dlouho si dokázala udržet svou fazonu, ale nyní si připadala, že jakmile řekne něco dalšího, neudrží se.

„Princezna se nám zlobí." Žena se zhluboka nadechla, dokonce už si podvědomě hledala jiné místo. I Freddy chtěl zasáhnout, ale jedním pohybem ruky ho zastavila. Tohle zvládla, nebo si to alespoň myslela. Poté se však uslyšela promluvit, jako kdyby se ani neovládala: „Jediná princezna jsi tady ty. Přijdeš si do mého baru a sereš mě. To se v přítomnosti dámy nedělá. Otrapo."

Když se otočila k odchodu, jeden z jeho společníků se zvedl a chytil ji za ruku. Potřebovala na čerstvý vzduch, aby se mohla uklidnit. Nebo si alespoň nalézt místo, kde by se mohla zpít pod obraz. Ale ani to jí nebylo dovoleno. Díky čemuž se dostávala na hranu své trpělivosti. I na muži za barem viděl, že měl co dělat, aby je nevyhodil. Věděl však, že se o sebe Farah uměla postarat. Jediným pohledem ji však požádal, aby mu to tam moc nezničila.

Na chvíli zavřela oči, což dovolilo jejímu mozku rozproudit všechen vztek, jež v sobě měla. Nebylo to zrovna bezpečné, ale lepší než na někom bezbranném. Nezvládala své pocity, což vyvolalo její schopnosti k životu. Obvykle je měla pod až nevídanou kontrolou, ale na to byla příliš psychicky unavená. I chycená za ruku se dokázala otočit a jedním pohledem od sebe odtrhnout šklebícího se nechutného chlapa. Chtěla se k němu přiblížit, ale nyní už nebyl zase tak drsný. Celá skupinka vyběhla zadním východem a svého šéfa tam nechali napospas naštvané víle. Ta si to zatím mířila přímo k němu. Ani se nezvedl, dopíjel si pivo, jako kdyby se nic nedělo. Což jejímu hněvu jen nahrávalo. Netrvalo dlouho a otylý motorkář byl přilepený na zdi několik centimetrů nad zemí. Farah ho sledovala ledovýma očima, přičemž měl pocit, že mu propalovala díru do mozku. Žena se mírně pousmála, protože věděla, že tato situace už se nebude opakovat. Slova nebyla vůbec potřeba. Když ho pustila, na svou váhu se zvedl až příliš svižně a rychlým krokem utekl do kouta co nejdále od ženy. Najednou už nevypadal tak drsně. Spíše jí připomínal malé ztracené štěně, které se schovávalo před vlky. Od té doby se již nikdo další neodvážil na její židli sednout. Tím pádem měla jistotu, že vždy bude moct utopit své myšlenky na dně skleničky s něčím dobrým. A případně si i promluvit s Freddym, který tam většinou i tak byl. Pokud tedy neobsluhoval lidi na place. I když většina byla zvyklá si pro pití dojít k baru, což mu náramně vyhovovalo.

Jakmile však Farah vkročila dovnitř, překvapilo ji, že v pátek v podvečer byl bar téměř prázdný. Obvyklý hluk vystřídala tichá hudba, která částečně nahrazovala švitoření hostů. Farah si sundala kabát a pověsila ho na věšák blízko dveří. Kývla na Freda, který jí to okamžitě oplatil.

„Jako obvykle?" zeptal se, jakmile došla na své místo. Opřená o bar se konečně mohla zaměřit i na něco jiného než na vlastní myšlenky. Znovu se rozhlédla kolem sebe a v duchu počítala hosty. Zdálo se jí to velice podivné.

„Co se tu děje, lidi přestali pít? Nebo co?" Místo odpovědi na jeho otázku vypálila svou vlastní. Až poté si to uvědomila a rozhodla se to napravit. „Tentokrát ne, co třeba vodku? Tenhle týden byl fakt náročný a myslím, že ani tvůj vyhlášený bourbon by to nezachránil, tak proč si ho plýtvat."

„Vlastně ani nevím, možná začala apokalypsa a já to ani nemám, jak zjistit z tohohle pajzlu. Možné je všechno hele," své vlastní odpovědi se zasmál, což byla jedna z věcí, proč si tohle místo tak moc oblíbila. Samozřejmě ji sem táhly i jiné věci, ale tohle převažovalo, alespoň co si dokázala přiznat. Nebo možná první panák vodky konečně dorazil ke svému cíli v mozku. I přesto se dokázala natolik soustředit, aby ze svého mozku dokázala dostat prvního pacienta. Za každého si hodlala dát jednu skleničku. Sice to nestačilo na pořádné opití, ale byla to tradice. Až když pomyslela na onu zrzavou dívčinu, opřela si okraj panákové skleničky o ústa. Něco v hlavě jí říkalo, že by ji měla odložit a tentokrát skončit dříve, než se vůbec rozjelo pořádné počítání. Opatrně se proto zvedla a zadními dveřmi vyšla do temné uličky. Potřebovala čerstvý vzduch, něco uvnitř ji nutilo se k jejím slovům stále vracet. Čemuž musela zabránit. Kdysi si zakázala až přílišnou péči o své pacienty, nesměla si dovolit přilnout.

Po nějaké chvíli se vrátila dovnitř a usedla na svůj barový trůn. Nechtěla znovu zapínat mozek a raději do sebe onen panák kopla. Stačilo pouze mávnout na Freda a ten by jí okamžitě přinesl dalšího. Měla na střízlivění celý víkend. Nic důležitějšího stejně na práci neviděla, tak na co řešit dva volné dny. Stačil jeden, kdy do sebe bude dostávat polévku a nějaké léky na bolest hlavy. Byla to tradice.

„Ještě jednou, nebo radši dvakrát?" prohodil, když uviděl její skleslý výraz. Neodpověděla, pouze zvedla dva prsty a čekala. Na další interakce již neměla sílu.

„Farah Dowling? Tak nějak mě napadlo, že bys tu mohla být. Jak dlouho to je, co ses vypařila jak pára nad hrncem? Dva roky nebo ještě víc?" Nemusela ani zvednout oči a věděla, o koho se jednalo. Právě on byl tím důvodem číslo dva, kvůli kterému tam chodila. Konečně odvážil navštívit její nejoblíbenější místo, tedy ihned po posteli. Nezakrývala své postranní úmysly, když se ono místo nacházelo blízko vojenské základny. Ale taky si mohl vybrat příhodnější chvíli, což se mu rozhodla ukázat tím, že zvedla skleničku, otočila se směrem k němu a vypila ji. Stále pohledem zapíchnutým do jeho osoby, skleničku s prásknutím vrátila na barový pult.

„Tak abych zase šel." Snažil se vycouvat, ale i přes svá slova raději zůstal na místě. Byla to jediná žena, které se bál.