„To mi mělo dojít, že za tím stojíš ty. Protože to přece dává dokonalý smysl. Objevíš se zničehonic, vždy všechno zničíš a zase vypadneš. Tentokrát to chceš dokončit? Proto jsem tu? Hm, nebo že by ti konečně šlo o tvého syna?" Spustil lehce sarkastickým tónem. Neměl chuť se s ním vybavovat, ale musel. Saul by raději padl do bezvědomí než ho poslouchat, ale přesně to udělat nemohl. Takže jen vyčkával, co se bude dít dál.

Andreas však nic dalšího neřekl, pouze stál v otevřených dveřích a skenoval ho pohledem. Chtěl mu něco odpovědět, ale nemělo to cenu. Muž si na něj svůj názor již udělal. Nakonec se však rozhlédl a tichým hlasem odpověděl.

„Není to kvůli tobě a už vůbec za to nemůžu já," dořekl a opřel se o futra dveří. Jako kdyby se v něm probudilo něco, co ho kdysi se Saulem spojovalo. Ale jeho domeček z karet byl až příliš velký na to, aby ho jen tak nechal zbortit. Ale něco přece jen mohl udělat. Nahmátl v místnosti vypínač a probudil k životu slabé osvětlení. Poté raději zmizel. Saul se každou chvílí mohl zvednout, a i ve svém křehkém stavu bojovat. Na to ho znal až moc dobře.

Saul zavřel oči, přemýšlel nad jeho poslední větou. Ale nedávalo mu to žádný smysl. Pokud nešlo o mě, tak potom o koho? Nenapadalo ho moc lidí, kterým by jeho zmizení ublížilo. Stačily by mu prsty na jedné ruce.

Občasné zapraskání zářivky ho udržovalo vzhůru. I nejen díky tomu mohl přemýšlet, co se to sakra dělo. Andreas se choval až podivně mile, jako kdyby se někoho bál. Nejen s tím ve své hlavě pracoval. Neviděl, jak se obloha měnila, neměl nic podle čeho by určoval denní dobu. Stále častěji pociťoval touhu si lehnout a usnout. Bránil se tomu, jak jen mohl. A když už nevydržel sedět bez toho, aniž by se mu nezavírali oči, udělal další krok. Přidržoval se zdi, zesláblé tělo mělo co dělat, aby se nezhroutilo zpět na zem. Potřeboval se dostat na druhou stranu místnosti, kde uviděl cosi rozmazaného. Stále nedokázal zaměřit svůj pohled, a tak pracoval pouze s tím, co měl.

Po několika krocích narazil do podivného křesla. Opřel se o něj a hmatem zkoumal, co by to mohlo být. Dokud nesáhl do místa, kde nejspíše měla být hlava a studený kov ho nezastudil do prstů. Netrvalo příliš dlouho, než mu došlo, kde se nacházel. Vzpomínal na mapu zásahů, kterou dostali kdysi na cvičení na akademii. Několik nepoužívaných budov za městem ukrytých v hloubi lesa. Tři varianty a všechny se mu zdály možné. Paměť mu však nedovolila nic dalšího, palčivá bolest se při dlouhém přemýšlení zhoršovala. Už tuším, jak se musí cítit Farah, když dlouho používá svou sílu. Nebo když má kocovinu. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Jeho zrak se alespoň na chvíli trochu projasnil. V rohu místnosti už byl jen modrý regál. Tohle zvládneš Saule, už jsi překonal horší věci než zranění hlavy.

„Jen kdybych sakra aspoň normálně viděl," zaklel si nahlas sám pro sebe, jako kdyby své hlavě odpovídal. Přeručkoval po obvodu křesla, aby se k němu dostal blíže. Byla to jediná cesta, jak neupadnout. I když stále cítil pramínek krve tekoucí po krku. Nejen to byl důvod proč onu místnost prohledával. Nehledal cestu ven, tušil, že ta vedla pouze přes těžké kovové dveře. Ruce se mu začínaly klepat, ale zima mu nebyla. Pomalu odtékající krev brala za své. Natáhl se a lehce se odrazil od křesla směrem k policím. Málem sáhl do prázdna, což by znamenalo mířit přímo k zemi. Ale naštěstí se na poslední chvíli zachytil přimontovaného kusu nábytku. Na nejvyšší polici byly pouze dvě krabice. Když však zvedl hlavu, zatočila se mu hlava. Nevzdával se, zkusil to ještě jednou. Rám sice přimontovaný byl, ale police padla na zem a Saul letěl za ní. Naštěstí se hlavou vyhnul křeslu, což se o jeho ruce říci nedalo. Bolest paže doplnila tu od hlavy a donutila ho přibrzdit. Neměl sílu se vracet zpátky ke svetru, jež by ho mohl zahřát. Ležel na zádech s rukou položenou na břiše, tou druhou si ji přidržoval. Spánek ho nakonec přece jen získal.

Farah právě dopsala poslední myšlenku a chtěla se na to podívat z jiné perspektivy, ale když se opřela do opěradla křesla, došlo jí, kam to všechno vedlo. Spojovalo ji to s její vojenskou minulostí. Do kasáren. Vzala do ruky rudou propisku a napsala ono slovo doprostřed stránky. Něco se jí na tom stále nezdálo, i proto ze šuplíku vytáhla notebook, který občas používala. Především k nalezení nějakých zvlášť důležitých informací. Vnímala každou jednotlivou poznámku ve svém deníku a propojovala je. A přesto začala hledat kasárny a jména těch, co je vedly.

Marco a Noura, opakovala si v hlavě to, co našla na internetu. Něco jí to říkalo, připsala je proto na plnící se stránku. Otevřela galerii se složkou, do které už spoustu let nechodila. Snažila se najít jakýkoliv důkaz o tom, že jejich jména neznala jen od Saula. Až už jedné se zarazila. Společná fotka všech žáků. Nebyla v největší kvalitě, ale i tak z toho mohla spoustu vyčíst. Saulovi kamarádi vždy stáli poblíž. Černovlasá dívka dělala Saulovi rohy a podle výrazu muže vedle ní se jí v tom snažil zabránit. Intuice se jí snažila napovědět, že hledala správně. Už dávno nebyli na akademii, že nevěděla, jak za nimi přijít a začít se vyptávat. Přece jen si ji už nemuseli pamatovat. Ještě to můžu zkusit přes jeho syna. Skye. Ono slovo jí stále nešlo přes mysl, ale musela se s ním smířit. A mohla to být jediná stopa, která jí mohla někam dovést.

Ještě, než se stihla zvednout a vyjít z místnosti, ozvalo se zabušení na dveře. Farah aktivovala své schopnosti a až poté se rozhodla dojít otevřít. Za dveřmi stál vyděšený blonďatý mladík. Ustoupila o kousek vedle, aby mohl projít dovnitř. Poté ho nasměřovala ke křeslu, kam obvykle nechávala sedat pacienty při prvotním seznámení. Posadila se zpět na svou židli a čekala, dokud nezačne mluvit. Cítila z něj zmatek a především strach, který mohla přirovnat k tomu svému.

Sky měl položené ruce na stehnech. Nevěděl, jak začít, ale musel se k tomu odhodlat. I proto se nadechl a tichým hlasem promluvil: „Vím, že bych tu neměl být a měl bych čekat v kasárnách, ale nevíte něco o Saulovi? Celý den nikomu nebere telefon, nepřišel na žádný z tréninků a po celém areálu se špitá o tom, že jste byla poslední, s kým se setkal." Až po svém krátkém monologu se odhodlal zvednout zrak a pohlédnout přímo do jejích očí. Neměl z nich strach, i když věděl, proč takové jsou. Což Farah lehce zmátlo a donutilo k jednoduché otázce. Mezitím mohla sledovat tok jeho myšlenek.

„A ty jsi?" Nebyla to těžká otázka, a přesto mladíka překvapila. Myslel si, že o něm věděla, alespoň to se mu Saul snažil naznačit. Až když ucítil lehký nátlak, pochopil, že to byla spíše kontrolní otázka. Neuhnul pohledem a klidným hlasem odpověděl zcela po pravdě: „Sky Silva. Hledám tátu, jako zbytek velitelů. Ani jeden z nich neví, že jsem šel za vámi."