Rozespalá žena cítila, jak ji někdo pohladil po vlasech. Nemohla se pořádně probudit, ale i tak spatřila alespoň siluetu. Což se mu vlastně hodilo, i když Ben udělal nejlepší práci, kterou jen mohl. V krku měl knedlík a netušil, zda bude schopen o tom mluvit. Byla to rána, která mu v srdci vypálila díru. Jenže stále měl nějakou naději, které se chytnul. Sedl si vedle ní na postel a jen ji pozoroval. Připadala mu tak nevinná, jako kdyby opět viděl tu dívku, do které se kdysi zamiloval.

Ovšem místo probuzení se žena ještě více zachumlala a díky pocitu bezpečí v klidu usnula. Nerušil ji, jen na ni celou dobu až zasněně hleděl. Nemohl si pomoct, tak dlouho na ni čekal a přál si tento den. Až po pár hodinách se dokázal zvednout a pustil se znovu do práce. Pořád se ještě hojil, na což ho Ben upozorňoval. Ale bral to tak jak to bylo. Chytil se za hrudník, ale poté popadl poslední krabici, kterou musel roztřídit. Místo toho ho však na kolena srazila podivná bolest, kterou nedokázal rozlišit. Nepřicházela z jeho zraněného těla. Jako kdyby existovala pouze v jeho hlavě. Po chvíli se po ní slehla zem, jako kdyby nikdy neexistovala. Vydýchával to a zároveň dával pozor, aby si ještě více neublížil. Benovi by to už asi nedokázal vysvětlit. Vlastně to nedokázal vysvětlit ani vlastnímu mozku. Zapřel se o zem a přemýšlel, co by měl udělat. Nemohl ji vzbudit, ale byla jedna z mála, kdo s něčím podobným měl zkušenosti. Farah to sice nevěděla, ale on je slyšel, když si pro něj přišla do opuštěné nemocnice. Slyšela jeho křik a tohle by k tomu mohl jistě přirovnat. Ovšem s tím rozdílem, že ona byla víla a on jen obyčejný voják.

Zatnul zuby a sedl si za stůl. Otevřel počítač a začal si poznamenávat náznaky slov, které mezi nádechy rozeznal. Neuvědomoval si je do té doby, než se na ně dokázal zaměřit. Ale jako kdyby je něco rušilo. Až poté mu to došlo. Jediný člověk, který byl podobně silný jako Farah a již jednou v jeho mozku byl. Vyhledal si novinový článek, kde se o ní psalo a věděl, že to nebyla celá pravda, ale četl ho stále dokola. Potřeboval zjistit, kde byla. Jako kdyby tušil, že mohla mít odpovědi. I když netušil, co ho vedlo k onomu přesvědčení. Zapsal si její polohu na papír a vrhnul se na práci, kterou chtěl udělat předtím. Rozhodně nepotřeboval další drama, které jistě to, co se mu stalo, přinášelo. I když probírání věcmi nemohlo zastavit jeho mozek od vzpomínek. Jeho bolest nad ztrátou kamaráda a syna se spojila v jedno. Bylo to sice silnější, ale věděl, že to dokáže zvládnout. Obzvláště, když stačilo zvednout zrak k ženě, která ji v sobě nosila přes dvacet let.

Padaly mu víčka, ale přesto jí nechtěl v posteli zavazet. Normálně by si vlezl k ní, ale tentokrát vypadala tak klidně, jako ji snad ještě neviděl. Držel u ní stráž, kdyby se náhodou vzbudila a myslela, že se jednalo o sen. Jeho hlídání mělo působit jako pojistka, že ji nenechá samotnou. Nyní už ne. I proto otevřel svůj deník, který plnil různými věcmi, zvlášť když měl plnou hlavu. Jeho práce vyžadovala hodně koncentrace, ale také dovolovala pohyb, jež mu udržoval hlavu nezaplněnou. A přesto mu nyní připadalo, že měl sám v sobě chaos. Jako kdyby mu život říkal, aby přeorganizoval všechny své priority. Což ho přivedlo zpět k počítači. Najel do prázdného souboru a vzduchem se snášelo jen tiché přejíždění prstů po klávesnici. Věděl, že to bylo potřeba a Saul se k tomu odhodlával již dlouho. Když se to však chystal uložit, podivné zacukání ve starých jizvách se mu snažilo něco říci. Nevnímal ho, bylo tam vždy, když se mělo měnit počasí. Zvykl si na to, alespoň věděl, kdy se něco změní.

Stačilo otevřít mail a odeslat to na jedinou adresu, která přicházela v potaz. Svému prozatimnímu veliteli, který vyřizoval žádosti s vyšším vedením. Navíc před Marcem by to jistě neututlal. I když tušil, že určitě přijdou otázky. Doufal však v jeho vstřícnost, nerad by již nasazoval krk. Nemohl svou budoucí ženu, pokud se mu odhodlá dát svou odpověď, uvrhovat v nevědomost. Představil si chvíli, kdy by se domů měl vracet jako Andreas. Vtlačovalo mu to slzy do očí, což nebylo vůbec obvyklé. Byly chvíle, kdy mu v hlavě zněla otcova slova. Voják musí ukazovat sílu, nebojácnost, ale zároveň soucit. Slzy jsou pro ty, kteří truchlí. Udržuj je jen pro ty, kteří si to zaslouží, na veřejnost nepatří. Řídil se tím, i když to od něj nebylo nikdy vyžadováno. Stejně jako jeho sestra a to jen kvůli tomu, že tolik otce zbožňovali. Právě on byl důvod, proč vůbec byl vojákem. Ale nyní to musel změnit. Zapustit kořeny a doufal, že i to pomůže Farah. Její strach mu vězel v hlavě. Stále viděl její výraz, když mu řekla o tom, co se stalo před spoustou let. Obviňovala se a on to viděl, jenže tehdy jí nedokázal říct vůbec nic. Místo toho utekl a poté to musel Ben napravovat. Takhle se chlap nechová, sakra. Bědoval v hlavě a měl chuť se pořádně proplesknout za své chování.

Jenže Farah mu nic nevyčítala. Měla o něj strach, aby nevyvedl žádnou hloupost. A přesně proto to Saul musel skrývat. Mohlo to dopadnout ještě hůř.

Oblohu mezitím prozářil silný blesk, ale Farah spala jako zabitá. Za to Saula to probudilo. Rozlámaný z krátkého spánku předkloněný s hlavou na desce stolu se rozhodl, že takhle to dál nepůjde. Podíval se na hodiny a zjistil, že už to ani nemělo smysl. Ztratil většinu noci. I proto se rozhodl pro svou milou připravit překvapení. Musel se chovat nanejvýš tiše, aby ji neprobudil. Netušil, jak její spaní ovlivnily hormony, ale i tak se snažil ji neprobudit. Přemisťoval krabice mimo její dosah. Rozhodl se svou skrýš dočasně přeměnit na skladiště. Jenže jakmile tam došel, všiml si otevřené truhly a svého vypisovacího deníku, kam pro ni napsal několik básní. Opřel se o desku stolu a potřeboval to vydýchat.

„Tak na to přišla. Já věděl, že to zvládne," hlesl a mírně se pousmál. Vzal do ruky vytažený obraz a opět ho zabalil. Měl ho velice rád. Dlouho pod ním usínal a přál si, aby to mohl znovu zažít. Vložil ho zpět na jeho místo a všiml si, že něco chybělo. Rámeček s fotkou z akademie, která patřila jemu. Vylekal se, Farah přece věděla, kdo se na ní nacházel. Což mohlo znamenat jen jediné. Sky! Obrátil se ke knihovně, kde schovával další věci, ale ta se zdála netknutá. Musím dodělat tohle a poté se mohu zaměřit na další věci. Přikázal si a nehodlal se zastavit, dokud to nebylo hotové.

Ještě nějakou dobu trvalo, než do sklepa přinesl poslední krabici. Jeho svaly již protestovaly, ale on se nacházel ve svém bezpečném úkrytu. Za ta léta zjistil, že pokud se nacházel uvnitř jeho zdí, žádné schopnosti k němu nemohly. Alespoň ty, které se týkaly mysli. Opřel se o zeď a sjel po ní až na zem. Dovolil svému mozku vypustit páru. Věděl, že to bude bolet, ale cítil se bezpečně. Zaklonil hlavu a dopřál jí studený dotek zdi za ním. A v tu chvíli se jeho dech zrychlil, oči naplnily slzami a v mozku se nahromadily obvykle nevítané pocity a myšlenky. Spustil proces, který se nedal zastavit. Jen proto, aby jí mohl být lepším ochráncem. Protože jakmile bude mít prázdnou mysl, bude se moci soustředit na přítomnost. Tolik let spoustu věcí zanedbával a když byl onen moment konečně zde, musel si pomoct bolestí.

Než vyšel ze sklepa otřel si oči, zkontroloval si oblečení a nechal to tam. Stále na něj působila Benova magie, která zacelovala poslední ranky, čímž jeho změnu jen podpořila. Kdyby byl jeho život film, právě by to za ním vybuchovalo. Stačilo pouze hlasité zabouchnutí dveří, po kterém se zastavil a zhluboka nadechl. Cítil se svobodný. Alespoň do doby, kdy si ho oficiálně začne nárokovat jeho spřízněná duše. Rozhodl se, že nejlepší omluvou bude snídaně do postele. A jak si usmyslil, tak udělal.

Položil plný tác na stůl a naklonil se směrem k Farah. Políbil ji a lehce pošimral na ruce. Věděl, že to na ni fungovalo, protože se jednalo o vyzkoušenou taktiku. Vypadala roztomile, hlavně když se snažila zaměřit cíl, který by praštila. Nesnášela buzení, ale když uviděla známou siluetu, plně ji to probudilo. Přitáhla ho k sobě a dlouhým polibkem mu vyzradila většinu svých pocitů. Chtěla se mu schovat do náruče, jenže chvíli poté ucítila vůni jídla, kterou přinesl.

„Snídaně pro mou královnu." Zakončil slovy, když před ní dával tác plný jejích oblíbených věcí. Usmála se a hladově sledovala plné talíře. Nepotřebovala příliš pobídnout, ale i tak to raději udělal.