Po vydatné snídani, kterou pro ni Saul připravil, se podívala kolem. Zarazilo ji, kolik tam najednou bylo prostoru. Něco bylo jinak, ale nedokázala si vzpomenout, co vlastně. I proto svraštila obočí, jak moc se nad tím snažila přemýšlet. Jenže Saul přišel a palcem jí začal masírovat čelo, čímž se snažil uvolnit její obličejové svaly. Nechtěl, aby měla takový výraz, navíc když jí to mohl říct. Samozřejmě tu část o žádosti hodlal vynechat, dokud to nebude oficiální. I pro Skye měl něco takového připraveného, společně ještě s jiným lejstrem. Ale to zatím leželo hluboko v jeho dokumentech. Navíc, nehodlal přemýšlet nad synem, když se chtěl věnovat své partnerce. Zasloužila si to, poté co ji nechal samotnou napospas smutku, i když se zapřísáhl, že to neudělá.

„Co se tu změnilo?" Prosila ho nejen očima, ale nakonec i slovy. Mezi prsty vzal pramen jejích vlasů, aby Farah lépe viděl do obličeje. Přiblížil se k ní, jako kdyby ji chtěl políbit, ale místo toho zašeptal: „Krabice jsou fuč." Nejspíše čekala, že řekne nebo udělá něco jiného. Což u Saula vyvolalo potřebu se smát. Jenže zadržoval to, protože na jejím výrazu bylo vidět mírné zklamání. I proto se zhluboka nadechl a dokončil to, co začal. Jen chtěl vědět, jak se bude tvářit. Navíc, když se s nimi musel tahat. Stále cítil, jak se jeho tělo mírně hojí, ale i tak si dokázal udržet vážnou tvář na které bolest nebyla poznat. Na obličeji mu zůstaly jen miniaturní oděrky, u kterých Saul doufal, že si jich Farah nevšimne. Dokonce vykouzlil i mírný úsměv chvíli předtím, než se zeptal: „Co by sis dnes přála dělat?"

Zařídil si volno, protože cestou do jídelny potkal Nouru a poté už to šlo velice jednoduše. Nemusel ani nic vysvětlovat, viděla předtím Farah stojící v dešti. Vlastně ani netušil, co by jí měl říkat. Představoval si onen rozhovor v hlavě a nějak se nedostal přes prvních pár vět. Zbytek mu připadal velice pofidérní. Mezitím, co čekal odpověď od Farah, mohl se mírně zamyslet. I když to nebylo obvyklé a jistě by na to žena dokázala vymyslet spoustu vtípků.

„Pokud nemám žádného pacienta, tak musím udělat tu nejhorší věc na světě. Horší než se postavit naštvané víle ohně. Nákupy. Většina mého šatníku není přizpůsobená téhle situaci." Zamyslela se a začala hledat telefon. Až když pohlédla na stůl, všimla si svého světle šedivého obalu, který chránil její mobil před případným rozbitím. Vybrala si tu barvu záměrně, připomínala jí oči, které poprvé zahlédla v zrcadle. Od té vzpomínky se již hodně změnilo. Její oči se přizpůsobovaly vždy moci, kterou právě chtěla použít. Nikdy už čistě stříbrné oči neviděla a lehce jí to chybělo, i proto si ho pořídila. Aby jí připomínalo, od čeho se odpíchla. Věděla, že až přijde jeho čas, pořídí si znovu ten stejný. Jako to už několikrát udělala. Jenže její pohled přitáhlo úplně něco jiného. Žlutý papírek s několika informacemi. Dala na něj svůj telefon a popadla ho i s tím. Nechtěla, aby si toho Saul všiml, jistě by neměl radost. Zvlášť poté, co se dozvěděl, že díky jejímu tréninku přišla o své první dítě. Jenže naopak jí prokázal službu.

Mírně sebou trhla, když promluvil: „Můžu jít s tebou?" Ona otázka ji překvapila, většinou to byl on, kdo to nenáviděl ještě o trochu více. Ale momentálně se tvářil jako štěně, které potřebuje zůstat se svým páníčkem. Čemuž nemohla odolat, vlastně jemu by nedokázala asi nikdy. Stupidní hormony. Nemohla na ně shazovat všechno, ale něco přece jen ano. Zvlášť když její horská dráha teprve jen zpomalovala. Netušila, co se bude dít dál, neměla to štěstí se do těch chvil podívat. Ale věděla, že na to nebude sama.

„Ale slib mi, že nebudeš zpochybňovat můj výběr," jen to dořekla a věděla, že po něm chtěla něco, co nemohl splnit. Na to ho znala až moc dobře. Věděla, že se ho nijak nezbavila, ale tušila, že to bude právě on, kdo ji bude nutit do těch zvláštních těhotenských výstřelků. I proto doufala v to, co každá žena. V pohodlné křeslo, případně i malý bar, kde ho bude moci odložit. Jenže tušila, že jeho nadšení pro celou věc bylo až příliš velké.

„To bych si nedovolil, tobě sluší naprosto všechno," odpověděl tiše a snažil si ji představit v něčem, co by jí neslušelo. Jenže nějak nemohl na nic přijít. Ovšem po chvíli jeho mozek přeběhl na druhou stranu barikády, které se Farah tolik bála. Že by měla nosit těhotenské oblečení, či být jako jedna z těch modelek či hereček, co vyvěšují svoje těhotenské břicho jako nějakou trofej. Ale možná to bylo jen jejím strachem, že jí nakonec zbude jen hromada fotek a další díra v srdci. Nasadila jednu ze svých masek, přes které se nedalo prohlédnout a pokusila se přerušit tok jeho myšlenek. Dokázala si je představit i bez použití svých schopností.

„Tím pádem mi půjčíš jeden ze svých svetrů." Původně neměla v plánu mu brát další část oblečení, ale snažila se zvyknout na volnější oblečení. Věděla, že to bylo klišé, které bylo snad v každém filmu, který viděla, ale jinou možnost neviděla. Chtěla to udělat oficiální, na což potřebovala několik věcí. Vlastně o tom netušil ani Saul, protože se ho to částečně také týkalo. A celé to stálo na oné události, kdy bude celý na měkko z toho, že se právě stal tím, kým měl být už před spoustou let. Velitel Saul Silva, věděla o tom, že si přál jednou jím být. Stejně jako jeho otec, než ho vážně zranili. Vhodná příležitost udělat nejdůležitější krok v životě. Jenže věděla, že bude potřebovat pomoc Marca a Noury.

„To je manipulace, Farah. Člověk ti podá jeden prst a ty mu sežereš celou ruku."

„Nemáš být tak k sežrání." Zvedla se, usmála se na něj a na tvář mu vrazila letmou pusu. Nechala ho tam stát zmateného, ale mezitím si alespoň mohla vybrat to, v čem půjde na tu otravnou věc. Věděla, že bude muset řídit, protože pan zelený mozeček uměl maximálně se svým vojenským džípem. Ovšem její rudé žihadlo potřebovalo něžnější zacházení, stejně jako ona. Ale nahlas by to nepřiznala, nechtěla jeho soudící pohled. O kterém tušila, že stejně jednou přijde, ať bude chtít nebo ne.

Od té chvíle zažila Farah první příděl tiché domácnosti. Vzduch mezi nimi byl velice těžký, že kvůli tomu musela dokonce otevřít okénko. Saul vypadal velice nešťastně, když si žena sedla na místo řidiče a jeho odkázala jako spolujezdce. Ale než by mu svěřila auto, musela by si ho prověřit. A to teď nepřicházelo v úvahu. Jako obvykle pustila oblíbenou muziku, díky čemuž se nálada vrátila opět do normálních hodnot. Ale přesto ani jeden z nich neřekl ani slovo. Oba přemýšleli nad tím, co se vlastně bude dít dál. A nejen to, hlavně koho budou muset ještě nechat vstoupit do jejich života.

Nestačila ani zaparkovat a viděla změnu v jeho obličeji. Jako kdyby se ten Saul, kterého obvykle milovala, vrátil po chvilkové nepřítomnosti. I jen to jí dokázalo vykouzlit malý úsměv na tváři. Ten ji ovšem velice rychle přešel. Pařila se v jednom z nejteplejších svetrů a Saul vedle ní byl v ležérně rozepnutém tričku s dlouhým rukávem. Měla chuť ho na místě uškrtit, ale místo toho se jen pousmála, vyhrnula si rukávy a praštila dveřmi svého milovaného autíčka. Potřebuju vlastní hadry, nebo si brzo budu moct volat sanitku. Kvůli přehřátí. Anebo on, protože mě nevaroval, že je venku jaksi jiné počasí, než bylo před několika hodinami. Vlastně včera. Vytáhla z kapsy telefon a zkontrolovala, co je vlastně za datum. Vše jí splývalo dohromady.

Tak tohle bude zaručeně zábava. Kdybych si měla vybrat mezi dýkou do srdce a nákupy hadrů, vyberu tu první možnost. Zaručeně. Pomyslela si sarkastičtější Farah, že i sama sebe dokázala překvapit. Saul mezitím obhlížel, kudy se do nákupního centra dostanou, aby to poté nemuseli dlouho hledat. Chodí ten trouba vůbec někdy nakupovat? Vypadá jako kdyby viděl Disneyland.