Když vešla zpět do pokoje, myslela si, že vybrala špatné dveře. Vládl zde chaos, který tam předtím rozhodně nebyl. Jediný důkaz, jež ji přesvědčil o opaku, byly její tašky ležící blízko dveří. Chvíli čekala, než se z koupelny vynoří Saul, aby jí to vysvětlil, ale v podstatě neudělal nic jiného než omluvný výraz. Neměla chuť do něj rýpat, ale zeptat se musela.

„Jak se na to mám obléknout?"

„Farah, klidně si můžeš vzít nějaké ty nové šaty, stejně tam většina lidí bude hlavně v uniformě. Budeš vypadat jako růže mezi bodláky." Představil si Farah v těch svítivých šatech, které ji donutil si vyzkoušet. Netušil, že si vezme oboje, ale nakonec se tak stalo, což ho nesmírně překvapilo. Byla pravda, že i on sám se v nich cítil nebývale pohodlně a pro ni to muselo být naprosto skvělé. Ale i tak ho překvapila.

„Pán je poetický koukám."

„Už to tak je. Asi to bude tím množstvím knížek, co jsem přechroustal. A navíc mi ještě chybí pár papírů, sakra. Tohle nedopadne dobře."

Farah udělala to jediné co mohla, aby ho uklidnila. Překonala vzdálenost mezi nimi, chytila ho za ruce a položila si je na břicho. Poté přitáhla jeho obličej blíže k sobě a potichu promluvila: „Saule, uklidni se, budeme tam, ano?"

Cítila, že by mohla odložit svoji masku, ale bála se. Přece jen ji odkládala stále méně a méně. Již nevěděla, zda ji nosila, či už se jednalo o její vlastní mysl. Ale dokázala se s tím smířit, jen musela zpomalit a přemýšlet nad každou odpovědí u lidí, které měla ráda. Ale jeho humor měla ráda až tak, že by byla schopná celý den jen sedět a nechat ho povídat. Nedutala by, tvářila se jako zamilovaná školačka, stejně jako tehdy na akademii. Přece jen se nestávalo, aby muži tolik četli, a zvláště ne ti, kteří měli svaly i na mozku.

I proto ji tolik okouzlil a nejen kvůli tomu. Už si ani nevzpomínala, kdo oslovil koho. Doufala, že se její mozek vytasí se vzpomínkou, ale když se nic nedělo, vzdala to. Psala si v hlavě něco, co by asi měla říct. Během toho si vybalovala věci, ze kterých měla radost. Kdyby někdo vstoupil, myslel by si, že se Farah již plně do kasáren přestěhovala. Ale opak byl pravdou. Počet Saulova oblečení se zase zvyšoval u ní doma, takže si nebylo co vyčítat. Žena se otočila a zrak jí padl na muže očišťující svou uniformu pro speciální příležitosti. Byla trochu jiná než ta obyčejná a rozhodně více zdobená. Všechna ocenění, která Saul za ta léta nasbíral, jí vyrazily dech.

Chvílemi ho slyšela, jak si opakoval řeč, kterou jistě musel mít připravenou. Neposlouchala jednotlivá slova, chtěla si je užít až na místě. Věděla, že to bude úplně jiná atmosféra, než na kterou byla zvyklá. Doufala, že bude moci mít vedle sebe Skye, nebo alespoň někoho, kdo by ji v případě potřeby mohl pomoct. Obvykle všechno hravě zvládala sama, ale u emocí si tím tak jistá nebyla. Vyzkoušela si to již na pohřbu a toto jistě mohlo být podobné, jen v opačných emocích.

Podívala se do jedné tašky, kterou musela někam schovat. Ale vůbec netušila kam. I proto aktivovala své schopnosti a poté ji zastrčila mezi zeď a postel. Položila na ni ruku a vytvořila případnou iluzi, která by Saula zmátla, kdyby se do ní podíval. A přesně to potřebovala. Jen trochu času. Stále měla nějakou dobu, než všechno začne. Vyšla z místnosti a zamířila do jídelny. Všimla si jedné změny. Když tam byla naposledy, byla středem pozornosti, ale nyní tam již byla natolik známá, že už to nikomu nepřišlo divné. Pouze když procházela kolem některých stolů, otočili se a mírně kývli. Saul měl respekt a ten vyjadřovali i osobě jemu nejbližší.

Farah 1: Na to bych si dokázala zvyknout.

Farah 2: Vždyť jsi od zelených mozků sama odešla, tak si nestěžuj.

Nadávala si Farah a vlastně jí připadalo divné mít rozhovor sama se sebou. Možná se na ní její práce podepisovala více, než si dokázala přiznat. S plným talířem se posadila k prázdnému vůdcovskému stolu a vytáhla telefon. Připadala si, že mimo svůj domov a ordinaci byla častěji než tam. Což ji na klidu moc nepřidávalo, ale hlavně že je musela vlastnit. Aspoň mají kam doručovat poštu a nemusí to projít rukama nějakého děcka. Nakonec si otevřela poznámky, potřebovala se zbavit nějakých myšlenek a jiný způsob momentálně neviděla. Věděla, že se nesmí plně nacpat, protože by poté vypadala jako v devátém měsíci. Ale i tak měla hlad jako vlk, který potřebovala zkrotit. Kdyby to neudělala, mohlo by se lehce stát, že by její síly záhadně selhaly vůči nějaké lidské bytosti. A to nechtěla dopustit.

Ovšem nakonec se tolik zabrala do zapisování poznámek, že spořádala všechno jídlo na talíři. Měla problém i vstát, což díky jejímu stavu bylo stále obtížnější. I když byla pravda, že by to břicho alespoň tentokrát mohla svést na tu horu jídla. Valila se směrem zpátky do pokoje, kde ovšem nikdo nebyl. Saul ani uniforma. Nešla ho hledat, alespoň měla čas na připravení věcí, které musela dát do auta dříve. Omezený čas, navíc když se mohl kdykoliv vrátit. I proto všechno zabalila do sportovní tašky a v případě, že by ho potkala, hodlala udělat scénu, že se na nějakou dobu vracela domů. Byla schopna udělat naprosto cokoliv, jen aby udržela tajemství.

A v to musela doufat i u dalších lidí, které do toho zatáhla. Na nádvoří s taškou přes rameno aktivovala své schopnosti a zesílila si sluch. Nehledala ho, ale i tak se jí to povedlo na první pokus. Seděl ve své nové pracovně a opakoval si svou řeč. Mírně se usmála a normálním krokem vyšla bránou ke svému autu. A poté také zpět. Nikdo se jí na nic neptal, nebylo třeba.

Od té chvíle se čas zrychlil. Nervozita stoupala každou minutou. Farah ji musela uzamknout v sobě a před Saulem ukazovat podporující ženu a mírný úsměv. A přesto věděla, že se cítil stejně jako ona, i když kvůli něčemu jinému. Celou cestu místo hovoru poslouchali své oblíbené písničky a žena se soustředila na zvuky auta a okolní ruch. Bylo to díky tomu lehčí. A když ji Saul opustil, aby se mohl připravit, převzal si ji Marco se Skyem a svět se najednou úplně změnil. Jako kdyby v tu chvíli přišla o sluch a měla se orientovat jen pomocí svého zraku. Myslela si, že bude poslouchat jeho slova, ale nakonec se tak přece jen nestalo. Vnitřně si povídala s Marcem a ladily jejich po obřadový plán. Potřebovala jeho pomoc, už jen díky této schopnosti, díky které mohli komunikovat beze slov.

Jakmile to skončilo, zvedla se a jako první šla Saulovi pogratulovat. Musela, protože potřebovala odejít a převléct se do šatů, které na to měla připravené. Usmál se na ni a přitáhl ji k sobě. Nechtěl ji pustit, ale její komplic přispěchal na pomoc. Vymotal ji a zmatený muž jen sledoval Farah spěchající pryč.

„Udělalo se jí zle, v klidu, chlape. Ona se vrátí, prý tak za deset minut." Uklidňoval ho Marco, protože jeho myšlenky nešlo přeslechnout. Měl obrovský strach, o kterém netušil, kde se vzal. Nerýpal se v tom, jen plnil svou část dohody. Saula jeho slova moc neuklidnila, přece jen věděl o jejím těhotenství. Nikdo z nich ne, i proto mu to začínalo dělat starosti. Pokusil se ho obejít, ale když ho Marco vždy zastavil, vzdal to a raději se zeptal: „Neměl bych se na ni jít podívat? Jak jí je a tak?"

„Pošlu za ní Nouru, Okay?" Snažil se ho uklidnit, protože za sebou měl ještě kratší řadu gratulantů. Ale počkal si na jeho odpověď, kdy mu alespoň kývnul, poté si stoupl vedle něj, aby ho i tak měl pod kontrolou. Potřeboval se Farah zeptat, jak na tom byla. Jenže zpět se mu dostaly jen nadávky. Přikryl si ústa rukou a krom odkašlání se mírně usmál. Naštěstí tomu nikdo nevěnoval příliš pozornosti a Saul mezitím přijímal další z jeho kasáren. Marco se pokoušel Farah informovat o stavu venku a mezitím kývl na Nouru, aby za ní šla. Hodila po něm mírně naštvaný výraz, ale šla za ní. Když za ní vešla na dámské záchodky, málem omdlela. Vypadala jako princezna, pouze dolaďovala detaily.

„Mám se zeptat, jak to jde, ale hádám, že dobře." Mírně se pousmála a nic dalšího už zmiňovat nemusela. Opřela se vedle přístroje na usušení rukou. Farah dolaďující svůj make-up se na chvíli zastavila a s lehce naštvaným výrazem se zeptala: „Ty o tom taky víš?" Ale v hlavě už Marca začala proklínat a doufala, že ji uslyší. Ovšem její pochyby se rozpustily, když Noura pokračovala ve svém vysvětlování.

„Jen běž támhle a udělej tohle. Jsem na to od něj zvyklá. Ale aspoň si můžu ty boží šaty prohlédnout zblízka."

„Tak je zkus nevykoukat." Sarkastický tón by byl slyšet i na několik mil daleko. Myslela si, že už překročila pomyslnou hranici, ale žena se kousek od ní narovnala a mírně zasalutovala. Poté se rozesmála a při nadechování promluvila: „Rozkaz, kapitáne. Tohle jsem si vždycky přála udělat na někoho ženského pohlaví. A navíc mi přijdeš jako skvělý adept na jednoho z nich."

„Budu ráda, když ukočíruju dva vojáky, víc už fakt nedám." Ukončila jejich rozhovor a Noura jí pomohla s taškou, kde se nyní nacházely věci, které měla předtím na sobě. Marco do toho povolal právě i ji, aby případně měl někoho, kdo by mu pomohl. Důvěru však měl jen v několik lidí. Vždycky se na ni mohl spolehnout, když šlo do úzkých. Ale nahlas by to ani jeden z nich neřekl, protože jim to nedovolovala jejich hrdost. Navíc když Marco patřil jinému muži, Noura měla akorát tak smůlu. Ale to v té chvíli bylo nepodstatné. Farah se naposledy zhluboka nadechla, než Noura otevřela dveře dokořán.

Až když ji Saul zahlédl přicházející v rudých šatech, spadla mu brada. Marco mu uhnul z výhledu a nechal ji projít. Nesla se jako bohyně, která spadla z nebe. Už chybělo pouze větrné počasí, které by si hrálo s cípy jejích šatů a z vlasů vytvářelo neodolatelnou hřívu. Saulův pohled patřil jen jí, nic okolo to nemohlo překonat. Kdyby se kolem nich strhla apokalypsa, ani jeden by si toho nejspíše nevšiml. Zastavila se několik kroků od něj a kývla na Marca. Ten mezitím utišil povídající si přítomné lidi a mírně se pousmál. Jejich plán vycházel až příliš tak, jak mu ho vysvětlila. Děkuji, Marco, cením si tvé pomoci, ale teď už to bude jen na mě. Farah nedokázala zastřít, že se jí klepaly ruce. Přece jen se nepokoušela o překvapení pro svého vojáka každý den. Navíc, který se právě stal velitelem. Byla na něj tak moc pyšná, že si jen přála padnout mu do náručí. Ale nejdříve to musela dokončit, když už to začala. S jednou rukou za zády držela dárek, kterým byl nejen prsten uvnitř zdobené krabičky, ale také něco jiného. Doufala, že mu to udělá radost, a i kdyby ne, až tolik na tom nezáleželo.

„Pane veliteli Saule Silvo, vím, že jste si na mou odpověď musel počkat až příliš dlouho, ale myslím, že i já mohu mít svá překvapení. Ty ses mě už na onu otázku zeptal, ale dovolíš, abych se zeptala i já?" Nedovolila mu odporovat, na což nemusela ani použít své schopnosti, aby o tom věděla. Znala ho až moc dobře. Saulovi ale i přesto lehce nedocházelo, co se vlastně dělo. Až když si Farah opatrně klekla na jedno koleno, pochopil to. Několik slz mu steklo z očí na tváře a on se jim nijak nepokoušel zabránit. Chtěl jí pomoct zpět na nohy, nic takového nebylo potřeba. Ale mezitím Farah vyslovila svou otázku: „Saule, vezmeš si mě?"

„Samozřejmě, že vezmu. Což znamená ano?" Dojatá Farah ale už nedokázala odpovědět a radši jen kývla. Nechtěli oznámit i její těhotenství, tohle prozatím stačilo. Saul si nechal nasadit nádherný prstýnek a pomohl jí zpět na nohy. Když se políbili, dav za nimi propukl v jásot. Sky brečel stejně jako jeho otec. Získal matku, po které tak dlouho toužil. Čekal to, ale rozhodně ne takto. Přece jen potřebovala jistotu, že na své dítě nebude sama.

Zpoza zad ještě vytáhla tašku s dárkem, věděla, že to pro něj znamenalo vylézt z komfortní zóny, kdy o této jeho stránce nikdo nevěděl, ale i tak to riskla. Vlastně to měla přímo z jeho hlavy, přál si ji už tak dlouho, ale nikde ji nemohl sehnat. Využila proto svých kontaktů a povedlo se. Políbila ho, než mu podala taštičku. Když ji otevřel, jeho slzy se spustily znovu. On knihu sháněl už přes deset let a opravdu nikde nebyla. Jednalo se totiž o speciální edici, kterých se vydalo pouze několik. Opatrně ji přitáhl zpět do náručí a nezmohl se na jediné slovo. Bylo toho hrozně moc, ale konečně to do sebe všechno začalo zapadat.

Jeho myšlenky, které ho občas trápily, se vypařily. Většina z nich se týkala Farah a toho, že se již nevrátí. Ale tohle bylo víc, než mohl čekat. Propletl si s ní prsty a společně zamířili k autu. Musel uznat, že její načasování a naplánování bylo naprosto skvělé.

„Zapomněl ses podívat dovnitř," šeptla mu, když se měli rozdělit a ona sednout za volant. Stále zmatený a dojatý Saul si to ale nechal na potom. Otevřel ji, až když seděl v autě. Hned pod deskami se nacházel zvláštní snímek. Chvíli netušil, o co se vlastně jedná, ale poté mu to došlo. Na tváře mu padlo několik slz, tentokrát se ovšem nejednalo o smutek. Právě naopak. Konečně viděl opravdový důkaz toho, že bude tátou. Ultrazvuk.