Probudil se na velice známém lehátku, kam obvykle nosil zraněné nováčky on. Jenže tentokrát to byl právě Saul, kdo si žádal ošetření jejich novým doktorem, který rozhodně bude mít otázky. Jenže jemu to bylo jedno, i kdyby se slzy měly smíchat s krví, jež měl stále na obličeji. Ben totiž čekal, až se probudí, než začal cokoliv dělat. I když to bylo mnohem složitější, věděl, že to mělo co dočinění s Farah. Připadal si jako někdo, kdo mezi nimi tvořil most. Čekal, kdy se mu s něčím svěří i Saul a poté by to bylo vlastně kompletní.

„Takže, hodláš mi říct, co se stalo?" Zaslechl otázku, i když v jeho blízkosti nikdo nebyl. Ani to nebylo potřeba, když všechny věci na ošetřovně byly blízko. A navíc muž nebyl v kondici, kdy by mohl klást vlastní nároky, případně zdrhnout. I proto se ani neobtěžoval stát nad ním a koukat mu do očí.

Saul se pokusil pořádně nadechnout, ale i jen nabrání malého množství ho stálo spoustu energie a především s sebou přinášelo bolest. Až poté se pokusil promluvit: „A to je otázka, nebo si to chceš jen ověřit, co jsi někde slyšel?" Vlastně ani netušil, kde se všechen ten sarkasmus vzal, v jeho mozku byla mírná mlha, která halila většinu jeho pocitů. Nemohl mu říct, že to udělal přesně proto, že nedokázal brečet nad ztrátou dítěte, o kterém vlastně ani nevěděl. Neměl k Benovi tak blízko jako Farah, a přesto mu přišlo, že mu mohl říct pravdu. Jako kdyby kolem sebe měl podobnou auru jako Farah. Plešatý muž ho však prokoukl a ledově klidným hlasem mu až příliš familiérně odpověděl: „Saule, kdybych věděl, co se stalo, tak se neptám. I když je pravda, že jsem cosi zaslechl. Že jedna partička někoho zmlátila a pak se snažila zbavit krve z jejich oblečení. Ale chci slyšet tvou verzi." Mezitím si na vozík k jeho posteli přinášel všechny potřebné věci. Především však nádobu s vodou a něco, čím by ho mohl zbavit veškeré zaschlé krve. Potřeboval, aby viděl celý rozsah zranění, i když většina byla skrytá. Alespoň podle toho, jak se Saul tvářil, když se snažil nadechnout. Bedlivě ho sledoval, ale po chvíli uslyšel mírné uchechtnutí.

„Už zníš jak ona," odfrknul si Saul a pokusil se zvednout ruku plnou modřin. Nebylo to vůbec nic snadného, ale Ben k němu rychlým krokem přišel a zastavil jej. Kdyby bylo třeba, byl připraven použít svoje schopnosti místo pout. Ale pouze ve stavu nejvyšší nouze, raději je používal na pomoc, podobně jako Farah. Jen on léčil tělo, ona mysl, a přesto to nebylo zase tak daleko. Prolínalo se to mezi sebou. Možná i proto zněl jako ona. Ušklíbl se a rozhodl se své myšlenky převést do slov.

„Její přístup na tebe ale funguje, takže tu odpověď. A zůstane to mezi námi, že jsem tě sem musel donést a všechno schovat." Nevyhrožoval mu, v očích mu viděl bolest, která nesouvisela s jeho zbídačeným tělem. Jiná, hlubší, která mu drtila mysl a nutila ho chovat se takto. Věděl o ní a tušil její zdroj. V mysli proklínal Farah, i když to bylo na ní.

„Nemusel jsi to dělat, taky jsi mě tam mohl nechat ležet. Já bych se z toho nějak dostal. Dříve či později."

„Nevím, jestli jsi ještě větší vůl, než jsem si původně myslel, ale co kdyby tě tak našla Farah? Chceš, aby se s ní něco stalo..."

„Nenašla, o to jsem se postaral moc dobře. A myslíš jako když čekala našeho syna?"

„Takže už ti to řekla." Prohlédl situaci, kterou se mu snažil Saul nastínit. Litoval lehce svého přístupu, ale konečně z něj dostal odpověď, kterou potřeboval. Pokud by na něj předtím aplikoval své schopnosti, hojil by se špatně. Záleželo totiž na rozložení mysli, zda chce opravdu tělo zdravé. Stávalo se mu občas, že si pacient přál opak a jeho léčení udělalo přesný opak. Místo zavírání ran se otevíraly další a hlubší. Dokud se nerozhodl o opaku.

Saul se lehce otočil a v hlavě se mu ta věta stále opakovala. Vlastně se ani nedivil, že doktor ví o něčem tak důvěrném. Jistě to měla napsané v kartě, jinak by se to asi těžko dozvěděl. A přesto ho tak podivně píchlo u srdce, že s tím nešla rovnou za ním. Ale když si vzpomněl na všechno, co se za poslední dobu stalo, vlastně to i dávalo smysl. Mlha v jeho hlavě se rozestoupila a nechala ho utopit se ve vlastním zármutku. Strach o Farah a jejich nenarozené dítě mu ještě držel hlavu pod vodou, aby nemohl vyplavat a pořádně se nadechnout. Skrze zaschlou krví na obličeji si cestičku hledaly slzy, které nijak nemohl zastavit. Ani to však nepomáhalo. A přesto se nepokoušel zvednout, aby utekl na místo, kde se cítil bezpečně. Ben přešel ke dveřím a otočil zámkem. Chtěl mu dopřát pocit, že ho takto nikdo neuvidí. Naprosto ho chápal, ztrátu dítěte dokázal přirovnat pouze vzdáleně k smrti své manželky Rose.

Ben mezitím chytl jeho pravou ruku a začal ji mírně otírat. Voda se brzy začala zabarvovat do ruda, ale přesto pokračoval. Neviděl důvod, proč ne. Bral na jeho stav ohled, ale ani tak netušil, jak ho uklidnit. Jen málo lidí to s ním umělo a Ben tušil, že by momentálně nechtěl ani jednoho vidět. A Farah už vůbec ne, o které ani netušil, že byla opět v kasárnách.

Žena mezitím dále klečela před truhlou a vedle ní Sky. Byl potichu, ale Farah si chvílemi přála, aby odešel. Měla plnou hlavu s čímž by jí pomohlo se rozbrečet, ale nemohla před ním. Její mozek na něj reagoval jako na cizince, i když vlastně vůbec nebyl. Tedy alespoň do chvíle, než se Sky rozhoupal a nechytil ji za ruku. Stejně teplý dotek, jaký jí dopřával Saul, mozek přesvědčil, že se nemusí ničeho obávat.

„Farah, já klidně odejdu, pokud mě tu nechceš," prohlásil zmatený a bezmocný mladík. Jenže to byla ta poslední věc, co by nyní chtěla. I když by před několika vteřinami jistě mluvila jinak. Věc, kterou by nikdy neřekla, že udělá. Natáhla se a mladíka objala. Potřebovala to, a když Saul nebyl nikde poblíž, využila alespoň jeho syna. Tak moc jí připomínal syna, kterého ztratila. Kromě barvy vlasů by byli jako dvojčata. Což ji opět dohnalo k slzám, jež značně ubývalo za tu dobu, kdy brečela. Opřela si hlavu o jeho rameno a ještě překvapenému Skyovi zašeptala do ucha: „Prosím, nenechávej mě tu samotnou. Mám strach o Saula."

Při zmínění otcova jména se probudil a mírně ji objal. V hlase měla prosbu, kterou nemohl nevyslechnout. Na to neměl srdce. Navíc to také byla žena, která pomáhala Bloom, aby ho případně nepodpálila. A to mu přišlo jako další důvod, proč ji nenechávat samotnou. Byla to skvělá žena, ke které mohl vzhlížet a konečně si užívat matku. Potřeboval ji a až když spatřil Farah, skutečně si to uvědomil. A obzvláště tehdy, když jeho pravý otec nyní hověl v rakvi několik metrů pod zemí a své tajemství o Skyově matce si vzal s sebou.

„Co je vlastně v té truhle?" zeptal se po chvíli ticha, kdy se místností rozléhalo jen občasné kapání vody ze stropu. Farah si otřela obličej a prsty projela vlasy. Chvíli přemýšlela, jak mu to vysvětlit, ale nakonec se rozhodla, že pravda bude pro všechny nejlepší. Už byla unavená ze všech tajemství, kterých měla na kontě až příliš mnoho.

„Od tvého otce jsem odešla několikrát. Poprvé ještě v době, kdy jsme spolu randili na akademii. Ano, bylo to zakázané, jestli by ses na to chtěl zeptat. Jenže já potkala ženu, která slíbila, že mě naučí ovládat to, co umím. A já Saulovi nechtěla za žádnou cenu ublížit. Ale bylo to těžké, opustit někoho, koho jsem tak moc milovala. A pokaždé jsem za sebou nechala dárek. Obraz, omylem zapomenuté věci. Myslela jsem, že to všechno vyhodil, ale jak i sám vidíš, tvůj otec nezapomíná." Otočila tvář, aby na ní Sky neviděl. Snažila se schovávat další řádku slz, které se dostávaly ven. Ale když mluvila, cítila se lépe. Ovšem věděla, že by měla jít hledat svého partnera. Momentálně potřebovala rozptýlit, i když jen částečně. Navíc získala čas s mladíkem, který byl jejímu srdci stále blíže a jistě by se ho nebála nazvat svým synem. Ani k tomu nebylo daleko, stane se jeho matkou, až si vezme jeho otce. A to i v tomto velice složitém rodinném vztahu, kdy Saul není jeho biologický otec. I proto ji nebral jako macechu, ale jako právoplatnou matku, která k nim prostě patřila. Sám to tak cítil.

„To jsi malovala? Je to krásné."

„Ano, několikrát se dokonce stalo, že jsem omylem zapatlala i věci okolo. A poté bylo zvláštní velitelům vysvětlovat, proč má Saul oblečení od stejných barev jako bylo na mém povlečení. Ale nějak se to zvládlo. Dokud nepřišly závěrečné zkoušky a následné rozloučení. Nemohla jsem se rozloučit, nezvládla bych to. I proto jsem mu nechala tento obraz. Byl úplně první, který jsem kdy namalovala. Poté, co mi řekl, že mě miluje." Farah se zamyslela a netušila, že tohle říká někomu, kdo teprve před nějakou dobou vylezl z puberty. Čekala nějakou reakci, která by jí ukázala, že mu to bylo nepříjemné. Jenže Sky ji jen tiše poslouchal a pouze když přerušila své mluvení, zvedl zrak. Dvě modré laguny, které měl místo očí, si žádaly více. Ještě nikdy to nezažila, vlastně byl první živý člověk, kterému o tom povídala. Ani nevěděla proč. Její filtr ze záhadných důvodů nefungoval.

Sky se natáhl a vytáhl jej z bedny. Noční obloha hrála všemi barvami, jež z ní vytvářely něco speciálního. Nedivil se, že si jej otec nechal, byl opravdu nádherný. Jako kdyby skutečně ležel na zemi a díval se směrem vzhůru.

„Tento si pamatuji, když jsem byl malý, visel v jeho pracovně. Alespoň, co si tak pamatuji z našeho bytu předtím než jsme se plně přestěhovali sem do kasáren."

„Opravdu? Tak to jsem nečekala. Jaké to vlastně bylo vyrůstat se Saulem?" Nechtěla mluvit jen ona, navíc jí to mohlo dát nový pohled na věc.

„Obětavý otec, místo toho, aby své mládí trávil někde na zábavě, seděl doma nebo na tréninkovém hřišti. Vlastně si i občas říkám, jestli já nejsem ten důvod, proč jsi s ním nezůstala. Vlastně bych to i pochopil. Musel jsem být strašné dítě, ale slibuji, že jsem z toho vyrostl."

Jeho slova Farah nezraňovala přímo, ale nelíbilo se jí, že se obviňoval. To nebyl důvod toho, proč mu to všechno říkala. I proto ho musela vyvést z omylu a to rychle. Opatrně se zvedla, dávala si pozor na to, aby neodhalila bříško a i se ztuhlýma nohama došla k židli. Teprve, až když seděla pohodlně a bezpečně, tehdy se rozhodla promluvit: „Skyi, za to nemůžeš ty. Stalo se něco, co nebylo úplně příjemné a já měla strach. Vlastně občas stále mám, ale snažím se ho překonávat."

„Nehodláš ho zase opustit, že ne?" Zavřel oči a poprvé se odpovědi začal bát. Tušil, co by to s ním udělalo. A nebyl jediný, i Farah to tušila až moc dobře. Jenže pod srdcem nosila důvod, proč nemohla zabalit pár svých věcí a vypařit se. Prostě nemohla. Navíc, když pomalu ale jistě překonala to zrádné datum, které bylo tak kritické.

„Neopustím vás, tentokrát už ne. Našla jsem domov a i kdybych potřebovala někdy odejít, budu se mít kam vracet," odpověděla mu po pravdě a vzpomněla si na Saulovu otázku tehdy v lese. Bylo na ní, aby začala připravovat odpověď. Zvlášť pokud by se to mělo stihnout předtím než jich bude opět o jednoho více. Moc času jim na přípravy nezbývalo. A především, když si neměla brát pana poručíka, ale velitele.

„A mohl bych mít ještě jednu otázku?" Prořízl ticho a její myšlenky svou otázkou. Již dlouho ho trápila a rád by na ni znal odpověď. Zvlášť, když teď na to byl čas a nikdo nebyl kolem. Sky se podíval na své ruce a pozoroval jakýkoliv detail, jen aby se nemusel dívat na ženu před ním. Cítil se lehce trapně, a přesto se k tomu odvážil. Na její odpověď nemusel čekat příliš dlouho.

„Jen povídej." Pouhá dvě slova v něm vyvolala lavinu, která potřebovala ven. I proto se nadechl a vypálil to na ní celé dohromady: „Nevadí ti, když ti budu říkat mami? Minule mi to vyklouzlo a já nad tím celou dobu přemýšlel. Ale pokud by ti to mělo vadit, rozhodně se tomu vyhnu." Farah zvedla obočí a snažila se to nějak pobrat. Překvapilo ji, že přemýšlel nad podobnou věcí jako ona. Jen k tomu nejspíše měl jiné důvody. Bez dlouhého přemýšlení se to rozhodla rozlousknout. Jen její rozhozenost zapůsobila a nechtěně otevřela bránu, kterou prosáklo několik věcí.

„Na to se vůbec nemusíš ptát, Matteo...totiž, Skyi." Zarazila se a netušila, co má dělat. Nikdy jeho jméno neřekla na hlas, ale on mu byl až moc podobný. Rychle mrkala, mezitím, co to mladík zpracovával. Nemohla čekat, než se zeptá, nevydržela by to. I proto se zvedla nadechla a rychle to ukončila. „Musím jít najít Saula."