Na tváři měli mírně stupidní výraz ještě téhož večera. Saul stále cítil chuť se usmívat a tisknout ji v náručí. Farah na tom byla podobně, avšak nemohla se do toho tolik ponořit. Stále v sobě nosila spoustu pochyb, které jí vytvářely vrásky na čele. Nezodpovězené otázky, které mohl vyřešit jen jeden člověk. A ten momentálně seděl na místě, odkud bez svých schopností nemohla uniknout. Kromě toho si také uvědomila, že svatba mohla vyvolat spoustu dalších démonů, které vlastnila. A že jich nebylo zrovna málo.

„Marco s Nourou nás pozvali na menší oslavu. Půjdeš se mnou, že?" zeptal se po nějaké chvíli muž, když se konečně zbavil všech vrstev speciální uniformy a hodil na sebe jeden ze svých tenkých svetrů. Vytáhl si rukávy až k loktům a čekal na její odpověď.

„Vždyť víš, že nemůžu pít. To na vás budu jen koukat?" Bylo jí to líto, protože oslavy v kasárnách měla ráda. Vždy se u nich probralo tolik věcí, že by to jeden nikdy neřekl. Sice byla potřeba velká zásoba alkoholu, protože většina z vedení měla až příliš tuhý kořínek, že je jen tak něco nepoložilo.

„Mám tu pro tebe víno, které můžeš i ty. Navíc budeš jediná, kdo si to bude pamatovat. Nenechávej mě v tom, prosím. Dneska není jen jeden důvod oslavovat, ale hned tři," prosil a zase v jeho hlase slyšela to štěně, které potřebovalo svého páníčka. Jako zachránce se zjevilo zvonění telefonu. Líbla ho na tvář a odešla na chodbu.

„Ano? Dowlingová u telefonu." Obvykle se do telefonu nemusela představovat, ale toto byl jiný případ. Neznámé číslo v ní vyvolávalo obavy. Jako kdyby každou vteřinou čekala špatné zprávy, například z nemocnice. Stát se mohlo cokoliv a ona by to třeba nebyla schopna poznat.

„Omlouvám se, že volám takto, ale mohly bychom se, prosím, sejít?" podle hlasu okamžitě poznala Stellu, která zněla hůře než obvykle. Navíc i to, že nevolala ze svého telefonu o něčem svědčilo. I proto ani vteřinu neváhala s odpovědí, i když to znamenalo přijít o sešlost vedení.

„Samozřejmě. Víš, kde je výcvikové centrum? Měli bychom tu klid," pokusila se říct klidným hlasem, ale příliš se jí to nedařilo. Věděla, že tu budou v bezpečí, i kdyby se jednalo o její matku. Královna obvykle neopouštěla pozemky svého sídla, případně navštívila pouze velké kasárny. Výcviková centra pro ni nebyla dost dobrá, alespoň v to Farah doufala. I když v případě nouze byla schopna ji dostat velice rychle pryč. Na to její matku znala až příliš dobře. Její dobrá stránka zmizela již při nástupu na trůn, stejně jako u její matky. Navíc se spekulovalo o tom, že svého bratra zabila, aby se neporušila dlouhá tradice královen. Její myšlenky překazila až potichu odpovídající Stella. Udýchaná, jako kdyby musela před někým utíkat. I to je na krásně možné, pomyslela si Farah a začala o ni mít strach.

„Ano, pamatuji si, kam jsme šli na trénink."

„Tak dobře, budu tě čekat u hlavní brány. A Stello? Dýchej zhluboka a pokus se omezit kontakt s lidmi. V tomto stavu by to nebylo dobré," varovala ji, protože to byla ona, komu selhaly schopnosti díky špatné výuce její matky. Farah sice postupovala pomalu, ale aspoň to mělo nějaký účinek. Viděla rozdíly od chvíle, kdy jí dívka poprvé prošla dveřmi následovaná královským bodyguardem. Ustrašená dívka, která se bála svých schopností.

Zavěsila a vrátila se do pokoje za Saulem. Neměla pro něj dobré zprávy, ale jakmile se na něj podívala, pochopil to. Občas ji až překvapoval, když se jednalo o něco, o čem potřebovala, aby mu došlo hned. A tentokrát to nebyla Bloom, kdo je přerušil. I to dopomohlo k tomu, že měla Farah větší obavy. Začínalo jí to pomalu docházet, spojovalo se to jako puzzle. Stella se bála, i když to byl slabý výraz pro to, co slyšela v jejím hlase.

„Musíš jít?" Saulův hlas zněl jinak než obyčejný smutek. Cítil se, jako kdyby od něj znovu utíkala, ale také, že to vlastně vůbec nebyla její chyba. Přece jen už si tu dráhu jednou vybrala a musela po ní pokračovat, i kdyby se na hlavu stavěl. I proto ji políbil a mírně se pousmál. Potřeboval jí ukázat, že se neměla čeho bát. Jeho náruč byla stále otevřena pro jeho snoubenku. Ono slovo převracel v hlavě a nemohl si na něj zvyknout. Ani když si ho opakoval často, nic se neměnilo. Jako kdyby nevyjadřovalo pouto mezi nimi. Jako kdybych to celé podceňoval, došlo mu po chvíli přemýšlení, během kterého se jeho polovička odebrala do koupelny. Nevšiml si toho, byl zamyšlený, což se v její přítomnosti stávalo poněkud častěji. Především od té doby, kdy v sobě také dusil tajemství. Sžíralo ho to, ale věděl, že by Farah dopadla podobně zle jako on, když se dozvěděl o Matteovi, kterého ztratili.

Ani Farah nebyla úplně smířená s tím, že ho bude muset opustit. Chtěla si s ním užít, i když nemohla pít. Být vedle něj a konečně být jako normální pár. Nemuset nic skrývat, kromě jejího stavu, u kterého to bylo něco jiného. Tam ji na uzdě držel její vlastní strach, přes který nemohla překročit. I kdyby na krásně chtěla, nedokázala by to. Tiše otočila klíčem v zámku a rukou si zakryla ústa. Bylo toho na ní moc. Začínala si pomalu uvědomovat, že i před ním se skrývala za nějakou masku. Dusila své emoce, které nebyly vhodné. Strach, smutek, i další věci. Opřela se zády o dveře a sjela po nich až na zem. Myslela si, že jakmile se dostane z pekla prvního trimestru, spousta věcí zmizí. Ale nestalo se tak. Spíše naopak.

Spousta nových a nepříliš pěkných věcích o sobě dávalo vědět. Musela se s nimi popasovat, dokud byli jen dva. A přesto ji rodičovství děsilo. Saul už měl nějaké zkušenosti s rodičovstvím, ale jen představa dítěte v náručí jí dělala zle. Mohl to být pouze strach, ale prožíral se každou buňkou jejího těla. Z jejího ponoření sama do sebe ji probudilo až zaklepání na dveře. Nevěděla, jak dlouho tam strávila, ale jistě musel mít strach. Kdyby ji takhle viděl, jistě by ho měl.

„Farah, jsi v pořádku?" I v jeho hlase bylo poznat přesně to, čeho se bála. Jenže momentálně se necítila na to se schovat opět dovnitř své hrudi. Posunula se ode dveří a rychlým aktivováním svých schopností otočila klíčkem. Pustila ho k sobě a hlavu opřela o vanu. Jeho energie okamžitě zaplavila celou koupelnu, ale ji to naplňovalo klidem. Udělal to, co kdysi ve sklepě, klekl si před ni a vyčkával. Netlačil na ni, přesně jako ona na terapiích nezaháněla své pacienty do kouta. Momentálně se jejich role vyměnily. On se stal jejím důvěrníkem, případně duší, která ji vyslechne. Po nějaké chvíli se k němu otočila, aby mu byla blíže a mohla se mu stulit do náručí. Přesně to totiž momentálně potřebovala. A to, že seděli na studené zemi v koupelně, na atmosféře nic neměnilo.