Když se Saul probudil, byl přilepený na stěně. Mohl pouze hnout očima, držela ho nějaká podivná síla. Několikrát zamrkal, jeho pohled se lehce zlepšil, ale stále to nebylo ono. Mohl však zahlédnout ženu oblečenou do světlého koženého kabátu. V první chvíli si myslel, že je to Farah, ale věděl, že ta by ho takto nedržela. Ale než ji stihl pořádně zahlédnout, mrštila jím přes celou místnost ke křeslu. Narazil do něj zády a padl vedle něj. Bolest převzala kontrolu nad jeho tělem, ale starší ženě to i tak nestačilo. Hýbla rukou a nechala Saula narážet do stěn. Když už jí to přišlo jako nuda, namířila ho přesně na křeslo a kdyby si Saul nedal ruce před obličej, padl by jím přímo na kovový držák hlavy. Klepající se pořezané ruce ztrácely s rudou tekutinou také teplo každou minutou. Ale ani tak jí to nestačilo.

Saul pomyslel na jednu jedinou osobu, kterou tím, že vydrží, ochrání. Úsměv Farah ho odpojoval od vln bolesti a zanechával v něm prázdno. Bylo mu jedno, zda někdo pozná, že si v hlavě říkal, že musí vydržet. Potřeboval vědět, že Farah byla v pořádku. I kdyby mu v těle měla zbýt poslední kapka krve. Nevnímal nic okolo sebe, pouze sám sebe. I když podivné zvuky mu to ztěžovaly. Když ho zasáhla další rána, začal křičet. Ale jednalo se o naprosto jiný druh, jeho ústa zůstávala klidná. A přesto v mysli používal hlasivky, jak jen to šlo.

Farah zrovna překračovala starý plot, když se k ní onen hrozný zvuk dostal. Bylo to jako hřebík zapíchnutý do hlavy. Vycházel z jejího nitra. Rozhlížela se kolem sebe, ale nikde nic neviděla. A přesto jí tuhla krev v žilách. Ještě několikrát se to opakovalo, než to utichlo. Žena se rozeběhla k jedné z budov a téměř automaticky aktivovala své schopnosti. Intuice ji vedla dlouhými chodbami ke schodům do sklepení. A přesto se před nimi zastavila. Cítila, že ji někdo sleduje.

„Vylezte," promluvila do ticha. Netrvalo dlouho a jako první spatřila zrzavou hřívu Bloom, jenže nebyla sama. Za ní vycházely ještě další. Překvapená Farah se nadechla a potichu promluvila. „Co tu sakra děláte? Nebo to jste tak nezodpovědné, že lezete na taková místa?" Nic dalšího už nestihla říct, když uviděla jednu z dívek s růžově zabarvenýma očima. Empat. Tak někdo takový mi tu vážně scházel.

„Chceme vám pomoct," ozvala se jako první Bloom, která z nich vypadala nejodhodlaněji. Docela se divila, protože nikomu neřekla, kam si to zamířila. Museli ji buď sledovat celý den, i když s Musou po boku stačilo, aby zapomněla přerušit spojení. Což se po sezení mohlo stát a ona by si toho ani nevšimla. Poté by to měly dívky jednoduché. A kdyby ji sledovaly už déle, poznala by to. Jenže když se snažila přijít na nějakou normální odpověď, uslyšela onen křik znovu, tentokrát tišší. Věděla, že se blíží, a přesto ji to zasáhlo. Předklonila se a skrze zuby procedila: „Vždyť jste jen banda puberťaček, ani nevíte, co se tu děje a chcete pomoct? A za další, jak jste věděly, kam jdu?"

„Slyšela jsem mámu mluvit o něčem takovém. Připravovala nějakou akci tady v lese. Zmínila dokonce vaše jméno. Stačilo si dát několik věcí dohromady." Vstoupila jim do hovoru Stella, která rozhodně nehodlala zůstat pozadu. Obzvlášť když to byla ona, kdo je do lesa přivedl. Bloom sice mohla být krk hýbající celou akcí, ale z ní se stával dobrý informátor. Když bolest ustoupila, Farah se narovnala a zaujala svůj obvyklý postoj. I po několika sezeních jí stále viděla jako její panovačnou matku. A přece věděla, že se jednalo pouze o masku, kterou se dívka snažila prolomit. Alespoň za zdmi její praxe. O jejích schopnostech věděla mnohé, především o tom, jak kdysi nezvládla své emoce a udělala chybu. Vypadalo to však, že se naučila ovládat. Navíc pro ni žena mohla najít uplatnění.

„Slečna Solaria, vás bych tu nečekala. Dobře, můžete pomoct, jen když řeknu, abyste utíkaly, tak to uděláte. Jasné?" Místo odpovědí se jí dostalo jen hromadné kývnutí hlavou. Vzala za kovové dveře a otevřela je. Její pozornost až moc přitahovala dívka se sluchátky okolo krku. Nemohla si vzpomenout na její jméno, ale věděla, že jí o ní Bloom také říkala. A navíc, alespoň nebyla sama, což se vždy hodilo. Netušila, co ji dole čekalo. Farah se otočila a vešla jako první. Díky svým schopnostem neměla problém vidět jednotlivé schody, ale tiché protesty dívek za ní mluvily o opaku. Dokud Stella neluskla prsty a každá z nich získala malý kus světla.

Přímo pod schody se nacházela dlouhá chodba, ze které vedlo mnoho dveří. Saul mohl být kdekoliv, to stejné Rosalind s poskoky. Věřila, že nebude sama. Otočila se k ostatním a potichu řekla: „Rozdělíme se, já půjdu s Musou a zbytek po dvojicích. Potřebuju, abyste vždy otevřely dveře a podívaly se dovnitř. Každá něco ovládáte, což znamená, že můžete dát nějaké znamení. Jen u země by to mohl být problém. Případně pošlete kus světla zpět ke dveřím, kde něco je." S Musou za zády vyšla vpřed a nechala první dvě dvojice dveří na nich. Podle pohledu její společnice také něco cítila. Viděla jí do hlavy, a tak nemusela ani promluvit. Chlad se jim dostával až do morku kostí. Farah se chvílema otáčela, zda neuvidí světlo u některých dveří, ale žádné neviděla. Pokračovala tedy dále.

Na konci zahlédla tlumené světlo. Musa se prohnula v pase. Žena ji zachytila, aby nespadla. Nebyl to strach, který ji nutil k takové reakci. Spíše to připomínalo pískání propalující se skrze bubínek do mozku a propojovalo se to s trhavým mlácením, které naznačovalo bolest.

„To bude v pořádku, Muso, hlavně dýchej zhluboka." Uklidňovala ji, i když by to potřebovala sama. Mohlo to znamenat pouze jediné, že se Rosalind odhodlala k něčemu, čím už jí jednou vyhrožovala. Opatrně dívku posadila na zem a opřela o zeď a jednou vlnou se pokusila upozornit ostatní. Netrvalo dlouho, než se k ní připojily. Farah se pokusila dveře otevřít, i když připomínaly spíš dveře do sejfu. Za nimi se nacházela krátká celkem udržovaná chodba.

„Ale, ale, kdopak si to přišel pro svého mazlíčka? A vidím, že sis přivedla armádu. Myslíš, že ti k něčemu budou, vždyť jsou to ještě holčičky a neví, proti čemu vlastně stojí." Už jen několik prvních slov dokázalo v ženě vyvolat hněv obřího rozměru, ale přesto ho držela na uzdě. Rosalind vládla stejnými schopnostmi, ale měla o mnoho let více se naučit i jiné techniky. Což nebylo zrovna přívětivé.

„Ticho! Kde je Saul?" zastavila ji dřív, než dokázala říct další hlouposti. Už jen její potměšilý úsměv, který měla téměř vždy na tváři, Farah děsil.

„Takže jsi ho slyšela. Měla jsem dlouhou dobu se na tohle připravit a stejně si sem jen tak přijdeš a chceš ho zpátky. Nespletla jsem se v tobě."

„Ale spletla. Nepřišla jsem sem kvůli volání, ale indicii, kterou jsi mi poslala." Když to dořekla, všimla si zmateného výrazu na její tváři. Neměla tušení, o čem to Farah mluvila.