Ten den se probudila s podivným pocitem, jako kdyby už nikdy neměla spatřit světlo. Políbila manžela na čelo a jen v županu se vykradla z ložnice. Netušila, co se to dělo, přece měla všechno, co si kdy vysnila. A přesto ji onen pocit držel pod krkem a nechtěl pustit ze svých otěží. Vlasy si rychle spletla do copu a šla se podívat na děti. Jakmile otevřela dveře, z očí se jí začaly valit slzy. Aktivovala schopnosti, jako to dělala pokaždé. Potřebovala si být jistá, že je v pokoji sama. Znala až moc víl, které se uměly schovávat pomocí jejich sil. I proto to dělala. Navíc, když ta nejzákeřnější z nich byla matka jedné z jejích pacientek, které pomohla k osvobození z nadvlády matky.

„Tak nějak jsem tě tu čekala. Jen dřív než později," odpověděla s pohledem do temného koutu. V tu chvíli uslyšela lusknutí

„Pomohla jste mi a to se nezapomíná. Mám tu ovšem něco, co už tak příjemné není. Našla jsem to v matčině stole a myslím, že byste to ráda viděla," dopověděla tichým hlasem a z kapsy kabátu vytáhla žlutou zapečetěnou obálku. Farah se na ni dívala lehce nedůvěřivě, ale když Stella natáhla ruku směrem k ní, začala pomalu tušit. I přesto se však zeptala: „Co to je?"

„Můžeme se přesunout od těch andílků, navíc se asi budete muset posadit." Svírala obálku v ruce, protože se žena neodvážila ji vzít do ruky, i když tušila, že Farah to bude chtít vidět okamžitě. Viděla jí to nejen na očích, ale za tu dobu, co ji navštěvovala, se naučila poznat několik emocí. Především, kdy se jí vyhýbat, ale tentokrát to poznala opravdu dobře. Jedna věc jí však štvala více než ostatní, což se rozhodla dát také najevo.

„To vykání mi trhá uši, ale dobře, Stello." Neznělo to příliš přesvědčivě, ale žena moc dobře věděla, že bez toho jí to nikdy nedá. I proto si zkřížila ruce přes kardigan a dovedla ji do malebné kuchyně, kterou velice milovala. Nemusela ji ani pobízet k tomu, aby se posadila. Dívka to udělala automaticky. Kabát si nechala na sobě, jako kdyby nehodlala zůstat nijak dlouho, což Farah donutilo přemýšlet ještě více. Ovšem o několik chvil později ji vytrhnul její podivně znějící hlas. Farah se zaměřila na hlas a snažila se identifikovat, o co by se tak mohlo jednat. Jenže zněla až příliš zraněně.

„Nemohu si pomoct, navíc ze mě bude posel špatných zpráv, takže nesmím být familiární," už jen tato věta Farah naprosto vyděsila. I tak to na sobě nedala znát a byla ráda, že Stella je víla světla a ne mysli. Kdyby totiž byla, jejímu vědomí by to nejspíše zrovna nepřidalo. Také se posadila a trhavým pohybem dopis otevřela. Netušila, co v něm bylo, ale mohla alespoň hádat. Přece jen Andreas musel odjet, aby se ho mohla zbavit. Čeká mě podobný osud? A kvůli čemu, že jsem jí tehdy nepomohla? Však svou dceru zachránila, za co by se tedy měla mstít. Nemusela nad tím dlouho přemýšlet, protože ihned v první větě uviděla přesně to, čeho se bála.

Svět se zpomalil. Vždyť už by ani neměla být aktivní voják, a přesto koukala na pravdivá slova pod pečetí samotné královny. Jak byla silná, tak nyní už ani ona nedokázala skrýt nával emocí, které jí trhaly srdce. Věděla, že příkaz musela splnit, protože pokud by to neudělala, čekal by ji ještě horší osud. Poprvé za celou dobu začala litoval toho, že na vojenské akademii vůbec byla. I když by to znamenalo, že by Saula nikdy nepotkala. Třeba by to pro něj bylo lepší, pochybovala o sobě a nebylo divu. Jako kdyby v rukou držela vlastní ortel smrti. Bála se zbraní a měla jít přímo na místo, kde se to jimi přímo hemžilo? Neudržela se a papír jí vyklouzl z rukou. Přistihla se, jak zašeptala: „Jak tohle vysvětlím rodině?"

Ale neměla na to odvahu. Dokázala to držet pod pokličkou, po nocích se však připravovala na to nejhorší. Plánovala, co bylo potřeba stihnout. Měla dokonce i datum, kdy měl nástup proběhnout. A díky Stelle měla několik týdnů náskok. Jenže věděla, že to neututlá až do svého odjezdu. Moc toho nenaspala, ale to mohla stále svádět na děti. Nechtěla to používat jako výmluvu, ale jinou momentálně neměla. Zavírala své pocity do míst, kde na ni nemohly. Kdyby se jimi nechala unášet, snášela by to o hodně hůře. A především musela udělat jednu důležitou věc. Což zahrnovalo Bena. Nechala svým dětem alespoň půl roku její mléko, ale po svém odjezdu už by toho nebyla schopná. I proto ho poprosila o ono zastavení procesu.

Ben tím ukončil devítiměsíční odvykačku. Děti Farah nechala manželovi a s podivným pocitem se vydala do baru. Přitáhla si kabát více k tělu a pořádně se nadechla, než vkročila dovnitř. Jako kdyby dělala něco zakázaného. Jenže teď už mohla ublížit opět jen sobě. A některé zprávy momentálně nechtěla řešit. Ovšem uvnitř našla svou kolegyni. Farah si to zamířila přímo k židličce a s radostí sobě vlastní z ní smetla prach. Byla opět její. Netušila, na jak dlouho to bude její poslední. I proto si to musela užít. A hlavně se připravovala na příliš těžký rozhovor s manželem, který už jistě také kopii povolávacího rozkazu dostal. Sice nepatřila do jeho kasáren, ale jako manžel měl právo vědět, že odjížděla na nebezpečnou misi.

„Nebudu začínat zlehka, per do mě všechno, co jsem nezvládla vypít." Potřebovala se zbavit pocitu, který jí svíral žaludek. Jednalo se o jiný druh bolesti. Nyní se bála, že svým dětem ukradne matku. Jenže nedalo se proti tomu nijak odvolat. Královně se neodporovalo. A pokud by to udělala, tak by na sto procent skončila mrtvá. Nyní měla alespoň nějakou šanci, že se vrátí domů. S každou skleničkou na to ale myslela stále méně. Až když zastavila na čísle osm a věděla, že ještě stále dojde domů, zaplatila a skutečně se domů vydala. Jenže nedošla daleko. Venku vrazila do Marca, který jí rozhodně nechtěl nechat jít v jejím stavu samotnou. I proto skončila v kasárnách. Na místě, které jí mělo každou vteřinou připomínat, co uvidí každý den následující měsíce.

„Co se stalo, Farah, že ses tak zřídila? Zapomněla jsi, že máš doma dvě malé děti?"

„Doštala jsem povo... lávací příkaz. A můj...Saul to ještě neví." Chození jí sice šlo, ale mluvení bylo už mnohem horší. Alespoň, že vlasy měla jištěné, kdyby náhodou hodlala všechen alkohol vrátit na světlo světa. Jenže Marco jí tam nechal sedět na jeho posteli a sám se zvedl. Nemohl uvěřit vlastním uším. Najednou její situaci chápal. Otočil se směrem k oknu a poslal Saulovi sms zprávu. Musel vědět, co se s ní dělo. A zda by se s její situací nedalo něco udělat. Jenže Farah věděla, že na to již bylo pozdě. Zbývaly poslední dva dny do nástupu. Měla však všechno připravené. Budoucnost, ve které by nebyla. Dokonce dokázala schovat před Saulem i svou novou uniformu, ve které se cítila nepatřičně. Jako v kostýmu.

Jenže dva dny uběhly jako voda. Saul trávil spoustu hodin zamčený ve své pracovně. Nechtěl jíst a jen něco datloval do počítače. Dokonce se odhodlal podívat i do toho jejího. Viděl v něm všechno, co si naplánovala. Jako kdyby neplánovala, že by se měla vrátit. Jenže už jen ta myšlenka ho nutila do breku. Vrátil se k tomu, co měl rozdělané. Žádost na nejvyšší vedení, že jejich rozkaz je chybný. Nejen, že jako důvod uváděl děti, ale také především to, že kromě vojenské akademie Farah nikdy do armády nepatřila. Tedy kromě toho, že si vzala velitele. Jenže netušil, jak dlouho to bude trvat. Ani když by k tomu přidal na vážnosti, tak by se tím nezačali zabývat dříve. Musel proto zvolit i jinou taktiku. Koupit jim čas. Jakýmkoliv způsobem. I kdyby to mělo znamenat zamknout Farah v jejich společném bytě. Ale nic z toho nepomáhalo a jeho hodiny odtikávaly příliš rychle. Jeho frustrace se zvětšovala, najednou cítil naprostou bezmoc, která se každou minutou zvětšovala. Poslední noc zůstal sedět v křesle a nikoho nepustil dovnitř. I když jeho žena prosila, aby alespoň něco snědl. Nechtěl. Došly mu možnosti, jak celý proces zastavit.

Dokud nenastal osudný den.

„Slibuji, že se brzy vrátím. Ke své rodině se vždy budu vracet," řekla mu, když nastal čas. Vystřízlivěla po svém flámu poněkud rychleji, než by chtěla. Popadla svůj vak s věcmi, políbila nejdříve svou dcerku na čelo, poté Saula a podala svou brašnu Skyovi, který měl také slzy v očích. Svého syna políbila předtím, když si šla věci. Sepnula si vlasy do culíku, naposledy se ohlédla a ve vojenské uniformě o které si myslela, že na sebe nikdy nevezme, překročila práh jejich společného domova. Věděla, že bude několik týdnů zase doma, ale i tak se jí to zdálo jako celá věčnost.

Ale Saul ji zastavil ve dveřích, stále třímající malou Erin, Niko mezitím spal ve své postýlce.

„Znovu už ne. Nenechám tě odejít. A klidně půjdu před soud, je mi to jedno," s těmito slovy podal svou dceru Skyovi, který se mírně usmál a odhodil batoh do kouta. Měl na mysli úplně to stejné, nechtěl ji nikam pustit. Ale jeho otec se k tomu odhodlal dříve.

Vzal svou malou sestřičku a zabavenou medvídkem ji odnesl do obývacího pokoje. Aby jim nechal soukromí. A kdyby začala hádka, aby to malá Erin neslyšela. Původně plánoval, že ji vezme za jejím bratříčkem, ale nakonec to zavrhnul.

„Budeš mít velké problémy, měl bys mě nechat odjet," přemlouvala ho stále. Věděla, že královna udělá naprosto cokoliv, aby se jí zbavila. A ona nechtěla, aby se tak stalo před jejími dětmi. Alespoň v nich viděla šanci, že její rodina bude pokračovat. Kdyby se jí něco stalo, Saul by jim o jejich matce jistě řekl. Věřila tomu, sice by ho to neskutečně bolelo, ale udělal by to. Minimálně aby mohl vzpomínat na všechny jejich krásné zážitky. Ovšem jeho další slova ji naprosto vyvedla z míry. Slyšela mu na hlase, že neměl daleko k slzám.

„Stačí, že jsem ztratil kamaráda, ženu už mi tohle prostředí nevezme, i kdybych měl skončit jako popelář."

„To je sice krásná představa, ale já opravdu musím jet. Neohrozím tvou vůdcovskou pozici jen kvůli tomu, aby se nějaká psycholožka dožila déle. Chápeš?" Chytila ho pevně za ruku a byla ochotna zajít i k násilí, i když doufala, že Saul se jejím cílem nikdy nestane. Přimhouřila oči a vnitřním hlasem mu začala promlouvat do duše, což mu drásalo mysl a způsobovalo mu to bolest.

„Alespoň jednou mě poslechni, prosím, Farah." Saul padl na kolena a rozbrečel se. To ji donutilo přestat. Protože ho takto viděla jen párkrát. Jako kdyby viděla, co způsobily všechny její odchody, v jeden moment naráz. Nepokoušel se na ni útočit city, ale jinou možnost neviděl. Chtěl, aby jejich děti měly matku, kterou si zasloužily, a ne ještě více zlomenou ženu, kterou zničila válka. Ať už musela nastoupit kamkoliv.

Farah k němu natáhla ruku, nemohla vystát jeho prosby. Nikdy by si neuvědomila, že zničený Saul už byl i za jejími hranicemi. Jako kdyby se vracela do chvíle, kdy ho viděla zlomeného úplně poprvé. Nepřijal ji, čímž ženu srazil na kolena. Takto ho tu nemohla nechat. Alespoň dokud si nebude jistá, že neudělá žádnou pitomost. Děti ho potřebovaly a ona také. Musel fungovat jako kotva, bez které by neměla důvod se již vracet.

Rozhodnutí padlo a již ho nemohla vzít zpět. Jen potřebovala, aby její manžel v klidu usnul a zdálo se mu něco hezkého, co pro něj sama vybrala. Jejich pláž, kde trávili líbánky. Chtěla, aby až odejde, měl na tváři úsměv. Více nepotřebovala. A přesto bylo tak těžké ho nechat ležet na gauči a zaklapnout za sebou dveře. Naposledy se rozhlédla a se smutným výrazem vyrazila vstříc tomu, čeho se celý život bála. Daleko od svého muže a života, který si vybudovala.

KONEC