„Vy jste je snad špehovala?" zeptala se dívka až když společně vycházely z lesa. Od té doby ani jedna nepromluvila. Bloom neměla čas přemýšlet nad jejími slovy. Musela dávat pozor, aby se nezabila o nějaký kořen a nechápala, jak žena dokázala jít bez jakéhokoliv zdroje světla. Sama si totiž musela zapnout svítilnu na telefonu. Jenže Farah využila jejich rozhovoru na malý oddech, takže opět mohla využít své schopnosti. Doufala, že kromě cesty zpět už nebudou potřeba.

„Ne, Bloom, takhle bych to opravdu nenazvala. Mou povinností je mít přehled o lidech s takovými schopnostmi." Bránila se Farah proti jejímu nařčení a mezitím sama zastavila na zpevněné vozovce, kde začínalo parkoviště. Otočila se k dívce a vědomě nechala zmizet své ledově bílé oči. Díky právě vytvořenému překvapení měla čas otevřít auto a odložit si svůj pás s věcmi zpět pod koberec kufru. Věděla však, že svým posledním gestem opět nabrala ztrácející důvěru.

Ihned jakmile ji vysadila před jejím domem, zhluboka se nadechla a zamířila si to jediným známým směrem. Potřebovala ji dostat z hlavy. Jako kdyby se jí všechny její myšlenky zarývaly do mozku. Musela zajistit obvyklý postup. Zaparkovat auto na obvyklém místě, vzít si jen potřebné věci a nechat se unášet za nosem přímo do baru. Ani si neuvědomovala, kolik bylo hodin, ale když se podívala na telefon, pokrčila rameny a vzala za kliku. Nevšimla si, že se uvnitř nesvítilo. Dveře se ani nepohnuly ani poněkolikáté, a tak své snažení o zapomnění musela vzdát.

Hlavou jí proběhlo několik myšlenek. Překvapila sama sebe tím, kolik z nich patřilo Saulovi. Vlastně by si nikdy nepřiznala, že ho potřebovala. Ale nechtělo se jí pít samo. Zastavila se uprostřed chodníku, nevnímaje procházející lidi kolem sebe a vytáhla telefon. Připadala si zoufale. Nebylo proto divu, že zprávy několikrát zavřela a poté znovu otevřela. Nepolezu za ním jako štěně, i když hádám, že něco takového by přesně chtěl. Farah totiž tušila, že u ní v bytě jistě nezůstal. Čekání nikdy nebylo jeho silnou vlastností.

Nakonec si své pozvání na skleničku přece jen rozmyslela a bez dlouhého zbytečného přemýšlení zprávu odeslala. Ihned poté toho však litovala, i když nebyl žádný důvod. Vždyť přece byli oba dospělí a jedna sklenička nikdy nic neznamenala. Pokud by to ovšem zůstalo u jedné, doplnila své myšlenky naštvaně.

Jenže Farah netušila, že si Saul nechal ve spěchu telefon v bundě, jež právě ležela na jeho posteli v kasárnách. Musel se rychle převléct do čistého oblečení, protože sám začal pociťovat, že to nebylo úplně v pohodě. Byl zvyklý nosit i špinavější věci, ale když byla možnost, raději sáhl po něčem jiném. Jako první mu ruka padla na tmavě zelený svetr, ve kterém ho jeho svěřenci viděli nejčastěji. Nic jím neporušoval, měl ho schválený vedením výcvikového centra i lidmi z vyšších pozic. Alespoň dokud na nich měl viditelnou hodnost a označení příslušných kasáren.

„Připraven na popravu?" zeptala se posměšně Noura, která na něj čekala přede dveřmi. Usmívala se jako obvykle, i když i na ní byla vidět nervozita. Nedivila se, Andreas přinášel jen chaos, který bylo třeba vždy vymýtit. I proto byli radši za jeho velice časté omluvy z návštěv. Saul se přesto netvářil zrovna nadšeně. Byly chvíle, kdy ho ještě mohl považovat za svého přítele. Ale ty doby byly již dávno pryč. I jen nad pouhou vzpomínkou se otřásl, nehodlal si ho znovu připustit k tělu, obzvláště poté, co provedl.

Z jeho myšlení ho však vytrhla jeho kamarádka, nadřízená a kolegyně v jedné osobě. V jeho očích to byl spíš chlap v ženském převleku. Otočil se za, když uslyšel uchechtnutí a v tu chvíli Noura promluvila: „Jestli ti zas řekne něco podobně hnusného, tak ho vykopu ven a nechám ho proběhnout opičí dráhou postavenou pro nováčky. Už mě ten parchant fakt nebaví."

Ani Saul neudržel vážnou tvář, jak by také mohl. Představil si Nouru s pistolí v ruce, jak míří na jeho nohy a žene ho přes nádvoří směrem k první opičí dráze. Co ztrácela do výšky, dotahovala svou mrštností, nedivil by se, kdyby mu byla věčně v patách. Na celou show se díval jako sledující podporující malého ďábla. Už jen Andreasův běh vypadal vážně vtipně, zvláště díky tomu, že za dobu mimo aktivní výcvik přibral. Hlavně v oblasti břicha.

„Vím, že jsi toho schopná. Ale on za ty problémy fakt nestojí. Ze všeho se dokáže vykecat." Ale i přes svá slova věděl, že by si to i sám užil a jeho odrazování bylo jen tak naoko. Pomalým krokem mířili směrem ke kanceláři, kterou Andreas zabíral svou dokonalostí. Nespěchali, neviděli jediný důvod. Vyhodit je nemohl, na to neměl oprávnění, to mohl udělat pouze správce všech kasáren v zemi a tím on určitě nebyl.

„Přesně kvůli tomu jsi jen poručík, Silvo," ozval se hlas za nimi. Oba se překvapeně otočili a když spatřili majitele hlasu, usmáli se. Marco si ho jako obvykle dobíral. Ovládal podobnou sílu jako Farah, ale nebyl tak silný jako ona. Jeho zaměření bylo spíše podobné telepatovi. Normálně se snažil z celých sil, aby ji používat nemusel, ale občas se mu to přece jen hodilo. Zvláště ve chvíli, kdy si z nich chtěl vystřelit, jako zrovna teď. Nešťoural se jim v hlavách, neměl to rád. Celý život se zaměřoval spíše na to, jak být dobrý voják i bez používání nadpřirozena, které ho stále děsilo. Až když se u nich objevila Farah, začal se o to zajímat. Když měla volno, společně se Saulem ho učila, jak to používat. Ale léta zatracování si vybrala svou daň, ochudil se o většinu síly a mohl používat pouze nepatrné množství bez toho, aby se, jakkoliv zranil.

„Ty jsi ale vůl, Marco. Ale jo, v podstatě máš pravdu. Kdybych se vykroutil z válečné mise, tak bych si taky hověl na vůdcovské židli jako vy dva," zasmál se jeho typu humoru. Sám mu podobné vtípky vracel, ale spíše jiného rázu. Stále si pamatoval na jeho křik, když mu do postele hodil umělého hada a schoval se za roh.

„Vždyť bys to nevydržel. Minimálně bys chodil běhat s nováčky, všichni víme, jak si to užíváš. A pak nám je házíš s jazyky válejícími po zemi," vytýkal mu s mírným náznakem vtipu v hlase. Měl pravdu, Saul se snažil hýbat až neúměrně hodně. Vstával o dvě hodiny dříve, než byl budíček mládeže, aby se mohl jít proběhnout mimo kasárny do ulic prázdného města. Podvědomě hledal okno, ve kterém by spatřil dva roky ztracenou Farah.