Farah netrpělivě přešlapovala ve svém bytě. Myšlení jí nedovolovalo v klidu sedět, i proto se uklidňovala vířením vzduchu. Měla chuť s něčím praštit, ale svou ložnici měla ráda takovou, jaká byla. Začala si proto z vlasů vytahovat jednu pinetku za druhou a odhazovala je do kovové misky. I jen takový obyčejný zvuk pomáhal. Na hlavě jich ale neměla dostatek, aby to zabralo nějakou dobu. Přistihla se i u toho, že začala běhat po bytě s hadrem v ruce a uklízela co se jen dalo. Kdybych nepila, byla by ze mě skvělá uklízečka. Nad tou představou se jen zasmála a raději se těšila na zazvonění její záchrany.

„O můj bože, konečně," povzdechla si, když po hodině úmorného čekání konečně uslyšela zvonek. Netušila, zda se těšila víc na něj, nebo na to, co s sebou přinášel a zda vzal vážně její prosbu o dvě lahve. Když mu však otevřela dveře bytu, oddechla si. Usmála se na něj a Saul zvedl obě flašky do jejího zorného pole. Jednu si od něj rovnou vzala a pustila ho do bytu. Mířila si to rovnou do kuchyně. Delší košile připomínající šaty za ní vlála a Saul se neudržel a díval se za ní, dokud nezmizela v další místnosti. Tohle začíná podezřele dobře.

Už při usednutí a otevření první láhve do sebe vše začalo zapadat. Tísnící myšlenky se postupem času vypařovaly a nahrazoval je smích. Stejně tak se snižovala hladina v obou přinesených lahvích, o což se postarala především Farah. Ale ani Saul se nenechal zahanbit. Také potřeboval odreagovat.

A přece jen něco bylo jinak. Vzduch se mezi nimi téměř zastavil. V jednu chvíli se dokonce žena musela přesvědčit, že za to nemůže ona. Obvykle se jí při popíjení alkoholu nestávalo, že by aktivovala své schopnosti, ale od chvíle, kdy dovolila svému mozku něco cítit, tak už si tak jistá nebyla. Jako kdyby se vrátila zpět do mladí, kdy se je učila používat. Ale po jediném pohledu do odrazu okna si potvrdila, že její oči zůstávaly v jejím normálním odstínu. Způsobovalo to tedy něco jiného. Možná i jen to, jak se jejich nohy pod stolem dotýkaly a vzájemné pohledy, které si vyměňovali.

Farah otevřela oči až když venku vycházelo slunce. Probudila se vedle stále spícího Saula. V první chvíli přemýšlela, co se stalo, ale poté si vzpomněla na to, jak se dostal vedle ni. Pokusila se opatrně zvednout, i když věděla, že to bude velice obtížné, protože její vlasy z větší části ležely pod jeho rukou. Motání hlavy jí k tomu nepomáhalo, ale nebylo to takové, že by měla z většiny večera okno. Měla dva důvody, proč vstávání neuspěchat. Tím důležitějším byly následky jejich nočního popíjení, které se jaksi zvrhly. Až když v klidu seděla, přehodila si vlasy na stranu a otočila se, aby se na něj mohla podívat. Vypadal tak nevinně, na tváři měl úsměv, ale její pohled chytila jizva na jeho rameni, které si všimla už dříve. Pokusila se zvednout, aby mohla obejít postel. Přidržovala se skříně a ani rychlé mrkání nepomáhalo na houpání místnosti. Ale i tak se snažila dostat za něj. Chtěla je vidět. I když probuzenému muži by to nejspíše ani nepřiznala.

Posadila se na zavřenou truhlu a jen se zatajeným dechem pozorovala jeho odhalená záda. Nezadržovala slzy, ani by to nezvládla ve svém poněkud rozbitém stavu. Spousta z nich už byla součást jeho zad, barevně se příliš neodlišovaly, ale některé to ještě nestihly. Právě ony tmavší přitahovaly její pozornost. Až zamlžený zrak ji donutil se od nich odtrhnout.

Tak tohle dnes nedám, ani i kdybych na sebe napatlala několik vrstev make-upu. Proklínala své kruhy pod očima a také své návyky řešit problémy alkoholem. Doháněla ji kocovina každým krokem, který udělala. Jen se modlila, aby Saul nepřišel zase s nějakým zabijákem jako posledně s onou česnečkou. Minule ji vydržela, ale momentálně se cítila tak mizerně, že by vyvrhla i obyčejnou vodu. A to si myslela, že takové stavy už dávno překonala dlouhodobou praxí. Očividně ne. Když se konečně dostala ze dveří ložnice a cestou nic nesrazila, popadla z botníku svůj diář a odebrala se do kuchyně. Potřebovala místo, kde by nespadla a zároveň měla klid na několik důležitých telefonátů. Nerozsvítila si, na to ještě neměla dostatek funkčních mozkových buněk. Opatrně se posadila ke stolu a otevřela diář na stránce nového týdne. Naštěstí si na kruté pondělky neplánovala příliš pacientů. A tentokrát jich bylo ještě méně. Pouze dva. Ben Harvey a Stella Solaria.

Pokusila se zamyslet, aby dokázala určit, co je naposledy trápilo, ale její mysl byla čistá jako prázdný list papíru. Ještě, že byla tak chytrá a měla na druhé straně poznámky. Ty klidně můžu odložit a myslím, že zrovna puberťačka a doktor mě pochopí. Popadla telefon a snažila se vytočit první číslo. Dívku si nechala až jako druhou, protože ještě byl čas, kdy jistě měla školu. Nechtěla ji rušit. I proto se rozhodla, že jí raději napíše omluvnou sms s novým termínem. O Benovi věděla, že bude vzhůru. Míval často noční směny, protože když ho kolegové poprosili o pomoc, nemohl říct ne. Nebylo proto s podivem, že se několikrát dostala do jeho rukou. Hlavně, když to příliš přehnala, což bylo v době, kdy ještě neměla nad sebou takovou kontrolu.

Třeštila jí hlava, i proto se rozhodla sáhnout po prášku. Věděla, že nebude jediná v takovém stavu, ale na probuzení jejího společníka si musela ještě počkat. Saula dostalo několik skleniček natolik na kolena, že si vůbec nic nepamatoval. A do toho se probudit nechtěl.

„Jestli vypadám strašně, tak mi to prosím neříkej." Poprosil ji Saul, když se konečně vyploužil z postele. Hledal onu věc, kterou našel v její skřínce minule. Vypadal jako chodící mrtvola, ale Farah se smála jen potichu, opravdu netušila, že tak vypadl ze cviku. A že to byl on, s kým se poprvé napila. Nakonec si odkašlala, zvedla se a podala mu otevřenou krabičku.

„Zas tak hrozné to není." Po oné větě už to nevydržela a začala se smát nahlas, což v její hlavě způsobovalo erupci. Sama měla co dělat, aby se nepozvracela a jemu se řehtala. Raději udělal onen nápoj i pro Farah, která se na to ale netvářila zrovna dvakrát nadšeně. I kdyby to poté měl vylít, tak to bylo gesto, kterým zároveň hodlal zahájit smršť otázek.

„Už ale chápu ty tvé otázky na to, co se dělo včera. Mám totiž naprosté okno, ale jakože fakt velké." Přiznal se bez mučení, a i se skleničkami v ruce se pomalu blížil ke stolu. Na jeho straně však ještě ležely prázdné flašky, kterých bylo nutné se zbavit. Raději se po místnosti nerozhlížel, hádal, že stůl nebylo jediné neuklizené místo.

Farah se k němu přidala a když omylem bouchla lahví o stůl, vytvořilo to další dávku bolesti. Raději ji přestála s úsměvem, podle kterého bylo jasné, že něco věděla. Nechávala ho však trpět v bolestném vzpomínání. Po nějaké chvíli se přece jen zeptala: „Opravdu to chceš vědět, nebo to byla spíše otázka na kterou se neodpovídá?"

„Fakt mě to zajímá. Jestli jsem se nechoval jako pako." I podle jeho mysli mohla Farah poznat, že říkal pravdu. Ale neověřovala si to, jeho lež by poznala i bez toho. Vždy se tak podivně začal ošívat, ale tentokrát seděl se založenýma rukama na stole. I přes bolest hlavy alespoň na chvíli aktivovala své schopnosti, aby se ujistila, že mu svou připravenou odpovědí neublíží. Zároveň chtěla mít jistotu, že si opravdu nic nepamatoval. Jeho hlava jí to potvrdila, což ji rozesmálo a až po nějaké chvíli se snažila promluvit: „A bude ti jako odpověď stačit to, že jsi mě políbil a poté vytuhnul? A mimochodem, chvílemi jsem si tě kvůli chrápání pletla s medvědem v říji, to je něco strašného." Takovou odpověď Saul úplně nečekal. Brada mu klesla až nepřirozeně nízko a Farah se začala bát, že mu vykulené oči vypadnou.