„To jako vážně?" zeptal se po dlouhé odmlce, kdy se mu v hlavě střídalo mnoho pocitů a pouze malá část z toho byla neutrálních. A především ty, které zpracovávaly předchozí odpověď. Saulovi vyschlo v krku, protože netušil, co si sakra myslel, že se za ní hnal. Nemohl se rozhodnout, kterou z variant si vybrat. Jedna z nich byla, že by dál seděl a dozvědět se, co se stalo. Na druhou stranu tu byla stále možnost zůstat ve sladké nevědomosti a prásknout za sebou dveřmi. Zavřít se v kasárnách a dělat, že se nic z toho nestalo. Jeho přemýšlení však roztříštila až Farah, která to tak nějak rozhodla za něj svou otázkou: „A teď myslíš, kterou část, Saule?"

„Tak nějak obě. Ale k medvědovi mě teda ještě nikdo nepřirovnal. To je to vážně tak špatné. Tak počkat...Počkat. Já tě políbil?"

„Rozhodně si nepamatuji, že by tu byl ještě někdo jiný. Takže jsi to musel být ty."

„Tak jsem to... Farah, ty víš, jak jsem to myslel. Fakt se cítím jako trouba, co oblboval prvačky na párty, čímž nechci vůbec... Zase jsem to posral, no to je jedno," dopověděl a bylo na něm vidět, že má co dělat, aby se ovládl. Cítil se bezmocný a netušil, co mohl dělat, aby to změnil. Všechno záleželo jen na Farah, jestli mu to řekne, či nikoliv. Jako kdyby svírala jeho srdce v ruce a měla rozhodnout, co s ním provede.

Farah tam jen tak seděla a koukala na to, co vlastně způsobila. Užívala si jeho zmatenost, tak nějak mu tím dávala sežrat ty poslední dva roky, i když neúmyslně. Sledovala jeho myšlenky a vír, který se mu děl v hlavě. Po chvíli však našla jeho plán útěku, který jí rozesmutnil. Dalo se to pochopit, ale ani tak své pocity nedokázala zakrýt. Její oči se změnily zpět na hnědé během jednoho mrknutí. Kopla do sebe její záchranné pití, které pro ni Saul udělal. Což však vyvolalo pocit na zvracení. Na něco podobného byla zvyklá, sice pila hodně, ale její žaludek i tak protestoval pokaždé. A když se někdy stalo, že ne, tak se to další den objevilo ve dvojité míře. I proto si musela hlídat, kolik toho maximálně vypila, jenže někdy to nevyšlo.

Nestihla se mu ani omluvit, jinak by to dopadlo špatně a raději utíkala do koupelny. Jenže Saul pochopil, proč její obličej zezelenal. Automaticky se zvedl a šel jí na pomoc. Ona by si o ni sama neřekla, ale věděl, že by za to byla ráda. Jakmile vešel do místnosti, do nosu ho bouchl nepříjemný pach. Měl však výhodu, že měl silný žaludek. Udělal několik kroků k Farah a nabídl se jí, že jí podrží vlasy. Snažil se koukat jinam a broukat si svou oblíbenou písničku, kterou shodou okolností měla ráda i ona. Uklidňovalo ji to a mohla myslet na něco jiného než na to, že měla obličej nad záchodovou mísou. Saula napadla ještě jedna věc, vytáhl z kapsy telefon a jednou rukou se snažil onu písničku najít. Bylo to těžké, ale když ji našel, okamžitě ji pustil. Poté telefon položil na poličku nad umyvadlem a nechal ji se zaposlouchat. Udělal to samé, ale zároveň vzpomínal, kdy ji uslyšel poprvé.

Zastavil se u dveří pokoje, které mu řekla Farah a chvíli čekal, než zaklepal. Ale než se jeho prst dotkl dveří, uslyšel zevnitř hudbu. Netušil, zda ho přes ni uslyší. Raději proto zabušil pěstí. Nikdo dlouhé minuty neotevíral, a proto Saul zkusil vzít za kliku a dveře otevřít. Když vstoupil do místnosti, najednou poznal slova písničky. Povzbuzující melodii však přerušovaly podivné zvuky z koupelny. Nechtěl nikoho rušit, ale potřeboval s ní mluvit. A hlavně zkontrolovat, jak se měla. Předchozí den to nestihl, protože utekla úplně bledá a už se neukázala.

„Farah?" zkusil promluvit, ale odpověď se mu nedostala. I proto přešel k otevřeným dveřím koupelny, kde ji spatřil sedící na zemi. Musel zadržet dech, ale přesto jeho první instinkt vedl k tomu jí pomoci. Už chápal, proč tak rychle odešla. Z police, kam dosáhl, aniž by do něčeho stoupl, popadl hadr a hodil ho na zem. Až když se k ní dostal blíže, popadl ručník a hodil si ho přes rameno. V tu chvíli zvedla unavený zrak. Nebyla vyděšená, že ho vidí, spíše se propadala studem.

„Neměla jsem tam chodit, pak bys mě neviděl takhle," promluvila lehce chraplavým hlasem. Saul se lehce usmál a ručníkem jí otřel pusu.

„Aspoň mám důvod tu zůstat. Mohla jsi mi říct, že ti je zle." Nic jí nevyčítal, neviděl v tom žádný smysl. Navíc to byl on, kdo ji poprosil, aby šla s ním. Vyčítal si to, nenutil ji, nemusela tam jít. Ale to nevěděl, že Farah chtěla být s ním i kdyby to mělo znamenat, že se bude cítit hrozně.

„Když ty ses s ostatními dobře bavil. Navíc by se rozkřiklo, že nějaká šestnáctka neumí chlastat, a to jsem fakt nechtěla. Už takhle si tu občas přidám jako blbec díky svým schopnostem." Opět hlavu sklonila a chytila se za břicho. Přestávalo jí být zle, ale přesto cítila, že kdyby se zvedla, tak by se pozvracela. Raději tedy seděla dál a snažila se dostat onen blivajz se svých delších vlasů. Saul se mezitím zvedl a došel do pokoje pro plastový kelímek. Natočil jí do něj vodu a podal jí ho. Až poté promluvil: „Vždyť víš, že kdyby se o nich někdo nějak hnusně zmínil, tak si bude muset najít místo na ošetřovně. Protože tě dělají speciální, Farah."

Při poslední větě se Saul usmál, bylo to tak dávno a zároveň mohl cítit každý pocit, který v sobě tehdy měl. Farah byla tehdy jiná, méně zamyšlená a nevinná. Chtěl být její rytíř, který by ji chránil na každém kroku jako svoji princeznu. A teď jako kdyby se historie zacyklila a vrátila je do stejné situace jen o mnoho let později. Něco se však změnilo. Nejen místo, ale také to, že od té doby se žena naučila pít tak, aby se neušpinila. Ani si nevšiml, že se na něj se zvláštním pohledem dívala.

„Už je ti lépe?" zeptal se, když si to uvědomil. Prohlížela si ho a snažila se soustředit na něco jiného. Navíc oceňovala to, že byl u ní celou dobu, i když dělala opravdu nechutné zvuky. Začala svých legrácek směrem k němu litovat. Potřebovala čas, kdy by si pro něj připravila ucelenou odpověď, na kterou čekal. Viděla mu to v očích. A nejen to, i to, do čeho se kdysi zamilovala.

„Rozhodně víc než předtím. Jak jsi věděl, co máš pustit?" odpověděla mu a zároveň začala vnímat, co pustil. Znala to velice dobře, každé slovo, pocity, které to v ní vyvolávalo. Spousta vzpomínek plující její bolavou hlavou. A přesto byla šťastná, což rozhodně nemohla přirovnat k obvyklým pocitům, které si obvykle zakazovala.

„Pouštěla sis to přece i kdysi, když jsi pila poprvé," ztišil hlas a jemně jí to připomněl. Farah se lehce usmála a v rychlosti odpověděla: „Jo, tohle. To mi nějak vypadlo. Ale stále se k tomu High Hopes hodí a stále je to stejně nechutné, když se ti začne kroutit celé tělo. A to by člověk řekl, že si za ta léta zvykne a ono ne."

„Ale dovedla jsi svou dovednost k dokonalosti, jak tak koukám."

„Přece nepřestanu pít, no ne? Za to ty vypadáš jako kdybys pil po letech. I když je pravda, že tvůj žaludek se aspoň drží. A že jsi to byl ty, kdo svou holku tahal po pařbách, co si tak správně vzpomínám." Narážela na jeho velice zajímavou minulost z akademie. Saul byl čerstvě plnoletý, když si ho Farah začala více všímat. Měl hodně kamarádů, kteří ho pořád někam zvali. S tím se spojovala i přítomnost ostatních dívek, které s sebou občas brali i Farah. Ale nebylo to nic proti tomu, kolik tam teklo alkoholu proudem. Koleje akademie se daly přirovnávat k doupěti alkoholiků. Jakákoliv příchozí generace končila podobně, bujaré oslavy, které jejich vedoucí často přehlíželi.

„To byl trouba Saul, ten zůstal zahrabaný někde ve vyprahlé pustině. Ale tenhle Saul hodlá udělat výjimku, když mu konečně po pravdě řekneš, co se v noci stalo."

Farah se místo odpovědi opatrně zvedla a otočila se k umyvadlu. Potřebovala si omýt obličej, ale spíš hledala důvod, jak se mu nedívat do obličeje. Snažila se uklidnit své klepající se ruce, ale nějak se jí to nedařilo. Zavřela oči a spojila se svou sílou, aby mohla jeho reakci vnímat i na jiné úrovni bez jediného pohledu.

„Vlastně jsem ti řekla začátek a konec. Opravdu jsi chrápal, ale cítila jsem se opět jako na akademii, kdy ses vkradl do mého pokoje a opustil jsi ho až ráno. Polibkem to celé začalo."

Saul měl chvíli pocit, že se mu začala točit celá místnost, když žena začala mluvit. V jejím hlase poznal, že těžko hledala slova, ale chápal to. Až když mu to došlo, jeho úsměv se začal zvětšovat. Nenapadlo ho nic lepšího než se zvednout a zezadu ji obejmout. Jako kdyby to zabilo veškerou bolest. A jeho pocit se skrze moc přeléval i do Farah.

„A já čekal něco strašného. Jsi hrozná ženská, Farah," vysmátý jí pošeptal do ucha, když jí odhrnul vlasy na jednu stranu a vychutnával si onu chvíli, která mu připomínala staré časy.