Vír v její hlavě se uklidnil a zanechal ji myslící pouze na jednu věc. To jí bohatě stačilo. Neexistovala žádná Rosalind, její oblíbený bar, nic. Jako kdyby opustila všechny své chyby v jedné chvíli. Nevěděla, jak dlouho to vydrží, ale chtěla si to užít. Onen klid, který zažívala. Zamotala si vlasy do ručníku a oblékla si župan. Konečně se nemusela bát jít v klidu do kuchyně. Nejdříve však popadla telefon, který nechtěla nechávat bez dozoru. Na tom se nic nezměnilo. Otevřela skříňku a stačil jediný pohled na otevřenou krabičku, kterou vzala a hodila ji do koše. Poté popadla čaj, který dostala od jedné ze svých pacientek a rozhodla se ochutnat. Nechala ho louhovat a zamířila si do ložnice.

Za jediným účelem. Nemohla se vrátit do nemocnice neoblečená, rychle by ji vyprovodily. Otevřela druhé dveře, kam obvykle nechodila. V jednom z ochranných skladovacích pytlů zachytila svetr, který kdysi Saulovi odcizila. Usmála se na něj a místo toho otevřela druhou stranu, kde měla věci, které nosila častěji. Popadla své oblíbené přiléhavé šaty a tmavě modrý kabát. Vytvořila si na hlavě jeden z jejích pracovních účesů a mohla vyrazit. Připadala si konečně jako nový člověk. Nezapomněla ani na termosku s čajem, který popadla místo placatky, na kterou myslela hned po příjezdu domů. Ještě, než stihla nasednout do auta a vydat se zpět, zavrněl jí v kapse telefon s odpovědí. Vytáhla ho, i když tušila, co tam bude. Pokusím se to nějak zařídit, přečetla si ji jen v duchu.

Jakmile otevřela dveře do Saulova pokoje, hleděla pouze na prázdnou nově povlečenou postel. Celá místnost voněla dezinfekcí a po jeho přítomnosti nebyla ani stopa. Všechna radost se vytratila a její mladičká povaha se dostala ze svého vězení. Myslí jí začaly proudit myšlenky, které zabarvovaly svět do černo bíla. Cítila, jak se ze strachu vytvořila ruka, jež ji chytila pod krkem. Nemohla dýchat a nevěděla, co si počít. Mozek neztrácel ani chvíli a začal vymýšlet nejrůznější katastrofické scénáře, jejichž konec se ve většině shodoval. A to už bylo něco, co ji dostalo. Padla na kolena a litovala, že v té vaně nezůstala déle. Byla by se Saulem, a ne opět sama. Položila si ruce na hruď, jako kdyby cítila, že se scvrkávalo, jak ztrácelo jeho část. Neubránila se slzám, které se ohlásily jako poslední. I když část duše doufala, že se otočí a Saul vejde dveřmi, vezme ji do náručí a utěší. Každou vteřinou se i ona ztrácela.

Neměla dost sil na prohledání celé budovy svou mocí ani po svých, navíc když se v okolí nacházelo tolik rušivých elementů. To už ale mozek stihl jednu předtuchu předvést v plné kráse. Farah otevřela dveře a vešla do tmavé místnosti, ani nevěděla, že se taková v nemocnici vůbec nacházela. Chlad se jí probojovával pod kabát skrze kůži až ke kostem. Objala se a čekala, co se bude dít dále. Chtěla se otočit a odejít, ale cosi upoutalo její pozornost. Uprostřed místnosti stál vozík zakrytý bílým přehozem. Na jeho madle se nacházelo jméno, ale to z takové dálky neměla šanci přecest. Vlastně ani netušila, co tady dole dělá, jen jí intuice říkala, že byla na správném místě. Udělala několik kroků, ale když chytla jmenovku mezi prsty bylo tam pouze číslo pacienta. Žádné jméno.

Proto se odhodlávala k tomu nejtěžšímu. Udělat ještě několik potřebných kroků, kde by podle ní měla být hlava. Zhluboka se nadechla a rozhodla se, že při výdechu popadne okraj něčeho připomínající prostěradlo. Nevěděla, co se pod tím mohlo skrývat, ale její myšlenky okolo zmizení Saula jí leccos napovídaly. I proto se tolik bála, že spatří jeho tvář. Že už nikdy neuvidí se usmívat, vykrucovat se z jejích trapných otázek. Byl čas. Chytila jeden kraj a zavřela oči. Věřila si tak o něco více.

S výdechem však přišel šok. Její strach se stal realitou. Farah padla na kolena a začala brečet jako snad ještě nikdy. Proudy slz se draly z jejích očí a srdce jí puklo. Až příliš klidná tvář byla znamením, že to byla pravda. Ztratila ho. Nadobro. A to bylo něco s čím se nemohla smířit.

Zbytek přerušil její opravdový pláč. Stále viděla jeho kamennou tvář, když zavřela oči. Nemohla si pomoci, nechtěla se ani pohnout, i když jí studená podlaha vytvářela husí kůži po celém těle. Alespoň díky tomu věděla, že něco cítila. Přes slzavou bariéru nic neviděla, pouze po nějaké době uslyšela tiché zaklepání na dveře.

„Hledáte někoho?" zeptala se opatrně, když vešla do místnosti. Chvíli si musela na odpověď počkat, protože při zvuku jejího hlasu Farah trochu nadskočila.

„On tu byl a už není," nic jiného ze sebe nedokázala dostat. Ovšem vypadalo, že si sestřička uvědomila, že našla tu ženu, kterou potřebovala. Dřepla si a pomohla Farah na nohy. Poté ji opatrně krok po kroku dovedla k ustlané posteli. Chovala se k ní jako k pacientovi, ale byla zvyklá i na zdrcené příbuzné.

„Posílá mě Ben Harvey, převezli jsme poručíka Silvu na jiný pokoj. Chcete tam doprovodit nebo mám dojít pro kolečkové křeslo?" Ovšem nedostalo se jí na to žádné odpovědi. Sestřička obrátila oči v sloup a raději to křeslo dovezla. Neměla čas se s ženou třeba dalšího hodinu dohadovat, čekali na ni pacienti a pro případ nouze potřebovala volný pokoj pro příjem. Vzala ženu opatrně za ruku, překvapilo ji, jak ledová byla, obzvláště, když sama na sobě měla pouze triko s dlouhým rukávem pod pracovní uniformou. Ze skříňky pod umyvadlem vytáhla šedou deku a hodila ji přes ni. Zvedla zrak a ženy nepřítomný pohled ji vyděsil.

Farah si prožívala onu děsivou představu stále dokola. I proto se její teplota blížila k nebezpečnému minimu. Jako kdyby se mozek rozhodl, že svou majitelku nechá umrznout. Ovšem tentokrát to nebyla jeho chyba. Vycházelo to od srdce, které se proměňovalo v ledovou kru. Snažilo se Farah ochránit od další bolestí.

Celý proces se změnil, když vozík zastavil u tmavě zelených dveří. Sestřička Farah pomohla na nohy a poté dveře otevřela. Stačil jediný pohled na ležícího Saula a po všech strastech zůstaly jen slzy. Zaměřila se především na jeho zvedající se hruď a při každém nádechu její srdce zaplesalo. Byla v místnosti pouze s ním, ale věděla, že se tam každou chvíli může objevit onen strůjce jejích problémů. Ben Harvey. Už jen ono jméno v ní vyvolávalo hněv, který dosud nezažila. Tavící ledová kra potřebovala přísun tepla. Přešla k umyvadlu v rohu místnosti a rozpustila si vlasy. Chvílemi mohla zachytit, jak její mozek bojoval proti chladu v jejím nitru.

„Už nemusíš spát na židli, zařídil jsem, aby tady Saul dostal pokoj aspoň s gaučem." Během těch pár dní měli možnost si popovídat. Ben se najednou nezdál jako pacient, ale chápal ji, a to zažila poprvé. Bylo předčasné nazývat ho kamarádem, ale alespoň si tykali. Což se mohlo brzy změnit. Farah vyletěla jako čertík z krabičky.

„No ty si snad ze mě děláš srandu, že jo? Takže já se tu strachuju, že je možná mrtvej a tys to udělal jen kvůli tomu, abych se lépe vyspala? Kdybych nevěděla, jaký jsi dobrák, tak si budu myslet, že ses totálně pomátl."

„Ale...Já se snažil pomoct," vykoktal ze sebe Ben, kterému došla slova. Farah z kapsy vytáhla telefon a ukázala na něj prstem. Tušil, že něco takového přijde, ale chtěl ji překvapit, netušil, že by se mohla až tak vyděsit. Když zahlédla jeho výraz, lehce se zklidnila a až poté promluvila: „Příště aspoň zvedni ten telefon. Víš, od toho sakra jsou, aby se přesně takové situace nemusely stávat."

„Omlouvám se," jenže ani jeho upřímná omluva Farah nestačila. Byla v ráži a jakmile se její oči změnily z hnědé na ledově bílou, Ben poznal, že to tentokrát opravdu přehnal. Nesl to však statečně, nesnažil se utíkat. Jen tam tak stál a čekal, co s ním žena provede. Nemohla popřít, že to na ni udělalo dojem. Zvolila tedy méně bolestivou, ale přesto otravnou pomstu. Netrvalo dlouho a Ben se chytil za hlavu, migréna mu v hlavě aktivovala miliony hřebíků, které se mu zapichovaly přímo do mozku. Po celou dobu ho sledovala, ale nepřinášelo jí to takovou úlevu, s jakou počítala. Proto po nějaké chvíli zničehonic přestala. Muž se oklepal, vytáhl z kapsy kapesník a otřel si zpocené čelo.

V tom si však žena všimla mírného pohybu na posteli. Pootočila tím směrem hlavu, zda se jí to nezdálo. Opakovaný pohyb prsty a hlavou se jí však nezdál. O malou chvíli ticho v pokoji prořízl mužský hlas.

„Farah?" ozval se sípavý Saul. Kývla na Bena, aby přinesl vodu. Mezitím setřela vzdálenost mezi ní a probírajícím se mužem. Její srdce pomalu rozkvétalo, ale i tak se stále hněvala.