„Jak chceš," naštvaně mu odpověděla a položila peníze na barový pult. Nebyla v rozpoložení, aby si s ním povídala. Bála se, aby mu neublížila, cítila se nevypočitatelná a některé vzpomínky na minulost vystupovaly do popředí. Navíc mohla počkat ještě nějakou dobu, když se neobtěžoval přijít v posledních dvou letech a nechával ji pít samotnou. Neodhadla však krok a kousek od něj jí to podklouzlo na vylitém pivě. Osud převzal kontrolu a Saul měl co dělat, aby ji chytil dříve, než začala padat k zemi. Poté se otočil na barmana a očima se ho zeptal, co to sakra mělo znamenat.

„Omlouvám se, poručíku. Zrovna jsem to šel utírat, ale ona byla rychlejší. Což se divím po tom množství, co vypila. Zázrak, že se drží na nohou." V rychlosti mu Fredy popsal situaci a Saul jen třeštil oči. Věděl, že do baru chodila pít často, ale netušil, že až tolik. Navíc s jejím stavem nadcházel další problém. V dopise, který mu tehdy nechala nezmínila žádnou adresu, kam by ji nyní mohl zavézt. I proto se musel rozhodnout. Jedno věděl určitě, nemohl ji nechat jen tak na ulici. Popadl její kabát a vybelhal se ze dveří společně se ženou, které kdysi svěřoval svá tajemství.

„Já zvládnu dojít domů, vždycky to tak je. Pokaždé, když jsem na tebe čekala," ozvala se s přívalem čerstvého studeného vzduchu opilá Farah. Nedával najevo, že ho její slova zraňovala, ale bylo to tak. A rozhodně nebyl správný čas na jakékoliv vysvětlování. Farah se během jeho chvilkového výpadku dokázala lehce narovnat. I díky tomu vypadala o mnoho procent lépe. Jenže Saul jí nevěřil ani slovo a raději jí pomohl se obléct do kabátu. Když však zvedla zrak, spatřil její ledové oči. Viděl je jen několikrát, hlavně ze začátku.

„Farah, tvoje oči," vyhrkl překvapený muž. Farah se snažila několikrát zamrkat, aby je skryla, ale žádný z jejích pokusů se nedařil. Vypadalo to, že alkohol zabíral mozek sám pro sebe, s čím přicházely i další problémy. Nedokázala udržet bariéru nechtěných myšlenek, které se hrnuly ven a zaplavovaly jí mysl. I přesto se dokázala potutelně pousmát a podívat se přímo na Saula.

„Copak, nelíbí se ti, cukrouši?" Muž jen povytáhl obočí, protože nevěřil vlastním uším. Tohle nebyla žena, kterou kdysi znal. Doufal, že ta se schovávala někde uvnitř. Napadlo ho prohledat jí kapsy kabátu, zda by nenašel něco, co by mu naznačilo, čím nebo odkud přišla. A Farah nevypadala zrovna sdílně. Našel tam pouze klíče s přívěškem, který poznával až příliš dobře. Vedle něj se nacházel další podobný těm, které se dávaly na kufr s adresou. Jednalo se o poradnu nedaleko od místa, kde právě stáli. Chtělo to hodně přemlouvání, ale nakonec ji vzal do náručí. Modlil se, aby se jí neudělalo zle a nepozvracela mu uniformu. Měl by co vysvětlovat a tomu se chtěl za každou cenu vyhnout, obzvlášť když velitel byl jeho bývalý nejlepší přítel.

Houpavý krok Saula však Farah naopak pomáhal se uklidnit a připadala si jako v houpací síti někde na pláži. A díky tomu, že měla ruku kolem jeho krku, spustila onu vizi i jemu. Každou chvílí mohla provést něco úplně jiného, i když tohle nebylo zase tak špatné. Muže to sice na chvíli vykolejilo, ale stále viděl názvy ulic, ovšem musel se brodit pískem. Přidávalo se to k věcem, o kterých si se ženou musel promluvit. Její schopnosti ho fascinovaly, ale nikdy by jí nepřiznal, že v něm zasévaly i semínko strachu.

Před budovou Farah položil na lavičku a zkusil dálkové ovládání klíče. Naštěstí to vypadalo, že štěstěna stála na jeho straně a nedaleko od něj se rozsvítilo rudé auto. Nechtěl jej řídit, stačilo mu zjistit, kde bydlela, případně najít její věci, protože u sebe měla pouze peněženku s telefonem. Ohlédl se za ženou, která se mezitím překulila na bok a vypadalo to, že usnula. Získalo mu to trochu času, ale přesto přes ní raději hodil svou bundu. Poté šel prozkoumat auto. Až v kufru měl štěstí, i když tam kromě černé kabelky našel i spoustu jiných věcí. Odnímatelný koberec pod sebou schovával úschovnu plnou prapodivných věcí připomínající zbraně. Některé z nich spíše přirovnával k ostnatému drátu. Zhluboka se nadechl a raději se přesunul k věci, která mohla příliš dlouhý večer na ulici zkrátit.

Od prohledání auta k jejímu bytu to už nebylo tak dlouho. Počasí se jim to však snažilo ztížit, jako kdyby nechtělo, aby se alespoň něco povedlo. Farah raději nechal zabalenou ve své nepromokavé bundě a sám měl co dělat, aby se ze studených provazců padajících na tělo netřásl. Jako voják dokázal spoustu věcí překonat a nepřízeň počasí patřila k nim. I přesto se přistihl, že přidával do kroku. Dokud se nezastavil před adresou uvedenou v její kabelce jako bydliště. Sice narazil na problém, jak se ženou otevřít dveře, a přitom ji nezranit.

Hodlal porušit vlastní pravidla, nikdy by ženu bez důvodu neuhodil, ale momentálně potřeboval její spolupráci. A proto ji lehce profackoval. Ovšem bez úspěchu. Saule, ty kreténe, vždy uděláš nějakou blbost, které pak budeš litovat. Nadával si předtím, než přidal na intenzitě. Když se probudila, měl chuť se jí omlouvat, což však nakonec neudělal. Opatrně ji postavil na nohy a podepřel ji, tím získal alespoň jednu ruku na odemknutí dveří. Za nimi mohl Farah hodit na postel a potichu zmizet. Nebyl necitelný, ale v podstatě se jí vkradl do bytu, kde neměl co dělat. I když mu něco v hlavě říkalo, že by měl zůstat a přesvědčit se, že se ve zdraví dožije rána.

V koupelně našel kýbl a dal jí ho k posteli, sám se uvelebil vedle dveří s hlavou opřenou o zeď. Zhasnul světla a pozoroval, jak klidně spala. Jak noc postupovala, vystřídala několik výrazů, ale většinu času se jí na tváři ukazoval úsměv, což nutilo k tomu stejnému i jeho. Až někdy nad ránem už neudržel víčka od sebe a usnul.

„Saule?" ozvalo se o několik hodin později, což ho probudilo z lehkého spánku. Nevypadalo to, že by se probudila, i když slunce již bylo dávno na obloze a svítilo přímo do pokoje. Rozlámaně se pokusil zvednout a zatáhnout závěsy. Musela se pořádně prospat, protože stále nevěděl, kolik toho vypila. Nemohl ji nutit, aby se probudila, i když by chtěl, aby do sebe dostala nějaké jídlo.

V kapse mu začal vrnět telefon a on ihned věděl, že to znamená průšvih. Zavřel za sebou dveře od ložnice, aby ji nevzbudil a přijal hovor.

„U telefonu poručík Saul Silva, pane." Podle jeho tónu tušil, co bude následovat, zvláště když po promluvení nastalo ticho.