„Když jsem tě naposledy viděl Silvo, tak jsi rozhodně neměl takové břicho. To ti to učitelování tak vlezlo do jídelníčku?" Byla to první věc, kterou slyšel po připojení ke svým dvěma kolegům. Saul povytáhl obočí a změřil si ho od hlavy až k patě. Musel se vydat do protiútoku, protože od něj to vážně sedělo. I proto se nebál odpovědět více familiárně než obvykle: „A to mi říká někdo jako ty? Vždyť by ses do původní uniformy už ani nevešel, Andreasi. Za to mě stále padne jako ulitá. Navíc, pokud si myslíš, že jsem zlenivěl, tak si můžeme dát závod. Ale autem jet nemůžeš, i když bys asi moc rád."

„Koleduješ si ze své pozice. Někdo tu asi zapomíná, že je pouze poručík." Zachmuřil se nevítaný návštěvník, který momentálně stál před jeho stolem a před jejich příchodem pozoroval rozvrh tréninků. Neměl to pro sebe, ale i tak si to musel zapamatovat. Po chvíli si založil ruce na prsou a čekal, co se bude dít dále.

I na jeho odpověď už měl Saul připravenou jízlivou poznámku, ale věděl, že už by se dostal za hranu. Raději tedy držel jazyk za zuby. Stačil jediný pohled na kolegy a věděl, že ti to tak nenechají. Oba nasadili velice přísné výrazy, které vídal pouze vzácně.

„Proč jste nás vůbec navštívil?" za svou otázkou udělala dramatickou pauzu a po rychlém nádechu se odhodlala to dokončit, „Po roce." Pustila se do něj jako první Noura, o které věděl, že byla Andreasovým nepřítelem číslo dva. Již několikrát ji chtěl nechat vyhodit oficiální cestou, ale inspekce ve výcvikovém centru nenašla jediný náznak pochybení a díky tomu si své místo nechala. Neměla k němu úctu, protože si ji nezasloužil. Nosil placku, která mu oficiálně nenáležela. Dokonce stále nezahazovala onen brilantní plán s prohnáním Andrease.

„Pokud si pamatuji, tak jsem stále nejvyšší velitel tohoto místa. Ale možná jsem si jen spletl město nebo kasárny. MOŽNÁ SE MOJI PODŘÍZENÍ POUZE ODNAUČILI, JAK SE MÁ CHOVAT V ARMÁDĚ." Rozkřičel se na ně a bylo úplně cítit, jak se atmosféra v místnosti změnila. Saul zarytě mlčel, protože i když byl hulvát, měl o jeho postavení pravdu. Se svou hodností si nemohl dovolit téměř nic, i když by díky zásluhám mohl být dávno výše. Opřel se o blízkou zeď a zamyslel se nad tím, jak mu povolávací rozkazy zničily postup nad něj. Nezastíral svou nenávist a podezření, že to přišlo od něj.

I on však lehce poskočil, když se ozval další křik. Onen tón hlasu snad nikdy takto hlasitě neslyšel a nevěřil ani, že jeho původce byl něčeho takového schopen.

„CO TU KURVA ŘVEŠ, ANDREASI. TAK ZAPRVÉ SI NĚCO UJASNÍME. NEBUDEŠ MI ŘVÁT V KANCELÁŘI A ZA DRUHÉ TO NEJSOU TVOJI PODŘÍZENÍ, ALE MOJI." Marco udělal krok dopředu směrem k naštvanému muži, odkašlal si a poté pokračoval již normální hlasitostí. „Takže bych tě mohl nechat vykázat za neoprávněný vstup do objektu a vyhrožování aktivním vojenským příslušníkům."

Nic dalšího již nebylo potřeba. Andreas zůstal jako přimražený na místě a s vykulenýma očima pozoroval naštvaného Marca. Během té doby měl Saul dostatek času si přemýšlet, jak by to mohlo dopadnout, kdyby ho nahlásili za neoprávněný vstup. V tu chvíli by měli volné ruce ke zbavení se škůdce. Už jen pouhá myšlenka stačila k tomu, aby se muž otočil a se zdviženým obočím pohlédl na poručíka Silvu. Ten však viděl, že mu cukal koutek, což mohlo znamenat, že s tím souhlasil. Noura si mezitím prohlížela všechny tři přítomné muže a přemýšlela nad tím, co jí sakra uniká. Až po nějaké chvíli se usmála a Marco jejím směrem pouze kývnul.

„To byste přece neudělali," vykoktal ze sebe stále zaražený Andreas, který konečně pochopil, co se mu muž snažil naznačit. Jakmile však Noura sáhla po zbrani k pasu, pochopil, že nežertovala. Navíc to neměla v povaze. Marco mu uhnul z cesty ke dveřím, když zahlédl, kam směřoval jeho zrak. Neměl v úmyslu ho držet.

Pouze se jako děti hnali k oknu, aby ho viděli utíkat přes nádvoří přímo k jeho autu.

„Měl jsi pravdu, to břicho mu fakt skáče."

Na jedné straně zábava, na jiné strast. Farah se toulala městem, přemýšlející, co by měla dělat dál. Nekontrolovala, kam mířila a nějak ji to nezajímalo. Čekala, zda se jí někdo ozve a zachrání ji, ale každým krokem přestávala doufat. Dokud přes ulici neuviděla místo, kde by mohla na všechno zapomenout. Bylo jí jedno, že další den měla domluvené schůzky s pacienty, nemohla ty myšlenky už ani vydržet. Zrychlila krok a téměř vpadla do neznámého baru. Smrdělo to tam, ale ani to ji neodradilo od toho se posadit na stoličku a něco si objednat. Na další hledání knajpy už neměla náladu ani chuť.

„Co to bude paninko? Koktejlíky tady nevedeme." Ihned po jeho slovech následoval burácivý smích. Farah ale na podobné chování byla zvyklá, a tak jí nedělalo problém mu podobné chování vrátit. Kdyby ji slyšel Saul, tak by nejspíš nevěřil svým uším, ale hned poté ji napadlo, že v tomhle smradu sedí vlastně i kvůli němu. Vědomě přepnula své chování do barového povaleče a až teprve poté promluvila: „A co kdybys mi místo blbých keců přinesl dvojitou skotskou, prase? A tu paninku si taky nech od cesty někde za pultem." Farah opravdu neměla náladu na nějaké blbé řeči, i když cítila, že se na ni dívají všichni štamgasti. Zkoušela si jich nevšímat, přece jen se přišla napít, a ne si zabrat nové území. Doufám, že už se tady nikdy nebudu muset ukázat, jinak mi z nich asi hrábne. To by se u Freda nestalo, tam už aspoň mám zavedenou nějakou reputaci a nesmrdí to tam jako na veřejných záchodcích.

Něco ale bylo špatně. Nebylo to tím místem, to věděla až příliš jistě. Po nějaké chvíli přijala skleničku s její objednávkou. Zvedla ji lehce do vzduchu a v odraze viděla něco velice podivného. Nepociťovala, že by aktivovala své síly. Podobné případy se jí stávaly pouze na začátku, když si nevěděla rady a jiný majitel síly zkusil své štěstí s napojením na jiného člověka. Věděla, že se na ni její protivník nejspíš dívá, a proto pozvedla sklenku ještě trochu výše a až poté ji do sebe kopla. Teplo se jí rozlévalo po krku, což byl velice žádoucí efekt.

„Seš docela drsná, nemyslíš? Přijít do motorkářského baru a být drzá na dvorního barmana," promluvila žena, která se záhadně objevila vedle ní. Farah se pousmála a mávla směrem na muže za barem, jež z ní za celou dobu nespustil oči. Vypadal velice ublíženě tím, co mu ona krasotinka řekla. Přesto neřekl nic na to, že chtěla další. Byla pro něj jen další nepříjemný ale platící zákazník. Se svou odpovědí čekala až do chvíle, než prázdnou sklenku nahradila plná.

„A to mi říkáš zrovna ty. Příště zkus být míň nápadná, Rosalind. Tvoje napojování se každým dnem nějak zhoršuje. A já na něj nebyla drzá, jen jsem mu ukázala, kde je jeho místo. A vidíš, že to fungovalo. A teď vyklop, co chceš, nebo vypadni." Nemusela ji sledovat, aby poznala, že měla něco v plánu. I tak při pohledu na skleničku aktivovala svou moc. Její oči se proměnily ze světle modré na bílo šedivé, alespoň už zase vládla své hlavě. I když netušila na jak dlouho. Raději do sebe nalila i druhou skleničku alkoholu. Nebylo příliš času na vymyšlení plánu, ale každou kapkou alkoholu v krvi, se její ovlivnění snižovalo. Položila ji zpět prázdnou a konečně se otočila k mlčící ženě. Nebyly od sebe příliš daleko, nosy se téměř dotýkaly. Farah zamhouřila oči a čekala, co jí na to odpoví. Nepokoušela se jí nějak proniknout do hlavy, v tom byla Rosalind větší odborník než ona.

„Já ti říkala, že budeš litovat odchodu z kliniky. Jak se vede tvé skromné praxi? Asi ne moc dobře, když se zase oplétáš okolo toho vojáka." Při poslední větě se podivně usmála a Farah věděla, že tato informace nepocházela z její hlavy. Musela ho sledovat, nebo měla nějaké špeha, což by dávalo větší smysl. Zhluboka se nadechla a nechala své oči zhnědnout, čímž chtěla ukázat, že jejich konverzace byla u konce.

„Saula z toho laskavě vynech. A mě vlastně taky. Svoje už jsem ti řekla snad dost jasně," odsekla jí, naštvaně vytáhla peníze z kapsy a bez uhnutí pohledem je položila na bar. Dvě dvojité skleničky nestačily ani za nic, ale nehodlala zůstávat někde, kde byla i ona. Navíc se musela uklidnit, zmínění Saula ji až příliš rozhodilo a přesně o to se starší žena nejspíš pokoušela. Rosalind své osvědčené taktiky neměnila a když jo, muselo by se stát něco opravdu vážného.

Farah chtěla odejít a nechat ji tam, ale ona ji následovala. Nestihla dojít daleko, když žena znovu promluvila: „Jak ti asi půjde praxe, když by se někdo ztratil? Jak s takovou reputací povedeš psychologickou poradnu?"