Kapitola třicet
„Nesnažíš se naznačit to, co si myslím, že ne?" prolomil ticho Saul. Chvíli nad tím přemýšlel, ale pokaždé došel ke stejnému závěru. A to ještě před nějakou chvíli ho chtěl jet navštívit. Vzpomněl si na ten dopis, který byl přiložený k oficiální pozvánce ohledně povýšení a docvaklo mu to dřív než jeden z nich dokázal promluvit.
„Je mi to líto, Saule, reporty o mrtvých nelžou," ozvala se jako první Noura. I na ní bylo vidět, že to není úplně dobrá zpráva. Přece jen vedl výcvikové centrum dost dlouho na to, aby bylo v tomto stavu. Neměli sice Andrease rádi, ale každá ztráta vojáka, obzvláště toho, kterého potkávali kdysi denně, byla zničující. Další totiž mohl být někdo z nich. Před nástupem k výcviku je na to upozorňovali, někteří to díky tomu i vzdali. Celá diskuze však vedla do jednoho jediného bodu. Marco se rozhodl, že bude tím, kdo to vysloví nahlas: „Někdo to bude muset říct i Skyovi, že jeho otce zastřelili na misi."
„Já to udělám, jednou jsem jeho otec, tak to musí být na mě. Nemůžu si z toho brát jen to pozitivní," sklesle odpověděl. Bral to jako svou povinnost, i když by nemusel. Nikdo ho do toho nenutil, ale když se Marco zaměřil na jeho myšlenky, pochopil, že by k tomu nikoho jiného ani nepustil.
„Obvykle se ale ostatky vojáků vrací domů armádním speciálem, tak co se sakra děje?" Prohlásil Marco, který mezitím přešel k Nouře a také se podíval do mapy. Popadl jednu ze složek, které taky na stole ležely a probíral se jí. Jednalo se o různé průzkumy a reporty před odletem prvních vojáků. Rozesílaly se hromadně.
„Možná je to kvůli tomu, že byl souzený? Přece jen stal se z něj obyčejný pěšák se záznamem," odpověděla mu Noura, která už většinu měla projitou několikrát. Vlastně ani netušila, proč to dělala. Možná nechtěla být v pokoji, který měla příliš blízko toho Marcova. Alespoň to Saul poznal z jejího výrazu, když prošel příliš blízko. Ohrnovala nos a posunula se od něj dál.
Saul se zarazil, představil si svého syna, až mu to o Andreasovi řekne. Musel ho na to připravit, až se tu zjeví oficiální oznámení, které jako jeho jedinému příbuznému připadne jemu. I podle úřadů to byl stále jeho biologický otec a měl ho přiznaného v rodném listu. Přemýšlel, co mu vlastně řekne, stále měl schovaný dopis, který mu Andreas s chlapcem zanechal. Jeden kratší byl zalepený a instrukce k tomu byly jasné. Neotevírat, dokud se něco nestane. Jako kdyby to už tehdy čekal. S kým ses to sakra spojil, troubo jeden? Ptal se jen sám pro sebe a doufal, že Marco dokáže zachovat tajemství. V tu chvíli nepotřeboval nic jiného než soukromí. Neváhal ani vteřinu, otočil se a rychlým krokem vyšel z místnosti.
Nechtěl si ho číst, ale jakmile vešel do tmavé místnosti a rozsvítil, přímo pod světlem zahlédl ležící dopis. Zvedl ho a posadil se za stůl. Hodlal mu dát druhou šanci, i kdyby to měl dělat ne kvůli sobě, ale svému synovi. Už jen to, že byl napsán vlastní rukou, ho udivilo. Četl jej pomalu, aby zachytil každý význam bez toho, aniž by si představoval toho panovačného cvoka, kterým se stal. Jenže přibližně v půlce ho začal chápat, jednalo se z jeho strany jen o pózu, kterou ho od sebe odháněl jak jen mohl.
...Chtěl jsem tě ochránit, abych tě nestáhl s sebou. Ani netušíš, jak jsem si přál poznat svého již dospělého syna, kterého jsem se vzdal. Má nejhorší chyba, kterou jsem v životě udělal. Kdybych to mohl vzít zpět, chtěl bych být jen obyčejný voják, který jsem po akademii měl být. Jenže po smrti Skyovi matky jsem ho nemohl ani vidět, tak moc mi jí připomínal. A věděl jsem, že u mého nejlepšího kamaráda dostane péči, kterou potřeboval. Otce, kterým bych neuměl být. Vzorem ctnosti.
Chtěl jsem ti za to vlastně poděkovat, že ses o něj postaral. Viděl jsem ho bojovat a vypadal dokonce i šťastný. Dokonce pomáhal nováčkům okolo, hádal bych, že i to byla tvoje práce. Vím, že mé omluvy jsou velice chabé a že nebudu moct nikdy odčinit tvé cesty do zemích, kde se prolévala spousta krve. I proto jsem učinil takové rozhodnutí, které jsem považoval za správné. Místo jakéhokoliv trestu zakusit to, co jsi ty musel díky mému podpisu zažít několikrát. Nečekám, že mi odpustíš, to po tobě ani nemůžu chtít. Jen kapku pochopení s opuštěným mužem, který od sebe musel odkopnout všechny.
A pokud by ti to nevadilo vyřídit Farah, že nebylo snadné zradit Rosalind, ale když tě začala mučit, neměl jsem na výběr. Tuším, že už se nevrátím, víš co máš dělat, kdyby se tak stalo.
Andreas
Saul nebyl až zas takový tvrďák, a tak dokázal i přes všechnu zradu pro něj dokázal uronit několik slz. V jeho slovech viděl opět toho mladého veselého kluka, který s ní blbnul na nádvoří akademie. Otřel si oči, položil dopis na desku stolu a přešel k malé knihovně. V první řadě za knihami se nacházela hubená krabička, kterou s sebou přenášel od chvíle, kdy Skye objevil u dveří. Vytáhl již mírně žlutou obálku, která byla nadepsaná stejným škrabopisem jako oba dopisy, které od něj dostal. Ze skříně popadl bundu, zastrčil obálku do vnitřní kapsy a vydal se vstříc nepříjemným zprávám.
Až kdy se zastavil před jeho pokojem a věděl, že kolem něj nebyli žádní čumilové, zaklepal. Bylo už pozdě, nedivil by se, kdyby mu mladík neotevřel. O pár minut později se přesto dveře otevřely. Sky na sobě měl tepláky a tričko, jak kdyby se vrátil z běhu. Ale jeho oči mluvily o opaku.
„Mohli bychom se projít, Skyi?"
Rozespalý mladík za sebou zavřel dveře a Saul je vedl mimo dosah všech nováčků. Jeho spolubydlící jistě zalarmuje všechny, o čemž nemohlo být pochyb. Zadním východem vešli na prostranství, kam předtím vyvedl Farah. Tentokrát to však bylo skvělé místo k jejich debatě a ne příliš příjemným zprávám. Pokračovali dál, skrze vzrostlé keře, dokud se nedostali ke staré nepoužívané opičí dráze. Saul se posadil na jeden kůl a Sky tam jen tak stál.
„Tati, už mi konečně řekneš, co se stalo? Stalo se něco Farah nebo tak?"
„Ne, ta je v pořádku. Za to Andreas..." Zlomil se mu hlas. Už u první věty neříkal úplně pravdu. O Farah neměl ponětí, předtím se jí nemohl dovolat a najednou se mu to vrátilo do mysli. Pochyby se mu zakořenily v mozku. A společně s Andreasem to vytvářelo nebezpečnou kombinaci.
„Co s ním?" cítil z jeho hlasu mírné naštvání a nezájem, což ho překvapilo. Dělal mu to složitější, než si dokázal pomyslet.
„Zemřel. Dostalo se k nám několik zpráv, které hovoří o padlém vojákovi při rozbroji s protivníkem." Nevěděl, jak mu to říci jinak než jak byl zvyklý. Sky byl na vojenské předávání zpráv zvyklý, i proto mu onen význam slov došel velice rychle. Jako kdyby mu v hlavě vybuchla bomba, o které ani neměl tušení. Přál si ho poznat a ta šance se rozplynula v prach. A přesto cítil, že o příliš nepřišel. Jeho otec stál před ním, ten jediný, kterého ve svých vzpomínkách viděl.
Ani jeden z nich nepromluvil. Sky se díval do země a na jeho těle bylo poznat, že zadržoval slzy. I on sám s tím měl problém. Proto se Saul zvedl a svého syna objal. Musel mu být oporou, kterou potřeboval. Nenechal by ho v tom, i kdyby si to přál. Až po nějaké chvíli se mladík sám odtáhl. Ani jeden z nich nemohl skrýt mírně rudé oči, které brečely pro jednoho a toho samého člověka. Saul vytáhl obálku z vnitřní strany bundy a podal jí mladíkovi.
„Je to pravda, že nás chtěl ochránit?" zeptal se po chvíli, když prolétl první stránku. Zakrýval to, že se mu třásl hlas, ale i tak to jeho adoptivní otec poznal. Saul ten dopis nikdy nečetl, respektoval, že byl jen pro jeho oči. Sky se před jeho odpovědí začal třást a měl chuť zmizet. Nejen proto, že mu zemřel otec, ale také především kvůli tomu, že mu to musel oznámit jeho adoptivní otec. Dokonce padl na kolena.
„Snažil se o to. Svým způsobem." Jedna věta stačila k tomu, aby se sklonil ke svému synovi a objal ho. Sky ho však odstrčil a raději padl na zem. Měl dost a potřeboval být sám. Bál se i před ním odhodit masku toho zraněného kluka, který si přál poznat toho člověka, díky kterému se procházel na světě. Navíc jeho smrt mu zavřela dveře k tomu, dozvědět se pravdu o své matce. Což pro něj bylo tou ránou poslední. Zvedl se a utekl do kůlny, kde mohl být konečně sám. Jakmile za sebou praštil dveřmi, objal se pažemi. Stupidní otec, nechal mě tu bez jediné odpovědi. Položil si hlavu na skrčená kolena a konečně dal průchod svým emocím. Nezajímalo ho, zda ho někdo uslyší.
Saul ho nenásledoval. Kdyby chtěl podporu, věděl, kde ho najít. Místo toho se posadil na blízký kámen a sám vzpomínal na dobu, kdy Andrease neviděl jako nepřítele. Po něm truchlil už dávno, ale i tak cítil tíhu na hrudi. Ukazovalo mu to, že v této práci nebyl nikdo v bezpečí.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top