Většinu dní se snažila spíše prospat. Nebylo divu, když do ní lékaři pumpovali na příkaz Bena kapačky. Byla dehydratovaná, i proto bylo možné, že měla takové bolesti. Sledovali ji, i když ji Saul nechal převést na nadstandardní pokoj, aby měla soukromí. Nechtěl, aby musela být v pokoji s někým, kdo by jí lezl na nervy. I když v takovém případě by spíš litoval tu druhou ženu než jí. Věděl, čeho byla jeho žena schopná, a to nehodlal riskovat. Chodili za ní, jak jen to šlo. I proto byl Saul rád, že se o kasárny starají Marco s Nourou. Ti se však o Farah báli úplně stejně jako on. A to nejen kvůli tomu, že se báli, co by to provedlo s jejich kamarádem. Ale hlavně kvůli tomu, že už patřila opět k nim. Stejně jako Bloom ke Skyovi. Kasárny svoje lidi neopouští.

Poprosila Saula o to, zda by jí nemohl přinést nějaké barvy a alespoň malé plátno, ale nemohl. Sestřičky mu to zakázaly. I proto vymyslel jinou variantu. Farah sice nebude mít pocit reálného zapatlání od barev, ale aspoň nějak jí to mohl nahradit. S velkou krabicí za zády vrazil do pokoje. Nesl ještě tašku s dalšími věcmi, kterou položil ke zdi vedle dveří. Farah se na něj zakoukala mírně nedůvěřivě, protože se opravdu nudila. Dokonce přečetla i knihy, které jí naposledy přinesl. Ale i tak potřebovala něco pořádného.

„Sestra říkala, že už se ti to tu krátí. Brzy si budeš moct zase patlat barvičky, jak máš ráda. Ale mezitím jsem ti přinesl náhradu. Alespoň mě o tom ten chlapík v prodejně ujišťoval."

„Saule. To vážně? Tablet má nahradit olejové barvy?"

„Aspoň to zkus prosím. Prý ti to nastavil tak, aby to byla alespoň malá náhrada."

Farah si to od něj nedůvěřivě vzala a oddělila od tabletu tužku. Neměla problém s tím to zapnout. Mírně skeptická otevřela nové plátno a začala si jen tak črtat. Pod rukama jí opravdu zůstávaly tahy štětce, jako kdyby jej měla ve skutečnosti. Opřela se a pokrčila nohy. Saul si sedl vedle ní na postel a sledoval, jak tvořila. Nepotřebovala žádné vracení nebo podobné věci. Chovala se, jako kdyby pracovala ve skutečnosti. Plátno žádné tlačítko zpět také nemělo. Šlo pouze přemalovat. A přesně tím se řídila.

Vydržela u toho soustředěná několik hodin. Nevnímala, že s ní někdo v pokoji je.

„Měla by ses najíst," pověděl jen velice jemně, protože viděl s jakým nasazením se s plackou sžívala. Položila jej na postel a on poprvé spatřil, co malovala. Jednalo se o ně dva stojící na jejich pláži. Drželi se za ruce a za nimi zapadalo slunce. Vypadali tak šťastně. Farah se na něj podívala a poté jí došlo, na co se díval. Nevěděla, jak na to bude reagovat, ale připadalo jí, že se snad rozbrečí. I proto mu onu rukou, ve které měla zapíchnutou kanylu, položila na ruku. V tu chvíli k ní zvedl oči a mírně se usmál. Smutek v očích mu však zůstával. Ještě tam s ní pár hodin byl, ale když odešel, vrátila se ke svému malování. Mohla u toho alespoň přemýšlet. Především nad tím, jak to že nepoznala, že se jí kodrcají pod srdcem dva. Ne, že by jí to nedělalo radost, ale její starost se zdvojnásobila.

A díky tomu, že jí Saul přinesl zábavu, dny začaly ubíhat rychleji. Občas se dokonce přistihla, že aktivovala schopnosti a chtěla slyšet obě děti. Jenže vždy se jednalo jen o dívčí smích, stále stejný. Takže netušila, co se to tam vlastně děje. Ale věřila lékařům, i tomu, když jí říkali, že všechno bylo v pořádku. Kontrolovali ji, ale po celou dobu ji zajímala jen jedna věc. Zda jsou zdravé. Nic jiného. Ona sama mohla klidně trpět, ale oni ne. Nezasloužili si to, nepoznali ještě svět a už by si měli nést špatné vzpomínky? To nemohla dopustit. I proto i přes svou pýchu dodržovala každou radu, kterou dostala. I když Benovi z nich stále věřila nejvíce.

A porod se neuvěřitelně blížil. Kdyby však lékaře poslouchala déle než jen po ujištění, zjistila by, že existovala určitá rizika. O těch však nechtěla nic slyšet. Dokud nepřišel onen osudný den, kdy konečně měla spatřit své děti. Nejen slyšet, ale také vidět.

Myslela si, že snad vyskočí z kůže a nikdo by se jí vůbec nemohl divit. Jejich děti chtěly na svět a musela to být ona, kdo je k tomu dovede. Nyní jí byl fakt, že byla víla, úplně k ničemu. Bolest to nesnižovalo, ani porod nebyl jednodušší. Alespoň co se dozvěděla od Bena, když byl u jeho ženy. Bavila se o tom také se svou sestrou, než se musela vrátit domů k dětem, které nechala s chůvou. Chápala to, přece jen jim nechtěla plést hlavu tím, že měly tetu, kterou nikdy neviděly. Ale nehodlala ji ze svého světa opět odstranit. Stejně jako sestru Saula, která jí byla více podobná než vůbec čekala. Tuhle bolest by vyměnila za jakoukoliv jinou bolest, případně poslouchání střelby ze zbraně.

Saul ji držel za ruku, kterou mu tiskla natolik, že měl klouby bílé. Hodlal to vydržet, přece jen to byla ona, kdo potřeboval podporu. Měl však obavy, že až to začne, že bude první, kdo omdlí. Personál na porodním sále se i na takovou variantu připravoval. Všechno mělo svůj připravený plán a ženu štvalo, že se musela spoléhat na někoho jiného. Měla ráda všechno pod kontrolou, i když se s tím postupně smiřovala. Ale aspoň měla vedle sebe manžela, který by pro ni udělal naprosto cokoliv. Snažila se myslet na jejich nádherný rozpracovaný byt a obrazy, které do něj namalovala. Měla tam dokonce i místo na malování, z čehož byla naměkko. Zhluboka dýchala a nechávala se ponořit do klidu, který v ní ono místo probouzelo.

Kontrakce byly čím dál tím silnější a především častější. Sestra ji chodila kontrolovat, především i proto, kdyby se něco pokazilo a Farah nakonec musela jet na sál. I to bylo možné, zvlášť když o jedno dítě již přišla. Měla to navždy v záznamech, díky čemuž na to kdysi přišel i Ben. Nyní se to však hodilo. Zvlášť když najednou začala cítit, jak se jí motá hlava. Vzduch řídnul a ona lapala po vzduchu. Saul zmáčkl tlačítko vedle její postele a mezitím se jí snažil nějak pomoci. Ale netušil jak. Navíc byl zaklíněný v jejím křečovitém sevření, za které už sama nemohla.

Farah nevnímala, když dovnitř vběhla sestra následovaná lékařem. Soustředila se jen na to, aby se mohla nějak nadechnout. Což se stávalo každou chvílí stále náročnější. Pohled se poté začal rozmazávat a všechno nahradil strach. Zda jejich dítě bude v pořádku a jestli ho vůbec někdy uvidí. Naprosto změnil svou podobu, oproti tomu dříve. Na první místo se stavělo jejich stvořeníčko, které mělo poprvé spatřit okolní svět. Mateřský instinkt zesiloval. Nevšimla si ani, že se její postel začala hýbat. Stále byla v křeči, a tak na posteli seděla, nechtěli jí ublížit.

Nakonec museli aktivovat plán, na který se připravovali, kdyby se něco takového stalo. Vše měli přichystané během chvíle. Když Farah znovu volně dýchala, mohlo se pokračovat v porodu. Věděli, že by to ve svém stavu sama nezvládla, i proto se připravil sál na císařský řez. Jenže o tom se stačilo zmínit a Saul se skácel k zemi. Měl o ni strach a moc toho nesnědl, i proto se mu to stalo. Ale i na to byla sestra připravená. Jako u každého porodu. Pokračovalo se podle plánu, i když Farah měla v puse trubičku kvůli dýchání. Zároveň také musela do celkové anestezie, takže se předem vědělo, že přijde o první nadechnutí svých dětí. Kdyby se to nestalo, mohla konečně Saulovi říct celou pravdu. On totiž stále čekal pouze jednoho potomka.

„Dítě A," odpověděla sestra a zabalila tiché dítě do deky, které hned poté začala třít. Trvalo jen několik chvil, než se ozval křik. Bylo mírně ospalé, protože si trochu anestezie vzalo od matky. Saul už v tu dobu seděl na chodbě se sklenkou studené vody a vzpamatovával se. Opravdu sebou švihnul, ale po nějaké době se tam vrátil. Hlavně proto, když uslyšel křik svého potomka. Sestra mu dítě dala hned do náruče a poté se ozvalo něco, co nečekal. Sestra vedle doktorky promluvila: „Dítě B, to by mělo být již všechno. Gratulujeme, tatínku."

„Dvojčata?" Překvapený Saul střílel nechápavým pohledem mezi sestřičkou a svou dcerou. Netušil, co to bylo za fór, ale tohle mu vtipné nepřipadalo. Opět se mu začínalo dělat nevolno, ovšem musel se s tím smířit. I proto se zaměřil na malý balíček v jeho rukou. Poté vzhlédl a díval se na svou ženu, která byla stále mimo. I když věděl, že ne na dlouho. Proklínal ji, že mu nic neřekla. Ale také ji chápal. Alespoň částečně.

„Chlapec a dívka," oznámila mu ta nejblíže u něho po chvíli, kterou mu dala na vstřebání informace. Čekala, kdyby se něco náhodou stalo, aby případně mohla zasáhnout. Po nějaké chvíli mu ji vzala a položila vedle druhého již hlasitého miminka. Rozhodně mělo silnější hlasivky a více elánu než jeho dvojče.

Sestra vyprovodila Saula na chodbu, protože museli dokončit, co začali. Což mu příliš nepomáhalo. Stále měl strach o svou ženu. Zda se vůbec probudí. Nemohl zůstat na dvě děti úplně sám.