Dobře věděl, že měli v kasárnách jednu skupinku, která občasně terorizovala nováčky. Pokoušeli se jim v tom zabránit, některé z nich vyloučili, ale zformovali se vždy zpět. A přesně tam ho nohy nesly. Přímo do zřídla rváčů, kteří jako jediní mohli splnit jeho touhu po násilí. Obvykle mu stačilo si dojít zaběhat, ale nyní bylo bolesti tolik, že tělo prahlo po něčem víc.

Zastavil se před dveřmi jejich vůdce a poškrábal se vzadu na krku. Netušil, co ho to napadlo, ale musel to ze sebe dostat. A za Farah se vrátit nemohl. Nevyčítal jí nic, spíš sobě, že s ní tehdy nebyl a nemohl jí pomoct. Měl ji Rosalind rozmluvit, ne že by se o to nepokoušel, ale její moc ho i trochu děsila. Byl mladý idiot. A změnilo se jen to, že se se z mladého stal starší idiot. Alespoň tak sebe viděl. I když nyní by se před zrcadlo nepostavil, nechtěl vidět svůj odraz.

„Poručík Silva, co pro vás může udělat rváč, kterého jste málem nechal vyhodit, kvůli agresivitě?" Založil si ruce na prsou a měl co dělat, aby dveře nepustil a nenechal je zabouchnout Saulovy přímo před nosem. Ten se ovšem nehodlal vzdát a pojistil si to tím, že ke dveřím dal svou naleštěnou vojenskou kanadu.

„Dát ti poslední šanci se vykoupit. Ty a ti dva tvoji poskoci. Za půl hodiny v tělocvičně." Nenabízel jim to, v podstatě jim to nařídil. A byl by schopen zajít i dále, kdyby bylo potřeba. Sevřená pěst ale udělala své. Dokázala přimět mladíka, aby ho poslouchal. Na jeho tváři se objevil mírný úsměv a po nějaké chvilce zasalutoval, jako kdyby na tom momentálně záleželo.

„Dobře, poručíku. Budeme tam a doufám, že to není nějaká bouda."

Saul měl svůj plán. Nemohl jít na venkovní hřiště, ale i tak musel tělocvičnu mírně upravit před jejich příchodem. Obvykle po pěstních soubojích zůstávaly žíněnky od krve, i proto je Saul nevytahoval. Nechtěl je, navíc tvrdé pády bylo přesně to, co potřeboval. Jen k podlaze připevnil plachtu, aby schoval důkazy před vedením, kdyby se přijelo podívat na stav výcvikového centra. Ani v nejmenším ho neděsilo to, co si během chvíle vymyslel v hlavě. Bylo to způsobeno tím, že skrze celé tělo proudil podivný tlak, který nemohl dostat ven. Sundal si triko, pod kterým měl černé tílko a začal se rozcvicovat. Sice si chtěl nechat dat přes hubu, ale potrhané svaly opravdu nepotřeboval.

Dostavili se včas. Oblečení do černých sportovních úborů. Jen bych bylo o trochu víc, než Saul čekal. Ovšem na jeho obličeji se objevil mírný úšklebek. Těšilo ho, že jako vždy Billy porušil pravidla a přišel někdo další.

„Takže, o co vlastně jde?" Zeptal se stále podezřívavě mladík a hleděl okolo sebe. Překvapovala ho zakrytá podlaha, ale nebral to jako podraz. Vlastně to i celkem chápal, pokud mělo jít o něco, kde bude krev, tak se vždy hodilo přemýšlet dopředu. Saul nehodlal čekat a vypálil jednu ze svých narážek, o kterých doufal, že ho vytočí natolik, že na něj sám zaútočí. Protože to přesně potřeboval.

„Rvačka, ale myslím, že to ti něco říká. Jinak by se ti ve městě nepřezdívalo Velký Billy. Tak se ukaž, nádhero." Vyzýval ho k boji, jenže tím rozlobil především jeho společníky. Jen tam tak stál a sledoval, jak se čtyři členové jeho mini gangu pustili do jejich učitele. Saul se snažil odrážet jejich útoky, ale spoustě z nich se schválně nevyhýbal. Což začalo být mladíkovi po chvíli velice podezřelé. Prohlédl Saulův plán a po nějaké době zařval, aby ho slyšeli všichni přítomní: „DOST. Pořád je to poručík, do kterého tady kopete, vy hroudo ignorace. A co se týče vás, Silvo, moji kluci nejsou hračky, které si zavoláte, když potřebujete zmlátit."

Jenže Saul se jen mírně pousmál jeho nevídanému prozření. Myslel si, že je jen hromada svalů bez mozku. Jenže vypadalo to, že v tom klukovi přece jen je. I proto vytáhl těžší kalibr, o kterém doufal, že odvolá své poskoky a pustí se do něj sám. Sice měl zakrvácený obličej, trochu krve v puse, ale to mu ještě nestačilo.

„Ale přesně to udělali a stačila jedna urážka. Možná bych tě stejně měl vyrazit, jak by se ti líbilo mít v papírech to, že jsi psychicky labilní?" Saul si hrál s ohněm, ale opravdu nepotřeboval soucit. Kdyby ano, zavolal by nejspíše svého syna, nebo Marca. Případně by zůstal s Farah. Otřel si krev, která se mu hrnula z nosu k puse a rozlámaně se zvedl. Mladíkovi kumpáni věděli, že tohle bude ještě drsné. Nebylo divu, že Billy nezačal první bojovat. Boxoval, což znamenalo, že by použil svůj trénink proti bezbrannému. Jenže Saul nebyl tak úplně civilista. První výkop, který byl mířený na kolena, však muž předpokládal. Uhnul mu a ještě ho za ni chytil. Stáhl ho na zem a chtěl mu dát první ránu. Jen ho provokoval, naštvaný se mu hodil o mnoho více.

Po nějaké době, kdy Saul ležel na zemi a nejen z hlavy mu tekla krev a místo těla měl jen kopu modřin. Pocity, které měl předtím, se proměnily, když dva kumpáni od něj odtáhly svého stále kopajícího šéfa. Cítil vlnu slz a bezmoc. S položenou hlavou na tmavě modré plachtě vzpomínal na chvíli, kdy Farah políbil naposledy předtím než poprvé odešla. Pravou rukou, kterou mohl tak nějak hýbat, si pomohl překulit se na záda. Poté si ji položil přes oči. Chtěl se schovat před celým světem, nedokázal to unést. Mohl jsem mít vlastního syna. Ve věku Skye, probíhalo mu hlavou dokola. Ovšem ne na dlouho. Při každém nádechu pociťoval bolest nejspíše díky zlomeným žebrům a zranění hlavy nejspíše také udělalo svoje. Pomalu ztrácel vědomí, ale nelitoval ani jediné sekundy. I když netušil, jak to vysvětlí Farah. Až poté mu došlo, že ji tam nechal úplně samotnou.

Farah nemohla uvěřit tomu, že ji tam nechal samotnou. Netušila, kam zmizel, ale její schopnosti nehodlaly spolupracovat. Klidně mohl sedět na schodech a ona by ho nebyla schopna najít. Cítila se bezbranná, že by se nejraději schovala do temného kouta a počkala, jak se to vyvrbí. Věděla, že to pro něj jistě bude šok, ale naštěstí netušila, co právě Saul dělal. Vyčítala by si to. Ale momentálně se jen bála, zda je v pořádku. Věděla, že běhá kvůli upuštění páry, ale tím pádem se mohl zamyslet a skončit pod autem, což si ani nechtěla představovat.

Chytila se za břicho a mírně jej pohladila.

„Neboj se, tatínek bude v pořádku," utěšovala mrňouska uvnitř sebe. Jenže netušila, zda to říkala kvůli němu, nebo kvůli sobě. Koho se snažila uklidnit více. Ani si neuvědomila, že to bylo poprvé, co si dovolila pomýšlet na to jako na svého malého drobečka. Možná za to mohlo i ono datum, které se pomalu přehoupávalo. Mělo být v bezpečí, alespoň v to doufala. Otřela si slzy a poprvé zvedla zrak, aby se mohla porozhlédnout po místnosti. Kromě boxovacího pytle ji svým vzhledem vábila podivná bedna v rohu místnosti. Byla velice podobná té, co sama měla doma, ale více zdobená. Nejspíš se Saul činil, když neměl co dělat. Pomyslela si, jenže, když si vzpomněla na jeho umění vaření, zavrhla to.

Její zvědavost ji pomalu začínala ovládat a dalo se to poznat především podle toho, že onen klíček už vůbec nepouštěla z prstů. Hrála si s ním, vlastně bylo jen otázkou času, kdy řetízek nevydrží nápor síly a sám se roztrhne. To by však nesměla podvědomě použít své síly. Brala to jako důkaz, že čekání skončilo. Zhluboka se nadechla a pokusila se zvednout. Nedošla však daleko, těsně před truhlou si klekla na zem. Beton ji studil do kolen, ale nevnímala to. Připadala si jako zhypnotizovaná, chtěla vědět, co se nacházelo uvnitř. Klepající se rukou vložila klíček do zámku a pokusila se jím otočit. Nebylo to až tak složité, i tak jí poměrně tiché cvaknutí vykouzlilo malý úsměv na tváři.

Když však zdvihla víko, nemohla uvěřit svým očím. Myslela si, že najde nějaké staré dokumenty, případně knihy. I když věděla, že Saul tím směrem lehce inklinoval. Na to ho znala až příliš dobře. Před ostatními nebojácný borec a v soukromí milovník historie a dalších věcí. Stránka jeho osobnosti, která před většinou lidí zůstala skryta. Stejně jako její vášeň pro malování. A obojí se právě v truhle spojovalo. Její nejstarší obrazy, které pro něj vytvořila a nechala mu je, když odcházela. Vzpomínka, která by nekřičela její jméno, ale při pohledu na něj vyvolávala hezké vzpomínky. I proto vznikly, jenže Farah netušila, že si je opravdu všechny nechal. Když je vytáhla, zjistila, že to ještě nebylo všechno. Nejen darované obrazy, ale také některé osobní věci, které zapomněla. Věděla, že se jistě nestačila zbavit každého kousku své přítomnosti a toto byl důkaz, že to opravdu odbila. Vlastně jí to ani nevadilo. Když však zahlédla svůj první deník ještě z akademie, mírně se zděsila. Myslela si, že ho hodila do krbu. Co to tedy tehdy bylo, když ne tahle ohavnost? Ptala se sama sebe až příliš vážně.

„Mami? Farah? Tati? Je tu někdo, nebo si zlámu nohy zbytečně?" Vyrušilo ji během prohlížení jeho věcí. Najednou si připadala jako když něco provedla, což byla částečně i pravda. I když to byl Saul, kdo jí onen klíček dal. Takže jistě chtěl, aby k němu našla zámek. Nečekala příliš dlouho, posadila se na paty a otočila hlavu směrem ke vchodu. Ale jen tak, aby si neublížila. Až poté promluvila mírně vyšším hlasem, aby ji slyšel: „Skyi, co tu děláš?" Překvapení v hlase bylo více než slyšitelné, i kdyby byl člověk na druhé straně retardovaný. Což mladík nebyl, tím pádem mu trvalo jen několik vteřin, než to dokázal poznat.

„Nemohl jsem ani jednoho najít, tak jsem si vzpomněl na co ses ptala. Jen jsem myslel, že bude s tebou." Rozhlížel se a bylo na něm vidět, že čekal více osob v místnosti. Nebylo kam se schovat, což znamenalo, že táta nechal Farah o samotě. Přimhouřil oči a počkal si na její odpověď, čímž ji lehce nevědomky popohnal.

„To taky byl, jen si odskočil." Lhala mu, ale věděla, že Saul by jistě udělal to stejné. Jako puberťák měl už dost problémů, nechtěli mu přidělávat další vrásky. I proto si to raději nechávala pro sebe. Mezitím mezi prsty žmoulala kus plátna, jehož roh přepadával přes okraj bedny. Na kterou jako kdyby v tu ránu zapomněla, anebo s ní chtěla být sama. Přece jen se jednalo především o její věci, či tajné schované věci Saula. Jenže soustředění odhalilo něco nemilého. Nedokázala udržet klidný výraz v obličeji a navíc Sky nebyl slepý. Její rudé oči by viděl i přes celou místnost.

„Je všechno v pořádku?" Zeptal se potichu a věděl, že je to sice otřepaná fráze, při které většinou lidi odpověď vlastně nezajímá. Jenže Sky si sedl na zem vedle ní a skutečně si to přál vědět.

„Jen jsem netušila, že tohle všechno po celá ta léta schovával. To je všechno." Podvědomě odpovídala lehce zamyšlená. Rozhodně nechtěla, aby věděl pravý důvod toho, proč tam nakonec zůstala sama. Ani jemu by to neudělalo dobře, že mohl mít sourozence, se kterým mohl vyrůstat. A matku.

„Vlastně si pamatuji chvíle, kdy se vrátil z mise a vyřezával různé vzory do víka. Je to jeho práce, i když se většinu času může zdát mírně nešikovný. Nejspíš nad ním bděl jeho strážný anděl, který vždy sestoupil na zem a zaplnil jeho srdce láskou. To nejsou má slova. Pouze části, které občasně v noci říkával ze spaní. Měl ještě jednu, velice vzácnou. Slyšel jsem ji pouze jednou, ale myslím, že ji bude mít někde napsanou."

Zvedl se a vydal se ke stolu s výrazem, jako kdyby přesně věděl, co hledá. Poté jej zvedl s vítězným výrazem a hlesl: „Já věděl, že jsem to tu viděl. Pro Farah."