Několik dní uběhlo jako voda a díky mírnému stereotypu se to zdálo jako jeden příliš dlouhý den. Farah pracovala se skupinou mladých a stále se v sobě vypořádávala s myšlenkou na to, že se brzy všechno změní. Až se překlene datum, které bylo příliš kritické. Nejen proto v ložnici měla kalendář, kde to poctivě odškrtávala. Bylo těžší nevnímat své zvětšující se břicho s tvorečkem, který jí působil rychlé změny nálad. Nevyčítala mu to, přece jen za svou existenci nemohl, sám se nezplodil. Ale i tak si od něj držela určitý emocionální odstup, který dokázala vysvětlit pouze jako bariéru mezi jím a jejím mozkem. Ovšem před Benem při pravidelných transfúzích a kontrolách to bylo úplně jiné. Nemohla udržet slzy na uzdě a on jí v tom nebránil. Jen častěji zmiňoval, že on není ten, kdo by to měl slyšet. Zmiňoval Saulovo jméno a ona vždy opáčila, že mu nechce ublížit. Jenže i Ben měl svou opakující se větu.

„Ublíží mu maximálně to, že v té době nemohl být s tebou. Že jsi to musela snášet sama a on se to dozvěděl tak pozdě."

Sedla si na židli ve své pracovně, kde trávila až příliš času. Potřebovala být nějakou chvíli sama, stejně by v kasárnách jen překážela. Saul měl plné ruce práce s prohledáváním krabic a přípravou nové pracovny. Spoustu věcí si zapisoval, ale jí poznámky neukazoval. Nepátrala po nich, ona mu svůj zápisník také neukazovala. Nejen proto, že by ho to mohlo ranit, ale také proto, že i ve vztahu bylo místo na určitou dávku tajemství. Na krku se jí houpal klíček, který si připevnila na řetízek v podobné barvě a schovala ho pod černou volnější košili, kterou stále zakrývala břicho před okolním. Věděla, že to dlouho nepůjde, ale doufala v každou hodinu či den navíc. Dokázala i několik hodin po tmě sedět ve své ordinaci a jen brečet. Cítila se poté lépe, i když jen na chvíli. Přibývající strach se vracel ve vlnách a s ubývajícími dny sílil. Věděla, že musela zůstat co nejvíce v klidu, ale určité věci ovládat nedokázala.

Zavřela oči a vybavila si vzpomínku, kdy uslyšela onu melodii skrze Musu. Díky svých schopnostem jí naplnila místnost a jen se zaposlouchala do krásných pasáží, které jí dokázaly uklidnit. Vlastně ani netušila, proč to dělala. Vytvářela tím pouto, které se však nechtěla držet. Kdykoliv mohl přijít okamžik, kdy by zažila to stejné jako před lety. Ovšem tentokrát svou vinou, s její vahou by však žít nedokázala. To věděla naprosto jistě. Otevřela si svůj tajný zápisník a nalistovala na jedny z velmi starých záznamů. Přes jednu stránku byl pouze náčrt malého chlapce, který se usmíval. Pamatovala si ten den naprosto přesně, kreslila ho podle toho, jak se jí ukázal v hlavě. Připomínalo jí to vizi, ale když četla svá slova, spíše to znělo jako rozloučení. Pouhých několik dní poté byly stránky již zkroucené. Od slz, které nedokázala tehdy udržet. Mezi nimi a posledním zápisem byla prodleva, která se dala lehce vysvětlit. Po jeho ztrátě byla několik dní mimo.

Rychle jej zase zavřela a zaměřila se na něco jiného. Nemohla to snést, otevíralo to v jejím mozku onu bránu, kterou potřebovala udržet zavřenou. Alespoň do chvíle, než bude pravý čas říct to Saulovi. Nechtěla ho tím zničit, ale tohle bylo neudržitelné tajemství, které mu mohlo hodně věcí ujasnit. Především důvod jejích odchodů a strachu, který jí zahaloval mysl. Rozléhal se myslí a tvořil neprostupnou bariéru světlu, které by tam potřebovala. Pouze když byla se Saulem, mlha lehce poodstoupila do pozadí a nechala projít několik paprsků, které ji dokázaly ulehčit. Především, když byla v jeho objetí. V tu chvíli dokázala zapomenout, že bylo něco špatného.

Cítila, jak se jí slzy tlačí do očí a v prstech svírala klíček. Uvnitř cítila, že byl čas se posunout. Nedělat pouze kroky dozadu, ale posunout se, jak by si to jistě její syn přál. Navíc se musela uklidnit a to mohla jedině obklopená zelenými mozky, mezi které její vyvolený patřil. Nemohla mu odpovědět na jeho otázku, ale mohla mu pomoci alespoň s něčím. Stále byla víla mysli, ale také žena s mateřskými pudy, které se znovu probudily, když poznala Skye. Jako kdyby se v jejím mozku vytvořila kotva, která nešla zvednout, aby Farah mohla znovu utéct. Už to nebylo možné. I proto musela zvolit jinou strategii. Postavit se bolesti napřímo. Jako kdyby Saulův únos nestačil. Bez přemýšlení si druhou ruku na chvíli položila na břicho, než sáhla do kapsy pro telefon. Měla ho u sebe téměř pořád. Nejen kvůli pacientům, ale také kvůli změnám, které mohly přijít. Po Andreasově přidělení na další misi už si ničím nemohla být jistá. Pouze jedním, u čehož si nedovolila myslet do detailů. Jednou už jí to stačilo a jizvy na Saulových zádech měla v živé paměti.

Než ale stačila odemknout obrazovku, všimla si změněné tapety. Což ona určitě neudělala. Ani netušila, že nějaká taková fotka existovala. Oba na sobě měli uniformu a jejich pohledy patřily jen jim. Nebyli tam jen oni. Hleděla na ni a mísilo se v ní několik pocitů. První z nich byla otázka, proč by to Saul sakra dělal, ale na to nejspíš znala i odpověď. Chtěla se usmát, ale do očí se jí hnaly slzy. Kdyby jí někdo pozoroval, musel by si myslet, že byla blázen, ale ona jen pouze žila na hraně propasti svých emocí. Nakonec to však neudržela a i přes skousnutý ret se usmála. Jako kdyby to před někým skrývala. Ale vlastně byla vděčná. Zapomněla sice, co chtěla udělat, ale zvedla se a zamířila přímo za nosem.

Což znamenalo do kasáren. Zastavila na jejím obvyklém místě a vydala se přímo za ním do pokoje. Ale nikde ho nemohla najít. I proto ji nenapadlo nic jednoduššího než pomocí svých schopností najít Marca nebo Nouru. Jenže než je stihla zaměřit, vlezl jí do radaru blonďatý mladík, který za ní šel s úsměvem na tváři. Když si však všiml jejích očí, měl chuť couvat. Farah je proto zavřela a změnila zpět na své normální oči. Děsit ho byla poslední věc, co by chtěla.

„Já bych ti neublížila, Skyi. I předtím jsem se tě snažila jen chránit. Jen vždy, když se o to snažím, vždy někdo přijde k úhoně. Nechci, aby ses mě bál. A jestli mi prosím řekneš, kde najdu Saula, tak ti budu vděčná."

„Je to jen reflex, Farah. Nebojím se tě, vlastně tě i celkem chápu. Mít takového blázna za syna bude těžké, víš o tom? Protože já jsem ochoten jít pro svou rodinu i do ohně... teda, víš jak to myslím. Táta není u sebe? Tak to asi zalez do svého doupěte, o kterém si myslí, že o něm nevím. Nikdy jsem uvnitř nebyl, ale jsou to tady jedny ze dvou dveří do podzemí, to nejde minout."

Už jen při slově syn se musela Farah kontrolovat. Avšak měl pravdu v tom, že ho jako syna bere. Až moc jí připomínal jeho ztraceného sourozence, kterého mohl mít. Jako Saul do ní až moc viděl, což brala občas jako výhodu. A ujištění, že se jí nebojí? K nezaplacení, zvlášť v této hektické době, kdy hledala styčný bod, kterého by se mohla chytit. Jako kdyby jí Sky hodil pomocné lano a nechal ji po něm vylézt. Už na to nic však neřekla, oba se naráz otočili opačným směrem a šli si svou cestou. Nechtěl ji rušit, zvlášť když hledala Saula a její oči byly skleněné a pohaslé. Bál se o ni, to popřít nemohl.

Přede dveřmi, které nebyly tak lehce k nalezení, se zastavila. Kovová klika byla studená, ale Farah připadalo, že její tělo bylo v jednom ohni. I proto to přijala s otevřenou náručí. Nejradši by se zhroutila na dlažbu a počkala, až muž sám vyleze, ale ona nemohla čekat tak dlouho. Navíc kdyby je otevřel, vrazil by do ní. Což by si jistě vyčítal. Nakonec však za ni zatáhla. Nemohla to už déle odkládat, když už se rozhodla.

„Saule?" zeptala se potichu, když pomocí svých schopností hleděla tmou. Až na konci zahlédla světlo a malou místnost, která vypadala jako sklep.

„Farah, jak jsi mě tu našla?" Překvapený muž vzhlédl od svého zápisníku, který s mírným zabouchnutím zavřel. Odhodil pero na stůl, které při dopadu na dřevě zanechalo modrou kaňku. Ale to mu bylo jedno, byla tady a to nevěstilo nic dobrého.

„Sky mě tak trochu navedl. Ale stejně jsem to hledala."

„Co se stalo?" zeptal se, když si ji pořádně prohlédl. Klepala se, ale na čele zahlédl kapičky potu. Nebylo to normální, i proto se zvedl a navedl ji na svou židli, kterou měl u stolu. Sám si před ní klekl, aby jí viděl do očí. Všechno kolem bylo zapomenuto, momentálně jen záleželo na její odpovědi.

„Musíme si promluvit. O něčem, co se stalo už hodně dávno..." zasekla se a přemýšlela, jak by vlastně měla začít. Jeho výraz jí prozrazoval o mnoho více než jakékoliv jeho slovo. Chytil ji za ruku a druhou položil na ni. Ono gesto v její hlavě vyvolalo klid, který tak nutně potřebovala. Zhluboka se nadechla a rozhodla se pokračovat. „Není to poprvé, co čekám tvé dítě. Bylo to po akademii, kdy jsem poprvé odešla. Zjistila jsem to, až když mě Rosalind začala trénovat. Chtěla jsem se za tebou vrátit, ale netušila jsem, jak bys to přijal. A ani já nevěděla, zda bych měla. Než jsem se však rozhodla... Něco se stalo. Ztratila jsem našeho chlapce, i proto se teď tak moc bojím. A pochopím, jestli na mě budeš naštvaný."

I skrze slzy mohla sledovat, jak se jeho výraz měnil. V hlavě mu to šrotovalo a snažil se přijít na to, co se mu vlastně Farah snažila říct. Trhnul sebou ve chvíli, kdy to jeho mozek konečně pochopil. Jako kdyby se přepnul celý svět do černobílé. Ztráta jeho kamaráda a bádání po Skyově matce ztratilo najednou smysl. Její slova mu stále zněla v hlavě a měl problém se udržet na kolenou. Věděl, že kdyby stál, jistě by upadl. Zmohl se jen na jednu krátkou otázku, na kterou vlastně ani odpověď nepotřeboval. Ale zajímalo ho, jakým směrem by si mohl svou zlost vybít. Už vůbec však nechápal, proč by na ni měl být naštvaný, možná si myslela, že její odchod zanechal v jeho srdci díru. Což byla sice pravda, ale on to chápal. A navíc mu sama řekla, že se k němu chtěla vrátit, jen to nestihla. Měl o ni spíše strach, že si tím musela procházet sama.

„Proč?" Zněl jinak, než ho znala normálně. Vlastně se ani nedivila, byla to hrozná zpráva a i bez zapnutých schopností tušila, co se asi odehrávalo v jeho hlavě. Zavřela na chvíli oči a potají je aktivovala. Jen nahlédnout a zase zmizet. Jenže když to udělala, zahlédla to, co před ní opravdu dobře skrýval. Rozbitého Saula, jehož srdce puklo. Což nemohla vydržet a raději se rozhodla odpovědět na jeho otázku.

„Tajila jsem to dvacet let, já bych naštvaná byla." Věděla, že ta otázka přijde, i proto si připravila odpověď už předem. Natrénovala si ji tak dobře, že ji i přes její stav mysli zvládla říci bez jediného zaseknutí.

Po nějaké chvíli se však Saul bez jediného slova zvedl, otočil se a vyběhl ze sklepa pryč. Už to nemohl udržet. Chtělo se mu křičet, nejlépe by potřeboval někoho praštit. I proto si to zamířil přímo k jedinému spolehlivému zdroji, který by mu to mohl splnit. Netrpělivě zabouchal na dveře svého kamaráda a jakmile je otevřel, vyhrnul na něj: „Dáme pěstní souboj, pokud se toho ovšem nebojíš."

Jenže jeho náruživost spustila u Marca obranný mechanismus, který mu říkal, že bylo něco špatně. Dal mu ruku na rameno a s přimhouřenýma očima mu kladl na srdce svou zamítavou odpověď: „Saule, jestli se potřebuješ vybít, běž zkusit naše nováčky nebo třeba boxovací pytel. Já s tebou bojovat opravdu nebudu."

„Jak myslíš, slabochu!"