Měla chuť na něj vybalit všechno, co se zaseklo v mozku. Připravovala si to však na chvíli, až se probudí. Ale když se to najednou stalo, jako kdyby se většina z nich zdála příliš malicherná. A přece jakmile se mu podařilo opatrně zvednout, Farah začala se svou salvou. V očích mu ale bylo vidět, že byl stále pod určitou dávkou sedativ, takže měl v hlavě vypnutý filtr a jeho vnímání bylo omezenější než obvykle.

„Tak kde mám začít. To se dělá nechat ženskou samotnou ve své posteli a nechat jí jen vzkaz bůh ví kde? Třeba by taky bylo dobré se potom ukázat, a ne se nechat jako trouba unést nějakou panovačnou krávou se stupidním přisluhovačem. A to, že ses mě pokusil šmírovat, sice ve starém bytě, ale i tak, to budeš mít na triku asi taky hodně dlouho. A necul se na mě tak pitomě, víš že to na mě neplatí."

Ale Saul na ni jen koukal, jako kdyby právě spadl z višně. Něco takového předpokládala, ale ještě toho měla hodně na srdci. I proto se nebála vypálit další bombu, kterou v sobě držela až příliš dlouho. Kdyby se nad tím zamyslela více, zjistila by, že v podstatě celá její postava byla chodící ničící zbraň. Na chvíli se otočila, aby ze sebe stáhla kabát a až poté ještě zády k Saulovi začala mluvit. Nechtěla se nechat jeho výrazem rozptylovat.

„Navíc, proč jsi mě sakra neseznámil se Skyem. Jasně, je to trochu trouba, ale myslím, že to nějakým záhadným způsobem získal od tebe. Vždyť kromě toho hára bych klidně i řekla, že je tvůj pravý syn. Dokonce chtěl riskovat život, aby tě dostal ze spárů těch dvou. Ale proč jsi ho sakra nezmínil už když jsem tady dělala psycholožku? Nebo to ses bál, jak budu po té době reagovat, nebo co? Myslíš, že to bylo příjemné, když za mnou přišel sám a řekl mi, že ses ztratil?"

„Omlouvám se, Farah. Chtěl jsem..." ovšem jedním pohybem ruky ho zastavila. Ani si nevšimla, kdy aktivovala své schopnosti. Prostě se tak stalo, nebylo divu, vypouštěla všechen svůj hněv na svobodu, což vedlo k nevypočitatelné magii.

„Teď mě nepřerušuj, stále jsem v ráži. Abychom si to ujasnili, od této chvíle budeš měnit trasu běhu a nezajímá mě, kdybys to měl střídat obden. Nehodlám tě zase zachraňovat od nějakého psychopata, který kdysi býval tvým kamarádem. A navíc jsem měla sakra strach, že jsi mrtvý. Ale to je ti asi absolutně jedno, že Saule?" Už nějakou chvíli cítila, jak jí opět slzy stékají po tvářích. Nemohla se otočit, cítila se zranitelnější než kdy jindy. Čekala nějakou reakci, která však nepřicházela. Možná jsem to přehnala, vždyť se sotva probral. Nadávala jí jedna část mozku, ale konečně cítila úlevu, kterou tolik potřebovala. Až po nějaké chvíli si Saul odkašlal a tiše promluvil: „Miluji tě, Farah. Nechtěl jsem, aby ses tolik trápila kvůli mně."

Tomu Farah nemohla uvěřit a i když jí stále zněla v hlavě, nedokázala to vstřebat. Část v ní nemohla uvěřit svému štěstí. Ta druhá stále netušila, zda nebyla části další ztřeštěné představy vytvořenými na základě emočních podnětů. Ani to, že mu viděla do hlavy, která ji přesvědčovala, že se opravdu nejednalo o žádný vtípek, její mysl neuspokojilo. Pokoušela se uklidnit, ale věděla, že ji Saul pozoruje a čeká na nějakou reakci. Otočila se a vyběhla z místnosti, potřebovala na čistý vzduch. Jakmile otevřela dveře, vrazila do úplně jiného světa. Najednou mohla svobodně dýchat a nic ji na hrudi netížilo. Dočkala se vlahého vánku, který si pohrával s jejími vlasy. Napomohla jim tím, že je jednou rukou rozpustila. Chvíli je jen tak sledovala a odháněla od svého obličeje. Jako kdyby se okolní svět vypnul a ona vnímala jen je. Až po nějaké době zaslechla bubnování začínajícího deště na kovový povrch. Stála pod stříškou, i proto udělala ještě několik kroků, než se jejího obličeje dotkly první kapky deště. Pohledem zamířila k obloze nad sebou a nechala se unášet tichem, které občas prolomila přijíždějící sanitka.

„On to vážně řekl. Miluje mě... Sakra, on to fakt řekl," mumlala si sama pro sebe a snažila se z toho nepanikařit. Nemohla ovlivnit svou sílu, ale tentokrát byla aktivována pouze na jednoho jediného člověka. I přes několik pater jasně slyšela, jak urputně přemýšlel nad tím, zda něco nepodělal.

Netrvalo dlouho a zničehonic se vedle ní objevil Ben s hrnkem v ruce. Nemělo cenu si od něj držet odstup, protože její síla dosáhla i dál než na délku paže. Pomalu upíjel kafe, které se tomu z automatu nemohlo rovnat. Vonělo úplně jinak, což Farah přivedlo zpět nohama na zem.

„Co tu děláš?" zeptala se stále se zavřenýma očima. Podle typu myšlenek a zemitého parfému jejího společníka poznala. Narušoval její klid občasným srkáním, které po chvíli znělo, jako kdyby na sebe Ben chtěl upoutat její pozornost. Přerušit tok jejích myšlenek. Což se mu podařilo až odpovědí na její otázku: „Kontroluji tě, na patře snad nebyl nikdo, kdo by tvůj křik neslyšel. Všechno v pohodě?"

Chvíli se zamyslela, otočila se k němu. Červené a opuchlé oči po množství slz, které za ten den vypustila z těla, mluvili za vše. Nemusela nic doplňovat. Ben se ji nepokoušel obejmout, věřil, že by dostal přinejmenším kopanec do břicha, ne-li něco mnohem horšího. Až takový kamarád nebyl, Farah v některých případech zůstávala i dál odměřená a on to respektoval. Nakonec se však lehce nadechla a tichým hlasem přiznala svou slabost. „Vlastně ani moc ne. Nemáš tu něco ostřejšího kromě toho úžasného kafe?" Konečně vyslechla i utichající hlas ve své hlavě, který neměla šanci utišit čajem či obsahem hrníčku. Změna jeho obličeje byla markantní. Na chvíli se zamyslel a poté ukázal za sebe směrem zpět do nemocnice.

„Myslím, že bych ve stole měl mít placatku. Jestli tu počkáš, tak pro ni dojdu. A to kafe si klidně vezmi. Vlastně původně bylo myšlené pro tebe, než jsi stihla od Saula utéct."

„Bene!" Hodila po něm pohledem, kterým řekla více než slovy. Podal jí hrnek a otočil se k odchodu. Jedna migréna už mu chyběla a Farah nebyla ve stavu, kdy by si mohla vybírat, co mu provede. A přesto ho trpěla, získávala tím nové zkušenosti, které nikdy příliš neprozkoumala. Tedy od té doby, kdy odešla z akademie a odstřihla od sebe všechny kolem sebe. Pro jejich vlastní bezpečí. Ve své hlavě na ní měla šuplík s černou záložkou a stříbrně napsaným jménem. Považovala ji za svou temnou dobu, kdy její mysl z velké části ovládala jen Rosalind. Nebyla paní své hlavy, což se rozhodla změnit až při nástupu na psychologii. Celá léta přemýšlela, zda to také nebyl její plán, vychovat si dalšího psychologa se stejným darem.

„Tady, našel jsem ji," přerušil tok jejích myšlenek přicházející Ben. Vlastně mu i byla vděčná. Natáhl ruku směrem k ní, ale jakmile se jí dotkla, na vteřinu uviděla jeho ženu. Moc o ní nemluvil, ale přesto se jí na jazyku vytvořila otázka, kterou nemohla nechat být.

„Mohl bys mi něco vysvětlit? Proč ses vrátil k práci se zelenými mozky, když jsi díky nim ztratil Rose?" zeptala se předtím než si přiložila otevřenou placatku k ústům. Cítila silné aroma, ale i tak jí bylo jedno, co bude pít. Stále měla bílé oči, proto to muže nijak nepřekvapilo. Jeho mentální bariéru překonala již při prvním sezení a od té doby nebyl problém se mu hrabat v hlavě. Občas velice nevybíravě. Ben se zamyslel a jeho výraz posmutněl, nemluvilo se mu o tom lehko. Ale věděl, že Farah jeho tajemství udrží, i mimo ordinaci byla stále psycholožka.

„Možná právě proto. Když pomáhám ostatním, cítím, že jsem k ní blíž." Podobnou odpověď z jeho úst ještě neslyšela. Byl klidný, ne jako když nějaké téma vytáhla v ordinaci. Začínala si myslet, že se tam většina pacientů cítila sklíčeně. Nedělo se to jen Benovi, přesvědčila se o tom i u Skye. Až po nějaké chvíli a několika doušcích si uvědomila, proč se ho na to vlastně ptala. Stále v sobě měla onen strach, který se v ní vytvořil ve chvíli, kdy přišla do nemocnice. Hledala u něj radu.

„Promiň, že jsem to vytáhla. Jen, jak se dá něco takového překonat? Viděla jsem snad všechno, čím sis prošel, ale tohle jsi skrýval, jako kdyby sis to ani nedovolil prožít."

„Musel jsem tu být pro Terru se Samem, to díky nim jsem měl sílu jít dál." Jejich debatu ukončilo až zapípání podivného zařízení u jeho pasu. Omluvil se a nechal ji tam samotnou. Má pravdu, silnější jsme, když máme pro koho žít.