Připravovala se ve svém pokoji. Pročesávala si dlouhé vlasy a měla díky tomu čas si všechno pořádně promyslet. Byla to už nějaká doba, kdy byla u sebe. Rozhlížela se, jako kdyby ono místo viděla úplně poprvé. Nebylo divu, přece jen za chvíli už tam bydlet nejspíše ani nebude. Jen ve spodním prádle vybírala z řádky slušnějších oděvů, ale její myšlenky i tak utíkaly jinam. Saul ji nemohl vyrušit a momentálně za to byla ráda. Mohla se totiž díky tomu ponořit do toho, co se vlastně stalo předtím než od Rosalind naposledy odešla. Nějak se tím do toho dne nezabývala, ale nyní jako kdyby to nabralo na vážnosti. Pamatovala si jen na svůj dramatický odchod, co však bylo předtím už ne. Zapřela se o hranu kosmetického stolu a hleděla na to, jak se jí aktivují schopnosti a oči se zbarvují do bíla. Mírně se pousmála, neděsila se jich. Už hodně dlouho ne, i když si pamatovala na chvíli, kdy musela mít všechna zrcadla přikrytá. Připadala si jako monstrum. Než objevila svět plný víl. Jedna z lepších věcí, které pro ni její mentorka udělala.

A přesto se nedokázala přenést přes ohromnou bolest na hrudi vždy když na ni pomyslela. Nejen kvůli tomu, co řekla Nefeli. Ani netušila, po kom si brala jméno. A teď, když to zjistila, měla chuť se vrátit k tomu původnímu. Ale to již nebylo možné. Tolik let už žila jako Dowlingová. Farah Williamsovou nechala za sebou, když nastoupila se zeleným vojenským vakem do prvního vlaku z rodného města. Kdyby to neudělala, nepotkala by svého budoucího manžela. Té volby nelitovala, i když tím přišla o rodinné zázemí, na které byli někteří její spolužáci z akademie zvyklí. Musela během toho pracovat, dokonce měla i různé příspěvky, jen aby nemusela svou rodinu žádat o milosrdenství. A přesto jí kdysi na účet někdo každý měsíc posílal nemalou částku. Netušila o tom kdo, ale byla mu vděčná. Tehdy se natolik uskromnila, že většina těch peněz se kupila. I proto si chvíli po akademii mohla dovolit koupit svůj první byt. Nebyl nic extra, ale byl to domov.

Ucítila na tváři několik slz, i proto je jedním pohybem ruky setřela. Musela být silná. I proto se odhodlávala se s ní setkat. Ne kvůli vlastnímu přesvědčení, že je na kolenou, ale především kvůli své rodině a jejím dětem. Kterými myslela Skye, andělíčka Mattea, ale také to, co se již brzy narodí. Neriskovala už tolik jako v prvním trimestru, ale přesto určité obavy měla. Podle Bena už i její věk hlásal určité riziko až do konce těhotenství. Chtěla to však risknout, proto o její akci nikdo kromě Nefeli v kasárnách nevěděl. Možná ještě Marco, ale ten to na sobě nedával znát. Ale pokud by se to zvrhlo, tak by to možná bylo lepší, aby o tom věděl.

Podívala se na hodiny a uvědomila si, že jí zbývalo už asi jen půl hodiny do času, který řekla Nefeli. Přemýšlela nad tím, že by jí pořídila telefon, ale tušila, že to byla poslední věc, co by chtěla. I proto to vyřešila takto. V dnešní době to bylo sice zvláštní, ale s dívčinou minulostí se to dalo chápat. To u Farah spustilo další proud myšlenek, při kterých si začala dělat něco s vlasy. Byla na aktivní přemýšlení zvyklá, občas byla až příliš multifunkční, když k tomu byl důvod. Jakmile do vlasů dostala poslední pinetku a pořádně zkontrolovala pevnost účesu, přišla na řadu ta horší věc. Co vlastně řekne, až ji uvidí. Určité scénáře měla, ale jako návštěva ve vězení musela ze svého projevu některé věci odstranit. Většina z nich se dala považovat za náznak útěku, ke kterému jí nechtěla pomáhat. Vždyť od té doby, co tam byla, se její svět zklidnil a opět zaplnil barvami.

A přesto byla ochotna nasednout do auta a opět se jí podívat do očí. Možná i díky tomu, co slyšela samotná Nefeli, ale také o něco později ona sama. Což ovšem netušila, že před nimi byl ještě Saul. O chvíli později se ozval zvonek, zrovna když si Farah oblékla volnější košili a prala se s mozkem o to, aby si ji zastrčila do kalhot. Nakonec však odolala, ale její náladě to příliš nepomohlo. Nechala ji vejít dovnitř, vůbec nehleděla na nepořádek, který bytu vládl. Bylo to však pochopitelné, když většinu času trávila mimo a vracela se tam jen pro oblečení nebo jiné potřebné věci. Jenže Nefeli zaujalo něco úplně jiného. Měla co dělat, aby se obrazů nedotýkala, obdivovala texturu, kterou Farah dokázala vytvořit. A přesto viděla i bolest, kterou některé doprovázely. Byl to vhled do duše někoho, komu chtěla být blíž, než by nahlas dokázala přiznat. Cítila se volná, když se mohla zbavit oné šarády, kterou používala denně. Sice spoustě věcem ještě nerozuměla, ale nechtěla svou zabijáckou masku zpět na obličej. Už by to znovu nevydržela. Vlastně to trpěla jen kvůli své matce. Ona ji také nasadila do kasáren, před lety. Najednou si spojovala i věci, které předtím ani nedávaly smysl. Jenže teď bylo všechno jinak.

„Nevím, jestli jsem to pobrala správně, ale asi vím, proč mě přidělila zrovna do kasáren." Vypadlo z ní nakonec.

„Hm? Co jsi říkala?" Farah ji nevnímala natolik, aby zvládla zachytit myšlenku, kterou se jí snažila předat. A pokud by to nebylo důležité, doufala, že nad tím druhá žena jen mávne rukou. Místo toho se však nadechla a tentokrát pomaleji se začala opakovat: „Že vím, proč mě matka poslala tam. Chtěla tě ochránit."

To však Farah vyrazilo i ten poslední vzduch z už tak prázdných plic. Její mozek se snažil přebrat novou informaci, ale zatím viděla jen rudým písmem error. Nebylo divu, Rosalind brala jako nepřítele číslo jedna. Tedy pokud nepočítala její dva přisluhovače, z čehož jeden hověl několik metrů pod zemí a ten druhý stále na trůně v paláci. Nebyla člověk, který by plánoval pomstu, ale nyní musela chránit celou svou rodinu. I kdyby měla použít poslední sílu na bariéru, která by ochránila celé kasárny. Nehodlala se jen tak vzdát a ne rozhodně někomu, kdo se jí nehodlal postavit tváří v tvář. Vážila si její odvahy, protože to jako jediná zvládla. A přesto nechápala, co se jí Nefeli snaží naznačit. Až když se otočila k odchodu a popadla svůj černý kabát, tak jí to došlo. Svět se zpomalil a mohla sledovat, jak pomalu mířil k zemi. V jejím mozku to způsobilo výbuch, o kterém nesměla nikomu říct. Zavřela oči, zvedla spadlou věc a s mírným úsměvem obě ženy zamířily k autu. Farah snad poprvé děkovala Bohu, že se vedle ní právě nenacházela víla mysli.

Cítila se jako Bloom, krev nahradil hněv. Jakmile by na delší dobu zavřela oči, získal by nad ní kontrolu. Překvapovala i sama sebe, protože něco takového by od sebe nečekala. Ale musela uznat, že nějakou dobu hněv potlačovala. Ale už to nevnímala, takže netušila, zda s tim přestala či nikoliv. Snažila se soustředit na řízení, i když to bylo stále težší i kvůli balónu místo břicha. Přála by si mít delší ruce, aby si mohla sedadlo posunout ještě dále. Něco ji však přerušilo. Zabrnění na palubní desce. Věděla, o koho se nejspíš jedná, vyšilující snoubenec. Rozhodla se však, že počká, dokud v klidu nedorazí na místo. Vysvětlí mu to. Jednou. Až vše nebude tak přitažené za vlasy a bude vědět, že to Saul vezme bez přehnaných emocí. Což o něm tentokrát říct nemohla.

Najednou se vše zrychlilo. Připadalo jí, že mezi výstupem z auta a prvním posazením v návštěvní místnosti uběhlo jen několik sekund. Ještě nějakou chvíli však trvalo, než se postarší žena v připravené místnosti objevila. Farah tam čekala osamělá, jen se svými myšlenkami. Stěny byly tak silné, že i kdyby chtěla, neslyšela by Nefeli přímo za ní. Rozhodně to nebyla příjemná zkušenost, sedět tam. Zhluboka se nadechla a jakmile uslyšela řinčení pout, zpozorněla. O malou chvíli se dveře otevřely a dovnitř vešla nepříliš upravená mentorka, jež opravdu vypadala spíše nemocně. Jako kdyby jí její moc nedovolovala se uzdravit. Farah to však odhadovala na podivnou barvu světla, které jí zářilo nad hlavou. Rosalind se mírně pousmála a nečekala na to, až promluví druhá žena. Neměla to ani v plánu.

„Jsi jediná, kdo zachytil moje volání. Ale čekala jsem, že se tu spíše objeví dříve on než ty. Nebo že by tě poslal jako posla?" Rozhodně zahořkla, nebo se spíš ukazovala její pravá podstata. Ale jako kdyby v ní slyšela Nefeli, jen o něco starší. Jen netušila, jak do toho zapadal Saul a jak se jí sakra povedlo obalamutit runová pouta.

„Tvoje dcera to také slyšela, ona mě na to upozornila jako první." Zastavila ji dříve, než by začala tvořit své nové konspirace. Neměla na to čas ani náladu. Už takto se přemáhala, aby ze židle neutekla. Nechtěla s ní být v jedné místnosti, ale měla tolik otázek.

Rosalind zbledla, její výraz se změnil. Jako kdyby na nějakou takovou chvíli čekala. Bariéra v její hlavě padla k zemi a konečně spatřila někoho, koho by měla jako svého učitele ráda. S mírně zakaleným pohledem se podívala zpět na Farah a tichým hlasem odpověděla: „Takže jsi to zjistila. Věděla jsem, že jsi chytrá. A přesto jsi mě dokázala překvapit."

„Mám na tebe otázky, Rosalind. A budu chtít pravdu. I kdybych ti měla nějak vlézt do hlavy." Nevyhrožovala jí, neměla na to ani náladu. Pouze jí říkala, jaké měla možnosti, na což si panovačná učitelka naproti ní musela brzy zvyknout. Třeba se tak stalo, ale to nemohla vědět. Netrávila s ní čas, nevyhledávala její společnost. Možná i proto, že jakmile se objevila v její přítomnosti mozek automaticky vytáhl tu nejsilnější z masek, kterou měl k dispozici. Svět ztratil některé odstíny barev a jiné se nevytratily, protože občasně myslela na Saula. Jediné to Farah dokazovalo, že žena naproti ní jejímu světu nevládla. Už ne. A přesto ji překvapila její odpověď. Jako kdyby to už dávno čekala.

„Jen si posluž, pokud myslíš, že ti to k něčemu bude. Sama víš, že já ti neublížím. S těmihle na rukou rozhodně ne." Ukázala na svá runová pouta, která byla oproti těm policejním alespoň uklidněním pro těhotnou ženu. Její dceru jich zbavila, ale u ní to rozhodně nechtěla pokoušet. Nevěřila jí a už nikdy nebude. A přesto za ní i s Nefeli do věznice přišla. Nejdříve si s ní musela popovídat o samotě. A žena jí to umožnila, vlastně se dalo říci, že jí to i dlužila. I proto Nefeli zatím čekala v jiné místnosti.

Farah se opřela o stůl a prohlížela si důkladně naprosto klidnou ženu naproti sobě. Čekala nějakou zrádnost, ale netušila odkud. Neměla odvahu se rozhlédnout kolem sebe. I proto se jí zadívala přímo do modrých očí a díky jejím radám dokázala proniknout do její hlavy. Nebylo to tak jednoduché jako u ostatních, ale na první pokus bylo patrné, že to Rosalind chtěla. Jako kdyby uvnitř hlavy, ve své mentální bariéře vytvořila dveře, kterými mohla projít.

Najednou všechno viděla z pohledu Rosalind. A dívala se sama na sebe, zkroucenou na zemi, v bolestech. Nebyl to úsměv, co tehdy viděla. Spíše bolestný škleb, protože na ni byla stále napojená. Cítila každou buňku jejího těla a díky tomu i bolest, jen ji nemohla identifikovat a zastavit. A kdyby se odpojila, zabila by je. Ale najednou v hlavě zaslechla dětský pláč. Došlo jí, co se stalo. Lekla se a nevědomky deaktivovala své schopnosti. Čímž svůj hrůzný čin dokončila. Rosalind zabila dítě, které Farah nosila pod srdcem. I poté však hlas malého chlapce slyšela, jako trest za to, co provedla. Dokonce hlasitěji než předtím.