Topila se v tichu. Netušila co říci, protože ji žena překvapila. Dlouhá léta ji brala jako vraha jejího dítěte a teď najednou zničehonic se to mělo změnit? Nedokázala to, zatlačovala slzy a pokoušela se dál zjišťovat informace, pro které si přišla.

„Uvidíš svou dceru, pokud mi dáš to, co potřebuji." Nabízela jí výhodný obchod, který se spíše přikláněl na její stranu. A nejen kvůli tomu, že kdykoliv mohla vytáhnout telefon a nechat Nefeli opustit věznici. A že by byla schopna to udělat. Na to jí Rosalind ublížila dostatečně a podle jejího výrazu to také věděla. Neměla navrch, poprvé ji viděla v naprosto opačné roli. Nebyla na to zvyklá, ale musela se přizpůsobit nové situaci. Zvedla zrak k v rohu stojícímu hlídači a chvíli sledovala jeho myšlenky. Musela se pousmát, protože jeho mysl vířila myšlenky, které raději ani nechtěla opakovat. I když byla perverzní dost, toto bylo moc i na ni.

„Ty jsi tu teď šéf. A přesto si myslím, že ses přece jen něco naučila. Lídr svého vojáka, který za tebou běhá jako za ocáskem, aby ses cítila důležitě? A proč vlastně, Farah? Jen proto, abys mu zase zlomila srdce?" Ovšem v její hlavě viděla, že tohle ani říct nechtěla, jenže se nedokázala dostat přes svou masku. Její pravá slova měla pouze uvnitř. Stejně tak jako vzpomínky, do kterých se zatím bála ponořit. Příliš brzy na to objevovat skryté úmysly svého mentora. Nebyla na to psychicky připravená a něco v hlavě jí říkalo, že nejspíše ani nikdy nebude. I proto se rozhodla použít ještě jednu odzbrojující věc.

„Protože čekám jeho dítě. Ke kterému se tentokrát nemůžeš dostat, o to jsem se postarala," vyhrkla dříve, než si to mohla pořádně promyslet. Nevinila se za to, přece jen to nebyla její vina, že se stane matkou živého dítěte až takto pozdě.

Rosalind se od té chvíle nepohnula. Jen na ni zírala, jako kdyby právě řekla, že přiletěla z jiné planety. Až poté pohledem lehce sjela níže a všimla si obtaženého oblečení a nemožnosti se úplně přisunout ke stolu. A to byla chvíle, kdy se většina vzpomínek seskupila do různých skupin. Farah si mohla vybrat, jakou jen chtěla, bez dlouhého hledání. Netušila, zda to byla její práce, protože se s ničím takovým ještě nesetkala. Možná to však bylo proto, že každá mysl vypadala jinak.

„Nechtěla jsem ti ublížit." Nikdy tato slova z jejích úst neslyšela. I když je mohla použít jen proto, aby jí žena zase uvěřila, neměla daleko k slzám. I proto se po chvíli zvedla a po krátkém vnitřním rozhovoru s hlídačem otevřela dveře a nechala do nich vejít Nefeli. Sledovala ji jako ostříž, ne přicházející ženu, ale její matku. Mohla chtít zneškodnit jediný cíl, který by ji mohl ze spousty věcí usvědčit. Jenže stalo se něco neobvyklého. Jako kdyby se úplně proměnila. Na tváři se jí objevil mírný úsměv.

Farah viděla, že svou dceru brala jako největší zklamání, ale zároveň jako největší úspěch svého života. Hleděla na Nefeli celou dobu, než si sedla. Následovala ji i Farah, ale té si Rosalind vůbec nevšímala. Pro ni byla určena komora v mozku, kterou se rozhodla jí nabídnout, aby získala odpovědi. Necítila se zrovna komfortně, zvlášť když slyšela všechno, co si myslela. Nevarovala Nefeli, nemělo by to smysl. Ale zaslechla jméno jejího otce, které se rozhodla si zapamatovat. Kdyby ho náhodou někdy potřebovala. Mlčela a částečně se ponořila do své mysli, díky čemuž mohla vidět věci jinak. Například pouto mezi Nefeli a její matkou, nebo nově vznikající mezi ní a Farah. Bylo to podivné a hlavně netušila, jak vypadala zvenčí. Spousta zpráv k ní proudila, jako kdyby byla očím a povrchovým schopnostem skryté.

„Farah, jsi v pořádku?" ptal se ženský hlas někde z dálky. Několikrát zamrkala, aby si oči zvykly na praskající žárovku nad nimi. Obě ženy na ni vyděšeně hleděly, díky čemuž si mohla všimnout jejich podobnosti. Nefeli z kapsy vytáhla kapesník a otřela jím Farah krev, jež jí tekla z nosu. Pro víly to bylo jako varování. I proto Rosalind ani nedutala. Něco takového sama zakusila nejednou, když se snažila překonat hranice, o kterých si myslela, že jsou tvořené pouze strachem. Vždy je dokázala posunout jen o několik milimetrů dále, ale nikdy ne úplně. Hlídač Farah pomohl na nohy a otevřel jí dveře. Potřebovala na vzduch, protože stále cítila, že jsou její schopnosti aktivní. Ovšem ne v tom pravém smyslu. Cítila i věci, které by neměla. Než se za ní zavřely dveře, jedno z pout se přerušilo. Bylo to jako obří neviditelná rána do zad.

Věděla, že je něco jinak. Hlavu měla těžkou, že téměř nemohla chodit. Znamenalo by to, že také nebyla schopna další magie. Chytila se za břicho a jeden z dozorců, který její stav zpozoroval, se jí snažil pomoct sednout si na křeslo. Nebyla daleko k tomu, aby se zhroutila. Unaveně se na něj pousmála a tím mu také poděkovala. Nedokázala promluvit, ale někde vzadu věděla, že její dítě je v pořádku. Muselo. Nenechala by ji znovu udělat to stejné. I kdyby se měla zavřít do nepropustné bubliny, aby jej donosila. Všeho by se vzdala, jen aby nemusela znovu podstupovat to co kdysi. Už jen vzpomínky na to jí byly odporné. Míjela zakázanou část ve své hlavě a snažila se najít něco jiného. Pozitivnějšího.

V tom však ve své hlavě narazila na něco, co nebylo její. Důvod, proč jí bylo tak těžko. Vypadalo to jako sbírka vzpomínek, ale netušila, kde se to tam vzalo. Jako kdyby mohla udělat něco, aniž by použila svou magii. Každá víla byla pánem své síly, i proto nad tím příliš nepřemýšlela. Opřela hlavu o zeď a zavřela oči. Opatrně je procházela, ale raději se zaměřila na ty veselejší. Jenže něco bylo jinak. Všechno viděla z pohledu třetí osoby. Například jejich tanec na zadním nádvoří, kde nikdo kromě nich nebyl. A přesto měla takový pohled. Cítila několik slz, jak si brázdí cestu po jejím krku na záda. Nechala je, protože nebyly smutné. Právě naopak. Chtěla je znásobit a k tomu potřebovala i ona být šťastná. Kompletní.

Saul mezitím, co Farah čekala na Nefeli, prohledával celé kasárny. Dokonce si od Marca půjčil jeho motorku, aby se mohl zajet podívat nejen k ní domů, ale také do ordinace. Snažil se zjistit, kde sakra je jeho těhotná snoubenka. Znervózňovalo ho i to, že kromě ní nemohl nalézt ani druhou ženu. Nechtěl myslet na to nejhorší, ale nic jiného mu nezbývalo. Stále si ji představoval s pistolí u její hlavy. Musel se soustředit na cestu, ale slzy nedokázal zatlačit zpět dozadu své hlavy. Cítil se bezbranný, na srdci pocit jako kdyby ji měl ztratit už naposledy. I to tak cítil, zvlášť když vlezl do jejího prázdného bytu a motorku nechal ležet blízko vchodu. Bylo mu to momentálně úplně jedno, hlavně ji chtěl najít. To byla jeho priorita. Nakonec se však opřel o její zeď v předsíni a zkusil ji znovu vytočit.

Znovu a znovu to padalo do hlasovky. Nemohl si pomoct, ale ztrácel pomalu naději. Dokonce už ho napadalo i zavolat své sestře, která byla policistkou. Jenže nechtěl dělat rozruch, zvlášť když se mohla každou chvílí vrátit. Ovšem místo toho hodiny plynuly a Saul si sám sebe představoval v černém hávu místo uniformy podpíraný svým jediným synem. Srdce mu pukalo na spoustu částí. Dokud se konečně neozvala nadějná zpráva. Uživatel telefonního čísla je opět aktivní. Chcete zavolat znovu?

Naposledy ho vytočil a každým nádechem doufal, že to nakonec zvedne. Srdce mu poskočilo, když se zvuk vytáčení změnil a na druhé straně někdo promluvil: „Víš, že těch padesát zmeškaných hovorů a dvacet zpráv nebylo nutných? Nejsem malá holka, lásko."

„Ne, jsi jen nezodpovědná těhotná snoubenka jednoho velice ochranářského trouby, který tě už několik hodin marně hledá a už tě viděl stejně jako Andrease. Kdy se vrátíš?" Chtěl doplnit domů, ale nějak mu to nešlo přes pusu. Tento byt možná byl její domov, ale on do něj nepatřil. Alespoň zatím.

„Už jsme na cestě. A laskavě mi ho neobrať naruby, rozumíme si, Silvo? Já to poznám, když bude něco jinak." Škádlila ho, ale nezacházela do větších detailů. Překvapilo ho, že mluvila v množném čísle, což muselo znamenat jen jednu věc. Až teprve tehdy mu něco došlo. Před nějakou dobou si na papírek napsal lokaci, kde drželi Rosalind. Když se na to chtěl podívat znovu, záhadně zmizel. Ta zmije, to si ještě vypije až se vrátí. Takhle mě děsit kvůli pokecu s blond ďáblem. Pomyslel si a i přes slzy v očích se pousmál. Jeho hněv však každou minutou stoupal, hlavně kvůli tomu, co kdysi Rosalind udělala. Měl chuť z jejího bytu vyběhnout, ale nemohl tam nechat motorku. To by mu jeho kamarád neodpustil. Jakmile na ni dosedl, jeho hlava se mírně vyčistila a mohl se soustředit na jízdu. Ovšem jeho kroky mířily přímo k Fredovi. Farah sice pít nemohla, ale on to nikdy zakázané neměl. A na jejich další konverzaci nemohl přijít střízlivý. Nezvládl by to.

Překvapený barman ho pustil na mírně zaprášenou židli, u které věděl její přesnou historii. Byla Farah, i proto byla v tak žalostném stavu. Ale místo smutného výrazu k němu Fred přišel a mírně před ním pult vydrhnul. Jeho jediného na ni pustil, protože o jejich románcích věděl. Zvlášť když tam občas Farah zůstávala ještě dlouho po zavíračce a svěřovala se. Barman v podstatě působil na více pozicích. Mohl být placen jako psycholog, číšník, nájemný vrah, ale také i něco navíc.

„Tak co to bude dneska, Saule? A vlastně, kde mám svou oblíbenou štamgastku? Její místo nám chátrá." Jako obvykle sršel svým vtipem, ale zároveň se mu opravdu stýskalo. Již dlouho ji neviděl, zvykl si na ni. Přece jen tam chodila dva dlouhé roky velice pravidelně. Byla pro něj jedinou kamarádkou, nebo alespoň někým, komu se mohl svěřovat. Také to potřeboval, hlavně proto, aby nenosil hněv domů. Jeho manželka by jistě nebyla ráda a děti už vůbec ne. Syna potkala před nějakou dobou, když ho učil jak pracovat za barem. Farah si jen sedla a pozorovala je. Fredy ji nechal, i když měl ještě zavřeno. Chtěl aby nejstarší syn převzal jeho řemeslo. Fredy nebyl sentimentální, ale jakmile se jednalo o blízké lidi, dokázal ztratit nit i na několik hodin. I přesto ho měli všichni rádi. Saul si všiml jeho nepřítomného pohledu, a stejně mu odpověděl s mírně sklopenou hlavou: „Farah je v jiném stavu a celý první trimestr se nemohla k alkoholu ani přiblížit, aby se jí nezvedl žaludek. Ale možná se tu zastaví, protože bude mít speciální nabídku. Ale ode mě to nemáš. A dej mi třeba to, co tu vždy pila. Určitě toho máš zásobu, nemýlím-li se."

Stačilo několik panáků, aby ho požádal o kus papíru a tužku. S mírně houpavým pohledem začal psát jména. I když netušil, zda vůbec dávaly smysl. Jemu však ano, i když to nebyl seznam jmen pro dítě, ale spíše něčeho jiného. Nenechal však nikoho nahlédnout, což bylo s podivem.