Harry se ve frontě posunul o další krok dopředu, přičemž si přitáhl Fay o něco blíž k sobě. Dostat se letos do budovy školy, byla kvůli kontrolám Znamení zla a prohledávání osobních věcí za pomoci čidla tajemství poměrně velká výzva. Stejně jako ostatní studenti však trpělivě čekal, až na něj přijde řada. Rozhlédl se nenápadně kolem, aby se přesvědčil, zda někde nezahlédne Malfoye. Původně se chtěl po něm jít podívat už ve vlaku a vyzvídat pod neviditelným pláštěm tak, jak to udělali s Ronem a Hermionou v Obrtlé, než se o ně Charlie málem přizabil, ale do kupé za ním přišla Fay.

Bylo báječné ji znovu vidět. Sice ho maličko plácla po stehně za to, že se jí po zrušené oslavě narozenin ozval až za tři dny, takže umírala strachy, ale ve skutečnosti ho hřálo u srdce, že o něj měl někdo starost. V dětství se o něj nestrachoval nikdy nikdo. V Bradavicích pak Hermiona s Ronem, většina Weasleyových a nejspíš Hagrid s Brumbálem. Časem se přidali Remus se Siriusem, tohle ale bylo jiné, byla to partnerská starost. Fay se na něj dívala s obavami, které mu posílaly neverbální zprávu – nechci, aby se ti něco stalo, na to tě mám příliš ráda.

Zástup znovu poskočil dopředu, teď už byla dokonce na dohled kovaná vstupní brána, za kterou prověření žáci nasedali do kočárů. Po několika minutách přišla na řadu Fay. Měla už dopředu vyhrnuté oba rukávy, aby mohla ukázat nepotetovaná předloktí. Harry měl jít hned jako další, když se po jeho pravici ozval hluboký skřípavý hlas. „Pottere, pojďte sem!"

Oslovený se ani nemusel podívat, aby věděl, kdo na něj volá. Takový hlas měla jen jedna osoba. Čtyři metry od něj se o hůl opíral Alastor Moody. Provrtával ho pohledem a šklebil se méně zasaženou polovinou rtů. „Jste snad hluchý? Pohněte sem tím svým kostnatým zadkem!"

Poslední co Harry chtěl, byl rozhovor s děsivým bystrozorem, ale neměl odvahu odporovat. Omluvně pokrčil rameny k Fay, která už prošla celým procesem kontroly u Pastorka a nyní čekala před bránou, aby mohli jít dovnitř spolu. Dala mu znamení, že na něj počká.

Studenti, kteří tvořili frontu před Moodym, tiše mumlali na protest, ale nikdo nebyl natolik odvážný, aby si stěžoval nahlas. Bystrozor sám je otevřeně ignoroval. „Postavte se sem, Pottere," vyštěkl a ukázal na místo před sebou. Ještě než Harry poslech, omluvně se zadíval na malého chlapce s pískovými vlasy, který mohl být maximálně ve druhém ročníku a nebýt jeho, byl by na řadě. Na hábitu měl znak Havraspáru.

Moody nejprve prozkoumal obě jeho předloktí svým magickým okem, než mu nad rukama začal sesílat sérii kouzel, o kterých nikdy před tím neslyšel. Zřejmě měla odhalovat skrytá Znamení zla. Čidlo tajemství přišlo až nakonec. Když skončil, ušklíbl se. „Je dobré vědět, že hrdina naší strany nemá žádné Znamení, ani do školy nepašuje žádný zakázaný věci. To by nám mohlo zatraceně pošramotit pověst." Zřejmě to byl vtip, takže se Harry pousmál. Chtěl vyrazit pryč, když mu na rameno dopadla kouzelníkova ruka. „Nezapomeňte, Pottere, vždy se mějte na pozoru! Ti šmejdi jsou všude, tahle opatření je nezastaví!" zašeptal naléhavě, než ho popostrčil směrem ke vchodu a začal se věnovat Havraspárovi, který vypadal více než zpanikařeně. Určitě nebyl v Bradavicích, když tu Moody před dvěma lety učil. Mladík s jizvou na čele už na nic nečekal a připojil se k Fay do kočáru, aby se konečně dostali na hostinu.

Velká síň zářila jako vždy milionem svící levitujícím ve vzduchu. Se svou dívkou po boku a Nevillem naproti sobě, se cítil v pohodě, i když Ron s Hermionou plnili ještě své prefektské povinnosti. Připojili se k nim teprve těsně před příchodem prváků. Při zařazování jim všem Harry s Nevillem popisovali svůj mohutný zážitek z návštěvy Křiklanova kupé ve vlaku, kam byli pozváni na svačinu spolu s několika dalšími vybranými studenty. Neville se s ním setkal poprvé, proto na něj udělalo toto setkání ještě větší dojem. „A měli jste vidět, jak mluvil se Zabinim! Podle všeho mu vůbec nepřipadá zvláštní, že je něčí matka sedmkrát vdala za boháče a velmi náhle poté ovdověla. Pokaždé! Já být snoubencem číslo osm, spím neustále s hůlkou v ruce."

Bez předchozí domluvy se jako jeden muž otočili po Zabinim. Ten prudce gestikuloval, rozkazoval rukama a zcela očividně Malfoyovi, Parkinsonové a dalším Zmijozelům šestého ročníku popisoval tu samou návštěvu kupé. Hadi se nadšeně smáli jeho vyprávění, zatímco se vůbec nesnažili skrývat své pokukování po hlavních aktérech onoho příběhu.

Harry se na nesourodou bandu okolo Zabiniho podíval lépe. Po jeho levici seděla Parkinsonová, až podezřele moc nalepená k jeho boku. Té dýchal na krk Nott, vedle kterého se pochechtával Hilgard. Z druhé strany vedle Zmijozela tmavé pleti seděl podivně zamlklý Malfoy s Daphné Greengrassovou, jejíž úsměv byl tak umělý, že by se od ní teta Petunie měla co učit a nakonec rozesmátý Patrik Bones s rukávy tradičně ohrnutými až k loktům. S tím si vyměnil rychlý pohled, přičemž úsměv bývalého člena se rozšířil, než od Harryho odtrhl oči a dvakrát pokýval hlavou. Pro kohokoliv jiného by to byl jen souhlas se Zabiniho vtípky, ale Harry věděl svoje – Bones byl stále s nimi.

----------------------------------

Setkání učitelů a jejich drahých poloviček po slavnostní hostině ve sborovně bylo velmi příjemné. Abbolison byla nadšená, že si zase může popovídat s několika známými tvářemi. Obzvláště manželé Prýtovi byli jejími milými společníky. Profesorka bylinkářství byla bodrá žena, která měla smysl pro humor a dobré srdce. Často si spolu povídaly u stolu při snídani, když se na rozdíl od večeře tolik nebazírovalo na zasedacím pořádku. 

Její manžel Jerold byl stejný jako ona, jen o něco tišší. Holohlavý kouzelník v tlumeně zeleném hábitu se vzory drobných lístečků, kterému mohlo být okolo šedesátky, se společenským akcím spíše vyhýbal, a když už na nějaké byl, seděl v koutku a popíjel svou jedinou sklenku whiskey, kterou držel spíš pro okrasu. Ve skutečnosti alkoholu neholdoval, jen ho nebavilo věčně všem vysvětlovat, proč si nic dát nechce. Živil se jako knižní redaktor časopisu Domácí čaroděj, kde radil mužským čtenářům s užitečnými kouzly na opravy v domácnosti.

Výrazným protikladem k tomuto páru byli manželé Hoochovi, kteří seděli vedle Jerolda s Pomonou na pohodlném sofa pro dva. A právě k těmto čtyřem se přidala i Lisa. Severus si naopak pro trávení svého času zvolil temný kout na druhé straně kabinetu, kde tajně doufal v požár, který všechny pohltí a ukončí tohle každoroční trápení jednou provždy.

Manželka si ho nevšímala a věnovala se společenské konverzaci. Rolanda a Bert byli oba hlasití a výřeční. Pořádně od rány. Jak by také ne, když se seznámili skrze famfrpál. Svého času se poprvé setkali jako spoluhráči nyní již zaniklého týmu Gonforských supů. On byl odrážeč, ona střelec. „I nadále se věnujete famfrpálu?" zeptala se siréna pana Hooche.

Ten vypjal svou stále velmi vysportovanou hruď. „Pochopitelně! Famfrpál je celoživotní vášeň!" blýskl svými velkými bílými zuby. Šlo o zubní náhradu, o své vlastní přišel při aktivní kariéře jako mladík. „Už roky pracuji pro společnost Zameták. Jsem si jistý, že s letošním modelem rozdrtíme Nymbus na prach. Ti zlotřilci dávají tisíce galeonů do reklamy a přitom nejsou o nic lepší než my! Jejich loňský model, který tolik propagovali, se například chlubí stabilní výdrží bez houpání, jenže ta se projevuje jen při dálkových letech! Vůbec ne při závodění! Je to klamání zákazníků, to vám povídám!"

Rozohněný čaroděj si slušnou dobu vystačil s rozhovorem úplně sám. Rolanda mu aktivně přikyvovala, stejně tak se mu dostalo zdvořilého souhlasu od Pomony. Bert si spokojeně odložil svou prakticky netknutou whiskey na stolek, založil si ruce na kulatém bříšku a začal klimbat. V nevětrané místnosti přišly dřímoty snadno.

Abolison se při první příležitosti zdvořile omluvila a tak rychle jak jen mohla, aniž by byla osočena z úprku, se vzdálila od diskuse nad košťaty. Minula Weasleyho, který, jak si velmi dobře všimla, již po několikáté tento večer kontroloval čas na svých kapesních hodinkách a přešla ke stolu s pohoštěním, kterého se po opulentní hostině nikdo ani nedotkl, aby si nabídla čaj.

Ucítila na sobě něčí pohled. V měkkém křesle po její levici seděl plešatý stařec, nový učitel lektvarů, a upřeně na ni zíral svýma angreštově bledýma očima. „Dobrý večer," pozdravila zdvořile, než si nalila horký nápoj do šálku.

Čaroději se zatřásl jeho obrovský mroží knír. Vlastně všechno na něm bylo velké. Vousy, hlava, břicho, prsty na rukou i ty již zmíněné oči, které viděly každému až do žaludku. „Dobrý večer i vám! Vy budete jistě Abbolison Snapeová. O vaší kráse jsem již slyšel od svých kolegů, má drahá, ale vaše dobré způsoby přímo volají do nebes!" Poplácal na volné křeslo vedle sebe.

Modrovláska se velmi rychle rozhlédla po okolí. V blízkosti nestál nikdo, ke komu by se mohla vetřít, aby se tomu podivnému chlápkovi vyhnula a její v těchto situacích naprosto nepoužitelný manžel seděl až na druhé straně místnosti, kde podmračeně zíral do plamenů krbu, zatímco nejspíš odpočítával vteřiny, než bude moci odejít. „To je od vás velice milé, pane profesore...?"

„Křiklan, ale vy mi můžete pochopitelně říkat Horacio." Natáhl se po její ruce a jakýmsi zázrakem se mu podařilo políbit vzduch těsně nad hřbetem.

Abbolison zdvořile přikývla. Vyšla loni s Ropuchou, jistě vyjde dobře i s tímto prazvláštním mužem. Koneckonců uměla ocenit upřímnost, s jakou jí dříve složil kompliment. Vybavila si Brumbálova slova na přivítání staronového učitele. „Jak se vám líbí zpět v Bradavicích, Horácio?"

„Konečně jsem po všech těch letech získal byt i s kabinetem, po kterém jsem tolik toužil! Celá léta jsem o něj usiloval, ale vždy byl zabraný. Teď mám dostatek prostoru pro svůj klavír," protáhl samolibě.

„Pak je to vskutku šťastný rok! Severus konečně získal své vysněné místo učitele obrany!"

Křiklan dvakrát zamrkal, jako kdyby se právě rozpomněl, s kým mluví. „Oh, ano, samozřejmě... Bude těžké navrátit se na své staré místo po někom tak schopném jako je Severus," zahuhlal. Chvíli to vypadalo, že zvažoval svá další slova. „Ale není se čemu divit, koneckonců, byl to můj student," dodal hrdě.

Abbolison moc dobře postřehla mužovo zaváhání, zda se k Severusovi otevřeně hlásit. Uložila si tuto informaci na pozdější analyzování.

„Jak jste se vy dva vlastně seznámili? Také se věnujete lektvarům, má drahá?" vyzvídal.

Použila na něj jeden ze svých omračujících úsměvů. „Nikoliv. Já a Severus máme domluvený sňatek. Poprvé jsme se setkali nedlouho před obřadem."

Čaroděj se v křesle nepohodlně zavrtěl. V kouzelnické společnosti byly domluvené manželské svazky běžnou záležitostí, ale nikdo o nich na veřejnosti nemluvil. To bylo nevhodné ne-li pobuřující. Většinou pár tvrdil, že se zná přes společné známé či se setkal poprvé na jakémsi večírku a celou výhodnost jejich manželství nechal při vyprávění o jejich seznámení stranou. Starý lektvarista byl proto čarodějčinou odpovědí zaskočen. „Ehm... Ach tak! To je velice zajímavé."

„Vskutku?" zeptala se siréna a doufala, že tím rozhovor skončil, ale šeredně se zmýlila.

„Ano," přitakal, „pokud jsem totiž dobře obeznámen se Severusovým rodinným zázemím a abych řekl pravdu, v záležitostech rodokmenů se vyznám, jeho jediným příbuzným z matčiny strany je Augustus Prince, je to tak?" Vypjal pyšně svou už tak rozložitou hruď.

Abbolison na něj konsternovaně zírala. „Máte pravdu, to je Severusův prastrýc. Vy ho znáte?"

Starý lektvarista spokojeně mlaskl. „Ještě abych jej neznal, jsme staří známí! Rodina Princů byla odnepaměti velice nadaná na lektvary, Severus měl vynikající základ po své matce, naprosto vynikající. Já už jen plně rozvinul jeho potenciál. S jeho prastrýcem, bratrem jeho dědečka, jsem již nebyl delší dobu v kontaktu, ale úplně slyším jeho nadšení z toho, že rod nevymře!" poplácal mladou čarodějku po koleni a lišácky na ni mrknul. „Musím mu poslat svou opožděnou gratulaci, jistě je na svůj výkon v domlouvání vašeho manželství patřičně hrdý."

Krve by se v ní nedořezal. Náhle nevěděla, co na to odpovědět, pouze měla neblahý pocit z toho, že se právě stalo něco velmi špatného. „Eh... omluvíte mě na okamžik, Horacio? Právě jsem si vzpomněla, na něco, co musím probrat se svým manželem."

Křiklan ji lehkým pohybem zápěstí propustil. „Ale jistě, má drahá. Budu vám dvěma fandit, aby vám vaše novomanželské štěstí vydrželo co nejdéle."

Abbolison měla o novomanželském štěstí své pochybnosti, obzvlášť když si vzpomněla na jejich příšerné začátky, ale nehádala se. Místo toho se procpala přeplněnou uličkou tlachajících učitelů a jejich partnerů, aby se dostala k Severusovi.

Ten, jen co ji zahlédl, viditelně ožil a vstal ze své skrýše v rohu. „Chceš jít domů? Výborně, zvažoval jsem to samé." Jakmile uviděl lépe Lisin výraz, zpozorněl. „Co se stalo?"

Čarodějka mu rychle převyprávěla rozhovor se starým lektvaristou. Severusovo zamračení se čím dál tím víc prohlubovalo, na konci už měl mezi černým obočím brázdu velikosti kaňonu. „To se nesmí stát, ten starý kostlivec pochopitelně nic netuší! Jestli mu Křiklan napíše, můžeme být v pořádném maléru." Rychlou chůzí se začal prodírat davem stejně jako před malou chvílí Lisa, která mu vlála za patami.

„Co chceš dělat?" sykla.

„Zařídit, aby žádný dopis neodeslal. Váš rozhovor se zkrátka nestal."

Když však dorazili ke křeslům, kde si tlustý profesor před několika málo okamžiky hověl, našli jen prázdnou sedací soupravu. Neodpovídal na klepání ve svém kabinetu a Severus se nemohl jen tak vloupat do kolegova bytu. Nedalo se nic dělat, sova už byla s dopisem nejspíš dávno na cestě. Křiklan uměl být rychlý jako Potlouk, když šlo o udržování konexí.