Vlakové nástupiště s připraveným Bradavickým expresem se rychle plnilo studenty napříč ročníky. Primusové a primusky sháněli prváky do hloučků, aby náhodou na někoho nezapomněli, zatímco volali na své přátele, aby jim drželi místo v kupé.

Málokdo tento rok využíval těch posledních několika hodin, kdy ještě směli dělat kouzla. Nikdo neodpaloval Raubířské rachejtle, nehrál Řachavého Petra, nejedl Hlas měnící Bertíkovy lentilky, ani se nepokoušel přeměnit někoho ze svých kamarádů na nějaký zábavný předmět. Místo toho si přítomní utírali mokré tváře, drželi se za ruce a navzájem se objímali. Hagrid posmrkával tak silně, až odfoukl chudáka Alberta Perkse, druháka z Havraspáru, na druhou stranu perónu.

Modrovlasá čarodějka to celé pozorovala unaveným pohledem zpoza boudy pro výpravčího, za kterým se skrývala.

Nebylo to ještě ani hodinu, co zanechala Severusovu laboratoř v troskách. Zhroutit se by bývalo snadné. Tak jednoduché jako se nadechnout a vehnat trochu kyslíku do plic. Ale Abbolison moc dobře věděla, že takhle to v životě nefungovalo. Slíbila Nevillovi při jedné z jeho každodenních návštěv v posledních dnech, že se s ním přijde před odjezdem rozloučit. A tak tu byla. Protože ONA uměla dodržovat sliby.

„Přišla jste!" vyjekl Nebelvír nadšeně, když ji uviděl. Okamžitě se rozhlédl okolo sebe, jestli k nim nepřitáhl nechtěnou pozornost, ale ostatní studenti měli dost svých vlastních starostí. „Jak se vám daří?"

Rychle zalhala, aby nemusela vysvětlovat podrobnosti týkající se té obrovské díry v hrudníku, která ji táhla k zemi jako balvan. „Myslím, že po tom všem už snad můžeme přeskočit formality a začít si tykat," navrhla, což Neville ocenil přikývnutím, „Spíš mi tedy pověz ty, jaké máš plány na léto? Za pár týdnů z tebe bude plnoletý muž."

Neville pokrčil rameny. „Původně jsem uvažoval o studiu v zahraničí, hodně lidí z mého ročníku jede, ale já pořád ještě nevím. Nechci tu nechávat babičku a tak vůbec."

Bývala by byla jeho výmluva přesvědčivější, kdyby bystrozorka na odpočinku Augusta Longbottomová neděsila každého ve svém okolí byť jediným přísným pohledem.

Okamžitě našla v jeho slovech tenký pramínek jeho hlavního důvodu pro prázdniny doma. „Takže to nijak nesouvisí se slečnou," rychle zkontrolovala, že nikdo nebyl natolik blízko, aby je zaslechl, „Greengrassovou?"

Uši mu zrudly barvou rajčatové omáčky. „No, možná trochu... Málem jsem to s ní celé hrozně pokazil!" Nervózně se zazubil. „Nakonec to je vlastně docela legrační. Byl jsem se s ní naposledy sejít ve skleníku. Chtěl jsem to mezi námi ukončit a řekl jsem jí, že to tak bude nejlepší, jenže ona řekla ne."

„Jak prosím?"

Zahihňal se. „Udělala takové neuvěřitelně královské gesto rukou a řekla mi: Kdyby Potter skočil za Brumbálem z Astronomické věže, tak skočíš za ním? Ne, neodpovídej mi! Já zkrátka toto rozhodnutí vetuji. Tečka." Oči se mu třpytily tak, jak se to stává jen prvně zamilovaným. „Takže jsme pořád spolu, i když netuším, jak to půjde v budoucnu."

„To ti přeji," řekla a myslela to zcela upřímně. „Ještě než odjedeš, chtěla bych ti něco věnovat. K tvým narozeninám i za to, co jsi pro mě udělal. Bylo to velice odvážné, postavit se celému učitelskému sboru." Přistoupila k němu a vložila mu do dlaně malý oválný přívěsek s vyrytým NL na přední plošce.

Nevillovy prsty se přiblížily k zámečku.

„Neotvírej to!" vyjekla a zachytila jeho ruku, než si začal dárek více prohlédnout. „Je v něm uchován můj křik. Kdyby se náhodou někdy stalo, že se budeš potřebovat někomu ubránit, otevři to a namiř to na útočníka. Nejlépe na sebe předtím použij odhlučňovací kouzlo, může to být docela síla."

Spěšný vlak hlasitě zahoukal. Neville se po něm ohlédl přes rameno.

„Musím jít. Rád jsem vás - tě ještě jednou viděl, než...," polkl. „Uvidíme se ještě?"

Vzala jej za pravou ruku, ve které nesvíral svůj dárek. „Nepochybně. A mezitím nás sovy vždycky navzájem najdou."

„Tak teda naviděnou." S drobně zdviženými koutky, ale smutnýma očima se jí mírně uklonil a rozběhl se k vagónu, ve kterém mu Harry s ostatními drželi místo ve společném kupé.

Nástupiště opustila, ještě než se vlak rozjel. Návrat zpět do hradu neplánovala. Nebylo tam již nic, po čem by toužila. Její věci byly pečlivě sbalené v zavazadlech, které jí připravila Gigi. Veškeré její důležité osobní věci, šperky, dokumenty i oblečení.

Že se nevrátí, řekla Minervě, jakmile za ní vyšla ven z bytu. Důvodů k tomu měla více než dost, takže jí stará čarodějka pouze naposledy objala a ujistila ji, že se na ní může kdykoliv s čímkoliv obrátit.

S posledním pohledem na věže bradavického hradu, kde strávila více než rok a půl svého života, uchopila pevněji svou hůlku a přemístila se.

Do nosu ji udeřila sůl spolu se svěžestí začínajícího léta.

Xaran byl teď doslovnou definicí opuštěného ostrova. Teplý vzduch nepřinášel žádnou úlevu, ještě více bylo díky němu slyšet to bolestné ticho, které tohle místo naplňovalo. Dostavěné domky, připravené pro své potenciální obyvatele, byly tmavé, bez života. Procházka ulicí plné prázdných budov, kde se každý její krok nepříjemně rozléhal, sebou přinášel očekávání, že odněkud musí každým okamžikem vyplout nějaký zapomenutý duch.

V hale panského sídla nechala svá zavazadla odletět po schodech nahoru do její ložnice. Jen za klapání svých nízkých podpatků vešla do přijímacího salónu, který byl vybaven přesně dle jejích instrukcí. Luxus se zde mísil s komfortem. Měkké sedací soupravy, elegantní, ale praktický nábytek bez zlatých doplňků a komplikovaných vzorů, na jaké si potrpěla anglická smetánka. Pokoji laděnému do jak jinak než různých odstínů barvy moře, vévodil krb, který by za normálních okolností byl připojen k letaxové síti.

Z ramen si právě sundávala svůj lehounký cestovní plášť, když se za jejími zády ozvalo prásknutí přemístění.

Nestihla ani vykřiknout.

Muž, který vystoupil ze stínu, na ni namířil hůlkou. Tvářil jako někdo, kdo je připravený svému nepříteli rozervat hrdlo holýma rukama.

„Expelliarmus!" vykřikl hlasitě.

Hůlka jí vylétla z ruky. Black ji obratně chytil, než si ji naučeným pohybem ukryl do kapsy. Stačila udělat jediný krok dozadu, kde naneštěstí stála lenoška. S vyjeknutím se na ni skácela. Black byl vmžiku nad ní. Použil váhu svého těla, aby se nemohla vysmeknout, přičemž ji chytil levačkou za vlasy v týlu a škubl prudce dozadu.

Hlavou jí vystřelila bolest a z úst několik peprných nadávek.

„Slez ze mě, Blacku!" Rukama se ho pokoušela odstrčit, tloukla ho všude, kam dosáhla, ale byl příliš silný.

„MLČ!" Obličej měl tak blízko, že jí na obličej dopadly kapky slin. V jeho potemnělých propadlých očích se zablesklo. Byla to kapka šílenství, jakou v sobě nosil každý, kdo strávil v azkabanské kopce tolik času jako on.

„Kde je?" Přitiskl jí konec své hůlky na krční tepnu. „Tak kde je?"

„Nevím!" zaskučela. „Od té noci jsem ho neviděla."

Pustil její vlasy, aby jí dlaní uštědřil ošklivý políček do tváře. Ještě než se nadechla, jí opět trhl silou hlavu dozadu.

„Lžeš! Nikdy by tě neopustil!"

Měla chuť se ho zbavit. Stačilo by tak málo a byl by z něj mastný flek na břízových parketách. Zatínala zuby, aby znovu téhož dne nevybuchla. Magické vyčerpání nebylo dobré pro dítě.

„V tom jsme se oba mýlili."

„Ty víš, kde je!" funěl, očima těkající po jejím obličeji. Jako kdyby snad měl šanci poznat, kdyby lhala. „Musíš to vědět!"

„Říkám, že nevím! Nejspíš v některém ze sídel Smrtijedů. Ale o tom bude mít Řád lepší přehled, než já. To jich se ptej!"

Přesunul svou ruku z jejích vlasů k límečku jejích šatů, který chytil do pěsti. Spolu s hůlkou na krku bylo nyní mnohem těžší se dostatečně nadechnout. „Proč nepřišel sem, hm? Máte tu ideální tábor na výcvik budoucích Smrtijedů nebo na jinou podobnou zvrácenost, co jste si vy dva vymysleli. Nemůžu uvěřit, že jsme vám s tím s Remusem pomohli! Tomu jste se museli hodně dlouho smát."

Měla toho právě dost. Pohár trpělivosti přetekl.

„PUSŤ MĚ!"

Tlaková vlna odmrštila dlouhovlasého čaroděje přes čajový stolek, kde se zastavil o úzkou knihovnu. Několik svazků z vyšších poliček spadlo dolů. Některé z nich přímo na Blacka. Ležel na zádech, končetiny rozhozené, hůlka mu vypadla z rukou. Přivolala si ji, ale to už on držel její vlastní hůlku.

Blackova hůlka byla osobitá jako on sám. Průměrná délka i tloušťka, ale do její rukojeti byly umně vyřezány ze všech čtyř jakoby hranatých stran složité runy. Hůlka se jí v dlani slabě třepala v odmítnutí.

„Jak se opovažuješ sem takhle vtrhnout? Ještě jednou na mě sáhneš a pan Potter se konečně dočká dědictví, které mu mělo náležet už loni!"

Black ohrnul v úšklebku rty, čímž ještě více připomínal vzteklé zvíře. Volná košile se mu svezla k jednomu rameni, čímž se odhalila část jeho výraznými runami potetované hrudi. Pevněji uchopila hůlku, aby jí nevyklouzla.

„Tohle místo je přesně tím, co jsme tu společně vybudovali. A teď je naprosto k ničemu. Je úplně jedno, jestli to tu rozbouráš do základů. On tady není a vzteklými výlevy a agresí si nijak nepomůžeš."

Bývali by na sebe zírali mnohem déle, kdyby se vedle nich nezjevil jeden z hradních skřítků. Zděšeně mrkal mezi nimi, dlouhými prsty si mnul lem své tógy. „Chce má paní, abychom podávali čaj nebo abychom h-hosta svázali?"

Povytáhla na válejícího se Nebelvíra obočí. „Co z toho to má být?"

Při kousnutí do citronu by jeho obličej nebyl kyselejší, ale zabrblal cosi o Earl Grey. Skřítek zmizel. „Vrať mi mou hůlku," zabrblal poté, ale v hlase neměl žádný vztek. Spíš uraženou hrdost.

„Hůlku za hůlku!" navrhla. On to přijal a s dalšími mumlanými nadávkami vstal. V kolenou mu zakřupalo.

Navzájem si své hůlky vyškubli z rukou. „Jestlis o tom fakt dopředu nic nevěděla a plánovalas to tu pro lidi bez domova, tak je neskutečně smutný, že je to úplně k ničemu. Srabus zase všechno zkazil. Jako vždycky. Umí jen ničit."

„Dej si pozor na jazyk." Pohybem hůlky nalila připravený čaj do dvou porcelánových šálků. „Nemám ho teď taky dvakrát v oblibě, ale zcela jistě všechno jen neničí. Ne všechno je totiž jeho chyba."

Vážně se ho právě zastávala? Magie Fatum Magnus uměla být otravná až k smrti.

„Co tím, sakra myslíš?"

S povzdechem usedla do lenošky, do které jí ještě před chvílí nepříjemně tlačil. „Zrovna s tebou nemá smysl se o něčem takovém bavit."

„Oh, vážně?" sedl si Black do protějšího křesílka. Pravým ramenem kroužil, při čemž občas zkroutil tvář potlačovanou bolestí. Pád na knihovnu byl silný. „Zkus mě. Neznáš mě tak dobře, ale já umím poslouchat a tohle mě setsakramentsky zajímá."

„I když by to znamenalo, že tvůj dokonalý a obdivovaný Albus Brumbál nebude už nadále hoden takových poct?"

Cosi bolestného se mu mihlo tváří. „O tom, že občas někdo není takový, jak se zdá, něco vím."

Pravda.

A tak pátrala. Zkoumala jeho slova, aby neudělala chybu a nedala důvěru někomu nepatřičnému jen proto, že se cítila zhrzená, podvedená a opuštěná. Nakonec se rozhodla.

„Brumbál svou smrt naplánoval. Severus ho nepopravil, byla to asistovaná sebevražda."

Black se zatvářil tak zmateně, až očekávala, že ji požádá, aby to zopakovala. Otvíral a zavíral ústa jako ryba, mračil se a čas od času se ostře nadechl jakoby na začátku věty, ale z hrdla mu nevyšla ani hláska.

„Pokud mi nevěříš, běž za Minervou McGonagallovou. Ta ti to potvrdí. Vzkaž jí, že ti má říct všechno, co jsme si od ředitele vyslechly v jeho staré kanceláři."

Neřekl ani slovo. Přemístil se přímo z blankytně modré sedačky.

S úlevným výdechem si opřela hlavu o polštář a zavřela oči. Potlačila nával nevolnosti, který ji čas od času ochromoval. První týdny těhotenství byly těžké.

Úplně zapomněla, že nezrušila jemu a pracovníkům z Moonrocku povolení k přemisťování na ostrov. Očividně by to měla napravit, aby sem nepřistálo víc atentátníků toužících po krvi jejího manžela.

Stačila se převléct do prostých černých šatů, volnějších u pasu a sníst lehkou večeři sestávající z ryby s vařenými brambory, než se vrátil.

Byl rozcuchaný, kymácel se, v ruce držel draze vyhlížející lahev alkoholu s dobrou třetinou pryč. „Přinesl sem něco ostřejšího. Napadlo mě, že se to bude hodit." Se zafuněním se posadil na druhou stranu dlouhého gauče než okupovala ona. Okamžitě odkudsi přivolal dvě sklenice. „Minerva mi v myslánce ukázala svoji vzpomínku na váš rozhovor s ředitelem. Brumbálův portrét nebyl zrovna dvakrát rád."

Každému z nich královsky nalil, podle vůně rum.

Black ani nepočkal na přípitek, hned svou rundu na dva mohutné loky vypil. Abbolison mezitím zamumlala kouzlo, které jí loni po Silvestru naučil Severus, takže se mohla nahořklé tekutiny napít také. Pro dítě nebezpečný alkohol byl pryč.

„To si umím představit."

Čaroděj nevěřícně zakroutil hlavou. „Ten chlap je – byl schopnej všeho. Skoro dekádu a půl myslím na to, jestli opravdu tenkrát věřil, že jsem Dvanácteráka s Lily zradil, nebo pro něj bylo snazší mě z nějakýho záhadnýho důvodu odstavit. Když jsem pak byl venku, nepokusil jsem se to zjistit, abych se náhodou nedozvěděl pravdu." Jazyk se mu lepil na patro, protahoval hlásky.

Přivolala další sklenice, které tentokrát naplnila pomocí Aquamenti vodou. Jednu z nich mu přistrčila. „Tomu se nedivím. Byl to mocný muž. Manipuloval s celým světem až do poslední chvíle. Vlastně v tom pořád pokračuje."

Počkala si, až si Nebelvír dolil, než se zeptala: „Proč jsi sem přišel až dnes? Pátral jsi po něm i jinde?"

Podíval se na ní, jako kdyby po něm chtěla, aby ukončil svou dobře rozjetou kariéru vězeňského zběha a stal se podomním prodavačem vycházkových holí. „Byl jsem tu každý den od Brumbálovy smrti. Jenže nikdo jiný se tu neukázal! Skřítkům jsem nepřipadal podezřelej, byl jsem tady kvůli stavbě pořád, znají mě. Když se k večeru spustil alarm, co jsem tu nechal, myslel jsem, že snad Snape konečně... Pche... Těžko se mi to všechno věří."

„A věříš tomu doopravdy?"

S plopnutím otevřel lahev, ze které si několikrát hluboce přihnul opomínaje skleničku. Pak se rozesmál smutným smíchem zoufalého člověka na pokraji zhroucení. „Nikdo jinej na světě by nevymyslel tak geniální plán! Nikdo... jen Brumbál. Ta jeho ruka, ty Harryho přípravy, schůze Řádu kde čím dál tím víc nechával mluvit ostatní členy a nutil je přicházet s vlastníma nápadama. Nechce se mi tomu věřit, Salazar sám ví, že nechce, ale..."

Vyčerpáním zavřela oči. Strop jako kdyby se na ní ze shora tlačil. „Takový asi prostě byl. Měl rád všechno pod dokonalou kontrolou až do samého konce."

„Nevím, co měl na Snapea, ale určitě ho musel vydírat něčím zatraceně velkým. On," polkl a poškrábal se na bradě, jak se mu nechtělo pokračovat, „on není zrovna typ co by dělal něco, co nechce."

„Ne, to rozhodně není."

Oba sebou cukli, když se z ničeho nic zažehnul oheň v krbu. Skřítci zřejmě uznali za vhodné jim na jejich konverzaci posvítit.

Muž se rozhlédl po pokoji. Prohlížel si azurově modré tapety, po kterých jakoby pluly drobné bílé vlnky. Nábytek byl starý, ale oproti anglickému vkusu vyrobený ze světlého dřeva, které modrý dekor hezky doplňoval. „Ví, že seš tady?"

Zaplašila Severusovu podobu, která se jí mihla hlavou. „Pochybuju. Předpokládám ale, že se to časem dozví. Nebo mě... bude hledat, zkusí mě kontaktovat nebo... něco."

„Po tom všem si nejseš jistá, jestli to chceš, co? Aby tě našel."

Dopřála si další lok bezalkoholového rumu, který nehřál, jen zanechával nahořklou aromatickou pachuť v ústech. „Přesně tak. Nevím, co dělat sama se sebou. A nemůžu uvěřit, že ze všech lidí na světě se o tom bavím zrovna s tebou."

„Jo, tak to jsme dva. Život je fakt divnej." Oba se k sobě natáhli, aby si sklenicemi přiťukli. „Co tady s tím teď budem dělat?"

Zdálo se jí to, nebo použil množné číslo?

„Co máš na mysli?"

Rukou vágně obkroužil místnost, i když nejspíš měl na mysli i ostrov za zdmi panského domu. „Máš tady dokonalou skrýš, zabarikádovanou, zabezpečenou, zrekonstruovanou, připravenou na akci."

„Na tom nezáleží. Nikdo se sem nebude chtít jít schovat. Celý kouzelnický svět si myslí, že je můj Fatum Magnus vrah! Proč by se někdo chtěl ukrývat v jeho zbudovaném tábořišti pro uprchlíky?"

„Heh... Ale oni nevědí, že to tady s ním má něco společnýho, že ne? Cestou od Minervy jsem nad tím přemýšlel - vždyť celou dobu jen podepisoval papíry, s nikým ze stavby nikdy nemluvil, nikde tady v domě není vytapetovaný jméno Snape. Všude je jen ten tvůj modrej znak Xaranu. Na erbech, dokumentech, na všem. Nikdo, kromě Moonrocku, kteří jsou smlouvou vázaný k mlčenlivosti, neví, že lord z Xaranu je Severus Zatracenej Snape."

Byla z toho celého tak šokovaná, že ho ani nenapomenula.

Black se na gauči více narovnal, v očích fanatický lesk těch, kteří dostali geniální nápad a potřebují se o něj okamžitě podělit. „Když dáme dohromady všechny, kteří o tomhle místě už vědí, můžeme jet dál podle plánu. Bill už stejně zajistil bránu, takže ty u ní budeš moct zkoumat tím svým hlasem, jestli příchozí nelžou a maj dobrý úmysly. Já s Remusem sem už ty lidi nějak dovedem. Ze země utíká neskutečný množství lidí. Teď, když je Brumbál po smrti, se bojej ještě víc než předtím."

Chtělo se jí smát a brečet zároveň. „To by... asi mohlo fungovat."

„Takže plán pokračuje? Zachráníme jich co nejvíc?"

„Přesně tak," rozhlédla se po místě, které mohlo změnit život nejen jí, ale i mnoha dalším, „plán pokračuje."

KONEC

Chtěla bych moc poděkovat všem čtenářům, kteří se dostali až sem. Někteří z vás mě podporují od samého začátku a to mě neskutečně těší. Díky vám všem, kteří čtete, píšete komentáře a sledujete můj Wattpad profil, mám sílu pokračovat, když nestíhám vůbec nic jiného a inspirace upadá.

Za psaní druhého dílu se toho v mém životě hodně událo – sestěhovala jsem se se svým přítelem, udělala všechny státnice a dokončila vysokou školu, přestěhovala se do Itálie. A vy jste vydrželi všechny psací pauzy, které tyto složité změny přinesly.

Třetí a poslední díl definitivně bude! Začal vznikat už od samého začátku mého psaní tohoto příběhu, protože je pro mě důležité, aby se na závěr propojily všechny nitky navázané v prvních dvou dílech. Jsem si jistá, že vás zajímá, jak bude probíhat zachraňování kouzelnických uprchlíků, Abbolisonino těhotenství, Severusovo soužení, Nevillovo randění a Charlieho a Dracova láska. Dozví se Severus, že z něj přeci jen bude otec? Pomstí se Abbolison Luciusovi Malfoyovi? Bude probíhat Harryho hledání viteálů stejně, když má na své straně svého kmotra?

To vše a mnohem více se dozvíte ve třetím díle s názvem Hlas srdce.

Budu neskutečně ráda, pokud mi do komentářů napíšete, co se vám na tomto díle nejvíce líbilo a na co se těšíte v Hlasu srdce. :-)

S láskou StephPeony