Pohřbu se neúčastnila. Neuměla si představit, že by její přítomnost kdokoliv považoval za vhodnou, navíc neměla chuť oplakávat odchod největšího intrikána v dějinách.

Zástupy lidí se šouraly pod pražícím sluncem směrem k hradu. Jistě to bylo nádherné rozloučení. Z dálky dříve viděla kentaury, dokonce zaslechla i žalozpěv jezerních lidí.

„Madam!"

Nemusela se otáčet, věděla, kdo za ní přišel. Vlastně ji překvapilo, že ji nevyhledal dříve. Asi potřeboval popostrčit od Hermiony.

Harry Potter stál ve své slavnostní školní uniformě uprostřed chodby. Byl bledý, oči zarudlé. Zatínal a povoloval prsty v pěst. „Nešla jste na pohřeb."

Pootočila se k němu, šifon její dlouhé sukně zašustil. Byla oděna do tmavě šedé. Černá byla barva její země, navíc nedržela smutek. Ne za něj. „Poslední vzdání úcty velkému čaroději si nezaslouží ještě větší drama, než už ho mělo."

Cukl hlavou, což asi naznačovalo souhlas. „Předpokládám, že jste nevěděla, co se chystal udělat. Jinak už by vás někdo z Řádu nebo Ministerstva odvedl."

Ó ano, výslech ministerskými úředníky stál rozhodně za to. Bystrozorové, kteří jej měli provést, si nemohli zoufat více, když jim Madam Pomfreyová zakázala kvůli kontraindikaci s dalšími lektvary Veritasérum. Ne, že by na sirény fungovalo, ale to nemuseli vědět. Rufus Brousek si málem vytrhal několik pramenů svých dlouhých vlasů zlostí. Pro čisté svědomí tedy použili Lživé kouzlo, zastaralé a na ní taktéž zcela neúčinné. Nepřekvapivě na jejích odpovědích neshledali žádnou vadu, a ačkoliv se jim více než příčilo, že rituálem zajistila Severusovi čistý štít, byla to pradávná magie, proti které neměli jak protestovat. Rituál byl nad lidmi sepsanými zákony. A tak ji museli nechat jít. Žádná ministerská cela, žádný Azkaban.

„Přesně jak říkáte. Kdybych se něčím provinila, jistě by mě obvinili."

Oči se za brýlemi s kulatými obroučkami zúžily. „Pak určitě chápete, že vám nemohu věřit. Vy ho totiž naprosto očividně milujete." Byl tak mladý, ale v očích už měl šedavý kal dospělé mysli, která viděla příliš utrpení. Jaká škoda.

„To, co cítím ke svému Fatum Magnus, se s láskou nedá srovnávat."

Vypadal, že její slova očekával. „Přesně to jsem si myslel. O vašem manželství vůbec nic nevím, ale viděl jsem vás tam tenkrát v tom velkém přijímacím sále na ostrově. Nikdy jsem nezažil něco tak intenzivního mezi dvěma lidmi. To ale jen potvrzuje můj názor, že jste nedůvěryhodná osoba." Více se narovnal. Byl od přírody malý, ale když chtěl, uměl působit velmi důstojně. Chtěl, aby ho viděla jako sobě rovného, aby ho brala vážně. „Neměla byste tady na hradě zůstávat. Bradavice jsou místo, které přivítá mezi své zdi každého s otevřenou myslí, kdo nechce jiným ublížit. Sem žena Smrtijeda nepatří," pronesl mladík s rozhodností.

Nechtěla se tvářit přemoudřele, ale ani se neměla v úmyslu nechat zastrašit nedostudovaným čarodějem, kterému byly kalhoty od školní uniformy tak dlouhé, že mu je museli skřítci zkracovat. „Na jak dlouho, pane Pottere?" zeptala se s pozvednutým obočím.

Rozzlobeně zkroutil rty. „Na jak dlouho, co?"

Plavným pohybem ruky ukázala na chodbu a ven na pozemky. „Jak dlouho budou vítat jen ty s otevřenou myslí, kteří nechtějí nikomu ublížit? Voldemort měl za svou prioritu Brumbálovu smrt. Teď bude bezesporu následovat ministerstvo. A odtamtud už je to jen krůček do Bradavic."

Na chvíli čekala, zda jí bude Potter oponovat, ale nestalo se. Mračil se jako tisíc bludů a zkoumavě si ji prohlížel.

„Vy říkáte jeho jméno," vyhrkl.

„Samozřejmě. Jako šlechtičnu mě uráží samozvanci a ani není mým pánem, abych jej tak nazývala."

„Takže nejste na jeho straně!" Tón byl prakticky obviňující. Jako kdyby i tato varianta byla špatně.

„Na tom přeci v tuto chvíli nezáleží."

„Jak- " Frustrovaně si zajel rukama do vlasů. „Jak tohle vůbec můžete říct? Musíte se přece rozhodnout, na čí straně v téhle válce stojíte! Nikdo nemůže jen stát stranou a přihlížet tomu, co se tady děje!"

Mírně nakrčila nos. „Já vím, jak si hodlám počínat, pane Pottere. Ale nezapomínejte, že já nejsem Angličanka. A proto jsem si zvolila třetí stranu – tu svou." Zahalila se do lehkého pláštíku, přestože byl začátek léta. Ještě se stále necítila ve své kůži.

„Takže se vracíte domů?"

Zdálo se jí to, nebo zněl překvapeně? „Můj domov je tam, kde žije můj Fatum Magnus. A v něm teď zůstat nemůžu, takže má odpověď zní ne. Nevracím se domů."

„Vy víte, jak to myslím!"

„Samozřejmě. A obávám se, že nejsem povinována vás informovat o tom, kam se stěhuji. Do toho totiž nikomu nic není." Než stačil opět otevřít ústa, pokračovala: „Netuším kdy a jestli vůbec se opět setkáme, pane Pottere, proto bych nerada tento rozhovor ukončila ve zlém. Přála bych si, abyste věděl, že vám přeji sílu a štěstí ve všem, co máte v plánu. Osud vám uložil na bedra jen samé těžké úkoly."

Celý vyvedený z míry zamrkal. Poté se ošil a přikývl. Za jeho zády se začalo ozývat mumlání a kroky, jak se od hlavního schodiště linuly zvuky přicházejících hostů dolů do Velké síně, kde se odehrávala smuteční hostina. Po ní studenti odjížděli Bradavickým expressem do Londýna. „Díky. Vám... taky hodně štěstí." S tím se otočil a rázným krokem vyrazil ke schodišti, kde na něj jistě čekali Ronald s Hermionou.

Hřálo jí u srdce, že se s ní rozloučil vlídnými slovy, ač ne vlídným tónem. Ona věděla, že proti ní osobně nic neměl. Jen ze sebe potřeboval dostat vztek a ona byla manželkou jeho druhého největšího nepřítele.

V duchu napočítala do třiceti, než se stejně jako on vydala ke schodišti a dolů k ředitelně. Měla teď jedinečnou příležitost ji navštívit, dokud byli všichni na hostině. Doteď ji neustále někdo okupoval svou přítomností a na rozhovor, na jaký se chystala, potřebovala soukromí.

Chodba vedoucí k masivní soše orla byla prozatím liduprázdná, neboť kromě jídla chtěli mít smuteční hosté klidnou chvíli na rozmlouvání se svými blízkými. Studenti se jistě objímali, plakali a nechávali se utěšovat od učitelů, především profesora Kratiknota a profesorky Prýtové.

Stála před nehybným chrličem s dlouhým pergamenem v ruce a pročítala nahlas jednotlivá slova. Když pergamen s nápisem „Možná hesla do ředitelny – jen pro nejnutnější případy", která jí ze Severusova šuplíku v nočním stolku donesla Gigi, poprvé otevřela, nemohla uvěřit svým očím. Byl to až k zešílení dlouhý seznam... sladkostí? Na začátku byl velmi dlouhý výčet mudlovských laskomin, o většině z nich nikdy neslyšela, následovaný přehledem sladkostí z britského kouzelnického světa. Na chvíli zauvažovala, že si z ní Severus nějak vystřelil, ale to k němu nesedělo. Měl suchý britský humor okořeněný břitkým sarkasmem. Kanadské žertíky nebyly jeho styl. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že by se náramně bavil při pohledu na ní, jak předříkává obrovskému chrliči seznam všech sladkostí, které kdy byly stvořeny. Mohla jen doufat, že Minerva alespoň do pohřbu nezačala hesla měnit podle svého vkusu.

O hodnou chvíli později se velký orel rozpohyboval při heslu „Milky Way". V duchu si poznamenala, že musí zjistit, co za sladkost se pod tímto tajemným názvem skrývá, obzvláště proto, že to bylo stále ještě pod nadpisem Mudlovské dobroty.

Socha se začala odklánět a ona rázně vydupala na první schod, aby mohla co nejdřív rozrazit těžké dveře. Byla natolik pohroužena do sebe, že nezaznamenala osobu stojící za nedalekým rohem, aplikující na sebe zneviditelňovací kouzlo.

Nikdo z ředitelů a ředitelek nespal. To bylo poprvé. S kombinací smutku, zájmu a smíření, hleděli na nejnovější přírůstek do jejich obrazové party. Brumbál seděl v pohodlně vyhlížejícím křesle a kynul svým sousedům. Ti nejodvážnější stáli v jeho rámu okolo křesla a poplácávali ho po zádech a ramenou.

„Abbolison, to je mi ale milé překvapení. Nečekal jsem, že budete jedna z prvních, kdo bude moci zhodnotit můj obraz. Vypadá dobře? Nechtěl jsem nic okázalého, ale křeslo a má oblíbená citrónová cukrátka se mi zdála vhodnou kombinací reprezentativnosti a zábavy. Co myslíte?"

Lisa fascinovaně hleděla na čaroděje, s kterým se před jeho smrti tolik natrápila. A po ní to nebylo o moc lepší.

„Severus vás nezavraždil," konstatovala ostře místo pochlebování jeho portrétu.

Postavy na obrazech si cosi pohoršeně mumlaly. Zřejmě bylo proti slušným mravům obvinit někoho, že nebyl zabit. Brumbál se smířlivě usmál na roztrpčenou Hildu McFreeovou, která byla ředitelkou školy mezi léty 1549-1561 a hluboce si povzdechl. Na obraze vypadal lépe, než když se s ním naposledy setkala. Vrásky neměl tak hluboké, kůže nebyla nezdravě našedlá a obě ruce měl v pořádku. „Jak to můžete vědět, má milá?"

Na jazyku ji pálila zmínka o tom, že její dítě nezemřelo, ale raději by si ho ukousla, než o tom malém zázraku, který nosila pod srdcem mluvit zrovna s ním. „Protože kdyby šlo o vraždu, bohové si vzali svou obětinu za to, že vás nechají projít očistcem. Takto funguje rituál Očistce. Život za život. Jenže Severus vás o život nepřipravil, ne ve smyslu vraždy. A bohové to poznali, protože jsem pořád tady."

Velký čaroděj na nic nehnutě zíral. „Opravdu jsi prošla kvůli mně takovýmto rituálem??"

„Ne kvůli vám!" bránila se dotčeně. „Kvůli Severusovi! Rituál je v kouzelnickém světě považován za dostatečné vykoupení, Severus nebude trestně stíhán na vaši vraždu. Tedy spíš asistovanou sebevraždu, jestli tomu rozumím správně."

Stařec se zazubil. „No to se podívejme. Jste chytrá čarodějka a tak obětavá."

Ani Severus jí nedokázal tak moc rozdráždit jako tenhle chlap. A to byl namalovaný. „Proč jste ho donutil to udělat? Netrpěl snad už dost?"

„Severus se rozhodl dobrovolně, že se pomstí za smrt Lily Evansové a vykoupí své minulé hříchy, které napáchal jako Smrtijed. K ničemu jsem ho nenutil, možná ho jen sem tam postrčil správným směrem. Můj plán vyšel a ze Severuse je teď nejdůležitější muž po Tomově boku. Naprosto důvěryhodný, nejsilnější, nejloajálnější. Nedotknutelný."

Dupla si, uvažujíc nad tím, jestli by Minervě vadilo, kdyby jí poničila její zděděnou kancelář. „On nic takového není, zatraceně!"

Nesnášela, když se na ni díval svým zkoumavým pohledem přes hranu svých půlměsícových brýlí. Připadala si pak opravdu jako malá holka.

„Ale v očích společnosti bude."

Rozčileně začala přecházet po pokoji. Jak mohl někdo tak inteligentní zůstávat tak zaslepený? Jak si mohl myslet, že bylo správné takhle využívat lidi okolo sebe? „No právě, copak vám to nedochází? Snažíte se tuhle válku vyhrát, ale co se stane, když se to skutečně podaří? Kdo ochrání Severuse, aby nebyl zlynčován a všemi odvržen? Komu jste řekl o svém plánu, aby stál na Severusově straně a pomohl mu?"

Upřela své modré oči na obraz, ale zůstával nepříjemně tichý. Brumbál si pohrával s lemem rukávu svého dlouhého pláště.

Místo něj však promluvil někdo jiný. „Albusi?"

Blízko dveří stála Minerva McGonagallová, ze sukně jí mizely poslední zbytky zneviditelňovacího kouzla. Byla dříve magií upozorněna, že se někdo pokoušel dostat do její kanceláře a protože šlo o Abbolison, rozhodla se, že zjistí důvod její návštěvy. To co si však vyslechla, jí nechalo v čiré hrůze.

„Oh, Minervo. Nečekal jsem vás," pravil obraz zachmuřeně.

„To je mi jasné. Co mě ale zajímá více je, o co tu jde?"

„NE!" vřískla Abbolison tak prudce, až starší čarodějce začalo zvonit v uších. Jen těžko se jí dařilo ovládat svůj magický hlas. Siréna se ostře nadechla nosem. Byla velmi blízko výbuchu a nechtěla, aby to odnesla právě nová ředitelka. „Nejprve mi odpovězte! Co jste udělal pro Severuse? Jak jste ho v tom mohl takhle nechat?"

„Myslím, že před tím, než si uděláte záměry o mých motivech, byste měla vědět více o těch Severusových. Svou odpověď naleznete za obrazem v jeho soukromé laboratoři," řekl břitce. Jakmile to dořekl, zatvářil se jako někdo, kdo vypustil z úst něco, co nechtěl. Oči maličko vytřeštěné, ústa se mu dvakrát bezhlesně otevřela, než znovu sklapla.

Rezolutně zavrtěla hlavou. „Severus nemá v laboratoři žádný obraz."

„A není to vůbec důležité. Mějte hlavně na paměti, že je bezpodmínečně nutné, abyste zůstala na hradě. Bradavice vás potřebují!"

„Ještě jsme spolu neskončili!" Zuby jí drkotaly, když se protáhla okolo Minervy a dveřmi ven na schody.

„Abbolison, počkejte přece!" zvolal čaroděj, ale to už byla v pracovně jen Minerva.

Stará čarodějka stála nehybně na místě. V pravé ruce svírala zlatou brož se znakem školy, která byla jedinou ozdobou jejích smutečních šatů. Dárek od Albuse ke třicátému výročí jejího působení v Bradavicích. „Já vás nepoznávám, Albusi. Jak jste mohl toho mladého muže nechat bez jakékoliv ochrany? Řád na něj pořádá hon! Živý či mrtvý, hlavně když bude trpět a já... já jsem je ještě před malou chvilkou chápala. A přitom to bylo celou dobu jen součástí nějakého komplotu? Vždyť Severus má rodinu!"

Nedíval se na ni. Vytahoval ze skleněné nádoby další citronový drops, aby si měl na čem smlsnout. „Mrzí mě, že jste se to dozvěděla, Minervo."

„TOHLE VÁS MRZÍ?" zaječela. „Z toho všeho vás nejvíce roztrpčuje, že o tom všem vím?"

Jeho oči posmutněly, ramena poklesla. „Nemohl jsem spoléhat na ničí herecké dovednosti."

Nebelvírka se držela, aby neudělala něco, čeho by mohla v budoucnu litovat. Měla Abbolison stejně jako ona chuť obraz podpálit? Nejspíš ano, možná i něco horšího. „Nemohu uvěřit, že to říkám, ale... naštěstí to už není vaše starost, Albusi."

S tímse otočila a vyrazila ke sklepení, aby našla Abbolison. Kdo ví, co dalšího tam pro ni Albus přichystal?