Označit dny následující bezprostředně po Brumbálově smrti za hrozné by bývalo bylo velkým podhodnocením. Do školy se sjížděli smuteční hosté, studenti se ploužili po chodbách, dodržovali školní řád a skoro se zdálo, jakoby se všichni snažili být pokud možno zcela nehluční a neviditelní.

V záři slunečného odpoledne, které se krajně nehodilo k atmosféře uvnitř Bradavic, stáli tři mladí studenti u sochy hrabáka sedícího na pokladu z hromádky galeonů ve čtvrtém patře.

„Nechápu, že ministerstvo nic neudělá," kroutil Harry hlavou, až se mu tmavé vlasy spadly do očí. Potřeboval by ostříhat, ale kdo měl čas myslet na tak přízemní věci? „A přitom Snapeová je ještě pořád na hradě. Nezatkli jí. Sotva ji vyslechli a hned zase odešli."

Hermiona vytáhla hůlku, aby kolem nich rozprostřela slabé ochlazující kouzlo. „Nemají ji za co zavřít. Rituál je posvátnou smlouvou mezi člověkem a bohy. Četla jsem o tom včera v noci v Alternativních kouzlech a rituálech jižních národů."

Harry rozčileně rozhodil rukama do vzduchu. „Co je to za hovadinu? Zabila svoje dítě!"

Hermiona polkla, jako kdyby se pokoušela zahnat silnou nevolnost. „T-takhle to ale kouzelnická společnost nastavené nemá."

Ron se tvářil ohromeně. „Takže ona může udělat něco tak děsnýho a pak si vesele odejít středem?"

„Jestli něco, tak určitě ne vesele," prskla dívka. „Když jsem za ní byla, vypadala příšerně. Takové kruhy pod očima jsem neviděla, cos jsme poprvé potkali Siriuse."

Oba na ní zůstali zírat. „Tys za ní byla?" zeptal se přiškrceně Harry.

„No... Hodně jsme se loni sblížily a myslela jsem, že ocení, když ji někdo navštíví. Prošla si něčím strašným."

„Ty a to tvoje soucitný srdce," řekl Ron, aniž by v tom byla nějaká zloba. „Je to Snapeova žena. Stejný nepřítel jako on."

„To tedy není, Ronalde!" Hermiona mu uštědřila ránu do ramene. „Manželky nejsou zodpovědné za to, co udělají jejich manželé. Myslela jsem si, že máš trochu pokročilejší myšlení. Tohle je tak strašně zpátečnické!"

„Hej, hej, hej!" bránil se zrzek. „Jen říkám, že o tom nejspíš musela něco vědět. Je přece siréna, nebo ne?"

Na to ani Hermiona neměla pádný argument. Harrymu jí bylo až líto. Navíc se také necítil zcela komfortně ohledně důvěry vůči Abbolison Snapeové. Snape zabil Brumbála. A ona sama zase zachránila jeho. Bránila ho vlastním tělem, když po nich šli loni v létě Smrtijedi. To, co se stalo u jezera Loch Ness, nemohla hrát. Nikdo na světě nebyl tak dobrý herec.

Než se stačili znovu pustit do sporu na téma madam Snapeové, došla k nim chodbou dívka, kterou by tam býval Harry nečekal.

„Ahoj lidi," mávla na ně Fay nervózně. Všichni jí odpověděli mumlanými pozdravy. „Harry, měl bys chvilku?"

Hermiona s Ronem se okamžitě shodli na tom, že mají milion nutných věcí na práci a vyklidili pole. Zrádci jedni.

Ačkoliv by býval raději vlezl do hipogryfí ohrady bez úklony, dovedl svou bývalou přítelkyni k nejbližší lavičce. Kámen příjemně chladil, nicméně jemu bylo ještě větší horko než před tím. A nebylo to jen vzdálením se od Hermionina efektivního kouzla.

Fay měla na sobě letní šaty v barvě chrp, s malými puntíčky. Vlasy jí rámovaly její hezký obličej, na kterém se od sluníčka začínaly objevovat první pihy. Harry se musel držet, aby neřekl něco hloupého, jako třeba, že jí to strašně moc sluší.

„Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku," řekla hlasem protknutým starostlivostí, ze kterého Harryho hřálo u srdce.

„Eh, v pořádku asi není to slovo, co bych použil, ale jde to," přiznal chabě. „Díky... Totiž, já... Tos nemusela."

Věnovala mu pohled, který mívala madam Pomfreyová, když se jí na ošetřovně ptal, jestli skutečně musí vypít všechny lektvary, které mu naordinovala.

„Víš dobře, že to není o tom, že bych musela."

Strategicky se rozhodl neodpovídat. V Seamusově listopadovém vydání Měsíčníku mladého čaroděje dávali důraz na to, že při konverzaci s hezkou čarodějkou je lepší mlčet, než vypustit z pusy nějakou jobovku. Nechtěl být za idiota.

Fay si nejspíš jeho mlčení a pokud možno nenápadný pohled plný prahnutí vyložila po svém. Natočila trochu víc k němu, takže se jejich kolena dotýkala. „Jedeš na prázdniny ještě k Dursleyovým, nebo už můžeš rovnou za Siriusem?"

„Podle Řádu se musím ještě na pár týdnů zakopat v Zobí ulici. Vůbec to nechápu, ale asi nemám jinou možnost. Dokonce i Sirius řekl, že to tak bude lepší."

Víc si říct nestihli. Jejich setkání mezi čtyřma očima bylo přerušeno, když se zpoza rohu vynořila Ginny. Stejně jako ostatní na hradě už na sobě neměla uniformu. Díky zelenému tričku s obrázkem na koštěti letící Gwenog Jonesové, kapitánky dívčího famfrpálového týmu Holyheadských harpyjí, připomínaly její vlasy oheň ještě více než jindy.

„Harry, tady jsi! Hledala jsem tě skoro všude-" Zarazila se a nepříjemně si přeměřila Fay. „Co ta tady chce?"

Fay se jako správná lvice nenechala zastrašit. „Vyjadřovala jsem Harrymu podporu. Prošel si další velkou ztrátou."

Ginny se naježila stejným způsobem jako paní Weasleyová, když předvedla dvojčata nějaký ze svých obzvláště povedených kousků. „To není tvoje starost!"

To už byla i Fay na nohou a Harry s hrůzou zpozoroval, že měly obě dvě dívky vytasené hůlky. Netušil, co si počít. O tomhle v Měsíčníku mladého čaroděje nepsali. Měl mezi ně skočit po vzoru některého hrdiny z oblíbených filmových telenovel tety Petunie?

Fay a Ginny teď stály naproti sobě, čímž připomínaly toreadora a býka v koridě. A Fay byla ta, co držela červený hadr. „A tvoje starost to snad je?" optala se tónem, který naznačoval, že je přesvědčená o negativní odpovědi. Ginny zúžila své hnědé oči do malých škvírek.

„Holky, nejsem si jistý, o co tu jde, ale určitě to bude lepší vyřešit bez hůlek." Obě ho vesele ignorovaly.

„Jsme si s Harrym velice blízcí," vytáhla Ginny z rukávu hlavní trumf. „To je něco, co ty už tvrdit nemůžeš."

Fay se zatvářila, jako kdyby ji Ginny udeřila. Několik nepříjemně dlouhých vteřin si zrzku přeměřovala, než svou hůlku vložila zpátky do své kapsy. „Čirá pravda. Stejně už jsem řekla, co jsem chtěla, takže půjdu. Hezké prázdniny, Harry. Snad tě Sirius vyzvedne v Kvikálkově co nejdřív."

Než se Harry nadechl, byla pryč. Ošklivý pocit déjà vu z pohledu na její odchod mu zhoršil už tak mizernou náladu.

„Tak," vzdychla Ginny potěšeně, „teď když jsme sami, ti můžu říct o všem, co se bude přes léto dít v Doupěti. Určitě tam se Siriusem přiletíte brzy, že? Bude to znamenat spoustu opatření, ale to už taťka s mamkou určitě nějak zařídí. Takže se uvidíme možná už za pár dní od příjezdu domů!"

Nervozita, která Harryho přepadla pokaždé, když byť jen pomyslel na to, že by si měl s Ginny promluvit o jejích tendencích být poněkud za čárou běžného přátelství, zmizela. Tohle byla poslední kapka.

„Proboha, Ginny, my dva spolu přece nechodíme," vyhrkl rozčileně.

„To já moc dobře vím," odsekla, než změnila strategii a sladce se usmála. „Ale co není, může být. Byli bychom spolu skvělý pár, Harry, vím to! Známe se tak dobře, oba bojujeme na té správné straně, máme se rádi a- ."

„To nejde, Ginny," přerušil jí Harry, než se dostala dál. Musel tohle celé vyjasnit jednou pro vždy. „Já tě mám rád, dokonce moc, ale ne jinak než jako svou sestru. Tohle už zašlo příliš daleko. Je mi to líto, ale je to tak."

Neplakala, ačkoliv byly její oči lesklé. „Možná to tak cítíš teď, ale kdybys nám dal šanci, viděl bys to jinak."

„Ne," zakroutil hravou a sledoval, jak její naděje odplouvá do ztracena, „tohle není něco, co se změní. Protože i kdybych s někým chtěl být, což teď nepřichází v úvahu, byla by to Fay. Promiň."

Mlčela, zhluboka dýchala nosem, klouby ruky, kterou svírala svou hůlku, bílé. Kdyby ji bývala v ruce neměla, možná by se jí pokusil obejmout, ale takhle se pro jistotu rychle vzdálil. Její netopýří zaklínadlo bylo koneckonců známé široko daleko.

.................................

Charles Weasley nebyly zvyklý na ticho. Opatrné našlapování všech obyvatel hradu, jejich protáhlé obličeje a všeobecná sklíčenost ho nanejvýš dráždili. I když možná, že to nebylo tichem, ani poslušnými studenty. Možná to bylo něčím docela jiným. 

Bývalý krotitel draků byl zvyklý všechny přebytečné negativní emoce, které kdy měl, mezi které zoufalství patřilo, přetavit do vzteku. Zuřivost mu byla dobře známá, s tou uměl pracovat. Když zrovna nepomáhal se zařizováním pohřbu a nesnažil se spolu se zbytkem Řádu udržet jejich odbojovou organizaci při životě, věnoval se bojovému tréninku ve volné učebně ve sklepení. Jedině vyčerpání v kombinaci s notnou dávkou alkoholu v krvi mu dovolilo v noci alespoň chvíli spát. Ne, že by šlo o kvalitní odpočinek.

„U všech skákavých datlí, Charlie!" vyjekl Filius Kratiknot, kterého nepozorný Nebelvír málem zašlápl na chodbě při večerním návratu z obzvláště dlouhého procvičování rozsáhlých obranných štítů. „Dávej pozor okolo sebe, ne všichni máme to privilegium dívat se na svět z takové výšky."

Charlie se mu zahanbeně uklonil. „Omlouvám se, byl jsem myšlenkami jinde."

„Jako my všichni, řekl bych," povzdechl si malý čaroděj. „Vypadáš tak hrozně, jako já se cítím. Měl by sis zajít k Poppy pro lektvar bezesného spánku, rozdává ho teď bez ptaní. Horáciova skupina nejnadanějších mu dokonce pomáhá s vařením extra dávek."

„Mám myslím ještě v nějaký v nočním stolku. Vezmu si ho, když bude potřeba."

Hlava Havraspárské koleje nesouhlasně mlaskla. „No dobře, ty sám víš nejlépe, co potřebuješ."

To Charlie věděl moc dobře, jenže naposledy, když to co potřeboval, viděl, sedělo to sklesle u zmijozelského stolu, aniž by to pozřelo byť kousek večeře.

„Je to tak. Přeji dobrou noc a ještě jednou se omlouvám."

Počkal si zdvořile na odpověď, než došel posledních pár kroků ke svému bytu. Tam se svalil na pohovku, přehodil si předloktí přes obličej a zaúpěl. Všechno ho bolelo od extrémního tréninku, jaký nezažil od výcviku v dračí rezervaci, ale k jiným myšlenkám mu to nepomohlo.

Otočil hlavu k okovanému stolku, na kterém schraňoval lahve s alkoholem, když ke svému šoku zjistil, že není v pokoji sám.

„Uršulo, co tady děláš?!"

Naskytla se mu podívaná, na kterou nebyl připraven. V rohovém křesle, které málokdy používal na sezení, jako spíš na odkládání hábitu, seděl duch Ufňukané Uršuly. Čistila si své velké brýle lemem sukně, jako kdyby navštěvovala mladé bradavické učitele v jejich komnatách každou chvíli. Pokud ano, pro něj to byla novinka.

„Čekám, co jiného? Všichni si myslí, že mám času na rozdávání a tak můžu jen tak někde sedět a koukat do prázdna a je to úplně jedno. Ale tak to NENÍ!"

Čaroděj rychle shodil nohy z gauče, aby mohl rozdurděné Uršule čelit tváří v tvář. „To bych se nikdy neopovážil tvrdit. Zeptám se jinak – proč tady čekáš?"

Nasadila si zpět své obroučky, které její oči nepřirozeně zvětšily. „Mám vám vyřídit vzkaz. Sice nejsem žádná sova, ale on žadonil a tak jsem řekla, že to udělám."

„Vzkaz? Od koho?!" Rázem byl na nohou. V mozku mu bušila krev.

„Od Draca, toho citlivého, vnímavého kluka, o kterém všichni říkají jen ošklivé věci."

Byl tak zmatený, že ignoroval zamilované tendence přes padesát let mrtvé dívky vůči jeho partnerovi. „Co -? Jak -? Co říkal?!"

„Oh," vypískla Uršula, „neřekl toho moc. Byl hodně rozrušený! Ale chtěl, abych vám vyřídila toto: Být blond se vyplácí, osmá kapitola, první strana, třetí odstavec."

Charlie vyrazil ke knihovně tak překotně, že přepadl přes konferenční stolek. „Zatraceně!" vykřikl zlostně a i přes bolest v levém koleni pokračoval vpřed. Kdyby býval byl při smyslech, mohl si knihu jednoduše přivolat, ale veškeré jeho zbývající duševní zdraví zmizelo neznámo kam. Po mudlovsku prohledával jednu knihu za druhou podle přebalu a nechtěné házel za sebe přes rameno na zem. Prošel skoro celou poličku svých nejoblíbenějších svazků, než nahmatal Kaminského dílo.

„Osmá kapitola, osmá kapitola...!" mumlal si, přičemž neobratně otáčel stránky. Hledal tak freneticky, že mu kniha vypadla z rukou. S hlasitým buchnutím dopadla na zem.

„Ksakru, osmá kapitola, první strana, třetí odstavec!" zařval.

Ke svému překvapení se kniha s lupnutím otočila předními deskami vzhůru, rozevřela se a sama nalistovala správnou stranu. Ležela tam na zemi uprostřed haldy ostatních knih, jakoby se vůbec nic nestalo.

Charlie si před ní sedl na zadek. Částečně překvapením, náporem adrenalinu i prvním použitím nevázané bezhůlkové magie od dětských let. Přetáhl si roztřeseně knihu na klín a se srdcem až v krku našel třetí odstavec.

„Věc se má tak, milý Jicchaku," řekl stařec. „Ne všichni jsou stavění na velká rozhodnutí, tím méně na velké činy. Ne všichni chtějí zářit a vést, či zachraňovat svět. Jsou na světě lidé, kteří zkrátka jen nechají věci volně plynout a doufají v lepší zítřky. To však nijak nesnižuje jejich snahu pomoci svým známým, jejich starostlivost o své přátele, ani jejich lásku k těm, které nosí v srdci."

Četl a četl stále dokola těch několik vět, které byly pro Draca natolik důležité, že si je zapamatoval. Nejen zapamatoval – věděl přesně na jakém konkrétním řádku tento citát najít. Z knihy, která byla Charliemu drahá a která byla ideálním nástrojem pro předání posledního vzkazu před odchodem.

Další z tisíce již prolitých slz se mu svezla po tváři. Samozřejmě, že si jeho milovaný pamatoval něco, co by jemu nikdy nepřišlo na mysl. Byl mnohem chytřejší než on.

„Ach, Draco, zatraceně...!" Přitiskl si knihu k hrudi a chvíli se jen kolébal dopředu a dozadu jak malé dítě, které neví co samo se sebou dělat.

Poslaný vzkaz byl jednoznačný, a ačkoliv se Charlieho vztek zmírnil jen o trochu, navrátila se notná dávka lásky, kterou vše ostatní od Dracova odchodu zastínilo. Teď už si mohl dovolit doufat, protože Draco ho stále miloval. Jen toho na něj bylo příliš.

Když se konečně zvedl ze země, zarazil se. Uršulin duch nezmizel. Seděl na parapetu, klátil nohama a pro něj velice netypicky tichounce vyčkával.

„Proč až teď?" hlesl. „Proč jsi mi ten vzkaz nepředala dřív?"

Bojovně zvedla bradu. „Protože teď poprvé jste sám a zároveň střízlivý." S nakrčeným nosem střelila pohledem po vystavených lahvích s alkoholem. „Můj otec taky takhle pil. Ohnivou whiskey, rozverný gin, skřetí pálenky všeho druhu. Čpěl tím na dálku, fuj."

Charlie si to nerad přiznával, ale možná se opravdu až příliš spoléhal na teplo a klid, jaké kouzelnický alkohol přinášel.

Sevřel Být blond se vyplácí ještě pevněji. „Řekni mi víc. Jak vypadal, co říkal, co dělal?"

Uršula sesedla z parapetu a se začala zcela bezelstně vznášet pryč.

„Počkej, prosím! Potřebuju to vědět!" Duch pokračoval ve své cestě přímo ke zdi. „Já prosím, já žadoním!"

Duch se zastavil a ohlédl přes rameno. „Budete poslouchat, co budu říkat?"

Slibovat něco duchům bývala chyba, protože nezapomínali, ale měli celý zbytek věčnosti na zášť vůči těm, kteří svůj slib porušili. „Ano, slibuju ti, že tě vyslechnu bez přerušování."

Otočila se zpátky k němu a usadila se do stejného rohového křesla jako předtím. „Vypadal jako teta Cruella, když umřel strýc Vittorius. Už se pak nikdy neusmála."

Nechal si vyprávět všechno, každičký detail. Bylo to jako sledovat tragický mudlovský film, který vás trhá na kousky, ale vy se nedokážete přinutit jej vypnout.

Nikdo jiný ho nemohl chápat, protože nikdo jiný o jeho vztahu s Dracem nevěděl. Jedinou výjimkou byla žena, která jako jedna z mála měla snad ještě více starostí s milostným životem než on sám. A tak Uršula zůstala a povídala si s ním o jeho lásce až do brzkých ranních hodin, aniž by se za celou dobu přiblížil k ohnivé whiskey.

Aktuálně udržuji dějové linky z pohledu minimálně šesti postav. Jsou alespoň trochu poznat rozdíly mezi nimi?