Noc byla natolik temná, že nebylo vidět ani na krok. Hutná mračna halila měsíc, který by jinak rozjasňoval svět pod sebou. Černota noci perfektně podtrhávala náladu muže, který se díval do tmy z okna svého přiděleného pokoje. Cítil se prázdný. Jako by na místě, kde by se mělo nacházet jeho srdce, zela pouze velká díra. Býval by si přál, aby byl více otupělý, ale bolest, kterou prožíval, byla naopak štiplavá, asi jako miliony rozžhavených jehel bodající stále do toho samého místa.

Bylo to už přes dvacet čtyři hodin, co zabil svého ochránce, mentora a zpovědníka. Nezáleželo na tom, že se na tento moment dlouho připravoval, že o daném aktu s Albusem mnohokrát hovořili. Bolest nebyla o to menší, výčitek nebylo méně. Celé to bylo o to horší, že ho při tom viděla jeho žena. Ta, která měla být v té době stovky mil daleko v bezpečí pontenerského paláce.

Zoufale praštil pěstí do kamenné zdi vedle okna, ze kterého vyhlížel ven. Rukou mu projela palčivá bolest, na kloubech se objevila krev z teprve nedávno zacelené rány od rozmláceného zrcadla. Vztekle rukou zatřepal, aby si trochu ulevil, ale nijak zvlášť to nepomohlo, možná spíše zhoršilo. Chystal se vyndat z lékouzelnické tašky, kterou nosil zmenšenou neustále u sebe, hojivou mast a obvaz, když se ozvalo zaťukání na dveře.

Dovnitř nakoukla snad poslední osoba, kterou chtěl vidět. Tmavé kudrliny jí poletovaly kolem škodolibě rozesmátého obličeje. Na sobě měla černé, splývavé šaty se spadlými ramínky, které odhalovaly její hubený krk.

„Co tě sem přivádí?" zavrčel a jal se hledat vše, co potřeboval na ošetření své ruky. Bellatrix vtančila dovnitř. Usadila se na jeho posteli s pózou někoho, komu patří svět. Se zájmem sledovala Severusovo počínání při obvazování vlastních prstů, aniž by se namáhala ptát na důvod zranění nebo, nedej Merlin, nabídnout pomoc.

„Posílá mě náš pán. Požádala jsem jej, abych to mohla být já, kdo ti přinese tu velkou novinu." Úsměv měla tak široký, že trochu připomínala kudlanku chystající se pozřít svého partnera po kopulaci.

Severus se pokoušel působit netečně, aby se jí co nejdříve zbavil. Uvnitř se více než obával, co mohlo bestii jako Lestrangeová tolik potěšit. „Pak to tedy neprotahuj. Co ti způsobilo tak báječnou náladu?"

„Nezáleží na tom, jak báječnou náladu mám já, ale jakou budeš mít ty, až si vyslechneš, co už teď ví celý vnitřní kruh! Tvoje modrovláska konečně prokázala, že umí být užitečná." Při zmínce o Abbolison lekvarista ztuhl. Už bylo více než jasné, proč se Bellatrix tolik angažovala, aby byla poslem zpráv. Chtěla ho vidět trpět, až se dozví, co udělali se ženou vraha největšího mága své generace. Zavřeli ji? Chtějí ji poslat do Azkabanu, aby se pomstili alespoň na ní? Nebo hůř...?

Oči se Bellatrix leskly, když bez mrknutí sledovala každý sebemenší záchvěv v jeho obličeji. Nemusela použít nitrozpyt, aby měla poměrně dobrou představu o tom, jaká muka mu teď působí. Užívala si to plnými doušky. Nikdy tomu všivákovi nevěřila. Pokoušel se ukrást její místo po pravém boku jejich pána. Přitom ona byla jeho nejvěrnější! Snape si teď definitivně zasloužil svou pozici, splnil po Červíčkovi druhý nejdůležitější úkol, který kdy Temný pán komu svěřil. A ona se teď ujistí, že za to bude trpět. Už od představení Abbolison u dvora věděla s jistotou, jak moc lektvaristovi na jeho ženě záleží. Bylo to poznat z toho, jak se o ní staral poté, co ji musel přede všemi násilím podmanit. Jak se na ni díval, jak ji zahalil do svého pláště a držel ji u sebe. Ona byla jeho slabinou.

„Copak tebe nezajímá, co se děje s tvojí krásnou ženuškou?" optala se sladce. Konečně se dočkala reakce. Snapeovo obočí se začalo stahovat, čelisti měl k sobě stisklé tak silně, že by se měl začít obávat o svou sanici. Ano... přesně takhle ho chtěla vidět. Na pokraji šílenství, těsně před výbuchem.

„Pokud mi to neřekneš ty, stačí vyjít ze dveří a zeptat se kohokoliv jiného. Sama jsi řekla, že už to každý ví." Aby podpořil svá slova, udělal krok směrem ke dveřím.

Bellatrix vyskočila na nohy. „Nebuď tak nedočkavý, vždyť už se k tomu dostávám," řekla rychle, aby opravdu neodešel. „Tvá drahá choť poté, co jsme opustili hrad, provedla rituál očistce."

Severus žádný takový rituál neznal, ale nemohlo to být nic dobrého, když to Bellatrix pronášela zrovna tímhle potěšeným tónem. Více než kdokoliv jiný věděl, jakých šílených kousků je Abbolison schopná. Nedokázal si představit, co provedla tentokrát.

„Vidím, že taky pro jednou o něčem všechno nevíš. Já ti to tedy osvětlím, drahý příteli," hihňala se. „Provedla pradávný rituál, aby byla Brumbálova duše převedena přes očistec rovnou k bohům. Alespoň tak by to mělo být, pokud v něco takového věříš. Důležité ale je, že podle kouzelnických zákonů nemůžeš být nikdy potrestán za smrt toho starého blázna! Mohl by sis to teď klidně nakráčet na Ministerstvo a oni by tě nemohli zavřít, protože tě ta tvoje krasotinka vykoupila," dořekla Bellatrix a opět s sebou plácla na postel. Vypadala velmi spokojená sama se sebou. Trochu jako kočka co dostala misku smetany.

Severus si v duchu znovu prošel všechno, co se dozvěděl. Lisino chování nedávalo smysl, neměla důvod něco takového udělat a hlavně co za to musela dát... Došlo mu velmi rychle, co mu na celém vyprávění nesedí. „Použila jsi slovo ,vykoupení'. Čím se musela při rituálu vykoupit?" zeptal se pomalu, tak kontrolovaně jak jen zvládl.

Naklonila hlavu na stranu a našpulila rty. Oči jí zářily, díky čemuž vypadala velmi mladě. „Takový rituál vyžaduje lidskou obětinu. To by ti snad mělo být jasné, víš toho o černé i bílé magii přece tolik..."

Nechtěl se zhroutit. Ne před touhle krutou mrchou. Neměl k tomu ale příliš daleko. „Přišla jsi mi říct, že Abbolison..." Nebyl schopen větu ani dokončit.

Podívala se na něj s předstíraným šokem ve tváři. „Och ne, tak to není! Ona je naprosto v pořádku. Obětovala tvého nenarozeného parchanta," sdělila mu neutrálně, jako by snad o nic nešlo.

Blaho černovlasé čarodějnice v tu ránu dosáhlo vrcholu. Takhle si ho přála vidět. Strhaného, zoufalého, plného nekonečného žalu. Jeho tváře se jakoby propadly, ramena svěsila a z očí mu vyprchávala i ta poslední jiskřička, která držela jeho kostnaté, umaštěné já pohromadě. Ach, jak dokonalý to byl pohled. Chtěla si ho přehrávat znovu a znovu. Kvůli této vzpomínce si snad bude muset sehnat myslánku.

Snape se několik dalších minut nehýbal, po chvíli už s ním nebyla žádná zábava a proto vstala z lůžka, aby ho nechala napospas vlastnímu peklu. „Jsem ráda, že jsem tě mohla informovat. Teď už půjdu," zašvitořila. Nedostala se daleko. Pevná mužská ruka jí přirazila zády na dveře. Snape byl na ni nalepený, její pravé nadloktí držel ve svěráku své dlaně, špičku hůlky jí přitiskl k odhalenému krku. V očích černých jako noc viděla pouze čirý běs. Nebyl příčetný. „Kde je teď?" zachrčel.

Poprvé co ho znala, se ho bála. Byl to její nepřítel a sok, ale byl to také mocný kouzelník, o tom neměla pochyby. Až do dnešního dne se mu cítila být natolik nadřazená, že její hlavou neprolétlo ani smítko pochybnosti. Tohle ale bylo jiné. Surová, agresivní magie puštěná z okovů. Pokud by se jí teď rozhodl zabít, podařilo by se mu to.

„N-nevíme," vykoktala. „Nejspíš ji má Řád. Možná je ještě v Bradavicích, nebo ji někam přemístili."

Trvalo několik předlouhých vteřin, než od ní odstoupil a uvolnil stisk. Rychle se kolem něj prosmýkla a zabouchla za sebou dveře. Cestou pryč si mumlala mnoho kleteb, které by na něj použila včetně všech neodpustitelných.

Kdyby býval někdo Severuse Snapea viděl, myslel by si, že ho definitivně zachvátilo šílenství. Možná že bohové na něj seslali 10 ran jako na starověký Egypt, za všechny hříchy, které napáchal. Lily, Albus, jeho dítě, o kterém ani nevěděl, že existuje... Nic na celém světě nedávalo smysl. Proč by si Abbolison vybrala jeho místo jejich potomka? Proč by podstupovala tak obrovskou oběť, aby vykoupila jeho? Vraha?

Čas začal ubíhat nesmírně pomalu. Každá vteřina trvala mučivě dlouho, každičký nádech byl nadlidským úkolem. Nepomohlo rozbíjení věcí, sesílání kleteb ani hořekování. A bylo pravděpodobné, že už nepomůže nikdy nic.

Nejkratší samostatná kapitola vůbec. Řekla bych, že méně je někdy více...