Do nosu ji udeřila ostrá vůně dezinfekce. Když otevřela oči a nad sebou uviděla vysoký strop ošetřovny, nepřála si nic jiného než víčka opět zavřít, znovu usnout a už se neprobudit. Pokud totiž žila ona, znamenalo to, že si bohové vzali svou obětinu jinde. Byla to reálná noční můra, právě teď a tady. Tentokrát nešlo o žádnou iluzi, jako to bylo při Zkoušce na Ponteneru, ani o mrzké strašidlo, které se jí rozhodlo narušit psychické zdraví. Tohle bylo doopravdy. Ano, když se tam ve výklenku rozhodla rituál provést, věděla dobře, co to znamená. Ale nic vás nikdy nepřipraví na to, co bude následovat po velkých, těžkých rozhodnutích.

Chtěla si setřít slzy tekoucí po tváři, když si všimla načervenalých magických provazů, které ji držely přikovanou k posteli. Neměly pevnou formu, ale zcela jistě jim nemohla uniknout. Možná to tak bylo lepší, alespoň měla další důvod přestat brečet. Neměla právo prolévat slzy. Byla vražedkyní, stejně jako její manžel vrahem. On zabil svého přítele a mentora, ona jejich nenarozené dítě.

„Ach bohové," vzlykla přiškrceně.

Chtěla cítit úlevu, že už je to malé nebude se Severusem spojovat. Jaký život by takové dítě mělo? S otcem na temné straně válečného pole, matkou samoživitelkou, která se pro blaho všech měla od něj nejspíš co nejdál? Jenže ten pocit v sobě najít nedokázala. Bolelo jí to, že přišla o jejich dítě stejně, jako by to bolelo každou jinou matku, která už se na své dítě začala těšit.

Za dveřmi ošetřovny se spustila tlumená hádka.

„Nemůžeme vás tam pustit, ještě nebyla vyslechnuta."

„Já jsem ředitelka školy, mám právo vstoupit do každé části budovy bez omezení."

„Mějte strpení, dokud nedorazí celý vyšetřovací tým."

Abbolison přestala poslouchat. Bezmyšlenkovitě si hladila břicho, přesně na tom místě, kde jí Poppy naposled vyšetřovala kouzly. Tam měl růst nový život. Malý človíček, který by měl jeho vlasy a její oči. Nebo možná naopak? Její vlasy a jeho oči? Obě kombinace by byly nádherné.

Bohové, jak ta svého Fatum Magnus milovala a nenáviděla zároveň. Připravil jí o všechno. Kdo ví, kde je mu teď konec? Určitě ho nechytili, na to je moc chytrý.

Pokračovala dál, pravidelným pohybem zápěstí kroužila přes látku nemocniční košile po svém břiše. Ve svém životě už párkrát četla, nebo něco slyšela o potratech, snad jako každá žena. Neměla by se teď cítit jinak? Prázdně? Byla unavená, to ano, dokonce více než to, ale jinak fyzicky necítila žádné příznaky. Žádná bolest, ani nic podobného. Nakonec usoudila, že jí pravděpodobně dali nějaký lektvar, když jsem byla mimo sebe.

Zprava se k ní blížily dvě osoby. Nemusela se na ně dívat, aby věděla, kdo to je. Poznala je podle kroků. Za ten rok a půl v Bradavicích znala zvuky chůze všech zaměstnanců školy a jejich protějšků, dokonce i valné většiny studentů. To Neville jí naučil si jich všímat. Zadoufala, že byl v pořádku.

Přistoupily k její posteli. „Jste vzhůru," pravila odměřeně Minerva. Shlížela na ní pohledem, ve které se mísil vztek, zklamání a sklíčenost. Špičatý klobouk měla nahnutý a hranaté brýle jí seděly tak nebezpečně blízko špičky nosu, že byly velice blízko sklouznutí na zem. Poppy se naproti tomu tvářila utrápeně. V ruce svírala kapesník, do kterého průběžně buď smrkala, nebo si jím utírala slzy.

Nová ředitelka zhnuseně zkroutila rty. „Jak jste to mohla udělat? Provést něco tak nezodpovědného, nevyzkoušeného? Víte, co jste tím způsobila? Ten parchant, teď nemůže být za Albusovu smrt potrestán! Jak si můžete vzít na svědomí takovou nespravedlnost?" Křičela velmi nahlas, ruce zatnuté do pěstí se jí třásly, prakticky celé její tělo vibrovalo zlostí.

Abbolison natočila hlavu více k profesorce Přeměňování. Podívala se na hrdou lvici, která vypadala, že by jí nejraději urvala hlavu vlastními zuby. „Bylo to tak správné," zašeptala. Pak se vrátila ke zkoumání šedého kamene na stropě.

Poppy přistoupila o krok blíže k posteli. „Myslíte tím, že to bylo správné vůči našemu řediteli? Aby jeho duše došla pokoje?"

Abbolison se div že neusmála. Lékouzelnice jí přišla podat pomocnou ruku. Našla ideální vysvětlení pro rituál Očitce, který byl pro společnost více než přijatelný. Siréna stiskla pevně rty, aby zamezila dalšímu vzlyku a dvakrát krátce přikývla.

Profesorka přeměňování vydala zvuk podobný tomu, když vás někdo silně kopne do břicha. Minerva McGonagallová byla více než oddaná Albusovi a Bradavicím. To, že Abbolison podstoupila tak hrůzný rituál proto, aby Albusova duše nemusel dlít v očistci, jí hluboce zasáhlo. Do této chvíle na tuto variantu vůbec nepomyslela. Neměla pocit, že by byla Abbolison vůči řediteli tak loajální nebo by ho měla tolik ráda. Jejich vztah se, pokud věděla, v poslední době spíše horšil. Ale jednu věc paní Snapeové nebylo možné upřít – byla spravedlivá. To jí dokázala několikrát včetně okamžiku, kdy šla proti rozhodnutí vlastního manžela, aby byli potrestáni studenti jeho koleje. Chránila tenkrát raději čest mladé studentky než Snapeovo ego.

Tolik se chtěla na ženu před sebou zlobit, vylít si na ní všechen vztek. Jenže na posteli neležel pravý důvod její nenávisti, ten byl právě teď na zbabělém útěku ke svému skutečnému pánovi. Ne, Abbolison nebyla ta, kterou měla soudit. Jestli se někomu dnes v důsledku Albusovy smrti zhroutil život, byla to právě paní Snapeová.

„Máte pravdu! Albus si vykoupení zasloužil!"

Ukazováčkem si posunula brýle blíže ke kořenu nosu. Už dlouho neviděla nikoho vypadat tak zuboženě. Vlasy barvy moře ztratily lesk a objem, oči bezvýrazně hleděly do neznámého bodu na stropě a celé její tělo jakoby se smrsklo. Ta tam byla pompézní diva. Na bílých ležela lidská troska, která přišla o všechno. Nejraději by Abbolison právě v tuto chvíli vyfotila kouzelnickým fotoaparátem, a poslala Snapeovi fotku jako důkaz, co své údajně milované manželce provedl. Přivedl ji nad hrob. Pravý zloduch.

„Pravda, pravda," přitakávala Poppy, kouzlíc nad Abbolisoniným tělem jakési inkantace, „A vy jste nám na několik minut pěkně zavařila. Naštěstí se zdá, že srdeční ozvy jsou v normě".

Minerva na ni zírala, jako by jí uprostřed čela vyrašil roh jednorožce. „Co tím myslíš?"

„Že srdíčko plodu je nepoškozené, stejně jako tělo. Vše se zdá být v normě, dítě je v naprostém pořádku. Dle mého názoru bohové přijali čistotu Abbolisonina úmyslu a vzdali se lidské obětiny na převod duše přes očistec," zhodnotila lékouzelnice a zaklapla desky, ve kterých si předtím kontrolovala jakési údaje.

Abbolison zazírala zpět na dvě zbývající kouzelnice. „To není možné..." šeptla nevěřícně.

Poppy si vykasala rukávy uniformy. „Ale je, podívejte!" Po složitě znějícím lékařském kouzle se nad siréniným břichem objevila zelená spirála vznášející se jí někde pod oblastí pupíku, asi deset centimetrů od těla, kterou si pamatovala z lékařského vyšetření. Stále tam byla. Silná, zářivá, nedotčená.

Nové slzy našly svou cestu ven a modrovláska se opět rozeštkala, tentokrát však štěstím a úlevou. Hlasité vzlyky postupně přešly v tiché popotahování.

Profesorka přeměňování i lékouzelnice se mírně usmívaly. Za to, co udělala pro Albuse proti veškerému přesvědčení a činům svého manžela si kapku štěstí zasloužila. Potichu se rozloučily a opustily místnost, aby jí dopřály soukromí.

Když se Lisa trochu uklidnila a byla si jistá, že je opravdu o samotě, načechrala si polštář, aby si o něj mohla lépe opřít záda a posadila se. Pouta zazářila, jako kdyby chtěla upozornit na svou přítomnost.

Musela si utřídit nově získané informace. Především byla stále těhotná, což definitivně potvrdilo její domněnku. Pokud nějaká osoba vzala nedobrovolně život, musela být pro převod duše mrtvého použita jiná lidská bytost jako obětina. Toto pravidlo bylo neporušitelné, nebylo jak ho obejít, ledaže... Ledaže by to nebylo nedobrovolně. Ledaže by to nebyla vražda, ale asistovaná sebevražda.

Původní strach, zoufalství a nynější úleva se začali tavit ve zlost. „Až se mi dostaneš do rukou, bude si přát, abys skočil z té věže za ním ty tajnůstkáři tajnůstkářská," zavrčela.

Dvoukřídlé dveře se rozletěly a na ošetřovnu nakráčeli čtyři bystrozoři v dlouhých černých pláštích, které vedl muž v kožených kalhotách a vpředu otevřeném vínovém hábitu, jehož střih byl poslední dobou v módě. Žádného z nich osobně neznala, z novinových fotografií pouze rozpoznala rozčepýřenou hřívu Rufuse Brouska. Sám ministr osobně.

Odkašlala si, aby jim mohla čelit v relativně nabrané síle. Byla právnička a moc dobře věděla, jak s takovými jako oni zamést. Jedna bitva skončila a další okamžitě započala. A ona měla velký důvod se rvát až do posledního dechu.

Povíte mi, co si o Lisině řešení myslíte? Nevyděsila jsem vás moc?