Nadechnout se ji stálo nebetyčné úsilí.

V srdci cítila obrovskou díru. Její Fatum Magnus provedl něco neodpustitelného. Zbavil nedobrovolně života jinou lidskou bytost. Narušil tím rovnováhu magie, když poslal duši jiného člověka k bohům dříve, než mu bylo určeno.

Srdce jí bolestivě bilo v hrudi. Celý její životní plán se zhroutil, jako domeček z karet. Severus ji opět přesvědčil o tom, že u něj nelze předpokládat vůbec nic.

Spletla se v něm. V jeho povaze, úmyslech, plánech, názorech. Ve všem.

Nečekalo je žádné poklidné založení rodiny. Severus neuvidí jejich dítě vyrůstat, protože bude buď na útěku před zákonem, nebo bude sedět ve vězení.

„Pro Morganino smilování!" zaječela. K ničemu jí to nebylo, jen jednorožci z blízkého obrazu utekli vyděšeně pryč.

Nic nedávalo smysl. Její Severus přece nebyl vrah. Věděla, zatraceně VĚDĚLA, že nebyl na straně Beznosáka. Nevymyslela si to, jasně slyšela jeho myšlenky a úmysly. Tedy dokud ji nezačal blokovat.

Nohy jí začaly vypovídat službu, opřela se proto o zeď. Každou chvíli se museli začít sbíhat lidé, zbývalo jen pár minut, než se svět dozví, co Severus udělal. Ale proč?

Začala vzpomínat na všechny nitky, náznaky, které od něj zaznamenala. Bílá mlha, která ho začala postupně obklopovat, se pokaždé točila okolo podobných spouštěčů. Tím byly především jméno Albus Brámbál a slovo plán. Brumbál - plán, Brumbál - plán...

Od paty Astronomické věže se začal ozývat první křik.

Instinkt jí napovídal, že byla blízko, ale nebylo to úplně správně. Něco bylo v těch klíčových slovech v Severusově hlavě jinak. Drobná nuance, která jí unikala, když najednou se všechno v její hlavě sepnulo dohromady a zapadlo na své místo.

Brumbálův plán.

Tak malá změna a přesto všechno bylo rázem jinak. Bylo nepravděpodobné, ale stále ještě možné, že Brumbál umíral a Severus o tom nevěděl. Pak mu pomohl neúmyslně a byl opravdu stoupencem Voldemorta a její dar sirén stál za děravé škrpály. V druhém, výrazně pravděpodobnějším případě, o tom Severus věděl a spolu s Brumbálem vytvořili plán. Geniální plán, jak získat Voldemortovu bezmeznou důvěru. Tím by se vysvětlovalo, proč před ní skrýval všechny ty myšlenky. V jejím daru se tedy nezačaly objevovat trhliny, opravdu to dělal schválně a zřejmě dobře věděl, proč.

Proč jí to neřekl, byla otázka, kterou zatlačila do pozadí, aby ji přestala hlodat a pálit.

„Severusi Snape, ty jeden zatracený blázne," zašeptala vztekle sama pro sebe.

Poposedla si, aby viděla na postupně se zvětšující skupinu. Pozvedali hůlky, svítili k nebi Brumbálovi na cestu do očistce.

Situace byla beznadějná. Nebylo nic, co by se dalo udělat. Severus se tak jako tak stal v očích kouzelnické společnosti vrahem. Z takového hříchu jej mohl vykoupit až božský soud. I když...

Zajíkla se. V mysli jí vyvstala vzpomínka na dobu, kdy se ve škole na Ponteneru učila zpaměti magické rituály sirén. Při procházení všech rituálů, ve kterých byl klíčový hlas, došla tenkrát v seznamu i k jednomu, který patřil do magie tak vzácné, že bylo až s podivem, že byl zaznamenán. Na druhou stranu, komu jinému než sirénám by bylo takové vědění k užitku?

Nyní, o tolik let později to vypadalo, že je to jediná možnost, jak se dostat z této příšerné situace. Ale zkusit něco takového bylo příliš šílené. Potřebovala by k tomu sílu bohů...

Lisa si rukama třesoucíma tolik, že celé vibrovaly, prohrábla zpocené vlasy. Nemohla navrátit Brumbálovi život. To nezvládla žádná lidská bytost. Mohla ale provézt rituál. Jenže tato znalost se předávala pouze teoreticky, nikdy neslyšela, že by jej někdo doopravdy vyzkoušel v praxi.

Rituál Očistce.

To o co se teď mohla pokusit, bylo maximálně riskantní. I jen pomýšlet na takovou možnost bylo krajně šílené. Ale pokud mělo její úsilí dojít kýženého výsledku, musela to udělat. Protože Severus nesměl být souzen za hrdelní zločin. Za žádnou cenu.

Musela jednat rychle. Jakmile přijdou na Ministerstvu na to, že je Brumbál mrtvý, začne okamžité vyšetřování a nebude jí umožněno rituál provést. Navíc čím dříve zachytí duši plující do očistce, tím lépe. Strach před Zkouškou byl v porovnání se strachem z neotestovaného rituálu ničím. Dlaň si přitiskla na stále naprosto ploché břicho. Jakou oběť budou bohové vyžadovat? Někde vzadu v koutku duše to dobře věděla, ale kdyby se nad tím měla pozastavovat, nikdy by se k činu neodhodlala.

Z kapsy vytáhla brk a přeměnila jej ve stříbrnou dýku. Nebyla rituální, ale na získání krve stačila. Jediným rychlým pohybem si prořízla dlaň dominantní ruky. Neubránila se zaječení, jak jí ostrá bolest vystřelila až k rameni.

„Salazare!" neodpustila si manželovu oblíbenou nadávku. Rozklepaná a vyděšená začala levačkou nabírat z rány krev a tvořit z ní kruh a několik nutných run. Jednu pro život, druhou pro smrt. Další a další runy se objevovaly, až dokončila celý kruh, částečně skrytý v Severusově výklenku. Rána ji pálila, taky ji měla ošklivě zanesenou ze všech nečistot na zemi.

Stoupla si na nestabilní nohy. Žaludek se jí obracel naruby, ale několik hlubokých nádechů to nejhorší zaplašilo. Zatoužila po odvaru z chejru. Ten vždycky pomohl. Ačkoliv za chvíli nebude už potřeba.

Naposledy si oběma dlaněmi překryla podbřišek. Krev jí zamazala šaty, nechávajíc za sebou ošklivou nahnědlou skvrnu. „Odpusť mi to, prosím," zašeptala, a jakmile jí první slza stekla po tváři, vstoupila doprostřed kruhu. Magie rozpoznala přítomnost obětiny a neprodyšně se uzavřela stříbřitou stěnou od země až po strop.

Chystala se začít, když se objevil první nezvaný host. A naneštěstí horší, než kterýkoliv jiný. Řítil se k ní chodbou, až málem zakopl o vlastní nohy. Neville Longbottom měl na sobě fialové kostkované pyžamo spolu s nebelvírským županem, který se mu při běhu rozvázal. Vlasy jako vrabčí hnízdo, v kulatém obličeji zelenější než žabinec.

„Co to děláte?" ječel. Byl zděšený, dýchal pusou, oči vykulené. Dlaněmi bušil na stříbrnou stěnu, která pod jeho tlakem slabě zářila, ale nevpustila ho ani o kousek blíž.

Sama musela uznat, že na ni byl nejspíš strašlivý pohled. Rozcuchaná, zakrvácená, zoufalá.

„Neville, poslouchej mě! Musíš všechny držet dál od bariéry. Slib mi to," řekla tak pevně, jak to jen zvládla. Celým svým bytím ho prosila.

Neville odmítavě kroutil hlavou. Jeho rty se vlnily do nešťastného šklebu. Byl připraven jí to vymluvit. Ať už se jeho dobrá přítelkyně snažila udělat cokoliv, bylo to něco, z čeho mu běžel mráz po zádech. Ač nepříliš nadaný, stále byl čaroděj, který vycítil magický potenciál rituálu. A ty byly málokdy dobrou záležitostí. Rozhodně ne ty, které potřebovaly tolik krve.

„Neville!" naléhala siréna. „Musíš mi to slíbit! Drž každého od bariéry dál, než rituál skončí. Je to nesmírně důležité!"

Mladík už nepokrytě štkal. „Nedělejte to! Ať děláte cokoliv, nedělejte to!"

Lisa přitiskla nezakrvácenou dlaň na místo, kde měl Neville tu svou. Oddělovala je jen magická přepážka, která na dotek hřála. „Musím to udělat, je to můj Fatum Magnus. Drž všechny dál, slib mi to, prosím!"

Kulatá tvář mladého Nebelvíra se stáhla se vzlykem, který opustil jeho hrdlo. „Slibuju!"

Na víc už Abbolison nečekala. Nevnímala, že Neville o tři kroky ustoupil a připravil si hůlku, aby mohl dodržet slib, pokud to bude nutné. Místo toho se opět řízla dýkou, tentokrát do nedominantní dlaně, se kterou nekouzlila, aby na zemi mohla vytvořit závěrečnou runu upřesňující záměr magického procesu. Na Ponteneru se věřilo, že to je vzkaz přímo samotným bohům. Při jeho malbě mumlala přípravná kouzla pro podporu rituálů. Pracovala mechanicky, zcela se oprostila od toho, co prováděla. City pohřbila, když se rozhodla podvolit pradávné povinnosti.

Ochránit svého Fatum Magnus. To je naším nejvyšším posláním.

Ochránit svého Fatum Magnus. To je naším nejvyšším posláním.

Ochránit...

Jako mantru si opakovala slova, která jí připomněla její babička, když byli na Ponteneru slavit Nový rok. Že sirény si vždy nejprve zvolily svůj národ, poté svého Vyvoleného a až po něm zbytek světa.

Když byla runa dokončena, poklekla, se zakloněním hlavy zavřela oči a z úst nechala plynout slova, která nechali vzniknout už sami bohové Stvořitelé.

.......................................

Minerva McGonagallová utíkala vzhůru po schodišti, co jí síly stačily. Byla na tomto světě už mnoho let, a přesto si dokázala vybavit jen velice málo chvil, kdy se cítila tak zoufalá. Albus byl pryč, sama viděla jeho tělo a pozvedla hůlku na jeho počest. Truchlit však mohla i později.

Harry Potter tvrdil, že to byl Severus, kdo ho zabil. Prý to sám viděl na vlastní oči. Tolik by si přála tomu nevěřit, ale bystrozorové, kteří přišli na hrad po vyvolání Znamení zla jedním ze Smrtijedů, to potvrdili. Severus byl pryč a s ním i Malfoy, Hilgard a Nott.

Vydupala po kouzelných schodech, které jí pro jednou prokázaly službu a neměnily se na jiná, náhodná místa. K Severusově výklenku se dostala v rekordním čase. V Bradavicích se totiž stále ještě nacházela jedna osoba, která jí mohla dát odpovědi – ta, která Severuse znala ze všech nejlépe.

Původně nevěděla, kde ji hledat, ale Potter to z nějakého důvodu věděl. Neomylně zamířil na místo, které bylo pro Severuse svaté. Jí nezbývalo nic jiného než jej následovat, což bylo těžké, neboť měl o několik desítek let mladší nohy. V šestém patře se už však k jejímu překvapení tísnilo v chodbě mnoho studentů a další přibývali.

„Co se to tu děje?" rozkřikla se.

Dav včetně k smrti bledého Pottera se kvůli tomu rozestoupil ke zdem chodby natolik, aby mohla spatřit třpytivě šedou bariéru, která oddělovala značnou část Severusova výklenku a volného prostoru před ním. Uvnitř něj klečela Abbolison, žena, kterou si za tu dobu co se znaly, poměrně oblíbila, v krvavém kruhu, mumlající jakási neznámá slova.

Krvavý rituál! A přímo před zraky studentů!

„Ustupte, okamžitě všichni ustupte!" Ani se nenamáhala skrývat paniku. Vždyť ta šílená ženská prováděla něco neodpustitelného přímo na půdě školy, kde na ni koukaly nedospělé děti! Snapeovi patrně oba zcela přišli o rozum!

Tasila hůlku, aby to bláznovství zastavila, když se přímo před ní s hůlkou taktéž připravenou zjevil Neville Longbottom. Brada se mu třásla, velké něžné oči se leskly, přesto stál pevně rozkročený před magickým zátarasem, připraven chránit. Nebelvír se po dlouhé době projevil.

Přes částečnou průsvitnost bariéry mohla vidět Abbolisonino zhroucené tělo. Seděla teď na zemi, ruce pevně obmotané kolem kolen. Kolébala se dopředu a dozadu do rytmu pronášených slov jakéhosi rituálu a z celé její bytosti vycházel tak hluboký žal a osamění, že se šokované profesorce začal dělat knedlík v krku. Bylo nutné toto šílenství okamžitě zastavit.

„Longbottome, uhněte mi z cesty!"

Pomalu začal vrtět hlavou ze strany na stranu, aniž by z ní spustil zrak. „Nemůžu, paní profesorko."

Za jejími zády se ozvalo překvapené zahučení. Málokdo byl na této škole zvyklý, že by Neville někdy nějakého profesora neuposlechl, natož aby mu odporoval.

Z davu se vynořili další učitelé svorně lapající po dechu.

„Odveďte je! Dostaňte je ihned odtud!" zaječela na ně přes rameno.

Zatímco učitelé tlačili studenty pryč z dohledu, což Filius podpořil zastíracím kouzlem, dopředu se probojovali tři bystrozorové. „Co se to tu u všech ďasovců děje?" ozvalo se ve stejný okamžik jako: „Nééé!" To si paní Lupinová všimla, kdo se nacházel v magickém tubusu. Stejně jako její kolegové se zapojila do pokusu rituál přerušit, ale snaha přišla vniveč. Svázaný Longbottom teď seděl na zemi, slzy mu tekly ze zarudlých očí.

Minerva ztrácela i zbytky půdy pod nohama. „Pro mozkomorův polibek, dělejte něco!"

Namísto reálného řešení se vedle ní zjevil její věčný kolega profesor Binns. Připlul si zdí, jedno obočí pozvednuté v u něj velmi netypicky zaujatém gestu. Profesor Binns se nikdy nemotal do záležitostí školy. Zkrátka si vesele učil dál svůj předmět, v čemž mu ani smrt nezabránila.

„Fascinující, vskutku fascinující."

„Co je fascinující?" To se ozvala Pomona, vždy připravená naslouchat ostatním. Byť mrtvým a věčně znuděným.

„Rituál sám i jejich snaha jej zvrátit," pravil duch. „Započatý rituál se nesmí přerušit. Tím spíše ne tento. Navíc se to těm ubohým snaživcům nepodaří, bylo použito zapečetění, aby právě nedošlo ke komplikacím zvnějšku. Velice zajímavý rituál, vskutku."

Minerva se k němu rychle otočila. „Co je to za rituál?"

„Rituál Očistce. Převede duši zemřelého na druhou stranu bez prodlení. Užívá se od pradávna jako splátka rodiny vraha za oběť."

„Splátka? O čem to mluvíte? Vždyť už zaplatila svou čarodějnou krví při tvorbě kruhu!"

Binns připlul o něco více dopředu, aby se mohl kochat tou údajně fascinující záležitostí. „Takové rituály, jako je tento, vyžadují mnohem větší míru odevzdání. Život za život."

Několikanásobné zalapání po dechu členů učitelského sboru doplnilo zadunění, jak Sybila Trelawneyová omdlela.

„To se nesmí stát!"

„Jak můžeme bystrozorům pomoci?"

„Musíme to zastavit!"

Duch zavrtěl tvrdohlavě hlavou. „Je to nevyhnutelné.

Kdyby Minerva mohla, pořádně by s ním zatřásla. „To přece nejde! Přece tam neumře!"

„Obávám se, že tomu nezabráníme. Rituál se spustil, když vstoupila do magického pole. Vyšší síla očekává obětinu za smrt pana ředitele. Vlastně, to bylo od madam Snapeové velice troufalé." Jeho monotónní hlas nabral cosi jako zájem. „Vskutku neočekávané."

„Co tím myslíte, profesore?" odsekla zástupkyně. Abbolison už jen bezvládně ležela na zemi, modré vlasy jako rozlité jezero všude po podlaze.

„Až rituál dojde ke svému konci, tak nebude moci být profesor Snape souzen za vraždu."

„Cože??" Bystrozorové s výjimkou Lupinové, která bezvýsledně bušila pěstmi do stěny, ustali ve snaze ji prolomit.

„Pozemský soud jej nemůže obvinit, neboť jeho rodina splatí dluh, který u rodiny Brumbálových má. Taková je magie krve. Už rozumíte, proč je to tak fascinující? Za první skřetí války se vlastně používal velmi často."

„Jenže ona za to zaplatí životem," řekla Minerva. Hlas měla dutý, odevzdaný. Za jediný večer Bradavice zažijí více tragédie než za posledních padesát let. A ona tomu mohla jen přihlížet. Pokud bariéru neprolomili bystrozoři, tím spíše ne ona.

„Přesně tak. Teď nám nezbývá nic jiného než čekat. I když," naklonil duch hlavu mírně na stranu, „myslím, že už je po všem."

Nádech – výdech – nádech a hlavně klid. Mám ráda a (ačkoliv to teď tak nevypadá) i píšu šťastné konce.