„A je to!" vykřikl Theodor nevěřícně a nadšeně zároveň. Ze skříně vytáhl živého králíka, jako kdyby šlo o nějaký pitomý mudlovský kousek, o kterém Dracovi jednou vyprávěl Charlie. Jiné zvíře ale ze starého podsedáku přeměnit nedokázal.

„To... To je...," zahuhlal Marvin a s otevřenou pusou a strachem v očích hleděl na kus nábytku, kolem kterého se celý školní rok točil jejich svět.

Dracovi se udělalo zle od žaludku. Jestli Theodor tu odpornou věc skutečně opravil a prošla testem, pak to znamenalo něco nemyslitelného. „Musím do koupelny!" vyjekl, přičemž už pomalu couval k východu.

„Teď?? Vždyť budou každou chvíli tady!"

Blonďák rychle kývl. Měl poslední možnost se alespoň na krátký okamžik vzdálit a dobře to věděl. „Jo, budu hned zpátky." Na další Theodorovy kecy nečekal a zanechal oba spolužáky u rozplývavé skříně. Marvin otevřel pusu, jako kdyby chtěl říct, že půjde taky, ale naštěstí si to rozmyslel. Na záchod přece společně chodily jen holky.

Draco vletěl do pusté chlapecké umývárny. Rukama se opřel o porcelánové umyvadlo, jako za poslední měsíce už tolikrát. Třásly se mu tak mohutně, že se mu na poprvé ani nepodařilo otočit kohoutkem. Když nakonec zvítězil, chrstnul si studenou vodu do obličeje, aby se trochu probral z toho, co byl dost možná solidní panický záchvat. Ne snad, že by Malfoyové panikařili.

Osvěžení nepomohlo, jen se ještě více rozklepal, až mu začaly jeho běloskvoucí zuby drkotat. „Zatraceně!" zanadával od srdce. Byl v koncích. Ať by teď udělal cokoliv, nebylo by to dobré řešení.

Zradit Temného pána? Popravil by matku, která navíc čekala jeho nenarozeného bratra.

Dokončit zadaný úkol? To přece taky nemohl udělat, tím by všechny naděje na vítězství strany světla padly.

Ani si nevšiml, že se z kabinky za jeho zády vynořil duch mladé dívky.

„No tak, nebreč... všechno bude dobrý..." chlácholil ho tesklivý hlas Ufňukané Uršuly. Kdy mu vlastně začaly téct slzy?

„N-ne... Už nikdy nebude nic dobrý! Všech- hic – všechno už bude navždycky špatně!"

Uršula nakrabatila čelo, jak to dělávala, když měla zrovna soucitnou náladu. A tu s ním mívávala poměrně často. „Nemůžu něco udělat? Třeba někoho poprosit o pomoc? Někoho zavolat?"

Už už jí chtěl odmítnout, když se ostře nadechl, jak mu nápad prošel myslí. Utřel si nos do rukávu. K čemu vychování? Stejně už ho nic dobrého nečekalo. „Myslíš, že bys mohla pro mě vyřídit jeden vzkaz?"

Když se o dvě minuty později vypotácel z umývárny ven, měl alespoň pocit, že udělal jednu jedinou věc v životě správně.

--------------------------------

KŘACH!

Sklo zrcadla se roztříštilo na milion malých kousků. Napětí ze Severuse nevyprchalo, vztek se možná ještě znásobil.

Dnes byl ten den. Bylo mu to jasné, jakmile si ho Albus zavolal na poslední rozhovor před svým odchodem s Potterem Salazarví kam. Stařec se tvářil, jako kdyby měl mít Severus radost, že plán postupuje, jak má. Jako kdyby snad nezáleželo na jeho životě, budoucnosti, duši...

Zatímco se pokoušel kouzlit levou rukou, aby si ošetřil krvácející klouby na pravačce, snažil se myslet na všechny důvody, proč tohle všechno podstupoval. Dříve jich bylo tolik, opakoval si je, byly jeho hnacím motorem pro to, aby po smrti Lily definitivně nepřišel o rozum. Jenže teď? Nastal moment, kdy musel udělat finální rozhodnutí.

Podíval se na sebe do zrcadla. Tedy toho, co z něj zbylo. To bylo něco, co nedělával často, pokud nepoužíval holící kouzlo. Nikdy si nepřipadal atraktivní, Pobertové zadupali i ten ždibeček zdravého sebevědomí, který snad mohl někdy mít. Teprve Lisa se svou nekonečnou přímočarostí začala vyzdvihovat přednosti, o kterých nevěděl, že je má. Jeho oči nebyly podle ní mrtvolně temné, ale jiskřivě záhadné. Jeho nos nebyl jako zakřivený zobák, ale dodával mu charisma. Jeho vlasy nebyly nechutné svou mastnotou, ale příliš jemné na to, aby odolávaly nekonečným výparům z vaření lektvarů.

Stejně jako komentovala jeho vzhled, čas od času prohodila něco i o jeho povaze. K jeho vlastnímu šoku nejen to nelibé. Obdivovala jeho inteligenci, odhodlání, sečtělost. Snášela jeho mrzoutství i uzavřenost s grácií, jakou by nepředvedla pravděpodobně ani svatá Morgana.

Ona ho viděla jako svého manžela, svého Fatum Magnus.

Byla někým, na koho se mohl spolehnout, což pro něj bylo stále ještě nové. Naučil se nevěřit lidem, neboť měli své vlastní motivy a chtěli ho jen využít. Ona ne, před ní mohl být sám sebou a stejně neodešla. Abbolison s ním byla, protože chtěla. Bylo snadné s ní mluvit, občas se dokonce zasmát. Uléhal vedle ní každý večer, ráno se probouzel s její hlavou na svém rameni. Měl rád barvu jejích vlasů, její úsměv, sílu, nezdolnost, dokonce i její pomstychtivost. Byla vším, co si nikdy neodvážil vysnít.

A teď jí mohl oplatit to, co pro něj za dobu jejich krátkého manželství udělala. Obtočil prsten kolem dokola prsteníčku a s obočím pevně staženým opustil koupelnu. Byl čas na činy. A Albusův odchod k nim byl poslední příležitostí. Podle odhadu mu zbývalo posledních pár minut.

„Gigi!" Skřítka se zjevila bez zaváhání. „ Sbal své paní to nejdůležitější, odjíždí na Pontenero."

Již tak vypoulené oči se zvětšily do překvapivých rozměrů, ale Gigi bylo ke cti, že ani nemukla a hned si přivolala jeden z Lisiných luxusních kufrů, který začala plnit. Severus přešel třemi kroky k manželčinu nočnímu stolku, jehož obsah vyprázdnil do z polštáře narychlo přeměněné krabičky. Do něj uschoval i oba měšce s penězi, které měl ve sklepení pro všechny případy, stejně jako zlatý prsten, který patříval jeho babičce, lady Princeové. Abbolison ho původně měla dostat k zásnubám, ale v té době nemohl překousnout, že by měla nosit šperk, který si dříve vysnil jako dar pro Lily. Teď bylo mnohé jinak.

Hluk z ložnice přilákal Abbolison dřív, než by si býval přál.

„Co se to tu u Morganiných vlasů děje?" Stála mezi futry, rozečtenou knihu v rukách. „Ty někam odjíždíš?"

„Já ne, to ty." Zaklapl krabičku a ostrým pohybem zápěstí ji poslal do stále ještě otevřeného kufru, který se po jejím dopadnutí na horu oblečení sám zavřel. „Situace je neudržitelná. Není jiná možnost, musíš odejít."

„C-co tím myslíš? Au – Severusi!" Kniha se zaduněním dopadla na zem.

Lektvarista ji chytil za ruku a zamířil k východu z bytu. Nejspíš ji sebou strhl větší silou, než zamýšlel. „Máš hůlku?"

„Severusi, co-?

Přitáhl si ji blíž k sobě, obličej těsně přiblížil k ní, až se mu mohla podívat do očí. Musela, zkrátka musela pochopit, že se dělo něco nezměrného. „Máš u sebe svou hůlku?"

Jen co začala přikyvovat, vyvlekl ji z bytu, kde pokračoval chodbou ke schodišti. Jeho spěšné kroky ji nutily k běhu, spíš ji za sebou táhl. Kufr letěl za nimi.

Na chodbách nebylo ani živáčka. Studenti měli po večerce a pro jednou se nikdo netoulal, kde neměl. V přízemí se za nimi začaly otáčet postavy v obrazech. Rychlý krok černovlasého učitele je neměl čím překvapit, ale urputnost, s jakou za sebou vlekl svou ženu, ano. Nedbal na její stížnosti, ani pokusy jej zastavit. Cítil, jak se mu její pohled propaluje do týla jako červená tečka ostřelovačovy pušky.

V nestřeženém okamžiku se před nimi zjevil profesor Binns, kterým kvapně oba prošli. Všichni tři se otřásli, ale Snapeovi ani pak nezastavili. Za zády jen mohli zaslechnout profesorovo mumlavé: „Dnešní děti se nikdy nedívají na cestu. Za skřetích válek by už dávno přišli svou nepozorností o hlavu."

Z dálky se začalo ozývat odbíjení velkých hodin na východním dvoře. Mnoho odbíjení, až se zdály být nekonečné. Pokud to bylo vůbec možné, Severus ještě zrychlil. Sbíhal cestu z kopce po cestě k Prasinkám, na kterou bylo ve svitu měsíce sotva vidět.

„S-Severusi, já tě prosím - ugh - zatraceně, zpomal, nebo se na těch kamenech zabiju!"

„Vydrž to, už jsme tam." Ve skluzu, který překvapil je oba, proběhli neviditelnou magickou bariérou, která oddělovala pozemky od zbytku světa. Tam se konečně zastavil. Pokoušel se popadnout dech, Abbolison na tom nebyla o moc lépe.

„CO SE, huf, DĚJE?" zahýkala. Zcela jistě se pokusila použít svůj dar, ale neměla na to dost kyslíku.

Severus pustil její nyní zčervenalou ruku a začal se poplácávat po kapsách v marné snaze najít jakýkoliv použitelný předmět. „Musíš odejít, dokud je možnost. Nemohu to teď vysvětlit, časem pochopíš." V kalhotách našel pečlivě složený kapesník se svým monogramem. Ten a jemu podobné mu nechala Abbolison zhotovit při své poslední návštěvě Pontenera. Té, na kterou ji, stejně jako dnes, nemohl doprovodit.

Silou vůle přiměl svou stále ještě zraněnou pravačku, aby se netřásla, když začal kus látky měnit na přenášedlo.

„Nejsem si jistá, co to provádíš. Mluv se mnou, Severusi, no tak! Tohle tvoje zatvrzelé mlčení jsme snad už překonali?! Proč chceš, abych odešla?"

Dokončil proces tvorby přenášedla a napůl položil, napůl jej odmrštil na blízký balvan u svých nohou. „Protože až se všechno zhroutí jako domeček z karet, ty tady nebudeš, aby tě to zasypalo, rozumíš?!"

„Jaké karty? O čem to, sakra, mluvíš?"

Levačkou se jej pokusila chytit za hábit, ale vyškubl se jí. Místo toho jí do volné ruky neomaleně strčil kufr a bradou ukázal na kapesník. „Tohle tě odnese do přístavu Imperia, nemusíš se obávat, použil jsem dostatečně silné blokovací kouzlo, aby nikdo nevystopoval, kam jsi odcestovala."

„Myslíš, že to mě teď trápí? Že se někdo dozví, že jsi mi vyrobil nelegální přenášedlo? Zatraceně Severusi, tobě musí šplouchat na skálu, co se to vůbec děje? Řekni mi to!"

Byli manželé teprve krátkou dobu, ale Severus už zvládal částečně vzdorovat siréninu hlasu. Sice se u toho celý otřásl, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Byl její Fatum Magnus, vymazal si z hlavy část vzpomínek, aby ji ochránil. Teď musel zabojovat. „Když ti budu lhát, poznáš to?"

Sama od sebe se více narovnala, jako kdyby snad zpochybňoval její schopnosti. „Pochopitelně!"

„Pak nemá cenu ti něco říkat, protože se stejně nic nedozvíš, kromě faktu, že ti neřeknu pravdu," konstatoval chladně.

„Snadné řešení – nelži mi!" Začala se jí třást brada. Špatné znamení.

Uchechtl se tomu, že by snad něco mohlo být ještě někdy snadné. „Život je odporně složitý a vyčerpávající. Udělal jsem v životě tolik špatných rozhodnutí a ty všechny vedly k tomu, že se teď nemůžu zastavit před cílem. Musím dokončit, co jsem začal, ať se mi to líbí, nebo ne. To ale neznamená, že neudělám všechno pro to, aby se ti nic nestalo. Protože...," polkl, aby zahnal knedlík v krku. Jak jen nesnášel citové výlevy. Ač pravdivé. „Protože na světě nemám nic cennějšího než tebe." Teď už nepokrytě vzlykala. „Běž do bezpečí, já tě o to prosím."

„Severusi-"

Dlaně položil na její mokré tváře a přitiskl svá ústa na její v horkém a bolestném polibku, do kterého dal poslední zbytky sebe. „Nenuť mě to opakovat." Ještě jeden jako pírko lehký dotek rtů. „Běž."

Přikývla.

Příběh překonal nádhernou tisícovku hvězdiček. Děkuji vám za věrnost mému příběhu. Co myslíte? Jak to bude dál?