Dusno zachvátilo celou zemi. Studenti se učili rozpláclí na vysušené trávě na pozemcích, sovy při předávání pošty žíznivě upíjely z pohárů svých majitelů a madam Prýtová důrazně žádala všechny své kolegy, aby jí chodili do skleníků pomáhat obnovovat ochranná kouzla proti změnám teploty.

Londýn nebyl v tomto ohledu o nic lepší, spíše naopak. Velká města pohlcovala horko a vařila své obyvatele zaživa. Abbolison toho rána strávila notné množství času ve své soukromé koupelně, která byla součástí její kanceláře. Nejprve se zbavila snídaně a podruhé pravděpodobně své duše. Ležela vyčerpaně přitisknutá na chladivých obkladových dlaždicích a čekala, až se svět konečně přestane točit. Zatím bez úspěchu.

„Tak tady nesu obklad a studený odvar z chejru. V lékárně tvrdili, že to je na žaludek nejlepší," řekl Paul, a než jí položil na čelo a šíji chladivé kusy látky, vtiskl jí do dlaně vialku s něčím, co jí buď pomůže, nebo definitivně zabije. Ať tak či onak, byla svolná k čemukoliv, hlavně aby to přestalo. Výluh chutnal hořce a silně aromaticky po květinách.

„Děkuji, Paule, jste poklad."

Překvapivě lék zabral a za pár okamžiků už byla schopná vstát. Ještě však nedošla ani k pracovnímu stolu, když si musela přitisknout dlaň na ústa a navrátit se ke svému původnímu stanovišti, kde se víceméně zhroutila na tvrdou podlahu. Nicméně chladila, takže Morgana to vem.

„Víc chejru!" zavyla. Cítila se, jako kdyby z ní někdo vysál veškerou energii a zároveň ji přinutil použít hodně staré přenášedlo na dlouhou vzdálenost. Svět se hýbal, tlak jí klesnul a tělo ji neposlouchalo. Končetiny měla jako z želé.

„Mám dát vědět profesoru Snapeovi, nebo se to před ním snažíme utajit?" optal se Paul.

„Proč utajit? Severus vaří lektvary pro ošetřovnu, určitě už v životě viděl spousty nemocných pacientů. Já pro něj nebudu šokujícím překvapením." Marně se snažila si vzpomenout na dýchací techniky, které jí učili na Ponteneru při jejím základním výcviku létání na wyvernách. Tenkrát se jí taky dělalo špatně, když se Morgana příliš rozdováděla.

„No, myslel jsem, že mu to budete chtít říct nějak, no... speciálně. Nedělá se to tak? Nebo už jste mu to oznámila? Ale to asi ne, jinak by vám ten odvar z chejru uvařil sám."

Opřela se velice nekrálovsky o mísu a zahleděla se vzhůru na svého asistenta. „Co bych mu měla říct?"

Paul měl založené ruce na prsou a díval se na ni značně nedůvěřivě. „Mně nemusíte lhát, madam. Jsme spolu každý den, bylo jen otázkou času, než si toho všimnu."

„Paule," vydechla zmoženě, přičemž měla na chvíli pocit, že i přílišné dýchání je velmi špatný nápad, „o čem to, pro všechny bohy, mluvíte?"

„No o vašem těhotenství, pochopitelně."

V televizní krabici svého tchána jednou viděla, jak se nad jednou kreslenou postavičkou rozsvítilo světlo. Přesně takhle si připadala, jak jí jednotlivé kousky skládačky začaly zapadat dohromady. Ta její podivná starostlivost o Severuse a jeho blaho, kterou v poslední době pociťovala. Vyhýbání se mastnému jídlu. Ranní, odpolední i večerní nevolnosti, které připisovala horku, ačkoliv byla z Itálie zvyklá na vyšší teploty. A teď když nad tím přemýšlela, nepříjemně citlivé bradavky.

„Ach Merline, já jsem tak pitomá!" zafňukala. Emoční přecitlivělost se rovnou přidala na seznam. „Jak jsem si toho mohla nevšimnout?"

„To netuším," podotkl Paul suše, „nicméně jsem přesunul vaši jedinou odpolední schůzku na příští týden, abyste mohla jít dříve domů. I když možná raději nejprve ke Svatému Mungovi?"

Do čarodějné nemocnice nakonec nešla, ale zavítala k Poppy Pomfreyové na ošetřovnu. Jakožto lékouzelnice jistě věděla, jak potvrdit těhotenství a byla jedinou důvěryhodnou osobou z oboru, kterou v této zemi Abbolison znala. Po incidentu s Brumbálem si navíc byly ještě o něco bližší.

Čarodějka ji přivítala s mírným překvapením vepsaným ve tváři, ale na žádost o lékařskou kontrolu odpověděla kladně. Na ošetřovně právě nikdo jiný nebyl, tak se mohla jít na lůžko položit rovnou. Závěsy se okolo nich zatáhly, takže měly perfektní soukromí. Stačila jediná věta, aby se Poppy povytáhla obočí.

„To hned zjistíme, drahá. Na tom není nic těžkého. Preferovala byste kouzlo nebo použití krevního testu za pomoci lektvaru?"

Tak hluboko nad tím siréna nepřemýšlela. „Myslím, že postačí kouzlo. Až to oznámím Severusovi, stejně bude chtít ten lektvar uvařit sám."

„Tenhle vařil Severus."

Koutky jí pobaveně cukly. „To jsem měla tušit. I tak jsem si poměrně jistá, že bude hned vařit novou dávku, tak není potřeba tím vaším plýtvat."

Inkantaci, kterou lékouzelnice vyslovila, by bývala nebyla schopna zopakovat ani za všechny šperky světa. Znělo to jako žehnání, uklidňující a hřejivé. Nad břichem se jí pomalu začal tvořit prapodivný dým, který postupně houstl do tvaru spirály. Ta po několika vteřinách zezelenala krásným odstínem čerstvé trávy.

„Gratuluji," řekla Poppy a okolo očí se jí objevily vějířky vrásek, jak do nich vstoupila něha. „Měla jste správné tušení, jste v očekávání."

Abbolison se roztřeseně posadila. V první chvíli si nebyla jistá, co dělat sama se sebou. Smát se, brečet, možná jít ještě jednou zvracet. Madam Pomfreyová jakožto správná odbornice měla řešení. Ačkoliv bylo nesnesitelné horko, přistrčila jí šálek čaje. Známá chuť však měla blahodárné účinky, alespoň na chvíli ji opustilo nutkání začít se opět dávit.

„Nevím, co teď," špitla.

„Nejspíš by se hodilo oznámit tuto radostnou novinu nastávajícímu otci. A musím říct, že mám za vás oba velkou radost. Severus si zaslouží ve svém životě konečně opravdové štěstí." Starší čarodějka rozšířila závěs a posadila se na vedlejší postel. „Neměl to v životě jednoduché, opravdu ne."

Takové řeči jen podpořily Lisinu zvědavost. Co mohla hradní lékouzelnice vědět o jejím tajemstvími obklopeným manželem? „V čem konkrétně?"

„Ach, kde jen začít? Prý jste se již seznámila se Snapeovými, takže víte, že nepocházel právě ze šťastných poměrů. V dětství se z prázdnin vracíval do školy bledý, vyhublý a s modřinami po celém těle. Bradavice mu měly být domovem, ale on nějak nemohl zapadnout. Děti umí být někdy ještě krutější než dospělí. A pak ta zmijozelská parta, se kterou se začal tahat. Malfoy senior a ti další... No, zkrátka štěstí, jako kdyby se mu vyhýbalo. Ale teď jste tu vy a s touto úžasnou novinou." Abbolison ji ještě nikdy neviděla tak usměvavou. „Přeji vám opravdu jen to nejlepší."

Brzy poté se Lisa raději rozloučila. Mlha, která jí zastírala v posledních dnech mysl z nevyspání a nevolností, se nijak neprojasnila. Naopak. Kráčela chodbou a připadala si jako opilá. Prstem dokázala přesně určit, při jaké příležitosti svého potomka počali, a zcela určitě to nebyla historka vhodná k vyprávění. Sama pro sebe se zahihňala.

Bylo vcelku možné, že Severus nebude mít radost. Ne v prvním okamžiku, popřípadě pár následujících. Byl to pedant, který nesnášel, když něco nešlo podle plánu. Dle jeho názoru se měli začít snažit o dítě prvního července, ani o minutu dřív. Ale co člověk míní, Bohové mění...

Do bytu již došla s rozhodnutím, že obecně vzato je to šťastná zpráva, kterou její Vyvolený jistě přijme nejlépe, pokud mu bude předestřena se všemi přicházejícími výhodami, tedy dědictvím po prastrýci v čele. Nebyla hloupá, aby hrála na strunu Severusova otcovství, který z celé té představy měl jen pramalou radost. A na roztomilost ho taky nejspíš neutáhne.

Základem strategie bylo načasování. Pokud by mu to řekla hned, rozčílil by se, že jsou mimo plán. A tak musela počkat minimálně do začátku prázdnin. Severus se bude ochoten začít podílet na plánovaném rodičovství a ejhle – jsme ještě lepší, než jsme původně mysleli. No není to báječné?

V hlavě jí to celé znělo více než obstojně.

Fatum Magnus seděl ve svém křesle s nosem zabořeným do tlustého grimoáru, blaženě nevědomý. Nejspíš to nebylo úplně bezpečné, možná dokonce ani legální čtivo, neboť stránky při každém otočení slabě zavřískaly.

„Jaký jsi měla den?" zamumlal, aniž by vzhlédl.

Manželův zájem vyvolal v Abbolison radostné zapýření. Těhotným vážně stačilo málo. „Mám se fantasticky, děkuji za optání."

Severusova podezřívavá tvář se objevila zpoza knihy. „A co tuto fantastičnost způsobilo, smím-li se ptát?" S tím začal pátravě zkoumat, jestli se náhodou nevrátila obsypaná nákupními taškami.

Předloktí si opřela o zádovou opěrku gauče, a s co nejhranější nevinností zašveholila: „Protože mám toho nejlepšího manžela na světě, pochopitelně." Horor v Severusově tváři za to škádlení stál.

„Na to, že jsi ráno odcházela tak nerudná, si se vrátila v nějak dobrém rozmaru. Vděčím za to chechtavé vodě nebo se chystáš kromě letního sídla rekonstruovat i nějaké další nemovitosti?"

„No vidíš, to je nápad!"

„Liso!"

„Jen žertuju," zvolala vesele na půl cesty do ložnice. Kdyby jen Severus věděl, že budou muset opět rozšířit komnaty, tentokrát o dětský pokoj. Jenže tohle překvapení muselo počkat až na letní prázdniny. Vždyť už zbývaly jen dva týdny. Co se mohlo za tu dobu stát?

Věřím, že vám tato kapitola udělala radost. Moc prosím o nějaký ten komentář. Dostávám se trochu do psací krize a nechci s psaním přestat. Motivace by se hodila. ;-)