Grimmauldovo náměstí 12 bylo vzhůru nohama. Kouzelníci a čarodějky si předávali kusé informace a zase mizeli buď v krbu nebo ven dveřmi. Sirius svolával do pohotovosti všechny členy, které dokázal sehnat. Ty, kteří neudržovali Smrtijedy v bezpečné vzdálenosti od Doupěte, kam se ty zakuklené hlavy snažily už dobrou hodinu probít, posílal hledat Harryho a Snapeovou. Musel jí přičíst k dobru, že si zachovala chladnou hlavu a okamžitě se s ním přenesla pryč. Alespoň to tvrdil Remus, když mu celý začouzený předával zprávu, a tomu by Sirius svěřil i svou mozkomory poznamenanou duši.

Krb zezelenal. Bývalý Poberta poprvé v životě zadoufal, že z něj vyleze Srabus. Ne, že by chtěl vidět ten jeho nesnesitelně velký nos, ale mohl by tušit, kam se mohla jeho žena podít. Obzvlášť když se všichni členové Řádu hledající všude možně shodli na tom, že ta Italka to tu ještě nemohla znát příliš dobře. Mohl se zbláznit vztekem nad její stupiditou, že se nepřemístila před hlavní štáb, než se ho Hestie Jonesová zeptala, jestli se Abbolison náhodou nedostávala dovnitř vždy pouze krbem. Ta ženská měla pravdu. Sirius si nedokázal vybavit, že by někdy se Srabusem přišli vchodovými dveřmi. Ti dva na to byli moc nóbl.

Z krbu naneštěstí nevylezla jeho nemesis, ale Kingsley Pastorek. „Zatím nic," zavrtěl okamžitě hlavou. „Prozkoumal jsem poměrně velkou oblast kolem Příčné, Děravého kotle a centra Londýna. Mám dojem, že jsem zaznamenal její magickou stopu U Alessandra, jenže byla tak slabá, že jsem ji nemohl následovat. Nejsem stopař."

Sirius si vjel rukama do vlasů. „Zatraceně! Brumbál pryč, Srabus se válí kdo ví kde a my tady máme takovou katastrofu. Co když je nenajdeme?" Do hlasu se mu místo zlosti začala vkrádat panika. „To se přece nesmí stát! Měl jsem trvat na tom, že to budu já, kdo ho vyzvedne a přenese do Doupěte. Jenže Brumbál mě ujišťoval, že stačí, když na něj počkám u místa přistání, že bude mít radost, až mě uvidí. A teď nevím, kde je! Jestli se mu něco stalo, nikdy si to neodpustím, zatraceně!"

Mohutný černoch vytáhl z širokého rukávu modrého pláště hůlku a poslal na čaroděje s počínající hysterií lehké štípavé kouzlo. Sirius nadskočil nad zem, jako kdyby ho bodla vosa. „Okamžitě se uklidni. Musíme věřit Brumbálovu úsudku, že je Abbolison dostatečně schopná na to, aby se o Harryho postarala. Hledáme je, ty se hlavně musíš sebrat."

Sirius si uraženě třel pobodaný bok, ale neprotestoval. Oba se otočili za hučením z krbu. Z něj se vypotácel utahaný Arthur Weasley s ohořelým pláštěm. Na několika místech měl i propálené díry. „Doupě je zajištěné, Smrtijedi se stáhli. Teď je Harry naší jedinou prioritou."

„Jsou všichni v pořádku?" zeptal se duchapřítomně Kingsley.

Artur pokýval hlavou. „Všichni jsou v pořádku a bezpečí. Molly zrovna pro všechny připravuje čaj na uklidnění. Charlie, Bill a Fleur už se přidali k pátrání. Najdeme je."

Krátkou chvíli si ještě rozdělovali role, než se rozprchli každý po svém. Sirius se přemístil pro své pátrání do Skotska, Artur k Lamanšskému průlivu a Kingsley do Stratfordu nad Avonou. Existovala malá šance, že by siréna mohla znát známého kouzelnicko-mudlovského autora Shakespeara. Hlídku na hlavním štábu převzala Tonksová.

Ta byla také tou, která si vyslechla od Augusty Longbottomové vzkaz o tom, že Harry s Abbolison jsou v bezpečí u ní doma. Všem, kteří byli v tu chvíli přítomni v hlavním štábu, spadl ohromný kámen ze srdce. Okamžitě se vydali hlásit tuto zprávu do okolí, přičemž Tonksová prozřetelně poslala patrona se zprávou k Siriusovi, než se mu strachem rozskočí srdce na dva kusy. Letaxem se za Augustou přesunula právě ve chvíli, kdy Abbolison začala nabírat vědomí.

Tu nesmírně bolela hlava. Měla také potíže se žaludkem, ale obojí se spravilo, když jí Neville pomohl sníst trochu horké polévky. Lepší snad v životě nejedla.

„Děkujeme za pomoc," vydechla směrem k Longbottomovým unaveně, když pohledem zkontrolovala, že je Harry v pořádku. Stará dáma jí odmávla rukou. „To nestojí za řeč. Naštěstí vás nepronásledovali až sem. To bychom byli ve větším maléru. Už je to nějakou dobu, co jsem bojovala proti bandě Smrtijedů, nejspíš jsem vyšla ze cviku."

Dál už nic říct nestačila, protože obývák se začal zaplňovat příchozími z krbu. Nejprve Remusem, po něm se jako velká voda přihrnul Black a nakonec Kinglesley s Brumbálem.

„Harry! Díky Merlinovi, že jsi v pořádku! Tys mi dal, štěně, málem jsem vypustil duši strachem. To jste se celou dobu schovávali tady?" tlačil ze sebe Sirius, zatímco zkoumal neporušenost svého nebohého kmotřence.

Lisina bolest hlavy se vrátila, i když byla v koutku duše ráda, že se má o toho chlapce kdo postarat. Pokud možno někdo jiný než ona. Za jeden den měla zachraňování plné zuby. Jí však na oplátku věnoval pozornost ředitel. „Má drahá, pronásledovali vás?" zeptal se vševědoucně.

Přikývla.

„Pak jsem šťastný, že tu s námi oba sedíte. Nyní bych vás však požádal, zda byste mohla jít se mnou. Potřebuji si vyslechnout, co se vlastně stalo a nejlépe někde v soukromí."

Počkal, až se nemotorně zvedla z gauče, stále neměla zpět všechnu svou sílu a hlasitě zvolal název své kanceláře v Bradavicích, než vstoupil do zelených plamenů. Lisa se ještě otočila, aby se rozloučila s Harrym, ale ten byl obklopen všemi těmi lidmi, navíc ho Black držel v pevném objetí kolem ramen. Zato Neville se na ni podíval a s vděčností na ni kývl. Dál už nečekala a následovala Brumbála.

Kancelář ředitele Bradavické školy, kde seděla, byla plná nejrůznějších zajímavostí. Musela proti své vůli připustit, že se cítila ohromena, stejně jako pokaždé, když sem doposud zavítala. Starobylý nábytek a portréty bývalých ředitelů a ředitelek ve zlatých rámech působili ve zvláštním kontrastu k moderním vynálezům rozestavěných na nízkých stolcích. Profesor Brumbál jí gestem nabídl místo v křesle před svým stolem.

„Jsem tak rád, že se vám nic nestalo. Nechci, aby došlo k nedorozumění, proč po vás Severus nepátral. Je právě teď na velice důležité schůzce v záležitostech Řádu. O útoku Smrtijedů na Weasleyovi nemá ani tušení. Dáte si čaj? Citrónový bonbon?" 

Abbolison se usadila a poděkovala Brumbálovi za horký nápoj bez přidaných komponentů. Přesně jak to měla ráda. Nechávala si čarodějova slova proudit skrze svůj dar, a aby získala čas, odhodlala se i k ochutnání slavné citrusové laskominy, o které jí stihl mnohokrát informovat manžel a zbytek pedagogického sboru. „Jsou všichni Weasleyovi v pořádku?"

„Ano, v naprostém. Ochrany, které přes léto ještě posílilo Ministerstvo kouzel, vydržely i tak velký nápor. Nikdo z rodiny nebyl zraněn." Oči starého čaroděje byly plné laskavosti, ale něco zvláštního jim ubíralo jiskru. Byl to zkoumavý pohled, hodnotící. Navíc siréně neuniklo, že výslovně řekl, že nebyl zraněn nikdo z rodiny. Takže někdo jiný zraněn byl.

„Je mi líto, že vás musím obtěžovat, má drahá, ale je nutné, abychom probrali Harryho nešťastný přesun do Doupěte." Snažil se znít zarmouceně, ale pokud někdo dokázal číst v hlase, byla to Abbolison.

Přimhouřila oči a pofoukala horký čaj v šálku, aby měl dříve příjemnější teplotu. „Byl to jen mžik. Od začátku nás stíhali, věděli, že se tam s Harrym někdo přesune. Co by vás ohledně našeho útěku přesně zajímalo?"

„Kam jste se přemístili od Doupěte?"

Otráveně si povzdechla a pokusila se přesně rekonstruovat jejich trasu. Vše se odehrálo tak rychle, že bylo těžké nic nevynechat. Vyprávění zpomalila, když opakovala slova o tom, jak poučovala Harryho, aby se chránil před jejím hlasem. U části, kde popisovala, jakým způsobem se s útočníky vypořádala, Brumbálův výraz ztvrdl. Ten tam byl hodný dědeček, dorazil mocný čaroděj a bojovník.

„Musím obdivovat, jak jste se se situací vypořádala. To chtělo víc než jen kapku odvahy," zhodnotil. „Pochopitelně na místo pošlu několik členů Řádu, aby těla odklidili."

Unaveně se opřela do křesla. Za jedno odpoledne měla vzrušení až nad hlavu. A do toho byl Severus na nějaké tajemné schůzce s kdo ví kým. Našla uvnitř své magie bod, kde se její magické jádro dělilo a malý provázek mizel do neznáma daleko od ní. To bylo jejich spojení, které získali při svatebním obřadu Spojení duší. Kdyby byl v opravdu vážném nebezpečí, poznala by to. Zajímalo ji, jestli on cítil, že se něco děje, když jí napadli.

Napila se čaje a neprozřetelně zvedla oči přímo k řediteli. Když se jejich oči setkaly, pocítila známý pocit plazících úponků magie, snažících se proniknout opatrně do její mysli. Šokem si málem vylila horký čaj do klína. Myslí to vážně?

Ministerstvem nepovolený nitrozpyt byl nelegální. Dokonce i v případě, že s ním obě strany souhlasily, mohlo dojít k úřednímu popotahování, pokud by účastníky někdo nahlásil.

Rozhodla se rychle. Nechala ředitele bloudit na povrchu. Ukazovala mu počáteční šok, když uviděli Doupě pod palbou, strach a zoufalství z nedostatku nápadů na vhodná místa pro přemístění, než ředitelovo šmejdění usekla, jako by to byl odporný plevel, který se dá lehce odstřihnout zahradnickými nůžkami.

Ředitel zamrkal. V modrých duhovkách ubylo laskavosti. Je dobrý, nenápadný, přesný... ale ne dokonalý. Kolikrát za život mu na to asi někdo přišel? Jednou? Dvakrát?

Čaroděj zcela očividně nebyl seznámen s faktem, jak solidní nitrobranu musely sirény mít, aby zvládaly co nejlépe udržet svůj dar na uzdě. Upila ze šálku, aniž by přerušila oční kontakt. „Tohle už bez mého souhlasu nikdy nedělejte." Neřekla to nijak výhružně, přestože mohla, ale dala najevo pevnost tohoto upozornění.

Ředitel se s mírným pokývnutím hlavy více opřel do svého křesla, kde spojil prsty do stříšky. „Omlouvám se, má drahá. Nechtěl jsem vás nijak urazit. Pouze chci získat veškeré informace, které mohu o té události zjistit. I drobný detail může být někdy klíčový. Navíc tu jde o bezpečnost Harryho Pottera a to je náš společný zájem, že?" Nahnul hlavu mírně na stranu, jako by před sebou viděl místo čarodějky zajímavý exponát magického brouka s dvanácti nožkami.

Nemohla si vzpomenout, kdy se naposled setkala s někým tak bezostyšným, jako byl Albus Brumbál. „Já jsem se o Harryho bezpečnost postarala více než dobře. Silně pochybuji, že mě budete stíhat kvůli zabití v sebeobraně, proto další konverzaci považuji za bezpředmětnou. Kromě toho, já bych vám vzpomínku na náš úprk mile ráda půjčila na prozkoumání, kdybyste o ni požádal."

Brumbálovy oči, které ji pozorovaly přes horní obroučky svých půlměsícových brýlí, zaplály nadějí. „Vskutku? A dáte mi ji?"

„Teď už ani za roh jednorožce, řediteli." Dala sipečlivě záležet na výslovnosti každého jednotlivého slova, než vstala a bezrozloučení kancelář opustila.

Harry se bezpečně shledal se Siriusem a vztah mezi Abbolison a Brumbálem se o něco zhoršil. Jaký názor na ředitele Bradavic máte vy? Souhlasíte s jeho činy pro „větší dobro"?