Začátek června sebou kromě závěrečných zkoušek přinesl i Dracovy narozeniny. Loňská oslava byla tak malá, že ji šlo považovat za zanedbatelnou, což Zmijozela tehdy celkem vytočilo. A tak se Charlie letos zasnažil. Pro začátek poslal Dracovi tajně krásnou smetanovou obálku, ve kterém jej oficiálně zval v den jeho narozenin na schůzku. Blonďákovy rozzářené oči u snídaně, když si dopis převzal (a okamžitě po přečtení schoval přes spolužáky) za to stály.

Večer se dle instrukcí na pozvánce sešli u vysokého topolu s houpačkou na kraji lesa. Mladší čaroděj dorazil na čas, a ač stále ve své uniformě, velice mu to slušelo. Pro jednou vypadal skoro tak uvolněně, jako když se seznámili.

„Vypadáš skvěle," šeptl mu Charlie do ucha a kochal se drobným úsměvem na jindy nepřístupné tváři. „Pojďme, ať to stihneme."

„Do lesa?" kníkl Draco nejistě, když uviděl, kam Charlie zamířil. Nebelvír se v duchu plácl do čela. Jak jen mohl zapomenout na to, jak moc jeho přítel Zapovězený les nesnášel? Vždyť mu vyprávěl o té příšerné příhodě z prvního ročníku.

Vrátil se k němu a políbil jej rychle na čelo. Přeci jen byli stále blízko školy, tak se nehodlal pouštět do velkých intimností. Vlastně i tohle bylo příliš. „Nemusíš mít žádné obavy. Jsem tady s tebou a navíc jdeme po velmi bezpečné trase. Tam kam jdeme, se žádný temný tvor nezatoulá, přísahám." Vytáhl hůlku a zakouzlil Lumos.

Draco chtěl udělat to samé, ale velká ruka na jeho předloktí ho zarazila. „Bude lepší, když budu svítit jen já."

„Proč?"

„Protože občas chodím na večerní procházky, když nemám dohled ani schůzku s tebou, takže moje jedno světlo nebude případným čumilům tam podezřelé."

Les byl v tuto dobu příjemným místem. Vůně přírody v kombinaci přirozeným světlem letního podvečera tvořila jedinečnou scenérii. Cesta byla zpočátku ušlapaná, neboť se nacházeli v blízkosti dvou malých louček, kam brávala madam Prýtová pokročilejší studenty na hodiny Bylinkářství. Neušli ještě ani dvě stě metrů, než – jak předpokládal - začala palba otázek.

„Kam to jdeme?"

„Uvidíš."

„Proč jdeme tak daleko?"

„Buď trpělivý, za chvíli jsme tam."

„Tos mě na moje narozeniny vzal na túru? Začínám mít pocit, že mě ani trochu neznáš."

Nebelvír hrábl levačkou za sebe a sevřel Dracovu dlaň ve své. Stížnosti ustaly. „Dej mi šanci, bude se ti tam líbit," řekl a vydal se dál, aniž by čarodějovu ruku pustil.

Po patnácti minutách poměrně namáhavé chůze do kopce přes kořeny, které osvětlovalo více méně už jen slabé Lumos Charlieho hůlky, se stromy rozprostřely. Ačkoliv nemohl Draco vidět z bezprostředního okolí o víc než jen to, kam dopadlo Charlieho světlo, před sebou měl výhled pro bohy. Ze stráně dolů měli Bradavice, jezero a velkou část Zapovězeného lesa jako na dlani. Obzor měl krvavě rudou barvu zapadajícího slunce, díky čemuž vypadal hrad jako v plamenech. Kombinace neuvěřitelného výhledu a celkové poklidnosti, kterou podtrhávalo šumění listí, vyrazila Dracovi dech.

„Salazare," zamumlal.

Charlie se zazubil. Vytáhl z kapsy složenou deku, kterou po zvětšení rozložil na zem, než Dracovi naznačil, aby se vedle něj posadil. Chvíli se jen kochali výhledem. Mlčky. Oba dokázali ocenit příjemnost sdíleného ticha.

„Hej," zamumlal blonďák a strčil do svého společníka ramenem. „Je to tu fakt nádherný."

„To jsem rád, že se ti tu líbí. Objevil jsem to tu v posledním ročníku. Vždycky, když už mi lezla na nervy knihovna, když jsem pracoval na svém závěrečném projektu o mantichorách do Péče o kouzelné tvory, šel jsem sem. Tady byl čerstvý vzduch a nikdo neotravoval s dobrovolnými tréninky famfrpálu, s problémy s holkama a tak podobně."

„Mantichorách? Ne dracích?"

„U Merlinových gatí, jak rád bych býval psal o dracích!"

Rozhodil rukama a plácnul sebou zády na deku tak komicky, že se Draco hýkavě rozesmál. Nadmíru nemalfoyovsky.

„Tak proč sis je nevybral? To jste dostali přidělené? Losovali jste si témata?"

„Ne," zakroutil Charlie hlavou a obě předloktí si položil přes obličej tak, že mu vykukovala jen brada a rty. „Málem mě kvůli jedné blbosti vyloučili a tohle byl svým způsobem můj trest a záchrana dohromady."

Draco ho několikrát šťouchl do břicha. „Tebe málem vyloučili?! Tebe – Nebelvíra? Salazare, za co?"

„Pche... Byla to hloupost. Byl jsem zvědavý a vlezl jsem po večerce do výběhu k mláděti mantichory. Neměl jsem žádný pud sebezáchovy. Tak nějak mi nedošlo, že vyrušit ze spánku takového tvora je zatraceně nebezpečná blbost."

Draco ani nedutal, jen s vytřeštěnýma očima a pootevřenými rty naslouchal.

„Profesor Kettlburn mě tam naštěstí našel a vytáhl mě ven, než mi stihla něco udělat, ale i tak z toho byla obří aféra. Začalo se projednávat moje vyloučení, když to byl nakonec právě Kettlburn, který přispěchal se smyšleným vysvětlením, že jsem začal předčasně pracovat na svém závěrečném projektu o mantichorách, pozoroval jsem její spánkové zvyklosti a vymklo se mi to z rukou. Těžko říct, jestli mu to někdo věřil, ale Brumbál tu historku vesele posvětil řečmi o tom, že se nemůže dočkat, až si výsledky mého výzkumu přečte." Spustil ruce a zahleděl se nahoru na svého Zmijozela. „Takže jsem se pak tři měsíce pachtil s velmi podrobným projektem o tvorovi, s kterým jsem ve skutečnosti ani pracovat nechtěl. Nicméně školu jsem dokončil, takže to za to stálo. Naši byli tenkrát příšerně vzteklý."

„A ty se jim divíš? Mohla tě zranit nebo dokonce zabít!"

Naklonil hlavu na stranu a díval se do Dracovy zhrozené tváře, stažené obavami o jeho bezpečí. „Ne, teď už se jim ani trochu nedivím."

Posadil se, aby mohl z kapsy vylovit zmenšený balíček. „Něco pro tebe mám." S tím se naklonil a něžně políbil Dracovy rty. Sladce, tak romanticky, jak mu jen druhý muž dovolil. „Všechno nejlepší, Draco."

Mladík se zaculil a s radostí někoho kdo miluje dostávat dárky, se jal trhat balicí papír s malými hady, kteří měli na hlavách narozeninové čepičky s bambulkou. Když vybojoval bitvu s obalem, zmateně začal předmět zkoumat. Charlie ho chápal, někdo jako Malfoy jistě nebyl zvyklý dostávat obnošené dary.

„To je... vesta?"

Zrzek špičkami prstů pohladil hnědou šupinatou látku, která jako by byla stvořená z tisíců drobných plíšků. „Přesně tak. To je moje stará pracovní vesta z rezervace. Fasují ji jen ti, kteří dělají s nejnebezpečnějšími draky. Je vyrobená z kůže draka, kterému se přezdívá Černá smrt. Žije v oblasti jihozápadního Kavkazu a je výjimečný nejen proto, že vydrží velký přímý žár, ale i tím, že jeho kůží neprojde prakticky žádná magie." Polkl a položil dlaň na Dracovu tvář tak, aby mohl palcem přejíždět po jemné znachovělé kůži. „Díky tomuhle se už nikdy nebude opakovat nic podobného jako nehoda s Harrym v umývárně. Budeš v mnohem větším bezpečí."

„Ale... ty ji přece taky potřebuješ! Kvůli Řádu a tak vůbec!"

„Nepotřebuji ji tolik jako jistotu, že se nic nestane tobě."

„Jenže-"

Položil na Dracova ústa ukazováček, aby jej umlčel. „Ne, Draco. Dárky se přijímají bez výmluv, to ti nikdo neřekl? Stačí obyčejné díky."

Zmijozel se poněkud nešťastně zadíval na vestu, přičemž Charlie dokázal téměř slyšet jeho stížnosti, prosby a domáhání. Chtěli oba pro toho druhého to samé, ale on byl starší, zkušenější. Nemohl by žít s představou, že se jeho milovanému něco stalo, když tomu mohl zabránit.

„Děkuju," ozvalo se tiše.

Usmál se na něj a dal mu další pusu. „Nemáš vůbec zač. Nemusíš se bát, velikost se automaticky přizpůsobí tvé postavě, jakmile si ji oblečeš, takže nebude vůbec poznat, že ji máš na sobě. Skryješ ji pod běžné šaty bez problémů."

Chvíli se věnovali jeden druhému, objímali se, líbali, užívali si přítomnost toho druhého. Neměli v poslední době čas sami na sebe. Oba je doháněl náročný konec roku, navíc ve spojení s Dracovým úkolem, na který se Charlie už dávno přestal ptát. Nemělo to smysl, slib mlčení nemohli prolomit.

První promluvil velmi tiše Draco. „Musíme se vrátit. Pansy, Blaise a možná Marvin na mě můžou čekat."

„Narozeninová párty v hadím stylu?"

Mladík zabořil nos do zrzkova krku a zavřel oči. „Něco takového."

„Žádný Crabbe a Goyle?"

„Pche... Ti si furt ještě odpykávají trest od Severuse. Nejspíš ho museli fakt nadmíru vytočit. Takové tresty od něj má většinou jen Potter."

Charlie si jej přitáhl ještě blíž, bylo-li to vůbec možné. „Ty a Harry... nebudu se ptát, jestli jste v pohodě, protože je mi jasné, že nejste, ale... Jak jste na tom teď po té anabázi v koupelně?"

„Myslíš, jako jestli mu náhodou tajně nemíchám Doušek živé smrti do dýňové šťávy?"

„Cha. Tak nějak."

„Nemusíš mít obavy. Potter je takový nekňuba, že se zvládne přizabít úplně sám i bez mého přičinění."

Charlie by mu býval rád oponoval, ale podle toho co slyšel a jak svého mladšího skoro-bratra znal, se Draco tak úplně nemýlil. Teprve na cestě zpátky se zeptal: „Co ti na Harrym vlastně tak moc vadí?"

Zvuk, který ze sebe Draco vydal, se nedal nazvat jinak než jako odfrknutí. „Kde jen začít? Jak je populární, aniž by něco udělal sám za sebe. Jak o něm všichni tvrdí, jaký je to dobrák a přitom se podle mě pořádně nestará o lidi kolem sebe. Je zahleděný akorát na své vlastní ego. Má jen dva nejlepší kamarády a ani ti sami se sebou většinu času nevychází. Furt se jenom hádají. A nepřipadá mi, že by toho udělal moc pro Nebelvír jako takový. Zajímalo by mě, jestli vůbec ví, jak se jmenují jeho mladší spolužáci. Co mají rádi, jaké předměty je baví, čím by chtěli být, až vyrostou. My se o svoje malá háďata ve Zmijozelu staráme, protože to nikdo jiný neudělá. Lvi se na oko tváří jako smečka, ale každý loví jen sám za sebe."

Jak jen bojovat s tak specifickým a až nepříjemně přesným názorem? „Eh... Možná jste se jen dostatečně nepoznali. Navíc kolejní příslušnost a tak vůbec."

Pod nohama jim křupaly větvičky. Teď, když byla opravdová tma, se jej Draco držel jako zimolez, neboť cestu jim stále osvětlovala jen jedna hůlka.

„Nedal mi nikdy příliš velkou možnost, abych ho poznal. Za jedinou jízdu vlakem do Bradavic se skamarádil s Weasleym a ten mou rodinu nesnáší, stejně jako celá jeho rodina. Až na tebe, pochopitelně." Podle hlasu se usmál a zahoupal jejich spojenými dlaněmi.

„Myslím, že tě stejně jako Harry jen dostatečně neznají. Jinak by si tě oblíbili tak jako já."

To už došli na kraj lesa. Hrad ozářený venkovními pochodněmi byl nadosah. „Možná. Ty je znáš nejlíp." Stáli proti sobě, Draco obtočil své paže okolo jeho krku. Stoupl si na špičky a věnoval mu polibek, díky kterému litoval, že pro sebe nemají více soukromí. „Ještě jednou díky za dárek. Budu ho střežit." Poplácal kapsu, do které složenou vestu schoval.

„Hlavně ho používej." Draco kývl a se zamumlaným rozloučením dobré noci se chystal odejít, když jej Charlie znovu chytil za ruku. „Přemýšlel jsi o mém návrhu? Nevracet se domů, zůstat... se mnou."

Srdce mu bilo jako splašené. Kdyby jen řekl ano..

Blonďák ztuhl. Velice pomalu se k němu otočil. „To víš, že přemýšlel," špitl, hlas plný emocí.

„A...?"

Kousl se do rtu. To nikdy nebylo dobré znamení. „A ještě jsem se nerozhodl. Ale věř mi, budeš první, kdo se to dozví."

Chtěl na něj tlačit, uzurpovat si svou odpověď a znovu a znovu mu vysvětlovat, proč by se měl rozhodnout pro něj. Jenže to udělat nemohl. Draco měl právo na svá vlastní životní rozhodnutí. S pohledem na jejich spojené ruce řekl: „Dobře. Budu doufat. Užij si svou párty, oslavenče."

Dostal poslední pusu, aby pak mohl sledovat vzdalující se postavu směřující k hradu. V duchu zanadával. Začínal chápat Shakespearovy tragédie. To zoufalství, nejistotu a nekonečný strach o milovanou osobu.

Aniž by nad tím nějak hlouběji uvažovat, rozešel se k Hagridově hájence. Ten měl vždy schovanou v zásobě pálenku, co by porazila obra. A přesně něco takového teď potřeboval.

Konec školního roku se kvapem blíží. Bojíte se taky tolik jako já?

Mimochodem pro fanoušky tohoto páru mám rozepsaný ještě jeden příběh s názvem Lev, drak a škorpion. Doporučuji ho vyzkoušet. ;-)