Květnové dny ubíhaly jeden za druhým a celá škola nežila ničím jiným než nadcházejícím famfrpálovým zápasem mezi Nebelvírem a Havraspárem. Ten měl totiž rozhodnout o závěrečném udílení školního poháru, což vyvolávalo vzrušené očekávání.

Jedním z mála, kdo zůstával k možným výsledům netečný, byl Draco Malfoy. I přes veškerou svou snahu o nenápadné sabotování opravy skříně, dosahoval Theodor překvapivě dobrých výsledků.

Byl plně ponořen do svých temných myšlenek, na cestě na kolej, když ho kdosi chytil za rukáv a strhl za roh do výklenku. S pocitem deja vu koukal na vždy až příliš klidného Patrika Bonese.

„Co chceš?" zeptal se, ale jeho tón neodpovídal k otázce svou příkrostí. Nikdo na škole si to nechtěl u Bonese rozházet, každý s ním chtěl být zadobře, kdyby po něm něco v budoucnu chtěl. Takovou pozici málokdy získal někdo, kdo nebyl ve famfrpálovém týmu nebo jeho otec nebyl minimálně ministerským náměstkem. O to to bylo obdivuhodnější.

„Přišel čas na splacení tvého dluhu, který u mě máš. Tenkrát, když jsi chtěl vědět, co je s profesorem Snapem, jsem ti pomohl a ty ses mi zavázal slibem. Jistě si na to vzpomínáš."

Dracova tvář se vyhladila do obchodní masky, kterou se naučil od svého otce a kmotra. „Pochopitelně. Co teda chceš?"

Bones se stále tvářil jako největší neviňátko. „Nic, co bys nedokázal zařídit. Končím školu a hledám práci. A v takový moment se hodí mít dobré konexe."

„Moje rodina už nemá ten význam, který mívala. To sis nevšiml, jak se ke mně všichni chovají jak k prašivému skřítkovi?"

Vyšší čaroděj se přestal usmívat, jeho oči byly pichlavé. „Ani trochu nevěřím tomu, že by zrovna tvůj rod někdy přestal tahat za nitky."

Draco se nenamáhal odporovat. „Co konkrétně požaduješ jako splátku za můj dluh?"

„Chci pracovní místo na štábním útvaru Ministerstva kouzel."

Dracovo obočí se okem téměř nepostřehnutelně přiblížilo k sobě. „Byl jsi tam na letní praxi, máš velkou šanci, že tě přijmou, aniž bych se v tom jakkoliv angažoval. Proč tedy chceš, abych se do toho vkládal?"

Na Bonesově pohledné tváři se usadil úšklebek. „Protože takhle budu mít nejen jistotu, že to místo dostanu, ale že si ho i udržím, když se jisté poměry změní."

Bylo to, jako kdyby dostal Draco pěstí do břicha. Tupá, svíjivá bolest a strach. Na víc už se ptát nechtěl. „Uvidím, co se dá dělat."

„Výborně," poplácal ho šklebící se hoch chlapsky po rameni, „je radost s tebou obchodovat."

Tím si Draco nebyl moc jistý, a když odcházel chodbou pryč, raději se ani neohlédl.

Patrik Bones pozoroval vzdalující se blonďatou hlavu. Zatím šlo všechno dobře. Malfoyové nechtěli zůstávat nikomu nic dlužní, Draco se určitě nanejvýš zasnaží, aby to místo dostal. Ať si každý říká, co chce – pod chrličem bývá největší mokro. Takže pokud chtěl informace, musel se udržet ve středu dění.

Trochu si povytáhnul srolované rukávy od košile, jak to měl ve zvyku. Sám za sebe byl spokojený, jen se vůbec netěšil na hysterické vyvádění Susan, až se to dozví. Co Smrtijedi zavraždili tetu Amélii, chtěla se od všeho držet dál. Co také jiného čekat od Mrzimorky?

.............................................................

Večerní směna na chodbách byla jednou z nejotravnějších, kterou mohl bradavický učitel vyfasovat. Studenti se ještě stále mohli potulovat mimo své koleje, což způsobovalo více než nezanedbatelné množství nepříjemných střetnutí s objímajícími se páry. Přistiženci byli odesláni do svých ložnic s pokáráním a zčervenáním jak na jejich straně, tak na straně učitele, který jim musel uštědřit obligátní přednášku o nevhodném chování na veřejnosti.

Charlie zrovna opatrně nahlížel do ze záhadného důvodu odemčené učebny živelné magie, když zaslechl štkavé kňučení Ufňukané Uršuly. Každý obyvatel hradu už znal její pláč, nicméně na rozdíl od jejích obvyklých výlevů, tenhle se zdál opravdový. Nejprve nahlas zaťukal na dveře dívčí umývárny, a ačkoliv se neozvala žádná odpověď, pomalu vstoupil.

Duch mrtvé Havraspárky seděl na okenním rámu. Dívka sama sebe pevně objímala a po tvářích se jí kutálely velké slzy, které hned mizely do ztracena.

„Uršulo?" zeptal se čaroděj opatrně. Poslední co chtěl, bylo přijít o sluch v důsledku jejího ječení. „Je všechno v pořádku?"

„JAK BY MOHLO?" zavřískla. „Když se stala tak hrozná věc...!"

Obrnil se trpělivostí. Uklidňování rozrušeného ducha bylo pořád lepší, než vysvětlovat sedmákům, že spolu skutečně nemohou mít sex v kumbálu na košťata. „A co přesně se stalo?"

„VRAŽDA! Vražda se stala a on z toho jen tak vyvázne!"

„Kdo on? Jaká vražda? Uršulo, musíš mi hned říct, jestli je nějaký student v nebezpečí!"

Duch se snesl dolů. Dívka se zajíkla a dlaněmi se pokusila otřít další a další přicházející slzy. „T-to Potter! Začal po něm metat kletby, přitom on mu nic neudělal! Jen- fňuk – jenom se mi svěřoval! Já totiž umím poslouchat, i když to nikdo jiný než on neví. Jenže pak se ukázal ten příšerný kluk a zasáhl ho tím kouzlem a všude byla krev!"

Charlie už toho měl tak akorát dost. Nejradši by s dívkou zatřásl, ale to bylo vzhledem k jejímu stavu poněkud komplikované. „Uršulo, kde je ten zraněný student? Je to Harry? Kde ho najdu, musí okamžitě na ošetřovnu!"

„Ale on už tam je!" vyjekla, „Snape ho tam odnesl, hned jak se mu pokusil zacelit ty hrozné, ošklivé rány! A Potter jen koukal, přitom to celé byla jeho chyba!"

„A o koho jde? Koho Harry trefil kouzlem?" Zatraceně, to se mu ani trochu nehodilo. Jestli byl Harry v tak velkém maléru, jak to znělo, mohli ho vyloučit. To by snad ale Brumbál nedopustil, ne? Všechny podobné myšlenky zmizely jako mávnutím hůlky s dalšími Uršulinými slovy.

„Draca Malfoye, přece. Toho citlivého... Hej!"

Charlie nečekal na podrobnější popis. Jakmile zaslechl Dracovo jméno, jeho vidění se zúžilo do tunelu a všechno, co dokázal, bylo vyrazit co nejrychleji na ošetřovnu. Nezajímalo ho, že začínala večerka a musel doobejít zbytek školy, to mohlo počkat. Draco byl to nejdůležitější.

Na ošetřovnu vpadl jako velká voda. Byl udýchaný, zpocený a zcela neadekvátně rozrušený vzhledem k tomu, že nešlo o jeho studenta. To mu došlo přesně ve chvíli, kdy pohlédl do tváří šokované madam Pomfreyové, Severuse Snapea a hrůzou strnulého Draca.

„Profesore Weasley, co pro vás mohu udělat?" optala se ošetřovatelka, která očividně zrovna dokončila obvazování Dracových ran. Celou hruď měl zabalenou v bílých pruzích látky, přičemž solidní množství jich leželo zakrvácených v odkládací misce položené na posteli u Dracových nohou. Charliemu se udělalo nevolno.

„Já... ehm, jak bych... přišel jsem zkontrolovat, jestli je pan Malfoy v pořádku," přiznal. „Potkal jsem Ufňukanou Uršulu a ta mi řekla, že ho Harry trefil nějakou ošklivou kletbou a-"

„A vy jste pochopitelně jako pravý hrdina přispěchal, abyste se ujistil, že to není natolik vážné, aby svatý Potter dostal trest," vyštěkl Snape s obličejem sinalým vzteky. „Tak abyste věděl, ten malý zmetek by si zasloužil vyloučit z Bradavic a přihlížet zlomení vlastní hůlky za to, jakou ohavnou kletbu proti svému spolužákovi použil!"

„Jakou kletbu Harry použil?" dožadoval se Charlie odpovědi.

„Do toho vám nic není! Důležité je, že šlo o hluboce černou magii, kvůli které mohl pan Malfoy přijít snadno o život, kdybych nebyl poblíž."

Zrzavý čaroděj hlasitě polkl. Draco téměř neznatelně kroutil hlavou, zatímco madam Pomfreyová vypadala, že si není jistá, jestli by neměla oba pedagogy vyhodit ze své ošetřovny za to, že dělají nadměrný hluk.

„Pak je tedy chvála Merlinovi, že jste tam byl. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale zcela jistě jste se postaral, aby z toho viník nevyšel nepotrestán, že?"

Lektvarista zkroutil rty, jako kdyby si chtěl odplivnout. „Za to, co provedl, by si Potter bezpochyby zasloužil víc, než školní trest každou sobotu až do konce školního roku. Jenže oba víme," ztišil nebezpečně hlas a Charlie se musel hodně držet, aby se nepřikrčil jako malý školák, „že nic horšího se tomu privilegovanému spratkovi nestane."

Mezitím se Draco pokusil na posteli více posadit, což způsobilo, že zasyčel bolestí. Kdyby se v tu chvíli dostal Harry Charliemu do rukou, zcela jistě by to nedopadlo dobře, jak v něm vzkypěl vztek.

„Souhlasím s vámi," řekl pevně. „Takové chování je neomluvitelné a nem-"

„Tak moment," přerušil ho Snape, „chcete mi říct, že se Pottera nezastáváte?"

„No...," Charlie se na okamžik zarazil, jak mu došlo, jak celá situace musí vypadat. On, Weasley, člen Harryho prakticky adoptivní rodiny, tu bojoval za jeho přísnější potrestání. Jenže tady šlo o Draca. „Tohle je velmi vážná situace, kterou nelze brát na lehkou váhu, ať do toho byl zapleten kdokoliv. Pan Malfoy utrpěl vážná zranění a Harry by z toho neměl vyjít pouze se školními tresty jen proto, že je jeho situace poněkud... specifická."

Severus Snape zůstal šokovaně mlčet. Jedno povytažené obočí bylo tím největším projevem překvapení, které byl ochoten ukázat. „Co tedy navrhujete, kolego?" zeptal se, když se trochu sebral.

„Důrazně si s Harrym promluvím, ještě vedle pokárání, které dostane od Minervy. Dále o celé záležitosti poinformuji své rodiče a požádám je, aby Harrymu napsali dopis, ve kterém jeho chování odsoudí. Nejsou sice jeho praví rodiče, ale už se stal pevnou součástí naší rodiny. Oni už si nějak poradí."

Oba starší muži si sebe navzájem notnou dobu přeměřovali, než si musela madam Pomfreyová odkašlat.

„Tak tedy dobrá," pravil Snape, „jsem pozitivně překvapen vaším přístupem. Nečekal bych od Nebelvíra takovou dávku uznání pravidel." S tím se otočil na Draca. „Dodržuj všechny pokyny madam Pomferyové. Zítra se tu zastavím." Věnoval Charliemu poslední pohled a odplachtil pryč.

Učitel péče o kouzelné tvory chtěl říct Dracovi něco velice podobného, ale pod ošetřovatelčiným dohledem zamumlal pouhé: „Ať je vám brzy lépe, pane Malfoy." A rovněž nemocniční křídlo opustil.

K tomu, aby si se svým přítelem promluvil, se dostal až pozdě v noci. Pod záštitou tmy a zneviditelňovacím kouzlem se dostal na ošetřovnu a po umístění kouzla na ošetřovatelčiny dveře, které jej mělo upozornit na její případný příchod, se dostal za šedivé závěsy obklopující Dracovo lůžko.

„Co tu sakra děláš?" zavrčel Draco, ale zároveň ho k sobě vší silou přitiskl, jako kdyby byl posledním záchranným stéblem. „Chytí tě a všechno se provalí!"

Charlie ho začal hladit po zádech, aby ho trochu uklidnil. Byl koneckonců zraněný a zcela jistě z dnešních událostí rozhozený. „Snad sis nemyslel, že se za tebou nepřijdu podívat?"

„No, ten tvůj odpolední pokus se asi nedá úplně počítat."

„Heh, to bylo poněkud trapné," uznal Charlie. „Ale nemohl jsem si pomoct. Slyšel jsem o tom, že jsi zraněný a musel jsem zjistit, jak jsi na tom. To mi nemůžeš mít za zlé."

„Nemám," uchechtl se mladší kouzelník. „A teď mě pusť, ty rány ještě pořád dost bolí." Se zkřiveným obličejem ulehl na sněhobílé povlečení. „Ugh, tohle ten zjizvenej ksicht vážně přehnal."

„Od koho máš takové výrazy?"

„S tím přišel můj spolužák Archibald Pike. Docela to k Potterovi sedí, ne?"

Charlie položil jednu svou velkou ruku na Dracův pobledlý obličej, palcem mu něžně přejížděl po lícní kosti. „Co na to říct? Zranil tě, takže mu můžeš nadávat, jak se ti zlíbí." S pocitem, že je jeho přítel na poměry situace v dobrém rozmaru si prohlížel jeho spokojený úsměv. „Co se tam vlastně stalo?"

Zmijozel se ošil, ale po krátkém přemlouvání spustil svou verzi příběhu. O své malé krizi v koupelně, o otravné Uršule a Potterovi, kterému ruplo v hlavě a musel ho sledovat dokonce i do umývárny. Vágně popsal použité kletby včetně té poslední, která rozhodla.

„Tu kletbu jsem znal. Je to jedna z těch, které mě naučil otec, abych se prý uměl bránit. Očividně mi to moc nejde," ušklíbl se hořce. „Nicméně řekl, že to je smrtelná kletba, takže když ji Potter použil... myslel jsem, že je konec. Že tam na té mokré zemi umřu."

Oba kouzelníci dlouho nemluvili. Charlie se naklonil blíže k němu a zasypával jeho obličej, krk a ruce drobnými polibky plnými oddanosti. Nevšímal si několika slz, které Dracovi unikly, natož občasného popotahování.

„Nevím, co bych dělal, kdyby se to opravdu stalo," přiznal Charlie šeptem. „Blázním z představy, že bych tě ztratil. Tohle Harry vážně přehnal."

„Nesmíš dát před Potterem nic najevo. Je paranoidní, začal by se ve všem ještě více rejpat a to si nemůžeme dovolit."

„To sice ne, ale buď si jistý, že zcela jistě uslyší můj názor na to, co si myslím o napadení spolužáka. Neměl jsem šanci s ním mluvit dneska, protože byl u McGonagallové, ale zítra si na něj počkám."

Draco se více uvelebil, jak se mu z vyčerpání začaly klížit oči. „U toho bych chtěl být."

Zrzek se zazubil, než se natáhl a opatrně políbil blonďákovy dokonalé rty. Dal do polibku veškerou něhu, starostlivost i lásku. „Ty jsi takový Zmijozel."

„Takového sis mě už pořídil."

„A jiného bych ani nechtěl," uznal Charlie a sledoval, jak se jeho milenec propadá do spánku. Ještě než odešel, zastavil se mezi futry dveří a s posledním pohledem na spícího mladíka zašeptal: „Kdybys jen věděl, jak moc tě miluju." Pak se otočil a zmizel do ticha nočních Bradavic.

O něco delší kapitola jako úplatek za to, že nevím, kdy příští týden vydám další. Zítra se stěhuji na 8 měsíců na krásný ostrov Sardinie, takže mám hodně věcí na zařizování. Příští část příběhu už vydám v Itálii. Páni, strašně moc se těším! :-D