Když sova donesla Dracovi tu neuvěřitelnou zprávu o budoucím sourozenci, zdál se být mladík zaskočený až ohromený. Charlie se ho snažil ze všech sil chápat, ale na rozdíl od svého milého mu byla novinka o novém členu rodiny sdělena v minulosti tolikrát, že mu to časem už ani nepřipadalo tolik vzrušující. Oproti němu Draco začal hltat každičkou dostupnou informaci o malých dětech, aby se zodpovědně připravil na svou novou roli staršího bratra. Charlie mu věnoval svou knihu „Nový přírůstek do kouzelnické rodiny", kterou každý Weasley obdržel, když se měl narodit další sourozenec. Ginny tu svou naštěstí nikdy nedostala a všichni tajně doufali, že tomu tak už zůstane.

„Myslíš, že budeš mít bratra nebo sestru?" zeptal se Charlie jednoho dne, když byli oba opět oblečení a Draco mu seděl na klíně v jeho bytě. Velké okno pootevřeli, aby vpouštělo dovnitř tolik potřebný čerstvý vzduch.

„Bratra, pochopitelně."

„Cha, jsi si tím nějak jistý. Jako kdyby Malfoyovi nemohli mít v rodové linii holku!" To, že byl Draco z jejich milování skutečně vyčerpaný, bylo poznat z toho, že na škádlení nijak nezareagoval. Jen ležel zamyšlený, opřený o Charlieho rameno. „Jsi v pořádku?"

„Co?" zamumlal Draco zmateně a trochu více se narovnal. „To jen... ten úkol, co jsem dostal... nedaří se mi."

„Aha?" Bylo těžké vymyslet nějakou odpověď na takové přiznání. Draco se mu svěřil hned, co spolu začali chodit, že dostal od Vy-víte-koho prakticky nesplnitelný úkol. Kouzlo, které na něj uvalil, ho nutilo k mlčenlivosti, ale čím více se blížil konec školního roku, tím Zmijozel propadal do stále větší trudomyslnosti. Méně jedl, nespal, zhoršil si průměr, nechtěl o ničem pořádně mluvit... Charlie si o něj začínal dělat vážné starosti.

„A nejhorší na tom je," olízl si suché rty a zatřepal hlavou, „že mi to vlastně nevadí. Protože to udělat nechci. Jenom nevím, jak se před něj postavím a přiznám, že jsem selhal. Pche, nebere selhání příliš dobře," uchechtl se nevesele.

Zrzek zpevnil své objetí. Se zavřenýma očima pokládal polibky do zplihlých zlatavých vlasů a přál si, aby mohl všechny jeho starosti převzít na sebe. „Tak se tam nevracej."

„Jak jako?"

„Až škola skončí, nevracej se domů," zopakoval Charlie o něco pevněji. „Nemáš Znamení, takže tě nemůže na dálku ovládat. Tvoje matka je těhotná, těžko ji bude mučit, když nosí pod srdcem dalšího čistokrevného Malfoye a tvého otce ti snad případně ani nemůže být líto. Vždyť to kvůli němu tě trestá!" Draco začínal pomalu vrtět hlavou a tak chytil jeho obličej do svých dlaní, aby se mu díval do očí. „Můžeme zůstat spolu. Nepůjdeme do Doupěte, pokud nechceš, zařídím to nějak jinak. Draco, udělal bych pro tebe cokoliv a představa, že se ode mě vzdálíš, je horší než samotný mozkomor. Miluju tě a nechci o tebe přijít."

Ať si Zmijozel myslel cokoliv, při Charlieho vyznání se pousmál, pohled mu zněžněl. „Taky tě miluju," špitl, „jen nevím, jestli se dokážu otočit zády k matce a ke všemu, co znám. Není to tak snadný, jak to zní, víš?"

„Já přece netvrdím, že je, jenom chci, aby se ti nic nestalo."

„A když najednou přeběhnu na opačnou stranu, tak budu v bezpečí? Nemyslím si, že to takhle funguje."

Charlie se zhluboka nadechl nosem, aby nabral klid. „Ve válce neexistuje dokonalé bezpečí, sám jsi mi to říkal, ale určitě zvládnu udělat víc, když budu s tebou, než když budeš dřepět na Malfoy Manor a čekat, až se Ty-víš-komu zachce tě mučit."

Zbytek té trochy barvy, co snad ještě Draco měl, zmizelo v nenávratnu. Odtáhl se a urychleně vstal. „Myslím, že už půjdu. Stejně mám za chvíli někde být, alespoň nepřijdu poslední. Zatím se měj." S tím se začal přibližovat ke dveřím.

„Draco...!"

„Víš," skočil mu do řeči a promnul si kořen nosu, jako kdyby ho bolela hlava, „to není tak, že bych si myslel, že nemáš pravdu. Máš! Jen je příšerně těžký udělat ten poslední krok, chápeš? Být tím, kdo se definitivně rozhodne a prostě... nenastoupí do vlaku zpátky, nebo já nevím! Je to, jako kdybych byl uvnitř v nějaké bublině a někdo ji zvenku pořád stlačoval víc a víc k sobě, až mě úplně rozdrtí." Dlaně pevně tiskl k sobě, jak předváděl vlastní rozplácnutí.

Charlie byl okamžitě na nohou. „Pochopitelně je toho na tebe moc. Vždyť je válka a největší černokněžník všech dob se tě snaží vmanipulovat do svých šílených her. Od toho ale máš mě, abych ti pomohl, jak nejlíp budu moct!"

„Já to přece vím," řekl Draco unaveně. Až příliš unaveně na svůj věk. „Už vážně musím jít. Uvidíme se zítra." S tím mu poslal vzdušný polibek a byl ten tam.

-----------------------------------------

Zcela netypicky se skleníkem číslo 14 rozléhal smích. Dva studenti seděli na zemi na dece, kterou čarodějka přeměnila z pracovního pláště, zády opření o kamennou podezdívku, ve které se pěstovaly rostliny s hlubšími kořeny. Umístění zvolili schválně, neboť na ně nebylo od vchodu vidět, což tvořilo alespoň iluzi soukromí. Zároveň se nacházeli dostatečně daleko od úponice jedovaté, která se po každém, kdo se kolem ní mihnul, natahovala svými trnitými tmavočervenými úponky. Nahradila tak odkvetlý trnovník na pozici nejnebezpečnější rostliny ve skleníku.

„Jestli si myslíš, že hazitrtka lesní roste za přímého světla rychleji než síťovník, pak jsi blázen!"

„Nejsem!" bránil se Neville s tím největším úsměvem, jaký u něj mohl kdokoliv v posledních měsících vidět. „Jen o bylinkářství fakt něco vím."

Rukou udělala zvláštní zakroucené gesto, jako kdyby mu skládala poklonu. „Jestli někdo, tak ty. Trvalo mi roky dostat důvěru od Prýtové, abych sem mohla chodit bez dozoru. A přitom ty sem můžeš už od třeťáku!"

Neville se zalekl, že by to snad mohlo vypadat, že by mohl nějakým způsobem podvádět nebo klamat profesorku Prýtovou, aby mu dala klíč od skleníku. Natočil se k dívce tak, aby jí mohl lépe vidět do tváře a celé jí to mohl vysvětlit. „Měl jsem štěstí! Byla tenkrát v dobré náladě, když mě tu nechala samotného poprvé a já pro jednou nic nezkazil. Později už jí asi připadalo zbytečné na tom něco měnit."

„Hloupost!" vyjekla.

Neville by si nejradši vyhrabal v záhonku za svými zády díru a bídně pošel. Jistěže mu nevěřila. Bylo to teprve pár týdnů, co se tu začali s Daphné občas po vyučování setkávat. Navíc byl z Nebelvíru, znepřátelené koleje. Důvěra, ta se buduje dlouho, ale dá se rychle ztratit. Alespoň to vždycky říkávala jeho babička.

„To nebylo žádné štěstí. Ty sis to zkrátka zasloužil. Každý ví, že jsi v bylinkářství nejlepší ze všech! Nikdo toho neví tolik, nikomu se v pěstování tolik nedaří. Ty máš intuici, opravdové nadání. Začni nazývat věci pravými jmény!"

Srdcem se mu rozlil hřejivý pocit. Daphné mu říkala tolik zvláštních věcí. Komplimenty, přímé i podivně skryté, které nebyl sto pokaždé rozluštit. Na oplátku se jí také snažil udělat radost. Vysadil ve vedlejším skleníku nový záhon jiřin, protože se zmínila, že je má v oblibě. Její rukavice, šálek na pití a pracovní nástroje přesunul na svou, nižší poličku, kterou používal od třeťáku, aby na ně lépe dosáhla. Tak nějak dělal, co mohl.

„Děkuju," odpověděl s hlavou pokorně skloněnou. To ona ho nabádala, aby se naučil přijímat komplimenty, které si zaslouží. I když ona říkala, že by měl mít hlavu vztyčenou, no... na tom ještě musel zapracovat. „Nikdo z mých kamarádů bylinkářství příliš nechápe."

„Jo, to ti moji taky ne."

„Proč vlastně nejsi dnes s nimi?" zeptal se rádoby nonšalantním tónem, který jeho uším nakonec připadal spíše nesmělý, za což by se nejradši nakopal.

„Protože je to parta narcistických, politikou zaslepených tupoňů. A rozhodně bych se s nimi tak dobře nebavila." Žďuchla do něj ramenem, opřela se o něj a zahleděla se na něj zpod hustých řas svými modrými studánkami.

Netušil, co by na to měl říct, aby její přátele neurazil, tak pro jistotu mlčel. Nejspíš to nebyl správný krok, protože se od něj maličko odtáhla. Ihned se mu zastesklo po teplu její paže opřené o tu jeho.

„Navíc hrají Tchoříčky a ty já nesnáším," posteskla si.

Tady už se chytal. „To jsme dva. Nikdy nejsem dost rychlý nebo přesný a pak nemůžu ten štiplavý smrad dostat z uniformy."

„Proč to prostě nedáš skřítkům? Ti by si s tím poradili."

Cítil, jak mu v rozpacích rudne obličej. „Protože nechci, aby museli řešit moje zasmrádlé oblečení."

Zatvářila se zmateně. „To nechápu. Takže jim nedáváš žádné svoje špinavé prádlo? To si jako pereš sám?"

„Eh, to ne," přiznal ostýchavě. „Jen mám tak nějak pocit, že je rozdíl mezi tím, co zašpiním při denním nošení a svojí vlastní neschopností při hře. Oni nemůžou za to, že mi ta hra nejde a tak si s tím vždycky nakonec nějak poradím."

„Aby nemuseli prát tvoje šaty, které jsou špinavé, protože jsi prohrál v Tchoříčcích," ujistila se.

„No... jo." Merline, mohl být ještě trapnější? Vždyť se právě s krásnou holkou bavil o špinavém prádle.

Její už tak krásnou tvář rozzářil běloskvoucí úsměv. „Myslím, že jsem nikdy neslyšela nic, co by bylo tak strašně moc hezký a zároveň tak děsně na hlavu."

Než stačil vůbec pobrat, co tím asi tak mohla myslet, vstala. Oprášila si nečistoty z pozadí a mrkla na kapesní hodinky. „Už půjdu, za chvíli je večerka. Zatím se měj!"

Otočila se a stejně jako všechny ty dny předtím, se chystala odejít. Jenže tentokrát Neville ani trochu nechtěl, aby zmizela. Líbilo se mu, jak nezvykle otevřeně s ním mluví, jak se směje, jak jí září oči, jak ví věci o bylinkářství a nepovažuje sbírání plodů penatnice za ztrátu času.

Vyškrábal se z podlahy a sám od sebe vyjekl: „Ehm... Nešla by ses někdy-"

Zasekl se, když se k němu otočila.

Mysl ho začínala zrazovat, panika mu stáhla krk. Dál jeho spontánnost nedosáhla. Co to dělám? Někdo jako Daphné Greengrassová se mnou nikdy nikam nepůjde. O co se to vůbec snažím?? Hloupák, takový hlupák!

Zatřepal hlavou, takže mu několik pramenů spadlo do očí. Na seznam svých nedostatků mohl rovnou přidat i přerostlý sestřih. V příštím momentu se však jeho zorné pole projasnilo, jak mu dvě malé ruce s elegantními prsty odhrnuly vlasy pryč. Zůstaly pak na jeho tvářích, palce přejížděly po linii jeho lícních kostí.

Daphné stála těsně u něj s výrazem, který by zbytek Nebelvírů nejspíš interpretoval jako vážný, ale jistá něžnost a starostlivost v jejích očích prozrazovaly pravdu. „Nádech" nadechla se hlasitě nosem, „a výdech." S přehnanou snahou vyfoukla našpulenými rty vzduch z plic.

„C-co?"

„Nádech!" zopakovala hlasitěji. „A výdech! Pfuuuu!"

Polkl a spolu s ní několikrát zopakoval dechové cvičení. Palce jejích prstů dál hladily, oči zakleslé do sebe. Postupně se mu hlava přestala motat a konečně si uvědomil, jak blízko ní stojí. Křivky jejích ňader se mu otíraly horní část břicha, které okamžitě zatáhl.

„Co jsi mi chtěl říct, Neville?" hlesla potišeji.

„Nic, to byla jen... jen taková hloupost."

Zavrtěla hlavou. „Nebyla. Začni znovu."

Olízl si rty a teprve na její rázné přikývnutí, které považoval za povzbudivé, zkusil své štěstí ještě jednou. „Jenom mě tak napadlo, jestli bys, no, se nechtěla někdy jít třeba projít? Myslím jako se mnou. Ven."

Neodpověděla. Místo toho si stoupla na špičky a přitiskla své rty na ty jeho. Její ústa chutnala po borůvkách, které dříve toho večera nasbírali na keřích nemagických přísad. Rty měla měkké, poddajné, dokonalé.

Neville samým překvapením zatajil dech. Celé tělo mu zamrzlo, jako kdyby skočil v prosinci do Černého jezera. Potajmu se štípl do paže, jestli se mu to nezdá, ale ne. Pořád byl tady. A Daphné taky.

„Vidíš?" usmála se. „Odvážným štěstí přeje."

Nepamatoval si, že by si kdy v životě připadal šťastnější.

Je ze mě magistra! Sláva juchaj juchaj juchajdá! :-D

Přicházím tedy s jednou oslavnou kapitolou. Je krátká, ale na druhou stranu je v ní Neville se svou rozkošnou nevinností. Také jsem měla před lety jedno takové rande – a teď se svým sladkým, dobrosrdečným a introvertním „Nevillem" žiju.