Březen přešel v duben a ten pak přivítal květen. Tráva se zazelenala, květiny se pomaloučku podvolily síle slunce a zaplavily svět svými barvami. Někteří lidé byli mezi všemi těmi rozličnými krásami jara v  ještě lepší náladě než jindy.

Bylo v obecné povědomosti, že lady Abbolison byla jakožto aristokratka vychována k tomu, aby zvládala spravovat svůj majetek. Jedna věc však byla umět odpapouškovat, kolik domácích skřítků bylo úměrně potřeba pro zvládání panského domu dle počtu místností, a kopáním žumpy.

Pro Siriuse Blacka bylo něco obzvláště uspokojivého na hlubokém znechucení ve tváři šlechtičny, když se koukala na méně atraktivní část procesu renovací. Stará žumpa se musela vyčistit a propojit s novou.

„Je to potřeba, bez toho se neobejdem," řekl Sirius, aniž by se snažil skrývat svou potměšilost. „Jsem přesvědčený, že tato fáze stavby je natolik klíčová, že byla potřeba tvá ctěná přítomnost."

„Pochopitelně," vrhla po něm čarodějka pohled, kterým jasně dávala najevo, že mu vidí až na dno jeho pobertovské duše. „Jak jsou na tom domky?"

Nízká stavení lemující hlavní cestu, která byla dříve využívána pro lidské služebnictvo, jí od samého začátku drásaly nervy. Některé z nich byly v celkem použitelném stavu, ale ruiny bylo nutné bez prodlení strhnout a kameny následně očistit pro nové použití pomocí kouzel. V rámci obnovovacích prací znovu vznikala celá dlouhá ulice z budov s přízemím a ložnicemi pod skosenou střechou místo podkroví. Nebyla to žádná velká paráda, ale bylo to místo k bydlení, které se dalo v případě nouze ještě magicky rozšířit.

Hardy přispěchal s odpovědí. Byl jim v patách od Abbolisonina příchodu, pravděpodobně nervózní z jejího názoru na postup prací. „Hotových je čtrnáct. Materiál je zatím na dalších šest, možná sedm. Horší to je s prostorem." Z kapsy vytáhl plán a zabodl prst do blízkosti mostku vedoucího přes mělkou strouhu, která se po dešti dala označit za potok. „Tady už se kopec příliš svažuje, nebude tam možno dál stavět. Buď to bude všechno, nebo musíme stavět další domky jinde."

Abbolison se Siriusem mu nakukovali přes rozložitá ramena, každý z jedné strany.

„No a co pokračovat vedle konírny?" zaťukal Sirius na pergamen v pravém horním rohu vedle Pevnosti, kde byl volný plac vedle budovy, kterou využíval předchozí majitel pro ustájení koní. „Máš nějaký koně? Nebo Sra... Snape?"

„Ne, koně nevlastníme."

Čaroděj sprásknul ruce. „No a máme správnej flek."

Hardy se podíval na Abbolison pro schválení a po jejím přikývnutí vyrazil za svými muži, aby se s některými z nich přemístil na nové stavební místo na ostrově.

„No a co Panské sídlo? Je kuchyně v použitelném stavu? A administrativní místnosti v přízemí? Jak jsme daleko s jejich rekonstrukcí?"

Black převlečený za Whitea jí hlavou pokynul k hradu, aby jí výsledek mohl ukázat. „Jde to dobře, ale ten pitomý úplňkový měsíc nás dost limituje. Kéž bychom měli víc vlkodlačího lektvaru i pro ostatní pracanty. Takhle jsou za tři dny v pohodě jen Remus s Hardym. Ostatní se ještě skoro čtyři další vzpamatovávají."

„Nedala by se zajistit dovážka lektvaru z pevniny?" Ruce si dala do kapes svých černých šatů. Zvykla si je na ostrov nosit. Byla paní tohoto kusu půdy a měla k němu tak nějak blíž v tradiční pontenerské barvě.

„Proč se raději nezeptáš manžílka? Už vaří pro Remuse, může prostě zvětšit dávku. Alespoň k něčemu by tady byl užitečný."

„Zapomínáš, že tohle celé je jen díky němu. A zvýšit dávku nemůže. Nemá lékárnické oprávnění, takže nemůže nakupovat všechny ty ingredience ve velkém, pokud nejsou použity pro výuku."

Sirius stále nechápal, kde je problém. „No a? Může předstírat, že učí žáky vařit vlkodlačí lektvar, ne? Jasný jako facka."

Věnovala mu pohled, jaký mívala jeho domácí učitelka, která ho učívala před nástupem do Bradavic, když odpověděl nějakou příšernou hloupost. „Jenže Severus už lektvary neučí, navíc nikdo by neuvěřil, že je učí stejný lektvar ze vzácných a drahých přísad každý měsíc. Potřebujeme externího dovozce."

„A kde takovýho chceš asi tak sehnat?"

To byla dobrá otázka. Dokonce i Black občas s nějakou takovou přišel, ačkoliv to bylo s podivem. „To nevím, ale když říkáš, že mám někoho sehnat, tak ho seženu."

Jeho o něco tenčí obočí než normálně nosíval, se povytáhlo. „To mi jako takhle věříš?"

Pokrčila rameny a jala se rozhlížet po opravených místnostech v přízemí Panského sídla. Stěny byly zpevněny, očištěny a natřeny, parkety vyndány, vyčištěny a navráceny zpět. Ve stropě nebyly díry, taneční sál byl předělen dvěma příčkami, takže vznikly tři průchozí pokoje využitelné k čemukoliv, co si v budoucnu zamane. „Odvádíš tu dobrou práci. Zatím jsem si nevšimla, že bys nějak porušil naši dohodu, a když říkáš, že vlkodlačí lektvar pomůže k tomu, aby bylo vše připravené ještě dříve, jistě máš pravdu. Všechna tvá doporučení, která jsi mi prozatím dal, byla užitečná."

Byl to ruměnec, co se objevil na Blackově tváři? Pravdou bylo, že skutečně navrhl několik fungujících opatření, která se výrazně osvědčila. Dělníci z firmy Moonrock teď dostávali extra příplatky za to, že se měnili na směnách každé tři dny, takže stavba pokračovala od rána do večera a muži se každý den nepřenášeli tam a zase zpátky. Koneckonců i toto magické cestování vyčerpávalo, pokud bylo používáno pravidelně. Z prvních dvou domků u přístavu se tak stala dočasná vlkodlačí ubytovna.

„Pche," ušklíbl se, jako kdyby se snažil zakrýt, že jej její uznání potěšilo, „dělám jen to, na čem jsme se dohodli, abych už nebyl nijak svázaný tím pitomým Životním dluhem."

„Jak myslíš," podotkla a vyrazila na obhlídku kuchyně. Pokud se Black chtěl stále ještě tvářit, že mu na tomto projektu nezáleželo, klidně mohl. Ale ona viděla na vlastní oči, jak mluví s dělníky, rozděluje úkoly, snaží se vymyslet co nejlepší možnosti, které byly ku prospěchu celého plánu. Kdyby chtěl, mohl svou práci odfláknout a ona by mu nemohla říci půl slova, ale takhle? Zapojoval se mnohem více, než musel.

Před pátou hodinou společně přesunuli na Grimmauldovo náměstí. Čekala tam únavná schůze plná nic neříkajících informací, které je nikam neposunuly, rozdělení hlídek a upozornění na podezřelé zmizení švagrové Rufuse Brouska a jejího mudlovského manžela.

Bystrozorské oddělení bylo v plné pohotovosti. Tonksová kvůli tomu na schůzi nebyla, neboť dělala přesčas, stejně jako Moody a Kingsley Pastorek dorazil jen proto, že měl právě svou krátkou pauzu na spánek po dvacetičtyřhodinové směně. Místo toho, aby si užíval zasloužený klid, ucucával v rohu Mollyino černočerné kafe z odřeného hrnku se zmijozelským znakem. Těch byly v domě spousty. Schůze naštěstí brzy skončila.

Abbolison se zrovna chystala promluvit na manžela, když ji vysoký bystrozor předběhl. „Severusi, mohl bych s tebou mluvit? Jde právě o Priscillu Tuftovou, je to také mistryně lektvarů. Neznáte se náhodou?"

Modrovláska teď už dobře znala Severusův výraz, který znamenal: Vím toho dost, ale nerad mluvím s lidmi. Otrávený s kapkou nepohodlí a rychlým pohledem k únikovému východu, následovaný rozmrzelým smířením. „Ano, znám ji z několika konferencí a zkoušek z farmakologického bylinkářství."

„Výborně! Pak tedy-"

„-Omlouvám se, Kingsley," skočila mu Abbolison rychle do řeči. „Potřebuji od Severuse rychle něco důležitého podepsat a dojít do banky, jenže skřeti zavírají v osm."

Oba čarodějové na ni překvapeně hleděli. „Je to nutné řešit dnes?" zabručel Severus.

„Naneštěstí ano. Je to jen krátké, neboj se." S tím vytáhla z malé taštičky s rukojetí, které měla na zápěstí, pergamen s finančním příkazem na vyplacení měsíční splátky pro Moonrock. Severus jej převzal, přečetl si těch několik krátkých řádků, načež si přivolal brk a inkoust a papír podepsal. Bez dalších řečí jej siréně podal a jal se věnovat svou pozornost rozhovoru o paní Tuftové. Na Lisino rozloučení jen kývl hlavou jejím směrem.

Do banky to stihla jen tak tak. Vrátný na ni zlobně zahlížel, ale ještě jí nechal vejít dovnitř. Koneckonců to byla jejich externí spolupracovnice. Když vyřídila, co potřebovala, vydala se dlážděné ulici k Děravému kotli, odkud se mohla přemístit k Bradavicím. Příčná ulice byla v tento pozdní čas poloprázdná. Většina obchodníků zavírala a mnoho zákazníků se stejně jako ona ploužilo domů.

„Abbolison?" Ozvalo se zleva.

U východu z Látek a tkanin pro každou příležitost stála Narcissa Malfoyová. Její tmavě šedé šaty do půlky lýtek by bývaly působily usedle, kdyby nebyly prošívané jantarově zbarvenou nití. Lisa si tiše povzdechla nad tím, jak dlouho už nebyla u své švadleny. Kdy se z ní stala válečnice zanedbávající svou garderobu?

„Narcisso, ráda vás opět vidím."

„Já vás též, drahá přítelkyně," pousmála se blondýna. „Jak se vám daří? Neviděla jsem vás už tak dlouho..."

Ve vzduchu zůstalo viset nevyřčeno, že se naposledy setkaly na konci listopadu. V den Abbolisonina nechvalně známého setkání s bubákem. Draco o tom domů pochopitelně napsal.

„Daří se mi skvěle, děkuji za optání. Mám čím dál tím víc práce."

„Ach tomu věřím," nahnula lady Malfoyová svou načesanou hlavu trochu více na stranu, „být pracující ženou musí být náročné. Jaká škoda, že Severus nedokáže zajistit, abyste mohla také zůstat doma a soustředit se na rodinu."

Siréna se zuby nehty držela, aby něco neodsekla. Anglická smetánka nebyla zvyklá na pracující ženy, nehledě na manželův majetek. Bylo jí jasné, že by se doslechla totéž, i kdyby Severus vlastnil Bradavice a tři království k tomu.

„Myslím, že to zvládám velice dobře. Doufám, že Severus je na mě hrdý. A co vy? Není vám v Malfoy Manor samotné smutno?"

Světle modré oči stejného tvaru jako měl Draco, se přivřely. Bylo veřejným tajemstvím, že se Lucius skrývá po svém útěku z Azkabanu na svém panství. Zajímavé, že ho nikdy při domovní prohlídce nenašli.

„Nikoliv, hřeje mě pomyšlení, že je Draco v bezpečí v Bradavicích."

Její dar jí jakoby zatahal za nitky myšlenek. Občas to dělával při něčem důležitém, na co osoba, se kterou mluvila, myslela. A v první chvíli skoro nemohla uvěřit tomu, co zjistila.

Další dítě? No podívejme se, z Draca bude starší bratr!

Narcissa Malfoyová byla pro Abbolison záhadou. Manželka muže, kterého ze srdce nesnášela, nepřítelkyně na straně Beznosáka a zároveň něčím, co připomínalo kamarádku. Takovou, co vás pošťuchuje, nutí vás pochybovat o svých rozhodnutích, ale zároveň myslí na vaše dobro. Něco podobného zažívala i se Severusem. Podivně překroucená láska, která se neodhalovala snadno.

„Tak to chápu, ale nemusíte mít vskutku žádné obavy, my se Severusem na něj dohlížíme."

Pečlivá malfoyovská maska se jemně rozzářila. „To velice ráda slyším." Rozhlédla se kolem, podvlékla svou ruku okolo její a chytla se jí za rámě. Šly teď těsně u sebe. „Draco je v dobrých rukou svého kmotra. Snad vám brzy budeme moci s Luciusem oplatit tu samou laskavost?" Pohledem se zabodávala do Abbolisoniny zmatené tváře. Marně se snažila tvářit neutrálně, jak to odkoukala od Severuse.

„Co, prosím?"

Malá ručka, která jí zrovna nedržela v sevření, ji poplácala po rameni. „Řekněme, že jsou tací, které velice zajímá, kdy se Severus pochlubí nějakou radostnou novinkou. Už jste manželé tak dlouho. Práce je jistě ehm... dobrým vyplněním volného času, ale na světě jsou důležitější věci. Čas se krátí." Poslední větu zašeptala.

Žaludek se Italce proměnil v kámen, když jí došlo, na koho Narcissa narážela. Bylo to už přes rok, co byla nucena Severusovi podržet před celým Jeho vnitřním kruhem následovatelů. Už tenkrát jej zajímalo, kdy budou mít dítě. A trpělivost mu zdá se došla.

„Jsem ráda, že to vím," hlesla tak pevně, jak jen dokázala. Skoro vzdala hlasité díky bohům, že už byly u Děravého kotle. V úzkém prostoru mezi kouzelným průchodem ve zdi a vstupem do lokálu, byly samy. „Obávám se, že už budu muset jít. Děkuji za," hledala to správné slovo, „starostlivost."

Narcissa předvedla tak smutný úsměv, až by jednomu zatrnulo. „Pozdravujte Severuse a mého Draca!"

„Jistě, budu," mávla na pozdrav a přemístila se k bradavicím pozemkům. Prošla okolo věčně brblajícího Filche a několika starších studentů vracejících se na své koleje, ale nikdo ji nezastavil.

Byla sama ze sebe zklamaná. Ještě před nedávnem byla schopna čelit samotnému Voldemortovi a teď se rozklepala jen při po myšlení, že by se na ně mohl zaměřit. Teď už věděla, jak moc své následovníky trestá a jak rád se mstí. A jak snadno by mohl jejímu Fatum Magnus ošklivě ublížit.

V bytě bylo teplo, na jídelním stole na ni čekala večeře, manžel četl jakousi bichli ve svém křesle – v podstatě idyla. Proč jí tedy tak mrazilo? Proč se nedokázala zbavit husí kůže a pocitu, že všichni vědí o jejím manželství víc než ona sama?

„Vítej doma." List knihy při otočení zašustil. „Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit," pravil Severus, aniž by vzhlédl. „Opravdu musím podepisovat ohledně té rekonstrukce úplně všechno? Mudlové používají takzvanou plnou moc, copak nemůžeme použít něco podobného?"

Polkla a obtočila si ruce okolo sebe. „Ehm... Ano, můžeme něco vymyslet. Zítra to v práci sepíšu."

Cosi v jejím tónu muselo Severuse upoutat, protože v příští chvíli byl u ní. Jednou rukou jí hladil po tváři, druhou držel opatrně okolo pasu. Odložil kvůli ní knihu. To dělával málokdy.

„Co se stalo?"

Zauvažovala nad lží, ale to by jí v konečném důsledku k ničemu nebylo. „Já... potkala jsem na Příčné Narcissu. Říkala, že On brzy očekává tvého dědice."

Ztuhl. „Předpokládám, že ne přímo těmito slovy. Možná, že-"

„Nevěříš mi, snad?" vyjekla. „Náhodou začínám mít pocit, že už jsem ve zmijozelštině poměrně dobrá."

Povzdechl si a přitiskl ústa na její vlasy na temeni. „Věřím, jen se snažím rozluštit, proč ti to vůbec říkala, když nemusela. Nebude z toho nic mít. A to není právě obvyklé."

„Obávám se, že to dnes nezjistíme." Stáli spolu dlouho mlčky. Přesýpací hodiny na krbové římse se mezitím samy otočily, Giggy nenápadně přihřála své paní večeři. „Říkal jsi, že se začneme snažit v létě."

Jeho přikývnutí neviděla, ale cítila. „Pořád to považuji za moudré."

Zkusila v sobě najít veškerou důvěru, kterou ve svého Fatum Magnus měla. „Tak snad to bude stačit..."

Tu noc se Severus nezavřel do své pracovny, ale ulehl do postele ve stejný čas co ona. Vycítil, že ho potřebuje. Spali v těsném objetí jako dvě lžičky zaklesnuté do sebe. Hledající u sebe navzájem to jediné bezpečí, které měli, aniž by tušili, že ne všechno se v životě dá dokonale naplánovat.

Pokud ve čtvrtek obhájím svou diplomovou práci, budu mít konečně ukončenou vysokou školu. Jsem tak unavená, až to bolí. Únikem je mi právě psaní a moc doufám, že se vám další kapitola líbila.