Albus Brumbál se pokusil udělat k nemocničnímu lůžku ještě jeden krok, než ho tlaková vlna odhodila na druhou stranu ošetřovny. Zády narazil do skříňky s náhradními obvazy a gázou, a s třeskotem se sesunul k zemi. Ani kdyby chtěl, nemohl se postavit, protože zvuk, který na něho mířil, byl horší než milion do běla rozžhavených jehliček, zabodávajících se do mozku. Automaticky si zakryl rukama uši, aby přerušil tu mučivou bolest. Obranný hlas sirény, bránící svého milovaného to však nezastavilo. Zažil několikrát za svůj život na vlastní kůži kletbu Cruciatus. Tohle bylo téměř srovnatelné. Bolest však tentokrát nezasáhla celé tělo, pouze sluchové ústrojí a díky tomu i mozek.

Ředitel školy v první chvíli ani nezaznamenal, že už Abbolison mlčí. Jeho hůlka se nacházela v její dlani, druhou rukou objímala kolem ramen Bradavickou ošetřovatelku. Tu mocný hlas nezasáhl v plné míře, protože na ni nesměřoval, přesto byla otřesena. Celá se klepala, zatímco ji žena, jenž jí to způsobila, usazovala na nízkou nemocniční židličku u nejbližší postele a s uklidňujícím hlazením po ramenou ji konejšila.

Ředitel se s těžkostmi postavil. Na takové přímé útoky už jeho tělo nebylo stavěné. Měl několik krvácejících ran ze skla skříně, kterou při svém pádu propadl, ošetřovatelka se na něj ale ani nepodívala. Snad ze strachu, že jí to Lisa nedovolí. Jakmile stál opět na nohou, a byl si jistý, že se neskácí zpět na zem, obrátil svou pozornost k Abbolison. Stihla se za tu dobu vrátit od šokované Poppy zpět před Severusovo lůžko.

Bradu měla hrdě zdviženou, z očí jí šlehaly neuhasitelné blesky. Brumbál nebyl považován za génia pro nic za nic, dokázal velmi rychle zhodnotit svou pozici v celkové situaci. Neměl hůlku, byl rozbolavělý ze svého pádu a jeho cíl bránila rozzuřená siréna. Bylo nutné se pro tentokrát stáhnout.

Zvedl ruce dlaněmi vzhůru v obranném gestu. „Dobrá, pochopil jsem. Vraťte mi nyní, prosím, mou hůlku," pravil. 

Na tváři mladé ženy se objevil úšklebek, který velmi dobře znal. Sledoval ho na tváři svého bývalého žáka celé dlouhé roky. „Vážně si myslíte, že vám teď vydám hůlku? Nejsem blázen, Brumbále. Hůlku vám donese jeden ze skřítků ráno do vaší ložnice, kam se hned teď vypravíte. Necháte – Severuse – v klidu – vyspat!" odsekávala jednotlivá slova, jako by metala kletby. To dělávala jen když byla vrcholně vytočená.

Nebylo pochyb o tom, kdo tu dnes vede. Modré oči za půlměsícovými brýlemi s rozbitým levým sklíčkem se podívaly na muže poklidně oddechujícího na posteli. Zkusil poslední trumf. „Severus by chtěl, aby jeho námaha nepřišla vniveč. Přál by si předat mi ty informace, jen je teď indisponovaný. Nezpůsobil bych mu žádnou bolest ani poškození," vtíral se.

....................................

Abbolison shlížela na starce a nemohla uvěřit tomu, že to stále ještě nevzdal. V pohledu měl něco, co už ve svém životě viděla. Fanatismus. Hluboké přesvědčení o své pravdě, o vyšším cíli, o kterém vždy tak zaníceně hovořil. Zrcadlilo se mu v očích s úplně stejnou intenzitou, s jakou se nacházelo i v hadích prohlubních Pána zla. Tihle dva šli přes mrtvoly, nezáleželo na tom, za jakou stranu bojují. A její láska by kvůli tomu měla trpět. Nikdo mi nesáhne na mého Fatum Magnus. Je to občas hrozný pitomec, ale můj pitomec!

Sesbírala svou vnitřní sílu na použití magického hlasu. Snad už mu to dojde.

„Ani za nic."

Stáli proti sobě. Nesmiřitelní. Bojující do posledního dechu. Nezáleželo teď na tom, že obecně vzato stojí na stejné straně. Teď byla Abbolison pro Brumbála překážkou a on pro ni na oplátku hrozbou. Bylo až obdivuhodné, že to ředitel stále nevzdal, ani po použití magického hlasu. Jeho trpělivost byla narušena, jeho klidný rozum byl ten tam, pud sebezáchovy dávno odletěl, ale od svého cíle neustoupil. „Jeden lidský život nemá větší cenu, než tisíc nevinných životů! Severus znal riziko, věděl, k čemu se zavázal. Svou špionáží naplňuje svůj osud!"

Lisa se zachvěla. Ten chlap si nedal říct. Znala další mocné kouzlo hlasu, které mohla použít. Pokud nefungoval přímý útok, který před chvílí vyzkoušela, a zároveň ho nechtěla zabít, byla tu ještě jedna možnost. Nechala vnitřek svého krku vyplnit magií. Hlasivky hladila jemná neviditelná mlha, tvořená samotnou energií duše sirény. Užívala si daru, jež získala po předcích. Toho, pro který byly sirény stvořeny. Hlasu ovládání.

„Tak moc se mýlíš, starče," vydechla. Nezněla jako ona sama. Dokonce ani jako člověk. Byl to hlas mocné magické bytosti, která převzala vládu. „Můj Fatum Magnus stojí za víc než tisíc životů, on stojí za vše. Umřela bych pro něj, zabila bych pro něj. Jeho osudem bylo mne oslovit. Bohové byli svědky spojení našich životů, již není cesty zpět."

Modré oči kouzelníka se zamlžily. Ramena poklesla, napjaté tělo se uvolnilo. Nevěděl o sobě, byl pod něčím, co se blížilo Imperiu. „Nyní půjdeš k sobě do komnat. Vrátíš se do postele a půjdeš spát. Ráno ti bude navrácena tvá hůlka. Jdi!"

Ředitel Brumbál vyrazil volným krokem ven ze dveří. Neohlížel se, jen pokračoval dál směrem k ředitelně, ke které patřily i soukromé komnaty. Klapot jeho bot se odrážel od kamenné podlahy a rozléhal se dál a dál, dokud nezašel za roh. Teprve v ten moment si Abbolison oddechla.

Dosedla na stoličku vedle postele, složila hlavu do dlaní a rozplakala se. Adrenalin se jí odplavoval z krve pryč a nahrazovala jej smrtelná únava. Vzlykala, zatímco poslepu šmátrala k tělu svého muže, aby mohla ve své dlani stisknout jeho ruku. Nemohl jí stisk oplatit, ale bylo to lepší než nic. Palcem přejížděla po jeho dlouhých, bledých prsech, které byly tak neskutečně zručné. Milovala je, stejně jako všechno ostatní na něm. I přes jeho obrovské chyby byl její. A ona si ho musela chránit.

Z úlevného pláče ji vytrhla Poppy, která přes ni přehodila tenkou deku. „No, no, už neplačte. To co jste udělala, bylo velmi statečné. Albusovi už tak dlouho nikdo neodporoval. Když nepočítám bláznivého Popletala a jeho nohsledy. On si občas jde až příliš tvrdě za svou pravdou, nehledíc na ostatní. Je jen dobře, že mu někdo připomněl, že musí mít v úctě i životy lidí ve svém okolí, nejen ty neznámé, za které bojuje ve válce." Povzbudivě se usmála. „To s tím skřítkem byl geniální tah, vskutku. Dostal se sem coby dup, žádné zdržování. Divím se, že to někoho nenapadlo dřív." Zasmála se lékouzelnice, odcházejíc zpět do své komnaty.

Lisa nevěděla, že takhle tu skřítky nevyužívají. Na ostrově se běžně žádali skřítci, aby přesunuli raněné tou nejrychlejší cestou na ošetřovnu. Proto zavolala svou báječnou Gigi na pomoc. Dále však už neměla sílu nad tím přemýšlet. Složila si ruce místo polštáře na matraci vedle Severuse, a propadla se do říše snů.

Ráno ji probudil Severusův nepodařený pokus posadit se. Funěl u toho jako bradavický express a hýbal u toho celou postelí. Deka jí sklouzla z ramen a dopadla na kamennou podlahu. Nechala to tak.

„Jak ti je?" optala se skřípavým, vyprahlým hlasem. Zatoužila po troše vody. Ještěže byla čarodějka.

„Už mi bylo i lépe," připustil, což byl jeho ekvivalent pro bolí to jako wyverní kousnutí, ale odmítám to přiznat.

Nabídla vodu i jemu, a když se napil, opatrně mu vylíčila, co se stalo po jeho návratu do Bradavic. O Brumbálovi a jeho neuvěřitelném odhodlání se mu hrabat v hlavě.

„Použít Nitrozpyt na bezvědomého je velmi nebezpečné," řekla obezřetně, přičemž sledovala Severusovu reakci. Tvářil se přinejmenším nelibě.

„Ano."

„A on to stejně pokaždé udělá."

Nedíval se na ni, ale na vysoká okna, kterými proudilo ranní slunce. „Předpokládám to. Taková je dohoda – potřebuje získat informace co nejdříve a nemůže dopředu vědět, jestli šlo o něco banálního nebo naopak naprosto zásadního."

„Tss! To pro tebe není vůbec dobré a já to absolutně neschvaluji."

Ušklíbl se tak, jak to uměl jen on. Někdy člověku ke štěstí stačilo málo. „Všiml jsem si."

„Pokud k tomu budu mít co říci, už se to nebude opakovat."

Poměřovali se navzájem, ne nepodobně tomu, jak včera v noci shlížela na Brumbála. Oba byli tak příšerně tvrdohlaví! Severus vypadal, že by se chtěl hádat, ale ať už to byla bolest, vyčerpání nebo její pohled, nakonec odvrátil zrak. „Jak si přeješ," zachrčel nespokojeně.

Rychle přešla na nové téma. „Proč tě potrestal?"

Nemusela být sirénou, aby věděla, že šlo o to samé, co před ní tak úpěnlivě tajil. Ne, že by jindy byl o moc sdílnější. „Úkol, který uložil několika svým následovníkům, nejde tak rychle, jak by si představoval."

„A proč tedy potrestal tebe?"

„Protože já na jeho plnění mám dohlížet."

Mohla ho konfrontovat, říci mu, že je směšné, že před ní něco velkého skrývá. Že není hloupá a ví, že se něco děje. Ale Severus by se zatvrdil a neřekl by jí ani z poloviny tolik, kolik by jí svěřil sám a dobrovolně, kdyby k tomu byla ta správná příležitost. Navíc byl teď oslabený, zraněný a vyčerpaný na úzké nemocniční posteli.

Poppy si vybrala právě tuto chvíli pro svůj příchod a kontrolování všech Severusových ran. Nespokojeně mlaskala, trousila poznámky o hrůzách, které se teď všude děly a odpornostech války. Nebála se též přidat svůj názor na to, že by Severus měl zůstat odpočívat na lůžku nejméně dva dny a především by se neměl vůbec rozrušovat.

Když odešla, naklonil se Severus trochu dopředu, aby mohl vidět, kdy ošetřovatelka zalezla do své kanceláře, a jal se slézat z postele. Lisa ho musela za ramena zatlačit zpět.

„Na to ani nemysli!"

Pokusil se ji odstrčit, ale pravou částí hrudníku mu projela bolest z ještě nezahojené rány, což způsobilo, že bolestně zasyčela i ona. Jako kdyby si teprve teď znovu připomněl, že bolest sdíleli. Vykulil na krátký okamžik na svou ženu oči, polkl a znovu ulehl do naducaného bílého polštáře. „Potřebuji ředitele informovat."

„Je to něco, co nepočká pár hodin, než ti zabere nová dávka lektvarů? Mám ho sem zavolat?" Radost z toho neměla, ale pro Severuse by se překonala. Naštěstí zakroutil hlavou.

„Možná to přeci jen není tak urgentní."

Abbolison nevěděla co sama se sebou a tak se lépe usadila na té kovové hrůze, kterou snad někdo mohl označit za židli, neboť byla tak stará, že už na ni ani nefungovalo změkčovací kouzlo a vzala manžela za ruku. Jeho dlaň byla teplá, mozolnatá od všeho toho krájení, drcení a míchání.

„Mohli bychom si zase někdy někam vyrazit. Naposledy jsme spolu byli v Salzburgu a to bylo velmi osvěžující."

Vydal ze sebe jakýsi polosouhlasný zvuk, který ho k ničemu nezavazoval, ale rovněž jí zcela otevřeně neodmítl. Seděli spolu ve sdíleném tichu a oba uvažovali nad tím, jak je příjemné mít toho druhého u sebe, aniž by něco z toho kdy vyslovili nahlas.

Tuto kapitolu posílám z kempu v Belgii. Mám notebook položený na malém rozkládacím stolečku a sdílím tuto část příběhu přes tu nejhorší wifi, jakou si umíte představit. Líbila se vám? 

Albus Brumbál není moje oblíbená postava, jak už všichni nejspíš všichni víte. Netajím se tím. Podle mě manipuluje se společností stejně mocně jako Lord Voldemort, jen jinými, více skrytými zbraněmi. A stejně jako on se nebojí jít přes mrtvoly. Jestli něco skutečně nesnáším, jsou to vlci v rouše beránčím.